Ve spárech šelmy

Když se Vlče probudilo, bylo již slunce vysoko na obloze. Chvilku se zmateně rozhlíželo, než si vzpomnělo, kde to vlastně je.

Dutina stromu se během noci celkem pěkně vyhřála a navíc se zdála celkem bezpečná, když sem za celou noc nikdo nezabloudil, a tak se ani Vlčeti zrovna moc nechtělo ven do divočiny.

Stesk po domově a rodičích byl, ale silnější. Vlče se pomalu vyškrábalo ze svého úkrytu a oklepalo se.

Venku panoval nádherný podzimní den. Slunce zářilo nad vrcholky hor a v duhových odlescích se odráželo od kapek včerejšího deště uvízlých na žloutnoucích listech stromů. Krajina tam dole pod horami byla zahalena běloskvoucí mlhou. Jen vrcholky kopců vykukovaly jako malé ostrůvky nad to nádherné bílé moře.

Vlče se protáhlo, napilo se z nedalekého potoku, kterými bylo toto údolí doslova protkané a které se v mnoha drobných vodopádech lámaly přes skálu a řítily dolů do hlubin.

Byla to nádherná krajina plná ostrých skal porostlých řídkými lesy, ale zároveň velmi nebezpečná. Stačil jeden jediný neopatrný krok a Vlče by se zřítilo ze skály.

Ani si neuvědomovalo, jaké mělo štěstí, že se včera v noci nevydalo nikam dál. Určitě by totiž v té tmě někam spadlo.

Ještě naposledy se po tomhle divokém údolí rozhlédlo, a protože ho vůbec nepoznávalo, zamířilo zpátky přes hřeben, který včera večer přešlo.

 

• • •

 

„Támhle je!“ zašklebila se Puma zle, když spatřila, jak se dole asi čtvrt míle od ní mihlo mezi kameny něco malého a šedého.

Zvedla se a opatrně, tak aby nevydala ani hlásku, vyrazila za svou kořistí.

Mlsně se při tom olizovala, protože na jazyku již cítila chuť čerstvého masa.

 

• • •

 

Vlče opatrně skákalo z kamene na kámen a vyhýbalo se popadaným kmenům, a tak si ani nevšimlo stínu, který se za ním plížil a který se rychle přibližoval.

Puma navíc byla velmi chytrá a plížila se proti větru, takže malé Vlče ani nemohlo vycítit svým čumáčkem hrozící nebezpečí.

 

• • •

 

Pumu už od její kořisti dělilo jen několik metrů, a tak se tiše rozběhla a skočila.

 

• • •

 

Náhle něco strašlivě těžkého dopadlo Vlčeti na záda a srazilo ho na zem. Ihned vzápětí ho za hrudníček přitiskla k zemi obrovská tlapa plná ostrých drápů a nad hlavou se mu objevila zlá oranžová tvář šelmy s vyceněnými zuby. Každý z nich vypadal ostrý jako břitva.

„Zdrrravím, maličká,“ zavrčela Puma. „Copak, že se tu touláš tak sama? Kdepak máš rrrodiče? Snad ses neztrrratila?“

Vlče bylo tak vyděšené, že se nezmohlo na nic víc než prosté pokývnutí hlavy.

„Skvělé,“ zašklebila se Puma. „Já se o tebe postarrrám, maličká. Nebude to ani trrrochu bolet.“

Puma sklonila hlavu, otevřela tlamu a chystala se naše malé Vlče zakousnout. To se divoce zazmítalo, až se mu drápy, kterými ho Puma držela, zaryly do hrudi, ale proti tak velkému protivníkovi nemělo šanci.

Pomalu přitiskla své zuby na krček Vlčete a to si už myslelo, že přišel jeho konec, když tu náhle Pumě přistálo na hlavě něco hnědého a kouslo ji to do ucha. Vztekle Vlče pustila a ohnala se po tom, ale ten drzý a nečekaný vetřelec byl už o pár metrů stranou. Byl to nějaký starý zajíc.

