Kdo jsem?

Až projdeš, poutníče, tím hlubokým lesem smrkovým, jež zlehka šumí ve větru a jež tak sladce voní mízou a spadaným jehličím, tak narazíš na úpatí kopce na malou radostně bublající studánku.

Její pramen tu pozvolna vyvěrá z nitra hor a mezi hladkými oblázky tvoří drobnou tůňku zčásti zakrytou okolostojícím hájkem mladých ale již statných buků, jejichž stříbrná kůra se lehce třpytí v paprscích ranního slunce.

Klidně se tu na chvilku zastav, napij se té křišťálově čisté vody a naslouchej těm tichým a konejšivým zvukům lesa. Kdo ví, třeba tam i potkáš některého z jeho obezřetných obyvatel, kteří sem chodí utišit svou žízeň.

Je jich tu skutečně mnoho, ačkoliv se na první pohled může zdát, že je les, až na ptáky zvesela švitořící kdesi ve větvích, dočista prázdný. I o nich však bude vyprávět můj příběh, takže se s mnohými z nich ještě určitě setkáme a bylo by tedy zbytečné je všechny teď představovat.

Jakmile si do sytosti vychutnáš toto krásné místo, tak pak pokračuj malou cestičkou vyšlapanou ve vysoké, voňavé a zlatem zářící trávě, v níž se duhově jiskří drobounké kapičky rosy, a sleduj pádící potůček zvesela skákajíc mezi kameny hned vedle ní.

Teprve až dorazíš tou pěšinou vedoucí mezi břízkami dolů na samé dno údolí, kde se ten malý potůček vlévá do většího, který se obratně v drobných meandrech proplétá mezi odkrytými kořeny jív, tak jsi dorazil na místo, jemuž já již po mnoho a mnoho let říkám domov.

Najdeš mě stát na břehu malého rybníčka v jehož hladině zčásti ukryté pod rákosím a orobincem se za krásného počasí odráží nejen nebesa, ale i má mohutná koruna.

Ne, nejsem žádný král, jak by se mohlo na první pohled zdát. Občas mě tak však někteří z vás lidí nazývali. „Král Údolí“ mi říkali, ale to nikdy nebylo mé opravdové jméno. Tím je a navždy bude pouze šepot listů ve větru, zemitá vůně kůry a tichá píseň dřeva.

Bohužel takovému jménu nikdo z vás nikdy nemůže porozumět natož ho vyslovit a tak mě místo toho raději nazývejte mou další přezdívkou, jež jsem si docela i oblíbil. Říkejte mi „Doubek“.

Ano, je to tak. Já nejsem člověk jako vy. Jsem to, čemu říkáte strom. Konkrétně jsem mnohými trochu znalejšími z vás označován jako „dub letní“ neboli „quercus robur“. Vaše představa o nás se však od té naší, kterou sami o sobě máme, velice liší.

Ach, omlouvám se, pokud má poslední slova vyzněla nějak nevhodně anebo dokonce urážlivě. Tak jsem to nemyslel. Mým úmyslem bylo pouze sdělit vám, jak moc je rozdílný ten náš pohled na svět od toho vašeho.

Je to však pochopitelné, neboť naše životy i náš osud snad už nemohou kráčet po vzdálenějších cestách. Vždyť se lišíme snad ve všech aspektech našeho bytí.

Vy třeba trávíte téměř celý svůj vyměřený čas v neustálém pohybu z místa na místo, čemuž mi stromy prostě ani nemůžeme porozumět, když jediné místo, které na celém tom obrovském světě známe je pouze to, kde máme zapuštěné své kořeny.

Popravdě jsem skutečně velice překvapen, že mi vůbec dokážete naslouchat.

Nechci však strávit tuto mimořádnou chvíli porozumění rozebíráním rozličných aspektů našich životů. Mnohem více bych si přál vyplnit tento čas vyprávěním o mé vlastní minulosti. Vždycky to totiž bylo mé veliké přání si s někým z vás promluvit. To víte, ony ty okolní stromy dovedou být občas až nesnesitelně nudné. Tedy samozřejmě až na břízy. S těma jsem si za svůj život užil spoustu krásných chvil. Škoda jen, že ty, co tu zůstaly, jsou oproti mně tak hrozně mladé.

No, trochu jsem odbočil, že? Příště bych si na to, co říkám, měl dávat větší pozor, nemyslíte?

Rád bych do toho pustil, a proto se pohodlně posaďte ve stínu mého větvoví a klidně se i opřete o můj kmen. Je pravda, že je trochu hrubější, na rozdíl od té, jež mají ty namyšlené habry nahoře na kopci, ale i tak se vám snad bude sedět pohodlně. Obzvláště v té malé prohloubenině hned u paty mezi kořeny.

Až tak učiníte, tak vás poprosím o jednu jedinou věc. Abyste pozorně naslouchali šumu větru ve větvích a tichému šelestu mých listů. Hlavně však naslouchejte svému srdci. Protože pouze jím uslyšíte příběh, který bych vám tak rád vyprávěl.

Doufám jen, že vám stihnu říci vše, co bych si přál, dříve než tato chvíle zázračného souznění opět skončí.

 

Pokračování