O Vedrýskovi

V té překrásné zemi české sevřené mezi horami se jednoho krásného pozdně jarního dne jen kousek před letními prázdninami usídlilo podivné stvoření jménem „Vedrýsek“.

Nebylo zlé a nechtělo ani nikomu škodit. Vlastně pouze jediná věc byla s tímto stvořením v nepořádku. Ze všeho nejvíc totiž milovalo úporné spalující horko a kamkoliv vkročilo, šlo to horko s ním. Takže když nakonec doputovalo až do těch našich končin, tak se nenašel nikdo, komu by jeho přítomnost přinášela radost.

Všichni lidé se ho báli a vyhýbali se mu, jak jen to bylo možné. Dokonce se před ním skrývali i ve stínech nebo v budovách a to malé stvoření, jež tak trochu shodou okolností připomínalo malou vydru, bylo velice smutné. Vždyť jediný důvod, proč sem přišlo, byl ten, že si s někým chtělo alespoň chvilku hrát. Zdálo se však, že nikdo takový v celé té zemi není.

A tak se Vedrýsek trápil čím dál tím víc a horko bylo každým dnem větší a větší. Pomalu se to už nedalo vydržet, a tak se nakonec lidé dohodli, že za Vedrýskem pošlou nějaké diplomaty, kteří mu domluví, aby se přestěhoval trochu více na sever, kde už to vedro kolem něj panující nebude tak nepříjemné.

Bohužel celá ta výprava žalostně selhala. Podařilo se jim sice Vedrýska najít, ale ten byl tou dobou již tak smutný a mrzutý, že se odmítal s kýmkoliv bavit, takže ho tam nakonec museli nechat a vrátit se s nepořízenou.

Vedro bylo stále horší a zemi začala trápit nepříjemná sucha. Voda z řek i potůčků se rychle vytrácela a všechny až dosud veselé a šťastné květinky jedna po druhé uvadaly. Tehdy se už lidé začínali bát, že se z jejich země stane vyprahlá poušť a možná by k tomu i nakonec došlo nebýt jedné malé holčičky jménem Jůlinka.

I ona to již nemohla vydržet a navíc se pomalu ani nebylo, kde koupat, a tak se rozhodla, že se za Vedrýskem vydá sama. Počkala, až její rodiče odjedou do práce, oblékla si ty nejlehčí a nejkrásnější šatičky a zamířila do nedalekého lesa, kde se Vedrýsek zabydlel.

Horko bylo opravdu spalující a Jůlinka brzy cítila, že jsou její šatičky doslova promáčené potem. Přesto se nezastavila a šla pořád dál, až nakonec dorazila k samotnému Vedrýskovi.

Ležel tam rozvalený na kamenech a vyhříval se v tom horkém slunci. Jedině jemu bylo takovéto počasí příjemné. Holčičky si sice hnedka všiml, ale byl tou dobou už tak nabručený, že předstíral, že ji nevidí. Jůlinka se naštěstí nenechala odradit.

„Ahoj, Vedrýsku,“ pozdravila a zdvořile se uklonila. „Přišla jsem za tebou, abych tě k nám do vesnice pozvala na zmrzlinu. Je nejlepší v celém širém okolí.“

To slovo Vedrýsek neznal a proto se na holčičku zvědavě zadíval a zeptal se: „Na zmrzlinu?“

„Ano,“ usmála se holčička. „Uvidíš, že ti bude chutnat. Dnes by měli mít malinovou a vanilkovou.“

Vedrýsek se přemýšlivě poškrábal packou po čumáčku. Ta cizí holčička se mu celkem líbila. Byla milá a hodná. S ní určitě bude spousta legrace

„Tak dobrá,“ řekl po chvilce. „Půjdu s tebou na tu zmrzlinu. Nikdy jsem ji neměl, tak uvidíme, co je na tvých slovech pravdy.“

„To jsem moc ráda,“ zaradovala se holčička. „A cestou si můžeme spolu zahrát nějaké hry.“

Tahle slova Vedrýskovi stačila k tomu, aby okamžitě s holčičkou vyrazil na cestu. A vůbec toho nelitoval. Nejprve si totiž zahráli na schovávanou, pak na honěnou a nakonec jen tak počítali okolní stromy.

I Jůlince se to líbilo, protože už najednou nebylo tak hrozné horko, i když sluníčko pořád svítilo, ale začínalo být celkem příjemně. Dokonce občas odkudsi zafoukal první vítr.

A tak oba dva již docela uhonění dorazili konečně až do vesnice a zamířili si to přímo k nedaleké cukrárně. Holčička každému objednala po dvou kopečcích zmrzliny. Jeden vanilkový a ten druhý malinový.

Vedrýsek na ni měl tou dobou už takovou chuť, že se nenechal dlouho pobízet a okamžitě se do ní pustil, až mu její zbytky doslova stékaly po bradě. Opravdu moc mu chutnala a navíc se konečně po dlouhé době cítil opravdu spojený.

Podíval se na tu malou holčičku, která byla na něj tak hodná, a zvesela se na ni usmál. „Děkuji ti, Jůlinko. Byla jsi na mě opravdu milá a moc se mi to s tebou líbilo. Myslím však, že je čas jít zas někam dál.“

Jůlinka se na něj podívala, tak trochu smutně a vůbec ji nepřišlo divné odkud vlastně zná její jméno. „Mě bylo s tebou také hezky,“ řekla. „Vrátíš se zas někdy?“

„Určitě,“ usmál se Vedrýsek tajemně a najednou byl ten tam. Holčička však odkudsi jakoby zdálky ještě slyšela: „Měj se krásně, Jůlinko.“

„Sbohem, Vedrýsku,“ zavolala za ním a pak se spokojeně odebrala domů. Na nebi se začala stahovat první dešťová mračna.

Od té doby všechny děti vědí, že když je opravdu veliké a nesnesitelné vedro, tak se musejí vydat do lesů ke skalám, kde to má Vedrýsek tak rád, a koupit mu jeden nebo lépe dva kopečky zmrzliny. Teprve pak bude Vedrýsek spokojený, zem se ochladí a vrátí se déšť. Škoda, že ti dospělí už na to dávno zapomněli.

 

Konec