Zrození

Světlo světa jsem poprvé spatřil před mnoha a mnoha zimami. Bohužel to přesněji určit nedovedu, neb za těch několik stovek let, co od té doby uplynulo, jsem mnohé zapomněl. To víte, ani stromy si nepamatují vše a obzvláště pokud se to nějakým způsobem týká času. Ten pro nás vždy byl a vždy bude něčím téměř naprosto bezpředmětný.

Přesto si tu svou úplně první chvíli stále pamatuji naprosto zřetelně. Dodnes si vybavuji to tiché lupnutí skořápky mého žaludu, která konečně po několika dnech, kdy ležela skrytá kdesi pod vrstvou hlíny, povolila.

Byl to nádherný zvuk. Nikdy v životě jsem snad už nic krásnějšího neslyšel, ale je se vůbec čemu divit, když to byl můj úplně nejranější vjem. V tu samou chvíli se totiž probudilo i mé vědomí. Prozatím ještě nesmírně slabé a zmatené.

Vzápětí jsem ucítil, jak se do hlíny pode mnou zakousl můj první kořínek a jak si můj tehdy ještě pouhý stonek začal razit svou cestičku vzhůru. To však bylo pro tuto chvíli vše. Celé mé já bylo totiž obklopené neprostupnou všeobjímající temnotou. Panovalo tu až neuvěřitelné ticho. Takové, které jsem již nikdy potom nezažil. Jen tam v hlubinách země se s něčím takovým můžete setkat. Zde venku na tom příjemném čerstvém vzduchu se vždy najde nějaký ten zvuk, jemuž můžete naslouchat. A to i za nejhlubší noci.

Naštěstí jsem ještě tou dobou nic jiného neznal, a tak jsem ani nemohl mít z toho, kde jsem se tak náhle ocitl, strach. Navíc jsem si uvědomil, že přeci jen něco vnímat dokáži. A to konkrétně chuť vodní vláhy a živin, které jsem do sebe začal instinktivně skrze můj malý kořínek vstřebávat. Dodávalo mi to pocit neuvěřitelné síly a touhu růst stále dál a dál. A protože jsem neviděl důvod, proč bych se tomu měl bránit, tak jsem se i podle toho pořádně činil a pomalu se prokousával hlínou. Jak nahoru, tak i dolů.

Není mi úplně jasné, jak přesně dlouhou dobu jsem takto strávil. Vždyť také se nebylo možné ani podle něčeho orientovat. Myslím si však, že to mohlo být nanejvýš pouhých pár dní. Pak přišlo to největší překvapení, jakého se kdy, může jakákoliv živá bytost dočkat.

Můj stonek se totiž konečně prodral vrstvami zeminy a opatrně tak vyrašil na světlo boží. Já tak v té jedinečné a překvapivé chvíli poprvé spatřil svět a nezbylo mi nic jiného než žasnout nad tou jeh neuvěřitelnou krásou, jež mě obklopovala.

Bylo zrovna brzké ráno, což jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděl, ale i tak se již slunce houpalo zavěšené na obloze těsně nad korunami stromů a jeho paprsky něžně klouzaly po jejich listech, kde se v maličkých kapičkách rosy v nich uvízlých měnily v drobounké pestrobarevné duhy.

Okamžitě jsem po vzoru svých starších bratrů a sester i já roztáhl své první malinkaté svěže zelenkavé lístky a vystavil je v ústrety tomu životodárnému světlu.

Chviličku se nic nedělo a tak jsem začal uvažovat nad tím, jestli jsem se někde při svém počínání nedopustil nějaké chyby. Naštěstí tomu tak nebylo a já již brzy ucítil, jak se směrem od listů skrze celé mé já rozlévá příjemné a uklidňující teplo. Spolu s ním do mé dušičky vklouzl i zvláštní pocit neobyčejné spokojenosti a já věděl, že přesně tak by tomu i mělo být.

Byla to tehdy tak opojná chvíle, že jsem neměl ani trošičku času na to, abych vnímal své okolí. Teprve až když slunce zakryl maličký mrak a k mému zděšení se svět náhle ponořil do lehkého stínu, jsem se trochu vzpamatoval a mohl svou chybu konečně napravit.

Mnohé z vás to jistě překvapí, ale k mému procitnutí nedošlo tam, kde stojím dnes. Sem jsem byl totiž dovezen a přesazen až o několik let později, když už jsem byl dost veliký na to, abych takovou cestu zvládl.

