Pouť

Strom. Krásný a dokonalý. Roste si tam na té nejvyšší skále obklopen pouze nádhernou hřejivou září zapadajícího slunce.

Kůru má světloučce hnědou až téměř zlatavou. Občas se dokonce v těch posledních rychle se vytrácejících paprscích zdá, že se na jejím povrchu třpytí maličké hvězdičky. Na dotek je jemnější než to nejvzácnější hedvábí, ale to zdaleka není všechna nadpozemská krása, jíž tento neuvěřitelný strom oplývá.

Jeho listy jsou věčně svěže zelené a plné radosti a života. Sem tam se uvězněná v jejich něžném láskyplném sevření duhově třpytí i nějaká ta kapička deště z nedávné večerní přeháňky.

Ani ty se však nemohou rovnat s tou nádherou ukrytou v jeho drobných květech, které svým tvarem tak trochu připomínají okvětí jabloní. Jejich plátky jsou jemné až téměř průhledné. Skoro jako by byly vybroušeny z toho nejčistšího křišťálu.

Mohutná koruna se lehce kývá v mírném vánku sem a tam a tiše si zpívá tu svou tajemnou a nám nesrozumitelnou píseň. Je nádherná a nejspíš bych jí vydržel naslouchat i celé věky.

Vím, že na světě nemůže existovat jiný strom, jenž by byl takto dokonalý a přesto již v prvních okamžicích, kdy jsem ho spatřil, jsem poznal, že je s ním něco v nepořádku. Skoro jako by se nad ním skláněl nějaký zlověstný stín, který vysával veškerý jeho život a vláhu. Dokonce mám i pocit, že čím déle ho pozoruji, tím více uschlých lístků se hromadí dole u jeho kořenů.

Nevím proč, ale ten pocit mě děsí až do morku kostí. Mám tušení, že je to předzvěst něčeho opravdu hrozného, a při těch temných představách mě prudce zamrazí po celém těle.

 

• • •

 

Probudím se s divoce bušícím srdcem a upřu své oči do temnoty nad sebou. Už zas se mi zdál ten podivný sen, který mě již několik let noc co noc pronásleduje a který mi nikdy nedovolí opravdového odpočinku.

Již dávno jsem usoudil, že to nemůže být jen nějaká náhoda. Nikdy bych si totiž něco tak úžasně krásného jako je onen strom v mých představách sám nevymyslel. Občas mám dokonce pocit jako by po mě něco chtěl.

Ale co? A proč by si k tomu vybral zrovna mě, když nejsem naprosto ničím výjimečný? A pokud na jeho volání skutečně odpovím, tak kde bych ho měl vůbec hledat?

A právě v ten okamžik ucítím, že mám již té nejistoty stravující mou mysl dost. Musím se za ním vydat a pokusit se ho najít, ať už je kdekoliv. Vím, že kdybych to neudělal, tak bych jistě brzy z toho všeho přišel o rozum.

A tak pomalu a tiše vstanu ze své postele a dávám si pozor, abych nevzbudil manželku a ani naše děti. Pak zamířím ke své skříni, odkud si vezmu jen několik nejnutnějších věcí a úhledně to všechno zabalím do svého starého batohu.

Nakonec usednu ke stolu s kusem papíru a mým oblíbeným perem. Dlouho přemýšlím nad tím, co za vzkaz vlastně napsat a přitom je mi jasné, že to nejspíš ani nikdo nepochopí. Ani mě to nedává žádný smysl.

Jak by mohl spokojený otec dvou dětí jen tak odejít za nějakým svým podivným snem? Vždyť to zní naprosto šíleně, ale zároveň je to jediná možnost, jak mohu své rozbouřené mysli konečně dopřát klidu.

A tak se přeci jen po velkém přemáhání pustím do psaní. Je to pro mě velmi namáhavé a slova se mi hledají jen s největšími obtížemi, ale nakonec se mi to přeci jen podaří.

Ještě jednou přelétnu očima ten svůj dopis na rozloučenou a zamyslím se nad tím, jestli je to opravdu to co chci.

Ne, ne, ne! Nesmím teď začínat s pochybami. Musím jít. Vím to. Navíc jsem si jistý, že s mými veškerými úsporami, jež jim tu zanechávám, se i beze mě bude mít má rodina dobře.

