Jak se Vlče ztratilo

Tam vysoko v horách zarostlých divokými lesy pod převelikou skálou, která se kousek nad zemí stáčela do hlubokého, ale dobře schovaného a hlavně suchého převisu, se jednoho krásného slunečného dne narodilo mamince Vlčici jedno malé chlupaťoučké Vlče.

Bylo jedináček, a protože v okolí nežilo mnoho jiných vlků, měli ho rodiče opravdu moc a moc rádi.

Vlče rostlo jako z vody, a čím bylo starší, tím bylo neposednější. Často ho Maminka s Tátou Vlkem za jeho zlobení kárali, jenže Vlče na to všechno brzy zapomnělo a už zase po louce prohánělo zaječí rodinku, která žila v nedaleké noře.

Starého Dědu Zajíce z toho jednou trefil takový šok, když na něj Vlče vybaflo zpoza kamene, že sebral veškerou svou kuráž a šel si osobně stěžovat rodičům Vlčete.

„Pane Vlku,“ povídá Děda Zajíc, svým starým a moudrým hlasem. Jeden z předních zubů už kdesi dávno ztratil a levé ucho mu viselo unaveně dolů, takže vypadal tak trochu legračně.

„S tím vaším Vlčetem je to už k nevydržení. Dokud tu nebylo, tak tady nahoře byl vždycky klid, jenže teď aby se zajíc bál i usnout, protože v tom okamžiku po něm skočí to vaše nezbedné Vlče a začne ho divoce pronásledovat, dokud nepadne únavou anebo se neschová někde, kam ono nemůže. A věřte mi, že takových míst tu v okolí zrovna moc není. Naše dvě rodiny tu spolu žijí vedle sebe spokojeně už pár let, čehož jsem si vždy velmi vážil, a tak vás prosím, pane Vlku, zkuste mu nějak domluvit.“

Táta Vlk byl silný a zkušený lovec, takže se v jeho blízkosti necítil Děda Zajíc zrovna nejlépe. A obzvláště teď, když se Táta Vlk posadil a přemýšlivě se na něj zadíval. Pak, když už Děda Zajíc začal přemýšlet nad tím, jak by odsud co nejrychleji odhopkal, Táta Vlk promluvil.

„I já si Vás vždy vážil, pane Zajíc, však jste na celém vršku z nás všech nejstarší a nejmoudřejší. Slibuji Vám, že si s Vlčetem vážně promluvím. Však i mě samého trápí jak strašně je neposlušné, ale sám jistě víte, že takové jsou všechny děti. Jak vlčí, tak i zaječí. Ani já jsem nebyl ve svých mladých letech jiný. Tu svou nezbednost má určitě po mě,“ zasmál se Táta Vlk, až při tom mírně vycenil zuby. To Dědu Zajíci zrovna moc na klidu nepřidalo, i když si byl celkem jist, že by ho Táta Vlk nesežral.

Než se nakonec v dobrém rozloučili, ještě chvilku si spolu povídali o životě tady v horách, o rodině a o dalších takových těch úplně obyčejných věcech.

Jak Táta Vlk slíbil, tak i učinil. Společně s Maminkou Vlčicí si vzali malé Vlče stranou a pustili se do kázání o tom, jak se má chovat správný vlk.

Malé Vlče je s provinilým výrazem a se sklopenýma ušima poslouchalo a nakonec slíbilo, že bude hodné a už nikdy nebude zlobit.

Neuplynul však ani celý týden a už zase, k jejich nelibosti, prohánělo zajíce po lese.

To ale nebyla jediná zábava, které se Vlče oddávalo. Když nebyl žádný zajíc nablízku, hrozně rádo se toulalo po okolí a objevovalo nové věci a zážitky.

Třeba nedávno našlo dole pod kopcem starý vyvrácený a hlavně dutý strom. Radostně se do něj vrhlo a skrz naskrz ho prolezlo.

