Douglaska a Liliovník

Za svůj život jsem se setkal s mnoha a mnoha různými a občas i roztodivnými stromy. Některé z nich se dokonce staly i mými věrnými přáteli. Žádným dalším dvěma se však nepodařilo do mého života zapsat tolik jako právě té staré Douglasce, jež mě jako první přivítala do tohoto nového světa, a tomu téměř tichému a o to moudřejšímu Liliovníku, který věrně po celý svůj život stál Douglasce stále po boku.

Dnes, když už ani jeden z nich tu není mezi námi, vím, že mezi nimi muselo vykvést něco více, než jen pouhé přátelství. Něco daleko většího a krásnějšího. Něco, čemuž vy lidé říkáte láska.

Vždy mě jako malého bavilo se dívat, jak se ti dva za tichého šelestu, jemuž rozuměli jen oni dva, o sebe ve větru něžně otírají svými větvemi. Tehdy jsem tomu jako mladičký stromek ještě moc nerozuměl, ale nyní již vím, že to byl projev vzájemné náklonnosti a útěchy.

Není mi jasné, jak mezi dvěma stromy tak rozdílnými mohlo vzniknout tak silné a krásné pouto. Možná to bylo tím, že ani jeden z nich tu v okolí neměl nikoho dalšího svého druhu, ale já spíš věřím tomu, že si ti dva byli životem souzeni a že ať už nakonec odešli kamkoliv, tak tam jsou opět spolu něžně sevřeni v tom krásném a nikdy nekončícím objetí. Stesk po nich však žádné myšlenky na světě neutiší.

Dodnes si na můj vkus až příliš živě pamatuji ten hrozivý den, kdy jsem byl svědkem smutného konce onoho krásného Liliovníku. Tehdy se přes krajinu proháněla divoká bouře a kropila zem pod sebou deštěm a blesky. Naštěstí se nám z větší části vyhýbala, a tak se zdálo, že nikomu z nás nic nehrozí.

Pak se však odkudsi z oblohy přihnal strašlivý poryv větru, jenž se ze všech sil opřel právě do koruny Liliovníku. Nejprve se zdálo, že ten ohromný nápor Liliovník jako již mnohokrát předtím vydrží, ale pak se z hlubin jeho kmene ozvalo zlověstné zapraskání. Celá školka, arboretum i nedaleký les v ten okamžik utichly a všichni v hrůze sledovali, jak se ten starý mohutný strom pomaličku naklání k zemi.

Vzduchem se nesl stále silnější a plačtivější skřípot trhajícího a lámajícího se dřeva. Ten děsivý zvuk znal každý z nás, i když ho mnozí ještě ani nikdy neslyšeli. Byl však zakořeněn hluboko v našich duších a tak všem bylo okamžitě jasné, co to znamená.

I Douglaska to musela vědět a přesto se za tichého šeptavého nářku zoufale snažila zachytit jeho pád. Bohužel však stále byla jen pouhým stromem a tak navzdory veškeré své snaze jeho pád nikdy zastavit nemohla.

Viděl jsem, jak se s každou tou temnou vteřinou jejich až dosud vzájemně propletené větvičky od sebe pomaličku a proti své vůli vzdalují. Nejprve se rozpletly ty největší, pak ty menší a na závěr se rozpojily i ty úplně nejdrobnější, takže se ti dva náhle po celých staletích již nedotýkali ani jediným lístečkem či jehličkou.

Byl to tak strašlivý výjev, že jsem se na to již déle dívat nevydržel. Teprve až dlouho poté, co se kolem mě prohnalo to příšerné smrtící zadunění, jsem sebral dostatek odvahy, abych tím směrem opět obrátil svou pozornost. Z toho, co jsem uviděl, mi zamrzla snad i míza proudící mými cévami.

Liliovník tam jen tiše ležel v tom pomalu řídnoucím dešti. Jeho kmen byl teď z větší části schován za vysokou travou a mnoho z jeho krásných větví leželo rozlámáno po okolí. Mě však bylo jasné, že už nic z toho necítí. Netuším, jak jsem to poznal, ale okamžitě jsem instinktivně věděl, že nás tehdy v tom svém pádu, ten krásný strom navždy opustil.