Naposledy se otočím na své spící nejmilejší a cítím, jak mi po tváři sklouzne ta nejsmutnější slza ze všech. „Sbohem,“ zašeptám do ticha. Pak si přehodím batoh přes záda a otevřenými dveřmi vyrazím do noci. Někde v koutku duše vím, že už je nejspíš nikdy neuvidím.

 

• • •

 

Hustý těžký vzduch mě doslova dusí pod svým příkrovem a jen s největšími obtížemi naplňuje mé unavené plíce. Prosycen je směsicí tolika pachů a vůní, až se mi z toho leckdy celé dny motá hlava. Nejvýrazněji je však cítit plísní a hnilobou.

A skutečně. Kamkoliv se podívám, je ta hustá a téměř neprostupná hradba spletená z roztodivných keřů a rostlin na mnoha místech narušena. Skoro se zdá, jakoby celý tenhle prales pomalu umíral. Ale proč a co za to může?

Že by to bylo nějakým způsobem spojeno s tím pomalu opadávajícím stromem v mých snech? To by snad ale nemělo být ani možné, nebo ano?

Neměl bych se zdržovat. Mám před sebou nejspíš ještě dlouhou cestu a už teď bych ji měl nejraději za sebou. Kéž by se z ní dalo alespoň sejít a na chvíli si odpočinout. Jenže to mi ten stále se vracející sen nedovolí. Jen tady na té své pouti do neznáma mám od něj alespoň trochu klidu.

A tak znovu popadnu mačetu, která mi před chvílí vypadla z mých unavených a krvácejících rukou a pomalu vyrazím vpřed prosekávaje si cestu touhle zdánlivě nekonečnou džunglí.

 

• • •

 

Pomalu stoupám neúnavně stále výš a výš a očima pozoruji tu nekonečnou nebesky modrou báň, jež se rozkládá téměř do všech směrů.

Na chvíli se zastavím a ztěžka oddychuji. Není to ani tak únavou jako spíš nedostatkem kyslíku, kterého se mi tu v těchto obrovských horách příliš nedostává. A bude to ještě mnohem horší. Hřeben, k němuž mě vedou mé kroky pronásledující ten prchavý sen, se mi totiž stále tyčí vysoko nad hlavou.

Jiná cesta než tahle přes něj nevede. A pokud by přeci jen vedla, chtěl bych po ní jít?

Ne, myslím, že bych nechtěl. A ten stále se vracející sen by mi to nejspíš stejně nedovolil.

Alespoň se tedy otočím a podívám se zpět dolů do nížin a údolí. Na kratičkou chvilku mám pocit, že u mých nohou leží celý svět, a tak si přiložím ruce k ústům a z plných plic vítězoslavně zakřičím. Cítím se jako ta nejmocnější bytost na celém širém světě.

Ozvěna mého hlasu se ke mně ještě několikanásobně vrátí. Teprve pak se spokojeně usměji a zamířím dál směrem k těm neuvěřitelným výšinám před sebou.

 

• • •

 

Příšerný spalující mráz a palčivá zima jsou mými jedinými společníky. A pak ještě samozřejmě sníh. Bílý, oslepující a všudypřítomný. Kam až mé oko dohlédne, je jen a jen on. Nikde není ani náznaku po čemkoliv jiném, co by alespoň trochu narušilo tuhle naprosto jednotvárnou ledovou pláň.

Jedinou výjimkou jsou mé stopy táhnoucí se až kamsi k obzoru. Kolik kroků jsem už asi tak udělal od doby, kdy jsem vkročil do těchto míst? A kolik uplynulo dní?

Nevím, jak bych to poznal. Slunce tu totiž ještě ani jednou nezapadlo. Pouze se mi stále divoce točí nad hlavou sem a tam a jeho paprsky odrážející se od sněhových krystalků mě bolestivě bodají do očí. Nebýt černých brýlí, které se mi podařilo před časem sehnat, byl bych už dávno slepý.

„Kdyby tu alespoň nebyla taková zima,“ pomyslím si a snažím se alespoň trošičku svým horkým dechem rozehřát ty promrzlé prsty na rukou. Ty na nohou jsem již přestal cítit dávno a vím, že už je asi ani nikdy neucítím. Umrzly. Nijak zvlášť mi to však nevadí. Pokud přežiji přechod tohoto strašlivého místa, tak to bude jen malá cena, kterou jsem musel zaplatit.