Domů se vrátilo spíš hnědé než šedé a srst mělo plnou brouků a trouchnivějících kousků dřeva. Maminka Vlčice si jen tiše povzdechla, chytila ho zuby za kožíšek a odnesla k nedalekému potoku, kde Vlče, navzdory jeho protestům, důkladně vymáchala.

Tak tam čas Vlčeti rychle a vesele plynul, až jedno dne zežloutlo listí na stromech, ochladilo se a údolí se zahalila mlhou. Přišel podzim.

Jednoho takového deštivého podzimního rána si Táta Vlk zavolal k sobě ono malé Vlče a povídá mu: „Dnes půjdeme s maminkou na lov, tak si tu hezky lehni, chovej se slušně a hlavně se nikde netoulej. Ještě by ses někde v tomhle nečase nachladilo. Počkej tu na nás a za pár hodin se vrátíme i s něčím dobrým na zub.“

„Ano tatínku,“ souhlasilo Vlče svým tak trochu pisklavým hláskem. Byl stejně dovádivý jako ono samo. Skákal si od tóniny k tónině a bylo mu úplně jedno, ke které z nich zrovna patří.

„Hlavně tu buď hodné,“ přidala se maminka a láskyplně ho olízla po čenichu.

Vlče se ještě otřelo mamince a pak i tatínkovi čumáčkem o čumáček, čímž se s rodiči rozloučilo, a pak už jen z hlubin jejich společného doupěte sledovalo, jak odchází.

Položilo si hlavičku mezi přední tlapky a sledovalo vodu stékající po skále. I když venku lilo, jako z konve jejich doupě bylo stále suché a teplé, a tak netrvalo dlouho a Vlče začalo pomalinku zavírat svá jantarová očka, ukolébané ke spánku tichým šuměním deště.

Pak ale náhle, kde se vzal, tu se vzal, se snesl z nedalekého stromu malý žlutý lístek a přistál Vlčeti přímo na čumáčku. Byl celý mokrý, takže to nepříjemně zastudilo a Vlče kýchlo.

Vyskočilo na všechny čtyři a zlým pohledem si toho drzého nepřítele prohlédlo. Chvilku bojovně vyčkávalo, jestli se lístek nepohne první, a když se zdálo, že ne, divoce se po něm vrhlo.

Přesně v ten okamžik se ten drzý list zase vznesl a dopadl o kousek vedle. Vlče neváhalo ani chvilku a podniklo další útok. Pronásledovalo ho po celém doupěti sem a tam, až ho nakonec zahnalo ven do deště, kde ho konečně dohnalo, a s vítězoslavným výrazem ve tváři roztrhalo a rozsápalo na malinkaté kousíčky.

Tou hrou se však natolik rozdovádělo, že se mu už zpátky do doupěte nechtělo, a tak se rozhlédlo po okolí a hledalo nějakou další zábavu.

Žádný zajíc nebyl zrovna nablízku a tak se muselo spokojit s něčím jiným. Chvíli vesele prohánělo dešťové kapky a další padající listy stromů, pak se vrhlo na nedaleký malý smrček a kousalo a kousalo, až toho pichlavého nepřítele udolalo.

Když ho to už v lese okolo doupěte přestalo bavit, vydalo se k potoku.

Skákalo po kamenech, packou se snažilo lovit pstruhy ve vodě, ale ke svému velkému zklamání, žádného nechytilo, a tak se vydalo ještě hlouběji do lesa a celou tu dobu nadšeně hopkalo a dovádělo.

Nakonec se po dlouhé době přeci jen unavilo a hlavně důkladně zmoklo a začala mu být docela zima, a tak se otočilo a zamířilo k doupěti.

Jenže naše malé Vlče, aniž by si to uvědomovalo, při svých divokých hrách zapomnělo, kudy vede cesta zpět, a tak místo, aby zamířilo domů, tak se vydalo ještě hlouběji do lesa. Malé Vlče se ztratilo a ani o tom zatím nevědělo. 

 

Pokračování