Douglaska to samozřejmě také poznala. Přesto tam v tu chvíli jen tiše stála a nějaká mě neznámá síla způsobila, že navzdory stále zuřícímu větru, se na jejích větvích nepohnula ani jediná sebemenší jehlička. To mě asi na celé té scéně děsilo nejvíc a tak jsem se raději zas zadíval nějakým jiným směrem a nebyl jsem sám. Všechny stromy a stromky v blízkém okolí se raději dívaly stranou a ponechaly tak Douglasku svému žalu.

Trvalo to mnoho měsíců, než s námi znovu promluvila. Celou tu dobu tam jen tiše stála zahalená do smutečního závoje utkaného ze svých vlastních jehliček a plakala.

Ano i my stromy dokážeme ronit slzy a tehdy jsem toho také byl poprvé svědkem. Stačilo se jen na Douglasku podívat a ihned jsem viděl drobounké kapičky, které se formovaly na konečcích jejích jehliček, než ztěžkly natolik, že se utrhly a vydaly se na svou kratičkou pouť k zemi. A vůbec nezáleželo na tom, jestli chvíli před tím pršelo anebo svítilo sluníčko.

Teprve o pár let později, když se přeci jen rány na její duši trošičku zacelily, mi Douglaska vysvětlila, že už po mnoho let byl Liliovník vážně nemocný. Byl napaden houbou, která ho pomaličku vyžírala zevnitř, což vedlo k tomu, že jeho kmen již nebyl dost silný a nedokázal tak udržet jeho tíhu, když to nejvíc potřeboval.

Je mi jasné, že to oba dva museli tušit již dávno před tím, než jsem se narodil. Přesto se o tom nikdo z nich ani jednou nezmínil a jen tam tak stáli s lístky a jehličkami svázanými do jediného staletí trvajícího polibku.

To proto byl vždy Liliovník tolik tichý a málomluvný. On věděl, že již brzy musí přijít ta jeho chvíle. Stejně tak to musela vědět i Douglaska, jež se ho přesně z těchto důvodů snažila podpírat a alespoň trošičku mu ulehčit tu jeho tíži. Jako malý jsem tomu nerozuměl, ale když si je teď oba dva zpětně ve svých vzpomínkách vybavuji, tak je mi nesmírně smutno. Až skoro k pláči. A přesto cítím hluboko ve své duši, že navzdory všem těžkostem byli ti dva spolu doopravdy šťastní.

Když na nás Douglaska po dlouhé době promluvila, byl jsem za ten její příjemný hluboký hlas nesmírně vděčný. Celá školka už měla strach, že si raději zvolí smrt než žít zbytek života bez Liliovníku. Ona však taková nebyla a zůstala.

Vím, že to udělala hlavně kvůli nám, stromkům co rostly ve školce. Měla nás všechny ráda a milovala, když na nás mohla dohlížet. Navíc její větve nás vždy chránily před tím nejhorším větrem. Bez ní by se nám tu tak dobře nežilo.

I tak jsem se však dožil onoho dne, kdy z našeho světa odešla i ona. Bylo to dlouho poté, co mě odvezli a přesadili sem k tomu malému rybníčku, takže jsem její skon osobně sledovat nemohl. Tehdy jsem již však byl o nějaká ta dvě století starší a mnohému jsem se za tu dobu naučil, takže když jsem zaslechl ten podivný šum, jenž se navzdory bezvětří šířil korunami stromů směrem od arboreta, okamžitě jsem věděl, že je to nějaká špatná zpráva.

Chvilku ještě trvalo, než se dostala až ke mně, ale já už tou dobou tušil, jaký je její obsah. A bohužel jsem se nespletl.

„Douglaska z arboreta uhynula,“ ševelily větvičky smrků.

„Byla prý již hrozně stará,“ šeptaly si mezi sebou břízy v nedalekém hájku. „Tamhle Borovice říkala, že jí prý bylo už skoro tisíc let.“

„Páni,“ ozval se nedaleký mladičký bouček. „Tak to se nedivím, že uschla. Takový věk. Ta byla určitě ze všech stromů v okolí nejstarší.“

Jedině já jsem mlčel. Věděl jsem, že to co Douglasku nakonec zahubilo, nebylo stáří, ale stesk. Stesk po jejím milovaném Liliovníku. Přeci jen to nakonec bez něj na tom našem světě nevydržela. A obzvláště poté, co byla ta škola ležící v jejím stínu před lety zrušena.