Mnohem větší starosti mi dělá ten strom v mých snech. S každým dnem vypadá stále seschleji a unaveněji a já poprvé za své putování začínám pochybovat o tom, že k němu dorazím včas. Možná že tohle je můj úkol. Najít ho a zbavit ho té jeho tajemné nemoci.

„Když tu ale budeš jen tak stát, tak to určitě nestihneš!“ napomenu se přísně a okamžitě se dám znovu do kroku. Snad už tyhle zmrzlé pláně brzy skončí. Nemůžu je už ani vystát.

 

• • •

 

Prázdné opuštěné město mě přivítalo jen tichem a mlčením. Kdysi muselo být plné lidí a života, ale teď jsou z něj jen pouhé rozpadající se trosky.

Není mi jasné, k čemu tady došlo, ale zdá se, že to bylo celkem nedávno. Možná to bylo nějaké zemětřesení anebo nějaká jiná přírodní katastrofa, která odsud vyhnala všechno živé.

Nebo to také bylo něco mnohem horšího. Něco na co se téměř bojím pomyslet.

Válka!

V ten okamžik si vzpomenu na svou rodinu a poprvé za celou tu dobu strávenou na cestě, o ně dostanu strach. Doufám, že jsou někde v bezpečí, kde jim žádné vojenské konflikty nehrozí. Anebo jsou už mrtví. Rozdupáni okovanými botami nepřítele.

„Ne! Na to nesmíš myslet!“ zakřičím sám na sebe a skutečně se zdá, že mi to i pomohlo. Přesto se raději začnu rozhlížet po okolí a hledat nějaké stopy, které by mi napověděly, co se tu vlastně odehrálo.

Nebyl to však dobrý nápad. Všechno je takové divné a prosáklé nějakým podivným zápachem, z něhož se mi okamžitě dělá na zvracení. Navíc mám dokonce pocit, že odkudsi z potemnělých pobořených oken plných stínů slyším nějaké podivné mumlání či sténání.

Asi bude nejlepší, když odsud, co nejrychleji zmizím. A to jsem tu chtěl nejprve nabrat nějaké zásoby. No, budu to muset nějak zvládnout i bez nich. Koneckonců zažil jsem už i hladovější časy.

A právě v tu chvíli se odkudsi z míst za mými zády ozve příšerný nelidský skřek. Prudce sebou trhnu a dám se okamžitě na útěk. Nic mě naštěstí nepronásleduje, ale i tak vím, že tu už nevydržím ani chvilku. A tak se dám znovu do běhu a běžím a běžím.

Teprve až když se mi to strašlivé město ztratí konečně z dohledu, se uklidním a zpomalím. Neměl jsem tam nikdy chodit a rozhodně se tam už ani nikdy nevrátím.

 

• • •

 

Trápí mě strašlivá žízeň. V krku mám naprosté sucho a rty mám už celé popraskané. Nevím, jak dlouho to hrozné horko ještě vydržím. Kdyby tu tak byla alespoň trošička stínu nebo i třeba malá louže vody, jíž bych se mohl konečně napít.

Jenže nic takového tu samozřejmě není. Jen žhnoucí jiskřící se písek a nad ním obrovské spalující slunce, které ze mě nemilosrdně vysává i tu poslední životodárnou vláhu, jež ve mně zbyla. Mám pocit, že krev v mých žilách se již dávno musela proměnit v prach.

Přesto musím jít stále dál a dál. Nesmím se vzdát. Nesmím se zastavit. Ten strom na mě spoléhá a já vím, že mu už mnoho času nezbývá.

Zatnu tedy zuby a všechny zbývající síly dám do toho, abych vylezl na další písečnou dunu. A to co z ní spatřím, mi vyrazí dech.

Dole pode mnou leží malé třpytící se jezírko ukryté před nejhorším mezi několika skalami. V mých očích se něco takového rovná přímo zázraku.

V duchu přemýšlím nad tím, jestli mě sem opravdu přivedla náhoda anebo spíš něčí úmysl. Bez té vody, co se tam dole skrývá, bych totiž určitě brzy zemřel. Jak se zdá, je na mé straně stále nějaká neznámá síla, která něco takového odmítá dopustit.

„A co?“ zeptám se nakonec sám sebe. Ať je to jak chce, tak tu rozhodně nehodlám jen tak zemřít žízní. Okamžitě tedy přestanu váhat a rozeběhnu se dolů ze svahu.

