Klárka a nemluvně

Po nebi se již zas prohánějí oblační beránci a spásají modř, řekla by určitě Klářina milovaná maminka, byla-li by tu s ní, což však bohužel dnes nebylo možné, a tak je musela naše blonďatá Klára obdivovat úplně sama.

Ach, jak nádherně rozkošní byli. Jeden buclatý jak nafouknutý balónek a druhý hubenější než stonek pampelišky. Jiný se na Kláru díval s překrásným zářivým úsměvem, zatímco ten další se mračil černotou namalovanou jak od zamazaného štětce, ale takové se vždy naše Klárka snažila rozveselit. Vždyť, co by si také počala, kdyby se rozhodl vyplakat svůj žal přímo nad její hlavou?

Moc ráda se také dívala skrz korunu nedaleké voňavoučké rozkvétající jablůňky na toho jejich zlatavého pasáčka, jímž nebyl nikdo jiný než to příjemně hřejivé sluníčko, jež se mezi drobnými třepotajícími lístky tak krásně třpytilo. Občas až tolik, že si pak Klára musela nataženou dlaní chránit své oči slzící nad tou štiplavou nádherou.

Dlouho to však nevydržela a už si zas rukou hrála s jeho paprsky a dělala na svém obličeji všelijaké roztodivné stíny. Škoda jen, že je sama vidět nemohla, ale v jejích představách se z nich stávali všelijací papíroví či dokonce živí draci, krásně voňavé kvítky a spousta roztomilých skotačících zvířátek. A také samozřejmě víly. Ty měla malá Klára moc ráda, i když je tu ještě nikdy neviděla.

To květin, jež by se jim určitě tolik líbily, se tu ve svěže zelené trávě pod jejíma bosýma nohama koupala spousta a zářily snad všemi barvami duhy. Klára však měla nejraději ty maličké modré se žlutými veselými terčíky. Bavilo ji sledovat, jak se ve vánku o sebe zamilovaně otírají svými zelenými lístky a jak se vytrvale kývají sem a tam. Stejně tak jako červeňoučký šáteček, kterým měla svázané vlasy a který ji něžňounce lechtal svým cípem na krku a za ušima.

I ty slunečnice klanící se dole na malém políčku pod kopcem porostlým sadem, v němž se dnes Klára schovávala před prací, jež by jí okamžitě někdo z rodiny určitě s velikou chutí nadělil, a hojně obtěžkaným dozrávajícími jablíčky prakticky až k zemi oplývaly stejně jako každý rok jistou důvěrně známou a nenahraditelnou nádherou domova.

Ničeho více si však onoho dne již naše střapatá Klára bohužel užít nestihla. Tedy, ne že by nechtěla, ale štěstí jí zrovna moc nepřálo a z ničeho nic tu náhle byly nové a nečekané povinnosti, které navíc měly podobu a hlas jejího staršího bráchy.

„Kláro!“ ozvalo se celkem tichým avšak přísným hlasem přímo za jejími zády, což jí přivodilo v onen okamžik takový úlek, že se málem skutálela po hlavě ze svahu. „Táta tě volá!“

„Teď hned?“ zabručela Klára nešťastně a snažila se marně proniknout skrze bratrův dokonale nepřístupný výraz vepsaný do tváře ozdobené rašícím do zrzava zbarveným strništěm a dvěma hlubokýma zelenýma očima, které byly těm Klářiným natolik podobné, že je od sebe prakticky ani nešlo rozeznat.

„Jo!“ přikývl Ben, jak mu občas Klára přezdívala, prostě a zdálo se, že tím to pro něj všechno končí a že už se tímto úkolem nadále zabývat nehodlá.

„A nemůžu…“ zkusila to Klára, ale víc než právě tato dvě slova ze sebe nedostala.

„Ne!“ zamračil se její starší bratr tak přísně, až vypadal jak nebe před bouří, a nebylo tedy pochyb, že nic jiného naší Kláře prostě nezbývá.

„Ach jo,“ vzdychla Klára a pomalým líným krokem si to zamířila dolů na starou prašnou cestu vinoucí se jak stužka údolím a ústící přímo přede dveřmi Klářina poněkud skromného venkovského domova, jež měl podobu velikého bíle omítnutého statku s doškovou střechou a se spoustou různých přístřešků pro všelijaká ta domácí zvířata. Ovcemi počínaje a kravkami konče.