Tehdy ze světa odešlo to nejmilejší, nejlaskavější a nejkrásnější stvoření, jaké jsem měl tu čest za svůj život poznat. Bez ní a jejího Liliovníku bych se nikdy nestal tím stromem, jakým jsem dnes.

Stále si živě pamatuji svá první léta, která jsem trávil v jejich stínu, a naslouchal jejich příběhům, zkušenostem a radám. Tedy hlavně jsem naslouchal Douglasce, ale i Liliovník se mnou občas nějaké to slůvko prohodil. Vlastně on s nikým jiným než se mnou a s Douglaskou nemluvil, takže to pro mě pokaždé byla veliká čest.

Nevím, proč si za svého chráněnce vybral zrovna mě, obyčejný malý doubek, ale teď po letech mám jisté tušení. Myslím, že ve mně spatřoval sebe sama, když byl ještě maličkým nezkušeným semenáčkem. Čím jsem si jistý, je fakt, že stejně jako Douglaska nás měl všechny velice rád, i když to nedával tolik najevo jako ona.

Pamatuji si na ten den, kdy jsem poprvé zaslechl jeho překrásný hlas. Zrovna zuřila bouře, stejně jako v den jeho skonu, a já se hrozně bál. Ona to vlastně byla úplně první bouře, kterou jsem ve svém životě zažil. Douglaska se mě před nimi snažila předem varovat, ale ani tak jsem neměl do té chvíle, než jsem první z nich zažil na vlastní kůru, ani představu o tom, jak strašlivé a nelítostné dokáží být.

„Nestrachuj se, malý Doubku,“ zazněl tehdy náhle vzduchem nádherný zpěvavý hlas. Všechny stromy v tu chvíli doslova oněměly úžasem, když pochopily, že to promluvil on, Liliovník. Nic jiného krom vzájemně šeptaných slůvek s Douglaskou už celá léta neřekl, takže nebylo divu, že na jeho hlas už všichni téměř zapomněli. O to více byl pak krásnější.

V největším šoku jsem byl asi já, když jsem si chvilku na to uvědomil, že mluví na mě. Podíval jsem se nejprve na něj a pak na Douglasku. Přísahal bych, že se mými náhlými rozpaky velice bavila, protože se zlehka třásla a předstírala, že si ničeho nevšimla. A tak jsem obrátil svou pozornost zpět k Liliovníku.

„Za svůj život zažiješ ještě mnoho bouří, malý Doubku,“ pokračoval Liliovník a já měl pocit, že i v jeho tónu je slyšet jistý náznak smíchu. „Stačí, když se jich nebudeš bát a ony ti nijak neublíží,“ snažil se mě uklidnit.

Teď už samozřejmě vím, že to, co řekl, nemohla být pravda, ale tehdy mi to opravdu pomohlo a já se konečně přestal třást hrůzou. Hrdě jsem se vztyčil, abych dokázal, že jsem si jeho slova vzal k srdci, a sledoval jsem, jak Liliovník spokojeně pokýval korunou.

Od onoho dne jsem ho začal mít rád úplně stejně jako tu Douglasku. Než odešel, mě toho stihl ještě spoustu povědět. Vždy to bylo jen několik krátkých slov, ale byla plná moudrosti. Douglaska mě spíše učila těm praktičtějším věcem, ale on mě učil něčemu důležitějšímu. Učil mě samostatně přemýšlet.

Mrzí mě, že oba dva museli odejít, ale takový už je koloběh života. Já však vím, že v mých vzpomínkách zůstanou se mnou již navždy. Teprve tohle poznání, když jsem jej poprvé učinil, dokázalo zahnat smutek, který po odchodu Douglasky, zaplavil mou duši.

Tím bych uzavřel vyprávění o těchto dvou krásných a vzácných stromech a vrátil bych se zas raději k něčemu veselejšímu. Než však tak učiním, chtěl bych udělat jednu poslední věc. Chtěl bych z celého srdce jim oběma poděkovat za vše, co kdy pro mě udělali.

Tak tedy: „Děkuji ti, Douglasko, a děkuji i tobě, Liliovníku. Oba dva jste mi byli rodinou, kterou většina stromů snad ani nikdy nepozná. Jsem vám za to oběma nesmírně vděčný a doufám, že jednoho dne se tam na druhé straně opět shledáme. Sbohem.“

„Sbohem, malý Doubku,“ zašeptala dvojice známých hlasů odkudsi z nesmírných dálav.

 

Pokračování