Klopýtám a občas dokonce několikrát upadnu, ale pokaždé se vždy znovu zvednu a běžím dál. Nakonec se s radostným výkřikem vrhnu do té chladivé průzračné vody a ponořím se hluboko pod její hladinu.

Teď už vím, že ať mě potká cestou cokoliv, tak tu svou pouť dokončím.

 

• • •

 

Ruce i nohy mám již dávno rozedřené do krve, potrhané cáry oblečení na mě visí snad už jen silou vůle a ani si již nepamatuji, kdy naposledy jsem měl v puse nějaké sousto. Nevím, co se stalo, ale v posledních týdnech jsem nenarazil ani na jedinou živou bytost. Všichni se kamsi do posledního ztratili. Jak zvířata, tak i rostliny.

Přesto mě vzpomínka na ten sen žene pořád dál a dál. Zvláštní je, že se mi už celé měsíce nezdál, ale po tom, čím vším jsem si na té své pouti prošel, se nehodlám jen tak vzdát. Obzvláště teď, když mám cíl už na dohled.

Ano, dokázal jsem to! Našel jsem to místo z mých snů, které nebylo zakresleno v žádné mapě a které nejspíš není ani tak úplně v našem světě. Tam nahoře na skále jen pár set metrů přede mnou roste on. Strom, jenž mě k sobě přivolal.

K mé hrůze však vůbec nevypadá, tak jak si ho pamatuji. Je téměř celý suchý a i kůru má ošklivě popraskanou. Jen poslední zelený lísteček se stále ještě třepotá na té nejvyšší větévce ze všech.

„Copak jsem snad po tom všem přišel pozdě?!“ zhrozím se a se zoufalým výrazem ve tváři se k němu rozeběhnu.

Klopýtám přes kameny, které mě svými ostrými hranami řezají hluboko do masa. Já to však ani nevnímám. V mém srdci je teď místo pouze pro naprostou a nekonečně hlubokou beznaděj. Zklamal jsem ho. Zklamal jsem všechny. Ať už bylo jeho přání jakékoliv, tak jsem v jeho plnění selhal.

„Odpusť mi,“ zašeptám a přiložím ruku na jeho starý a nemocný kmen.

Přesně v ten okamžik foukne vítr a ten poslední zelený lístek se lehce zatřepotá, utrhne se a pomaličku se začne snášet k zemi. V tu chvíli mě náhle opustí naprosto všechny síly a já se bolestivě svezu po kmeni dolů na zem. Cítím, že život, který mi byl dán, ze mě až neskutečně rychle odchází.

Znovu se zadívám na ten plachtící lístek a doslova před očima vidím, jak chřadne a uvadá. Skoro jakoby byl odrazem toho mého vyprchávajícího života. A právě tehdy mou myslí prolétne paprsek prozření a já pochopím, co se mi celou tu dobu snažil ten strom říct.

Tohle není jen tak obyčejný strom. Tohle je strom ze všech největší. Strom Života, jenž už od nepaměti dával naší zemi sílu a energii k životu. Tedy alespoň do teď.

Nevím, co to přivodilo, ale jednoho dne ten krásný strom zjistil, že umírá. Věděl, že nic na světě to nedokáže zastavit, ale přesto měl stále své jediné a poslední přání. Nechtěl zemřít sám. Bál se.

A tak zoufale volal do světa a hledal nějakou spřízněnou duši, která by vyslyšela jeho prosby a přišla sem za ním v té jeho poslední chvilce. Tou duší jsem byl já. Jediná bytost, která vyslyšela jeho volání a která byla stále ještě na živu. Celý okolní svět byl mrtvý. Zůstali jsme na něm jen my dva a ani nám už moc času nezbývá.

Po letech dlouhého putování se na mé tváři objeví klidný a spokojený úsměv. Teď už vím, že jsem přeci jen nezklamal a splnil ten úkol, k němuž jsem byl zvolen. Teď už konečně může i má duše dojít pokoje.

Naposledy sklouznu pohledem na ten padající lístek a připraven na cokoliv ho něžně chytím do dlaně. V tu chvíli se uschlý strom nad mou hlavou rozplyne a promění se v prach. A pak už je jen věčná temnota a smrt.

 

Konec