Cesta

Nejspíš se teď ptáte, proč jsem vlastně opustil tu malou krásnou školku schovanou ve stínech arboreta. Vždyť jsem se tam přeci musel mít tak dobře, když o mě starostlivě pečovalo tolik úžasných stromů. Douglaska s Liliovníkem totiž rozhodně nebyli jediní, s kým jsem se v těch místech s takovým potěšením bavil.

Musíte však pochopit, že mé přestěhování nebylo a ani nemohlo býti mé vlastní rozhodnutí. My stromy totiž o cestování nevíme prakticky nic a už vůbec nedokážeme pochopit tu touhu, která vás lidi neustále vede k poznávání nových a nových míst.

To rozhodnutí jste za mě udělali vy lidé. Tedy samozřejmě ne zrovna vy, kteří mě právě posloucháte, ale dočista jiní lidé, jejž měli tu školku na starosti. I když, kdo ví? Třeba to byl zrovna někdo z vás.

Každopádně jsem za to rozhodnutí, jež jste místo mě učinili, velice rád. Je pravda, že jsou chvíle, kdy se mi po těch krásných stromech z arboreta stýská, ale nebýt té cesty, tak bych se nikdy nedostal sem na tohle nádherné až skoro kouzelné místo. Je sice pravda, že podobně úžasné stromy jako Douglaska či Liliovník tu nerostou, ale jsou tu jiné a každý z nich, od prvního do posledního, je něčím zajímavý.

A ještě jeden kladný přínos pro mě to vaše lidské rozhodnutí mělo. Zažil jsem totiž na vlastní kůru cestu, kterou většina z nás stromů nikdy nepozná. Jsem za to vděčný, protože tato chvíle mého života, i když dočista kratičká, mi otevřela mnohé dosud nepoznané obzory. Díky ní a dnům, které následovaly, jsem se podle mého stal tím čím teď anebo jsem se alespoň vydal tím správným směrem.

Když tak nad tím teď přemýšlím, tak je dočista možné, že ta cesta, na níž jsem se vydal, když jsem opustil brány arboreta, vlastně nikdy neskončila.

Určitě vás tyhle mé úvahy už docela unavují a těšíte se konečně na nějaké to vyprávění, co? No, nebudu už zdržovat a pustím se do popisu toho svého prvního a jediného putování.

Samozřejmě jsem již dávno před tou osudovou chvílí věděl, co mě v té malé lesní školce čeká. Však jsem také nebyl první a určitě ani poslední strom, který ji pod rukama lidí opustil a který byl převezen někam pryč na dočista neznámé místo.

Jak se často ukázalo, tak to nejspíš ani nebylo nijak daleko, protože mnoho z těch, kteří nás opustili, nám brzy po svém odchodu posílalo po ostatních stromech zprávy. Koneckonců tohle byl nakonec i můj případ, ale o tom až později.

Nic z toho bohužel nezabránilo tomu, abych se té pomalu blížící se chvíle čím dál tím víc bál. Věděli jsme totiž, že si pro nás lidé chodí, když nám bylo okolo sedmi let. A ten věk se kvapem blížil a já měl čím dál tím větší strach z toho, co tam na mě mimo školu čeká a jak to tam vůbec bez ostatních zvládnu.

Naštěstí tu stále byla má milovaná Douglaska, která mi jednoho dne povídá: „Neboj se, maličký. Uvidíš, že tam na tom novém místě potkáš mnoho nových přátel, kteří tě budou mít stejně rádi, jako tě máme my tady v arboretu.“

„Když ale já se bojím, že se jim tam nebudu líbit a že na mě budou zlí a seberou mi všechno sluneční světlo,“ odpověděl jsem jí.

Douglaska se ke mně lehce s šuměním naklonila a pak řekla: „Vím, že jsi silný a statečný, malý Doubku, a že jednou z tebe bude nádherný strom. Navíc pokud zůstaneš stále takový milý a příjemný, jako jsi byl tady mezi námi, tak se určitě nenajde nikdo, kdo by ti chtěl bezdůvodně ubližovat. My stromy, ač se to tak nezdá, máme hrozně rádi společnost a vyrůstat někde na pusté louce bez přátel je pro nás ta nejhorší noční můra. Vždyť není nic děsivějšího, než když se nemáme o koho v bouři opřít.“

V tu chvíli se Douglaska odmlčela a já věděl, že vzpomíná na svůj Liliovník. Vždyť i mě ho ta její slova připomněla a do mé duše se vkradl žal. „Děkuji,“ byla jediná slova, která jsem byl v tu chvíli schopen zformulovat, než jsem se odmlčel. To ticho přinášelo úlevu nám oběma.

Pár dní na to, když si pro mě konečně přijeli, jsem cítil jen zlomek strachu, který mě až donedávna téměř ovládal a byl jsem za ta vlídná slova Douglasce neskonale vděčný.

Bohužel jsem jí to už nestihl říct, protože se ti lidé pustili okamžitě do práce. Každý z nich popadl do svých rukou nějaký podivný nástroj a začali kolem mě vytrvale kopat.

Brzy jsem na své kůře cítil jejich dech zrychlený námahou a viděl jsem drobné kapičky potu stékající jim po tvářích a po rukách. Bylo to zvláštní je takhle zblízka pozorovat. Připadali mi totiž ve všem tak hrozivě zbrklí a neukáznění.

