Téměř na dosah

Byla jednou jedna cesta vinoucí se nádhernou malebnou krajinou, kde vzduch voněl svěží travou, barevnými květy a také trošku po borovicích a kde veselý zpěv ptačí zněl od rána do noci.

Dalo by se říct, že krásnějšího místa v celé té širé zemi nebylo. Však už pouze jméno té malé říčky, jež se tu líně proplétala mezi zelenými pastvinami a podle níž se to tu celé jmenovalo, bylo doslova kouzelné a znělo: „Okvětnice.“

A právě zde jsem i já našel svůj domov.

Byl tu krásný klid a lidé se tu objevovali jen velice zřídka. To když zabloudili na cestě do nedalekých skal hrdě se vypínajících nad tím naším krásným údolím.

Ale o nich tenhle náš příběh není. Je o nás, o koních, kteří se tu radostně proháníme po zelených lučinách. Jen já byl celý život tak trochu smutný, protože jsem cítil, že něco mi tu chybí. Něco moc a moc důležitého, ale já stále nevěděl co.

Pak ale přišel ten den, kdy zas jednou po roce dorazili na pastvinu tam za cestou noví koně. Nebylo to pro nás místní nic až tak nezvyklého, ale i tak jsme tam všichni vyrazili, abychom je tady v údolí přivítali.

Řehtalo se zvesela, hrabalo nervózně nohama do země a dokonce i dovádivě pohazovalo hlavou či ocasem sem a tam. Zkrátka to bylo to pravé koňské přivítání, jak má být. Jen ta ohrada kolem cesty nám bránila v tom, abychom šli k sobě blíž, ale tak to tu chodilo celá léta a nikdo si už ani nestěžoval. Byli jsme tu prostě my a pak to další stádo na druhé straně.

Je pravdou, že už jsme si na to vlastně zvykli a ono se s tím ani nic moc dělat nedalo, když jste jen obyčejný kůň. Ani mně to nikdy nevadilo, neboť přátel v tom našem stádě jsem měl dost, ale právě tehdy jsem si poprvé všiml Jí, té nejkrásnější klisny na světě.

Stála tam za cestou spolu s ostatními a její temně hnědá srst a hříva se lehce leskly v paprscích zářícího slunce. Oči měla skoro černé a plné rozkošného mladistvého jiskření a i na těch několik stop jsem cítil tu úžasnou divoce toužebnou vůni, která se něžně otírala o mé nozdry a táhla mě k ní.

Svůj zájem jsem nedovedl skrývat dlouho a ona si mě všimla. Upřela na mě ty své nekonečně hluboké oči a lehce pohodila hlavou. Pak kousek popošla, aby mi byla blíž, a já měl pocit, že omdlím a mé divoce bušící srdce vyskočí z hrudi.

Ona však přátelsky a konejšivě zařehtala a já se uklidnil. Stále jsem však nemohl uvěřit pocitu, že se jí líbím, což pro mě bylo něco prakticky neuvěřitelného, neboť tak krásné stvoření jsem ještě nikdy nespatřil.

A tak jsme tam oba dva stáli a dívali se na sebe přes ten malý kousek země, kam ani jeden z nás nemohl. Kdyby ta ohrada nebyla tak vysoká, tak bych ji bez váhání přeskočil, ale takhle nám bylo souzeno tam zůstat v té velice těsné blízkosti, ale přesto pořád příliš daleko na to, abychom se k sobě mohli přiblížit na dosah.

Vydrželo nám to tak dlouho, dokud jsme na sebe ještě viděli. Teprve pak jsme se rozloučili a vydali se za ostatními do noci, ale hned k ránu už jsme byli oba dva zas na svých místech a znovu se na sebe dívali.

A tak tomu bylo od oné chvíle každičkého dne. Vždy jsme se na počátku nového dne sešli každý na té své straně cesty a dívali se tomu druhému zamilovaně do očí.

Zpočátku jsme si i povídali, ale nakonec to stejně za nás všechno řekly ty naše oči, a tak jsme toho nechali a pokračovali dál ve společném mlčení. Jen srdíčka nám tloukla touhou a napětím, ale co jim to bylo platné, když nikdy nebudou k sobě tak blízko, aby se slyšela.

I tak si však byla bezvýhradně věrná až do úplného konce a teprve tam na té věčné pláni jsme konečně mohli vyrazit bok po boku k nekonečným obzorům.

Teprve pak jsme byli oba dva skutečně šťastní.

 

Konec