 

• • •

 

„Kláro! Kláro!“ ozvalo se však ještě dříve, než tam vůbec dorazila, a vzápětí jí do měkké trávy u cesty smetlo cosi nesmírně hnědě kudrnatého. Ještě než však naše Klárka dopadla, už měla jasno. Svou nejlepší kamarádku by přeci poznala i poslepu.

„Čau, Šári,“ usmála se na ten pěkně kulatý obličej ozdobený dvěma očima v barvě zralých kaštánků shlížející na ní z bezprostřední blízkosti. „Co tady děláš?“

„Co by?“ podivila se Šárka poněkud překvapeně, zatímco pomáhala Klárce postavit se zpátky na nohy, které byly teď od vší té trávy, kam jí povalila, pěkně zelené. Stejně tak jako ty její až donedávna jantarové šatičky. „Přišla jsem si s tebou něco zahrát.“

„Hmm,“ zabručela Klára zklamaně. „Když já musim za taťkou. Něco po mě chtěl.“

„A nepočká to chvíli?“ nabádala Šárka k nepravostem, ale její kamarádka se jen tak zviklat nenechala.

„To si nemyslim,“ sdělila jí Klára ke své vlastní nelibosti. „Můj brácha zněl dost přísně, když to vyřizoval.“

„No co se dá dělat,“ vzdychla Šárka v hraném zklamání. „Tak já prostě půjdu s tebou a zahrajeme si až pak.“

„Fakt?“ ujišťovala se lehce překvapená Klára, ale to bylo jen tím, že na chvilku úplně zapomněla, jak skvělou kamarádku vlastně má. „To by bylo vod tebe moc hezký.“

„No jasně, Klári!“ ujistila ji Šárka s pobaveným úsměvem na třešňových rtech. „A už pojď, ať to máme za sebou.“

Klára na to jen pokrčila rameny, usmála se a zanedlouho již obě dvě ruku v ruce a zvesela poskakujíce pokračovaly v cestě ke Klářině domovu, který už měly prakticky na dohled. A ani jednu z nich už netrápilo, že by tam na ně třeba mohly čekat nějaké ty ošklivé povinnosti.

Naštěstí, jak se nakonec ukázalo, tomu tak nebylo.

 

• • •

 

„Tati?!“ vřítila se Klárka do dveří jak velká voda následovaná téměř okamžitě druhou a možná ještě větší vlnou v podobě její věrné kamarádky Šárky, což však s Klářinou babičkou podřimující ve svém oblíbeném houpacím křesle umístěným v rohu pod schody kupodivu ani nehnulo.

Pouze si sama pro sebe cosi zamumlala a nerušeně odpočívala dál. Tedy až na to jemné, téměř neslyšné a hlavně neustálé pochrupávání, které všechny ostatní bytosti, jež měly tu smůlu a trávily noc v její blízkosti, dokázalo dovést až téměř k šílenství.

„No konečně,“ ozvalo se od dveří kuchyně, kde se vzápětí zjevila i tatínkova vousatá hlava. „S maminkou už tu na tebe čekáme a ty se mezitim touláš někde bůhví kde,“ vyčinil jí, ale jinak se zdálo, že se ani trošičku nezlobí. Vlastně se dokonce i usmíval, což bylo prakticky až s podivem, neboť ani Klárka si nevzpomínala, kdy ho takhle veselého viděla naposledy.

„S maminkou?“ ujistila se Klárka se špetkou starostí ve svém mladém hlase. „To už je jí líp?“

„Myslim, že ano,“ přikývl tatínek. „Ale nejlepší bude, když se za ní do ložnice podíváš sama. Možná tam na tebe bude čekat i nějaký to překvapení.“

„A mohla bych vzít s sebou i tady Šárku?“ ptala se Klárka, která by snad na nikoho nikdy ani pro všechno zlato světa nezapomněla.

„Samozřejmě,“ pousmál se tatínek ještě o něco víc. „Určitě se bude líbit vám oběma.“

„Děkuji,“ poklonila se Šárka zlehounka a krátce na to už tu po nich nezůstalo ani to nejmenší smítko. Tak byly rozdováděné a hlavně zvědavé.

 

• • •

 

„Pšt!“ zarazila však Klárka přeci jen svou nejlepší kamarádku, když se spolu bok po boku zastavily přede dveřmi vedoucími do ložnice. „Maminka možná zase spí, tak musíme být opatrné.“

Šárka si jen s úsměvem přejela prsty po rtech a dala tak najevo, že poslouchá a že jsou její ústa zavřená na ten nejpevnější zip. Nedočkavost a vzrušení však v jejích očích planout neustávaly.

