Srdce panenky

Sama. Jsem tak sama.

Ta, která mě mívala ráda, na mě zapomněla. A co hůř, to ona mě tu nechala ležet na tomhle strašlivém místě. Ale jak to mohla udělat, když mě tak kdysi milovala? Copak zapomněla?

Ještě pořád si pamatuji ten den, kdy otevřela poprvé krabici. Temnota, ve které jsem celou tu dobu byla, se rozplynula a já spatřila její krásnou mladou tvář rozzářenou štěstím.

„Tatínku! Maminko! Ta je tak krásná. Děkuju!“ vykřikla tehdy překvapením a objala své rodiče.

Bývala jsem tak šťastná. Měla jsem svůj domeček, plný krásných věcí a moje Paní si se mnou každý den hrála.

Ale jak stárla, těch dní pomalu ubývalo a já čím dál častěji ležela jen tak položená na polici a smutně na ní hleděla, ale ona si mých pohledů nevšímala.

A pak jednoho dne zapomněla docela a na mě začal sedat prach. Až jednoho dne přišla její maminka a řekla: „Prosím tě, zbav se už těch starých krámů! Kdo se má na ně pořád dívat?! Jsou strašně špinavé a jen se na ně práší.“

A má Paní ji k mé hrůze poslechla a já skončila v černém pytli spolu s jinými hračkami, které jsem znala z jejího pokojíčku.

Pak jsem se najednou ocitla tady na tomhle odporném a páchnoucím místě zpola ponořená v nějaké špinavé olejovité tekutině.

Věděla jsem, že je to můj konec. Švy na mých šatičkách jeden po druhém povolovaly a ta podivná tekutina mě pomalu plnila špínou a černotou. Již zbývalo jen naposledy zavřít oči a …

Nějaké cizí ruce mě zvedly ze země a pohlédla na mě tvář nějaké cizí holčičky.

„Jé, ty jsi ale hezká panenka,“ řekla. „Vždycky jsem takovou chtěla, ale maminka říkala, že si to nemůžeme dovolit,“ dodala smutně. V mém srdci zahořel malý plamínek naděje.

„Fůůj, co si to našla?“ ozval se jiný dětský hlas. Tenhle byl hlubší a drsnější. „Polož ji zpátky, nebo ještě něco chytíš.“

Cítila jsem, jak její ruce klesají poslušně k zemi. Byla jsem zoufalá. Kdyby mě tu nechala, tak by to určitě znamenalo můj konec. Musela jsem něco udělat.

„Pojď si se mnou hrát,“ spustil se náhle ve mě starý hodinový strojek a poněkud skřípavě promluvil. Ani jsem netušila, že ještě funguje a hlavně, že je natažený.

„Jé, ty umíš i mluvit?!“ zvolala radostně a přitiskla mě na svou hruď. Na jejích šatech jí po mě zůstaly mastné skvrny. Trochu mě to mrzelo, ale věděla jsem, že mě již neopustí.

Odnesla mě domů, kde mě ukázala své mamince. Ta se sice zprvu na mě dívala s odporem, ale po úpěnlivých prosbách mé nové Paní si mě začala zkoumavě prohlížet.

Pak si mě vzala stranou. Svlékla mi šatičky, vyprala je a zašila. Potom sebrala nějakou podivnou strašlivě pálivou vodu, kterou mě celou důkladně omyla.

Cítila jsem, jak to štípe, ale zároveň jsem věděla, že všechna ta špína, co se na mě usadila, rychle mizí.

Omyla mě ještě ve vodě, osušila a navlékla do spravených a voňavých šatiček a odnesla mě zpátky k mé nové Paní.

Ta mě radostně sevřela v náručí a se slzou v oku se podívala na maminku. „Vidíš, já říkala, že je krásná.“

Maminka se na ní usmála a pohladila ji i mě po vlasech. Byla jsem tak hrozně šťastná.

Znovu se v mých útrobách rozeběhl ten starý strojek a řekl: „Miluji Tě,“ Já ale věděla, že to patří jim oběma.

 

Konec