Místo, kde k tomu všemu tehdy došlo, byla malá školka hned na kraji lesa a v blízkosti místa, kterému vy lidé říkáte arboretum.

Že někteří z vás o ničem takovém neslyšeli? V tom případě mi bude potěšením, když vám budu moci doplnit tuto mezírku ve vašich vědomostech.

Mě samotnému je arboretum velice blízké. Vždyť je to také místo, kde se pěstují různé druhy stromů, křovin a i dalších rostlin. Vám lidem slouží arboretum spíše pro okrasu anebo také jako taková živá sbírka. Pro mě však jeho blízkost byla vlastně požehnáním.

Hned za plotem totiž rostlo několik opravdu vzácných a mnohdy až exotických jedinců, se kterými bych se jinak nikdy ve svém životě nesetkal. Díky nim jsem se toho také o okolním světě mnohé naučil, ale o tom všem vám povím později. Rád bych se totiž nejprve vrátil k tomu svému prvnímu dni na tom našem překrásném světě. Beztak se můj počátek točil hlavně kolem těch několika úžasných stromů, které tam v arboretu rostly a které mohu s velikou pýchou pokládat za své přátele.

Sotva se tedy slunko schovalo za mraky a já se trošku vzpamatoval z toho nenadálého šoku, začal jsem opatrně zkoumat své okolí. Bohužel téměř ničemu z toho, co kolem mě bylo, jsem tehdy ani trošičku nerozuměl. I tak mě však něco na mém okolí upoutalo. Byly to desítky a desítky dalších maličkých stromečků. Některé se mi velice podobaly, jiné méně a byly tu i takové, které vůbec jako stromy nevypadaly.

O kousek dál za plotem jsem si všiml další skupiny stromů. Tyhle se však již tyčily do závratných výšek, ze kterých mě trochu v mém stonku mrazilo. Kdybych tak tehdy tušil, že i já jednou takto vyrostu.

„Podívejte!“ zaslechl jsem náhle lehounké zašumění cizích lístků ve větru. „Narodil se nám tu nový mladý Doubek.“

„Kde? Kde?“ ozvaly se daleko slabší ale o to zvědavější hlásky hned kolem mě. Okamžitě jsem pochopil, že to musí být ty další malé stromky, které tu byly se mnou.

„No přeci tamhle. V rohu. Hned vedle plotu,“ vysvětloval ten první hlas.

„No jo, už ho vidím,“ ozval se po chvilce první hlásek a druhý hned následoval: „Ten si dal ale na čas, co?“

„Určitě tam pod zemí v temnotě chudáček zabloudil,“ promluvil třetí hlásek a za ním následoval opět další a další, až celá školka vzrušeně štěbetala, jako ti vrabci, co se mi občas uhnízdili ve větvích.

Mě samotnému se však takový nezvyklý zvuk, po několika dnech naprosté samoty, vůbec nelíbil. Vyděšeně jsem tedy sklopil své lístky a přitiskl se k zemi, jak nejtěsněji to šlo. Doufal jsem, že mě tak nikdo další neuvidí. Bohužel to nijak nepomohlo. Přesto jsem se nakonec dočkal záchrany. A to z míst odkud jsem ji vůbec nečekal.

„Ticho tam dole!“ ozval se shůry mohutný, hluboký a lehce vibrující hlas, který svou vznešeností naprosto vyplnil celé okolí. Nenaháněl však žádnou hrůzu. To jemné chvění v mých listech, jež onen hlas způsobil, mě totiž spíše uklidňovalo, než aby mě naplňovalo bázní a strachem. „Copak nevidíte, jak jste ho chudáka úplně vyděsili?“ pokračoval hlas. „Sami moc dobře víte, jak těžké je to první probuzení, tak proč na ten malý Doubek tak pokřikujete? Když před pár dny vyklíčil tamhle Javůrek, tak jste si toho skoro ani nevšimli.“

Ve chvíli, kdy ten hlas domluvil, panovalo již ve školce naprosté ticho. Žádný ze stromků se neopovažoval ani pípnout. I mě samému chvíli trvalo, než jsem našel dost odvahy, abych se tím směrem, odkud se onen hlas ozýval, vůbec podíval.

