Na stopě

„Vlče. Vlčátko,“ volala Maminka Vlčice, když se s Tátou Vlkem vraceli z lovu domů. Nikdo jí ale neodpovídal. Nikdo neběžel radostně z kopce dolů a neskákal nadšeně kolem nich. Do srdce Maminky Vlčice se začaly vkrádat první pochybnosti.

Táta Vlk si toho všiml, na chvilku odložil kořist, kterou nesl v tlamě a promluvil: „Určitě jen usnulo. Přeci jen jsme se dnes vrátili dost pozdě.“

Mámu Vlčici to ale moc neuklidnilo, a tak raději přidala do kroku. Táta Vlk znovu popadl kořist do zubů a zamířil, co nejrychleji za ní.

Jenže když dorazili do doupěte, nikdo tam nebyl.

„Je pryč,“ zavyla Máma Vlčice bolestivě. „Určitě se mu stalo něco zlého. Takhle dlouho do večera nikdy venku nezůstalo.“

Táta Vlk odhodil kořist stranou a chvilku své drahé vlčici olizoval čumáček, dokud se trochu neuklidnila, pak promluvil: „Zůstaň tady, kdyby se náhodou vrátilo. Já se zatím podívám po okolí, jestli nenajdu nějakou stopu a poptám se ostatních zvířat, jestli ho neviděla.“

Mateřský instinkt Mámy Vlčice jí napovídal, že Vlče je sice zatím v pořádku, ale že mu hrozí nějaké nebezpečí, a tak nešťastně zakňučela: „Najdi ho prosím, co nejdřív, drahý. Bojím se, že se mu něco stane.“ Pak smutně sklopila hlavu mezi své přední tlapy a rozvzlykala se.

Táta Vlk se o ni ještě naposledy konejšivě otřel čumáčkem a pak vyběhl ven. Sklonil hlavu až k zemi a zavětřil. Ano byl tu, slabý pach jejich ztraceného mláděte. Dnešní déšť ho ale většinu již dávno smyl.

Nechal se tedy tím pachem vést, ale dostal se tak akorát k nedalekému potoku, kde ho definitivně ztratil.

Vydal se daleko po proudu i proti němu, ale na další stopu již nenarazil. Zoufale zavyl a doufal, že Vlče je alespoň někde na doslech, a že na jeho zavolání přiběhne, ale bohužel se nikdo neobjevil ani neozval. Tak to zkusil znovu a znovu.

Slunce již zapadalo a blížila se temná noc. I Táta Vlk tak již začínal mít strach o jejich Malé Vlče. Byl to ale zkušený lovec, a tak tyhle nepříjemné myšlenky zahnal stranou a věnoval se raději tomu, jak Vlče najít.

„Co je to tady za rámus?“ ozval se náhle za ním známý hlas. „Snažím se tu usnout a Vy si tu najednou vyjete jak na lesy.“

Vlk se otočil a okamžitě poznal Dědu Zajíce. Když Děda Zajíc uviděl jeho zamračenou tvář, začal se omlouvat: „Já to tak nemyslel, pane Vlku. Na stará kolena už moc tvrdě nespím, a tak jsem pak trochu nepříjemný, když mě někdo ze spánku probudí…“

Táta Vlk jen máchl tlapou, aby ho zarazil. „Na Vás se nezlobím,“ vyhrkl ze sebe. „To naše Vlče. Ztratilo se a já ani nemůžu najít jeho stopu.“

„Cože?“ vytřeštil Děda Zajíc oči. Vlče ho sice často zlobilo, ale svým způsobem ho měl i rád. Navíc to bylo mládě a mláďata se musí chránit, ať jsou zaječí nebo třeba i vlčí.

Pak se dlouze zamyslel a promluvil. „Podle pachu ho už stejně nenajdeme, jak říkáte. Nejspíš je to již pár hodin, kdy odešlo a navíc celý den hrozně pršelo, takže stopy dávno smyla voda. A k tomu všemu na les již padá noc. Obávám se, že bude nejlepší, když počkáme do rána a vydáme se ho hledat, až když vyjde slunce. Teď v noci toho moc nesvedeme. Pomůžu Vám ho hledat,“ dodal Děda Zajíc nakonec.

Táta Vlk se na něj zamračeně podíval. Nejraději by s ním nesouhlasil, ale věděl, že ten starý zajíc má pravdu. V noci dokázaly být místní hory opravdu velmi nebezpečné. Doufal jen, že bylo jejich Vlče dost chytré a někde se schovalo. Co ho ale překvapilo ještě víc, byla Zajícova nabídka. Nečekal ji, ale rozhodně nehodlal, odmítnou nabízenou pomocnou packu, i když byla zaječí, a tak nakonec přikývl a prozatím se s Dědou Zajícem rozloučil a vydal se zpět k doupěti.

Mámě Vlčici vysvětlil, jak se situace má. Věděl, že z toho nebude nadšená a měl co dělat, aby jí zabránil okamžitě se za jejich Vlčetem vydat.

Stulili se k sobě a každý z nich si položil hlavu na krk tomu druhému. Ani jeden z nich nebyl celou noc schopen usnout, a tak tam jen mlčky leželi a jejich srdce byla plná strachu o jejich jediné mládě.

 

• • •

 

Stará Puma se plížila nocí. Věděla, že musí již být blízko, ale nějak se jí nedařilo to vlče stále najít.

No co, počká si do rána, až bude světlo, pak ho určitě někde zahlédne. Vylezla si tedy na nedalekou skálu, odpočívala a čekala, až přijde nový den.

 

• • •

 

Hned jak se na nebi objevily první červánky, vyběhl Táta Vlk z doupěte a zamířil k zaječí noře. Děda Zajíc tu už na něj čekal.

„Dole v údolí mám nějaké příbuzné,“ řekl Děda Zajíc. „Zkusím se jich poptat, jestli včera to vaše Vlče nezahlédli. Vás by se asi báli, tak, co kdybyste zatím zkusil obhlédnout sousední údolí a podíval se, jestli tam nenarazíte na nějakou stopu. Pokud nic nenajdeme, sejdeme se v poledne zas tady.“

Táta Vlk přikývl a vyrazil nahoru do kopců. Děda Zajíc se za ním podíval a pak odhopkal směrem do údolí. V koutku duše doufal, že to všechno dobře dopadne. 

 

Pokračování