Přesto jim to trvalo jen chviličku, než se jim podařilo odkrýt první z mých kořenů. Chvilku ho zkoumali a pak se do práce pustili znovu, ale už mnohem pomaleji. Pochopil jsem, že to dělají kvůli mně. Nechtěli mi totiž ublížit. Občas se jim sice podařilo přetnout některý z těch nejmenších kořínků, ale to naštěstí téměř nebolelo.

Neuplynulo ani moc času a bylo po všem. Najednou jsem cítil, že už mě žádná hlína nedrží a že jsem v koruně i kořenech opatrně svazován kusem provazu. Pak mě ti lidé prostě zvedli a položili na podivný vůz tažený dvěma koňmi.

Poznal jsem je, protože podobná stvoření se již dříve občas popásala na nedaleké louce a Douglaska mi tak o nich na mé naléhání pověděla vše, co o nich kdy slyšela. Včetně jejich jména.

Vůz se zakrátko dal do pohybu a já věděl, že právě teď je ta chvíle, kdy vidím školku i arboretum naposledy a kdy se můj život od kořenů promění.

„Sbohem, můj maličkatý Doubku,“ zašuměla Douglaska na rozloučenou.

„Sbohem i tobě, Douglasko,“ odpověděl jsem jí. „Nikdy na tebe nezapomenu.“

„Já vím, Doubku. Já vím,“ šeptla Douglaska a já doslova cítil, jak z ní vyzařuje dojetí.

„A sbohem i vám ostatním,“ zavolal jsem na zbytek stromů ve školce i arboretu. Každý z nich mi po svém odpověděl a já slyšel, jak se jejich hlasy pomaličku vzdalují.

Ještě naposledy jsem se zadíval tam k arboretu a na tu krásnou Douglasku ladně se kývající ve větru. Věděl jsem, že mi tímto svým pohybem dává poslední sbohem. Pak však vůz zajel do hustého lesa a já ji už nikdy neviděl.

Nebyl však čas se tím v tuhle chvíli nějak trápit. Všechno kolem mě bylo tak zvláštní a nové. Samozřejmě jsem věděl, jak vypadá les, ale pokaždé jsem se na něj díval jen z dálky a nikdy mě ve skutečnosti ani nenapadlo, kolik stromů dokáže růst na tak malém prostoru. Vždyť byly k sobě tak blízko, že se až skoro dotýkaly kmeny.

Všechno bylo zároveň od kořínků až po ty nejvyšší špičky těch nejstarších stromů naplněno zvláštní zemitou vůní. Něco v ní mi připomínalo douglasku a já díky tomu okamžitě poznal, že ty stromy okolo mě musí být jedle anebo přinejmenším smrky.

Mezi korunami pronikalo k zemi několik nejodvážnějších slunečních paprsků a tvořily na cestě podivné obrazce. Na cestě po níž se za doprovodu klapotu čtyř párů kopyt pomaličku otáčela kola vozu, který mě vezl stále dál a dál od mého bývalého domova. Tehdy jsem zauvažoval nad tím, co mě tam na tom novém místě asi čeká. Bude to v lese anebo někde na louce? Moc rád bych to věděl, ale zdálo se, že mě nikdo z těch lidí neslyší.

Brzy mě však ze zamyšlení vytrhlo zurčení malého potůčku, který si vesele poskakoval pod kamenným mostkem, přes nějž vedla cesta. Pak přišlo pozvolné stoupání, na němž se koně trochu zapotili. Krátce na to se však cesta opět srovnala a já v lese mezi stromy zahlédl maličkou studánku. Moc jsem si ji však prohlédnout nestihl, protože jsme se právě v tu chvíli ocitli opět na louce, kde mě znovu přivítala záře poledního slunce.

Tahle louka však byla trošku jiná než ta u arboreta. Už na první pohled totiž bylo zřejmé, že se o ni ještě nikdo nikdy nestaral, a tak si tu v poklid rostlo spoustu překrásných barevných a sladce vonících květin.

Náš povoz si to pomaličku zamířil podél malé jeřabinové aleje dolů k jiskřivé hladině malého rybníčka, kde kousek od jeho břehu na mě již čekala připravená jáma.

Musím se přiznat, že až dosud jsem tolik vody pohromadě neviděl. Z mého pohledu byl tedy ten maličký rybníček obrovský oceánem, o kterých mi Douglaska občas povídala. Teď už samozřejmě vím, jak se to má doopravdy, ale tehdy jsem byl stále ještě mladičký a nezkušený stromeček.

Kousek od rybníčku vůz zastavil a ti lidé, co na něm jeli, se opět pustili do práce. Byli tak rychlí, že jsem si to tu ještě ani nestihl pořádně prohlédnout. Zanedlouho jsem tak seděl již opět pevně usazený v zemi a cítil jsem, jak mé kořínky do sebe natahují první vláhu. Přišlo mi zvláštní, že má tak jinou chuť, než na jakou jsem byl zvyklý tam ze školky.

Lidé mě mezitím ještě naposledy zkontrolovali a spokojení se svou prací naskočili na vůz a vydali se zpět.

Dlouho jsem se za nimi díval, pro případ, že by si to rozmysleli a že by mě zavezli zpět za Douglaskou. Když však zmizeli zpátky v tom lese, pochopil jsem, že jsem tu zůstal sám. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než si svůj nový domov pořádně prohlédnou a pokusit se spřátelit s nějakým z okolních stromů. Byl jsem však přerušen ještě dřív, než jsem začal.

„Ahoj, já jsem Břízka,“ ozval se náhle něžný hlásek jen kousíček ode mě. „Jakpak se máš?“

 

Pokračování příště