Sotva se mi to však podařilo, strnul jsem údivem. Kousek ode mě za plotem arboreta stál úplně ten největší strom ze všech. A nejen to, byl i zároveň až k neuvěření krásný. Lehce našedlá až skoro stříbrná kůra se slabounce třpytila a místo listů byl strom odshora až dolů ozdoben drobounkými jehličkami. Zlehka se zakýval, když si všiml mé pozornosti a skoro se zdálo, že se ke mně ochranitelsky sklání.

„Zdravím, maličký,“ rozezvučel se opět onen hlas. Nyní již tišeji. „Omlouvám se za ty malé stromky kolem tebe. Určitě tě nechtěli vystrašit, ale občas jsou až příliš zvědavé a upovídané. Já jsem Douglaska Tisolistá a vítám tě tu mezi námi.“

Pokusil jsem se jí odpovědět, ale ještě mi to moc nešlo, a tak mé lístky pouze nesrozumitelně zašeptaly. Přesto se zdálo, že se ten krásný a neskutečně vznešený strom ke mně naklonil ještě blíž.

„Vím, že musíš být teď hrozně z toho nového kolem sebe hrozně vyděšený,“ pokračovala Douglaska. „Sama si stále pamatuji, jak těžký byl můj první den, i když to bylo již hodně a hodně dávno.“

V ten moment se ke mně naklonil ten úplně nejbližší stromek, jen o trošičku větší než já. „Má pravdu,“ zašeptal. „Liliovník, co roste vedle ní, říkal, že byla stará, už když ho sem zasadili a to je mu už skoro dvě stě zim.“

Neměl jsem ani ponětí, jak dlouhá to může být doba, ale podle tónu onoho malého stromku se zdálo, že je to asi opravdu dost.

Douglaska ho nejspíš slyšela, protože se zlehka zakývala, ale nijak jinak na to nereagovala. „Kdybys cokoliv potřeboval, tak se neboj a zeptej se mě,“ řekla mým směrem. „Ráda ti na všechno odpovím.“

Chviličku jsem váhal, ale pak mi to nedalo a já se začal ptát na všechno, co jsem viděl, slyšel i cítil. Zprvu velice neobratně a nesměle, ale Douglaska byla trpělivá a hlavně se zdálo, že opravdu velmi ráda vypráví. Přesto se zdálo, že je mou zvědavostí tak trochu překvapená. Později jsem se od ní dozvěděl, že ještě žádný jiný mladý stromek se jí nikdy na tolik věcí hned po vyklíčení neptal.

Toho dne jsem se od ní dozvěděl spoustu nových a důležitých informací. Vysvětlila mi rozdíly mezi jehličnatými stromy, jako byla ona, a listnatými, mezi něž patřím i já. Vyprávěla mi o keřích a rostlinách rostoucích okolo nás a samozřejmě mi představila i všechny stromy a stromky v okolí. Některé byly celkem upovídané, obzvláště ty mladé, a jiné zas tvrdohlavě mlčely. Nejvíc asi ten Liliovník, jenž rostl hned vedle ní a o nějž se Douglaska něžně a zlehka svými větvičkami otírala. Skoro to vypadalo jako by ti dva byli milenci.

Ani jsem se zdaleka nestihl zeptat na všechno, co jsem chtěl, a už bylo slunce na druhé straně oblohy a ztrácelo se za nedalekým kopcem. Spolu s ním ubývalo i světla a já se zas začal bát.

Douglaska mi však vysvětlila, že je to normální, že pouze přichází noc. Tedy čas, kdy většina tvorů a i stromů chodí spát, aby nabrali dostatek sil na další den. Přesto se však ke mně ještě o maličký kousíček naklonila ve snaze mě ochránit před tím strachem. Škoda jen, že blíž už nemohla. I tak jsem jí byl ale velice vděčný a podle její rady jsem sklopil své lístky a chystal se k odpočinku.

Poslední, co jsem toho dne zaslechl, byl tichý šum v jejích větvích, který mě pomalinku kolébal ke spánku. Bylo to nesmírně příjemné a mé vědomí již brzy pohltila tichá konejšivá temnota.

„Dobrou noc, maličký,“ zašeptala Douglaska do noci těsně před tím, než jsem upadl do říše snů. „Ať z tebe jednou také vyroste veliký a statný strom.“

 

Pokračování