Naděje a spása

Mé oči omámeně zamrkají, když mě cosi neznámého náhle vytrhne z jinak klidného a příjemného spánku plného těch nejkrásnějších a nejbarevnějších snů jaké bych si vůbec mohla přát.

Avšak zde ve skutečném světě mě vítá jen ta nejčernější temnota hustá jak rozpuštěný dehet a stejně tak i tak lepkavá.

Okamžitě cítím, jak nelítostně zaplňuje všechny mé smysly. Mám jí plné oči i uši a dokonce cítím, jak se plazí tam vzadu na patře a naplňuje má ústa nepříjemně hořkou chutí strachu a těch nejtemnějších nočních můr.

Kam se asi podělo všechno to světlo, jehož tu ještě před chvílí bylo plno? A co je to za divný šumivý zvuk tam za okny? A proč tu nikdo není se mnou? Proč jsem tu tak hrozně sama? Bez Ní! Copak na mě zapomněla?

Chce se mi křičet, ale z mého hrdla staženého hrůzou unikne jen nepatrný zoufalý vzdech. Vím, že musím pryč. Musím utéct dřív, než bude dočista pozdě, ale ty ohromné černé mříže, jež mě drží ve svém drtivém sevření, mě jen tak nepustí.

Nakonec se mi to, ani nevím jak, přeci jen povede a já s bolestivým zaduněním dopadnu na podlahu a pomalinku se začnu sunout kupředu. Víc bohužel nesvedu a k tomu všemu mě nějak bolí hlavička. Asi jsem si ji při tom svém útěku trochu potloukla, ale teď rozhodně kvůli tomu plakat nebudu. Nejdůležitější je, abych se odsud, co nejrychleji dostala pryč.

Bohužel to ale není tak jednoduché a ty podivné nepřátelské stíny mi v tom stůj co stůj chtějí zabránit. Neustále se omotávají kolem mých nohou a rukou a snaží se mě zastavit anebo alespoň zpomalit.

Mé divoce bušící srdíčko mi však dodává sílu, a tak se nakonec přeci jen doplazím až ke dveřím, které jsou naštěstí stejně jako vždy na noc trošičku pootevřené.

Rychle se jimi prosmýknu a okamžitě v šeru spatřím Jí, ale ta zlá temnota mě jen tak ze svého sevření propustit nehodlá a zoufale mě chytá za kotníky. Dál se totiž už neodváží.

Naštěstí nic na světě už mi nemůže zabránit, abych se k ní dostala, a tak netrvá dlouho a vyhoupnu se, i když poněkud s obtížemi, k Ní na postel.

Už teď cítím její tichý horký dech a slyším ty příjemně poklidné údery jejího překrásného srdce. Nakonec vklouznu bez vyzvání do její otevřené náruče a tiše se v ní uvelebím.

„Co tady děláš, broučku?“ zamumlá napůl zmateně a napůl vyděšeně. „Stalo se něco? A jak ses vůbec dostala ven?“ vyptává se a já jí na to odpovím jen tichým a stále ještě trošičku ustrašeným zavzlykáním.

„Tobě se zdálo něco ošklivého?“ pokračuje a já při tom cítím, jak se její ruka po čemsi skrytém tam kdesi v temnotách natahuje.

Krátce na to se ozve několik rychlých cvaknutí, která však nic na té černotě kolem nás nezmění.

„Aha,“ zabručí si spíše jen tak sama pro sebe. „Tak ty ses bála tmy?“ otočí se zpátky ke mně a já se k ní přitisknu ještě o něco pevněji. „Dnes tedy budeme spinkat spolu, princezno,“ ujistí mě a já cítím, jak ze mě všechen ten strach mizí jak mávnutím kouzelného proutku.

„Má-ma!“ poděkuji jí po svém, jak nejlépe umím a s hlavou stulenou u její hrudi se nechávám kolébat tlukotem jejího srdíčka zpátky ke spánku. A moc dobře vím, že jen ona je tou mou jedinou nadějí a spásou. Mým andělem a sluncem ozařujícím mou cestu.

Je to totiž moje maminka.

 

Konec