Vlče v něm okamžitě poznalo starého Dědu Zajíce. Ještě nikdy nebylo tak rádo, že ho vidí.

Puma zuřila a na Vlče v tu chvíli úplně zapomněla. Ještě nikdo nebyl tak drzý, aby ji napadl s kořistí v tlamě. A obzvláště nějaký starý zajíc. Vrhla se po něm, ale zajíc bleskově vystartoval a zmizel za nejbližším kamenem.

Puma se za ním rozeběhla a vztekle řvala: „Já tě rrroztrrrhnu, ty mrrrňavej zmetku.“

Děda Zajíc neváhal a utíkal, co mu nohy stačily. Puma běžela za ním.

Skákal po kamenech a snažil se Pumu zahnat, co nejdál od Vlčete, jenže najednou cesta skončila a před ním zela jen několik desítek metrů hluboká propsat.

Jen tak, tak zastavil, aby tam nespadl. Puma se rychle blížila a Děda Zajíc věděl, že má jen jedinou možnost. Otočil se a vyčkával.

Puma byla už skoro u něj a vítězoslavně po něm skočila. A přesně v ten okamžik Děda Zajíc uskočil kousek stranou.

Puma vytřeštila v hrůze oči a snažila se svůj skok všelijak zastavit. Dopadla na kámen, na kterém před chvíli ten drzý zajíc stál, a zuřivě škrábala drápy, aby se zastavila.

Nakonec se jí to přeci jen podařilo, i když od propasti ji dělilo jen pár centimetrů. Vzteky bez sebe se otočila a Děda Zajíc věděl, že je zle. Jeho plán mu nevyšel.

Pak, ale náhle v kameni, na kterém právě Puma stála, něco hlasitě prasklo a kámen se začal pomalu sesouvat dolů do propasti. A nejen on, náhle se začaly dávat do pohybu další a další kameny. Puma svou neopatrností spustila lavinu.

Zajíc vystartoval a Puma za ním. Oba dva se snažili, co nejrychleji se odsud dostat, ale Děda Zajíc věděl, že to ani jeden z nich nemůže stihnout včas.

„Kdybych se jen tak dostal k támhleté skále,“ pomyslel si zoufale, když spatřil jediný bod v blízkém okolí, který se nehýbal.

Z posledních sil skočil, jak nejdál dovedl, ale okamžitě věděl, že je to příliš málo. Náhle se však na skále objevilo něco malého šedivého a chňaplo to tlamou po jeho pacce.

Děda zajíc tam jen tak chvilku překvapeně visel za packu uvězněnou v tlamě malého Vlčete a šokovaně sledoval, jak se všechno kolem nich za strašlivého rámusu řítí dolů do propasti. Puma zmizela za bolestivého řevu až skoro jako poslední.

Pak se Vlče zapřelo tlapkami o skálu a vytáhlo ho nahoru. Děda Zajíc by nikdy nevěřil tomu, že jednou bude tak strašně vděčný, když ho chytí nějaký vlk.

Oba dva několik dlouhých minut unaveně vedle sebe oddechovali, než se Děda Zajíc postavil a jen tiše řekl: „Pojď Vlče, půjdeme domů.“

Vlče poslechlo a v doprovodu Dědy Zajíce zamířilo zpět ke svému doupěti.

 

• • •

 

Cesta byla dlouhá a obzvláště pro ty naše dva zřízené hrdiny. Jeden kulhal a ten druhý na tom nebyl o moc líp.

Už byl skoro večer, když je cesta konečně zavedla zpátky pod jejich vršek. Od domova je dělilo jen několik stovek metrů, když se jim za zády ozval známý hlas plný strašlivého vzteku a nenávisti.

„My kočky máme devět životů, ale vy dva máte, každý jen po jednom,“ zařvala potlučená a krvácející Puma a vrhla se po nich. 

 

Pokračování