Naštěstí už to ani Klárka nemohla déle vydržet, a tak vzala za kliku a obě dvě opatrně vklouzly dovnitř do oné tajuplné místnosti ozářené paprsky pozdně odpoledního slunce, kde ve veliké sněhově bílé posteli odpočívala Klářina maminka, která tu proležela již několik posledních pro Klárku ne tak hezkých dnů.

I tentokráte vypadala již z dálky nesmírně unaveně, ale na rozdíl od včerejška teď z její tváře zářila i spokojenost spolu se štěstím. A nebylo se čemu divit, když v její náruči teď odpočíval i někdo další.

Bylo to maličké a ještě pořád ještě trošku zarudlé miminko zabalené do uzlíčku a spokojeně podřimující v rytmu srdíčka své maminky, která ho teprve před chvílí přivedla sem na tento náš svět, kde právě bylo mlčky obdivováno svou starší sestřičkou a její kamarádkou.

Klárka, jež byla tím vším tak usnesená, že ani sama moc dobře nevěděla, co dělá, se pomalinku sklonila a opatrně ve své dlani sevřela ty droboulinké prstíky, které se okamžitě pokusily na oplátku sevřít i ty její, i když jim to ještě zrovna moc nešlo

„Jak mohou být takhle maličké?“ vzdychla celá zmámená štěstím. „Vždyť skoro nejsou ani vidět.“

„Je moc krásné,“ vložila se do toho Šárka a také si to maličké stvoření přeci jen trošičku pohladila. Chtěla by i víc, ale přes Klárku už pro ni u postele moc místa nezbývalo a tak se musela spokojit alespoň s tím. Navíc moc dobře věděla, že tato krásná chvíle jí samotné vlastně ani tolik nepatří.

„Ano, to je,“ usmála se na ně náhle Klářina maminka vytrhnutá jejich švitořivou přítomností ze svého spánku. Nic jim však nezazlívala. „Nechceš si ji chvilku pochovat?“ nabídla té své prvorozené dcerce.

„Můžu?“ rozzářily se Klářiny oči nadšením, když si uvědomila, že to malé děťátko před ní bude od teď její mladší sestřičkou.

„Ale samozřejmě,“ pobídla ji maminka. „Jen buď opatrná ať jí neublížíš,“ dodala a lehounce to své malé miminko zvedla a vsunula do Klárčiny připravené náruče.

Ta jen vzdychla a něžně k sobě onen drobounký dáreček přivinula. A měla při tom co dělat aby si zvládla otřít o svá ramena všechny ty slzičky štěstí, které jí při tom stékaly po tvářích.

Malá holčička v jejím náručí mezitím tiše zavrněla a na krátko se svýma krásně jantarovýma očkama zadívala přímo na Klárku. Pak zas nerušeně a spokojeně usnula.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Šárka, když si uvědomila, že se na to její okouzlená kamarádka nejspíš nikdy nezeptá.

„Je to Baruška,“ pochlubila se maminka a zas se pro ni natáhla, aby ji mohla uložit k sobě zpátky do postele.

„Moc hezké jméno,“ usmála se Šárka a trochu svou kamarádku pošťouchla, aby ji vytrhla z omámení. „Viď, Klári?“

„A-ano,“ souhlasila Klárka zmateně, aniž by si plně uvědomovala, na co se jí kdo ptá. Bude mít teď mladší sestřičku, o kterou se bude moci dnem i nocí starat, a na ničem jiném tak vlastně ani v onu chvíli nezáleželo.

„Půjdeme si ven hrát?“ pobídla ji opět Šárka. „Miminko by si mělo ještě odpočinout.“

„Hmm?“ zabručela Klárka nejistě. Moc se jí totiž zrovna nikam nechtělo. Raději by tu byla s ní. Se svou sestřičkou.

„Jen běžte,“ přidala se maminka. „Také bych se ještě ráda trošku prospala.“

A tak naší nebohé Klárce nezbylo nic jiného než poslechnout, rozloučit se a zamířit se svou kamarádkou ven do pomalinku se blížícího večera, kde mohly konečně dovádět dle libosti.

Moc jim to však nešlo, neboť dnes byla Klárka duší někde úplně jinde, ale to Šárce ani trošičku nevadilo. Byla ráda, že je její kamarádka šťastná a vlastně jí i malinko záviděla. Vždyť ona sama byla jedináček a nic na světě si nepřála víc než mít také nějakého mladšího sourozence.

Ještě štěstí, že měla tu svou Klárku, která ono jinak prázdné místo v jejím srdíčku již dávno zcela zaplnila.

 

Pokračování příště