Samo v lese

Vlče utíkalo. Srdíčko mu bušilo strachem. Teď už mu bylo jasné, že zabloudilo.

„Tam za tím kopcem určitě bude,“ pomyslelo si, ale ani ono samo tomu moc nevěřilo. Přesto doufalo, že konečně najde cestu zpět k doupěti a vrátí se domů k mamince a tatínkovi, kteří už na něj určitě čekají.

Jenže za kopcem na malé Vlče nečekalo nic jiného než další neznámé údolí zařízlé hluboko mezi obrovské hory ztrácející se v mracích.

Vlče se hrozně bálo. Bálo se, že se již nikdy nevrátí, že už nikdy neuvidí maminku a tatínka a že už nikdy nebude prohánět zajíce po lese, tam u nich pod skalou. Dokonce i po starém Dědu Zajíci se mu zastesklo.

Navíc se již začínalo stmívat. Sluníčko skryté kdesi za hustou clonou šedých dešťových mraků se rychle sklánělo k obzoru a okolní krajina se tak nořila do stále temnějších stínů.

Alespoň již přestávalo pršet, ale i tak byl kožíšek Vlčete dávno skrz naskrz promočený a byla mu hrozná zima.

Vědělo, že se musí, co nejrychleji schovat, než přijde úplná tma. Od Táty Vlka totiž vědělo, že v noci je les plný nebezpečí a zlých tvorů, kteří by mohli malému vlčeti, jako je ono samo, zle ublížit.

Seběhlo tedy ze skalnatého hřebene do údolí, které právě objevilo, a hledalo nějaký vhodný úkryt.

Alespoň v tomhle se na malé Vlče usmálo štěstí, protože netrvalo dlouho a našlo starý vykotlaný dub s dutinou u země velikou tak akorát, aby se do ní Vlče vešlo a schovalo se tak před tmou a chladem.

Neváhalo ani chvilku a vlezlo si dovnitř. Otočilo se, aby mělo hlavičku směrem k východu a mohlo tak včas zpozorovat případné blížící se nebezpečí.

Byla mu hrozná zima, až se celé třáslo a zuby mu o sebe drkotaly, ale srst mu již brzy v tom jeho malém a před vlhkem chráněném úkrytu začala vysychat, a tak mu začalo být celkem příjemně.

Sledovalo svýma očkama údolí pod sebou, které se pozvolna nořilo do noci. Tma pomalu pohlcovala strom za stromem, až nakonec Vlče nevidělo téměř nic.

Celý okolní les pomalu ztichl a ulehl ke spánku a Vlče bylo pořád samo. Bylo to vlastně úplně poprvé, kdy bylo samo v noci venku, a tak se hrozně bálo.

Stočilo se do maličkatého klubíčka a doufalo, že ho tady nikdo nenajde. Zima mu už naštěstí ani tolik nebyla, a tak se pokusilo usnout. Zabořilo hlavu mezi své tlapičky a zavřelo oči.

Krátce na to se údolím rozlehlo děsivé zaštěkání. Vlče vyděšeně vytřeštilo oči a posunulo co nejhlouběji, do svého provizorního doupěte.

Kdyby jen vědělo, že to se jen probudila stará liška žijící ve své noře nedaleko a svým štěkotem oznámila svůj příchod.

Pak se z vršku stromu, v němž bylo Vlče schované, ozvalo zahoukání a ozvalo se třepotání křídel. Sova, která žila v dutině ve vrcholku stromu, se vydala na lov.

A nakonec přišlo to nejhorší. Celým údolím zaznělo hlasité zatroubení a vracelo se v nesčetných ozvěnách zpět. Statný jelen se svým stádem laní jen oznamoval světu, kde leží jeho území.

Vlče ale netušilo, komu všemu ty zvuky patří a tak se klepalo strachy. U nich nahoře na vršku byly noci daleko klidnější. Vždycky si myslelo, že v noci les a všechna zvířata spí, ale jak se ukázalo, nebyla to tak úplně pravda.

Sklopilo ouška a obezřetně pozorovalo východ ze svého doupěte. Nezdálo se ale, že by někdo z těch tvorů, kteří vydávali tak děsivé zvuky, chtěl Vlčeti nějak ublížit.

A tak, když se noční zvuky alespoň trochu uklidnily, pokusilo se Vlče znovu usnout. Trvalo to dlouho a častokrát sebou vyděšeně škublo těsně předtím, než se mu očka úplně zavřela, ale nakonec přeci jen vyčerpaně upadlo do tiché říše vlčecích snů.

 

• • •

 

O několik mil dále se tichým nočním lesem plížil černý stín.

Byla to zlá stará Puma. Zatoulala se sem z veliké dálky a měla hrozný hlad a také vztek. Již pár dní se jí nedařilo nic ulovit. Jakmile se o ní zvířata dozvěděla, předala si rychle zprávu a všechna se jí okamžitě klidila z cesty. A ani nedávný déšť ji moc nepotěšil.

Náhle zavětřila. Ve vzduchu se vznášel sotva zřetelný pach nějakého mláděte. Nejspíš nějakého vlčete.

Hladově se olízla. Již hrozně dlouho neměla v tlamě pořádný kus masa.

Stopa však byla již hodně slabá a z větší části smytá deštěm. Nebude jednoduché ho najít.

To ale Pumě nevadilo. Tiše zavrčela a vydala se po pomalu stopě. 

 

Pokračování