Na komín

Město. Obrovské a nekonečné Město. Táhlo se od obzoru k obzoru, skryté pod věčným příkrovem smogu a vodních par.

Nikdo z místních nevěděl, jestli má Město nějaký konec či začátek, případně co leží za jeho hranicemi. Ale naprosto každý měl jasno v tom, co leží dole při zemi přímo u samotných základů gigantických budov, a co se naopak skrývá v jejich vrcholcích, které stoupaly stále výš a výš, až se zcela ztratily ve smogovém oparu.

Tam dole číhala chudoba. Strašlivá a nemilosrdná. Jediným smyslem života se zde stalo přežití za každou cenu. A tak zde každý den probíhaly nelítostné souboje o kousek chleba, láhev pitné vody, či o obyčejný novinový list, který dokázal v noci alespoň trochu zahřát.

Naopak v nejvyšších patrech čekalo ohromné a až do morku kostí zkorumpované bohatství. Pořádaly se zde ohromné dny až týdny trvající orgie, které většinou končily až smrtí některých z účastníků, jejichž srdce už nevydržela nadbytek jídla, alkoholu a sexu.

Takové bylo Město. Zpustlé, zkažené a nesmírně špinavé.

I na tomto místě však žily děti. Zatím čisté a neposkvrněné a i tyto děti měly, jako všechny jiné děti napříč celým vesmírem, své sny.

Toto je příběh o jednom takovém snu.

 

• • •

 

Stará zrezivělá nadzemka se se strašlivým zaskřípěním zastavila a vypustila oblak kouře a páry. Její dveře se líně otevřely, jakoby snad ani nechtěla ze svých útrob vydat cestující, kteří toho večera s ní zrovna cestovali.

Ven se vyhrnul dav lidí všech možných národností a barev. Ale jedno měli všichni společné. Byli špinaví a nesmírně unavení.

Dav se vydal po nástupišti směrem k východu a postupně se dělil na stále menší a menší pramínky až se nakonec ztratil docela.

Nadzemka mezitím opět děsivě zaskřípala a vydala se na svou další cestu.

Nástupiště ale nakonec nezůstalo, tak úplně prázdné. Dva mladí kluci ve věku tak kolem patnácti let se vynořili zpoza sloupu, kam se po vystoupení z nadzemky ihned běželi schovat.

Ačkoliv byli ještě daleko špinavější než kdokoliv z těch lidí, co kolem nich právě prošel, tak jejich oči na rozdíl od únavy, kterou v nich měli dospělí, jiskřily životem a energií.

„Tak dem na to, ne?“ řekl ten vyšší z nich. Měl černé divoce rozcuchané vlasy a v hnědo-zelených očích měl bojovný výraz. Jmenoval se Michal.

„No jasně,“ přikývl stroze ten menší a baculatější. Vlasy měl špinavě blond a oči tmavě hnědé. Jeho jméno bylo Jiří.

Opatrně se rozhlédli a zamířili úzkými uličkami k cíli své cesty.

Opatrně se proplétali polozapomenutými a rozpadajícími se částmi města. Trvalo snad hodinu, než se jim podařilo dorazit na místo a když se jim to podařilo, úlevně si oddechli. První část cesty byla za nimi a nikdo si jich nevšiml.

Tam přímo před nimi stál On. Největší komín, který nejen oni ale i samotné Město, kdy vidělo. Dole u země měl snad třicet metrů v průměru a ztrácel se, kdesi v temnotě a mlze nad nimi.

Tam nahoře na samotném vrcholku ležel vysněný cíl jejich cesty.

Komín už byl léta nepoužívaný. Nejspíš patřil k některé z místních továren, které už ale dávno odvál čas. Budova, ke které patřil, byla již dávno zbořena, aby ustoupila novější zástavě, ale komín zůstal. Nikdo totiž nenašel dost odvahy na to, aby něco tak mohutného uprostřed města zbořil, a tak ho prostě nechali stát, až se na něj nakonec téměř úplně zapomnělo.

Kluci na něj náhodou narazili asi tak před rokem, když se na svých dobrodružstvích toulali ulicemi města a již toho dne se v jejich hlavách vylíhnul plán, že na něj jednoho dne vylezou.

A dnes byl ten velký den.

Dostat se až na toto místo je stálo spoustu času a plánování. Věděli, že by to mohlo být krajně nebezpečné, a tak nehodlali nechat nic náhodě. Navíc bylo třeba najít vhodnou chvíli, kdy rodiče nebudou doma. A ta nastala právě dnes k večeru.

Vydali se tedy ke skrýši, kterou si zde připravili, a kam postupně nanosili všechny věci potřebné pro úspěch jejich výpravy. Bylo zde lano, karabiny, pořádné teplé oblečení a něco málo jídla.

Všechno sebrali, převlékli se a ovázali se lanem tak, aby každý byl na jednom jeho konci.

„Seš připravenej?“ zeptal se Michal.

„No, jasně,“ zabručel Jiří v odpověď.

A tak tedy společně vyrazili k žebříku, který začínal u paty komínu a ztrácel se jim spolu s komínem z dohledu.

Nikdo je lézt po komínech neučil, ale sami si to už mnohokráte nanečisto zkoušeli, a tak oba dva přesně věděli, co mají dělat.

Michal šel první, protože byl lehčí a mohl tak případně včas upozornit na uvolněné příčky žebříku. Jednu z karabin zahákl na příčku před sebou a druhou o něco výše. Pak kousek popolezl, spodní karabinu uvolnil a připevnil ji o příčku výše, než byla druhá karabina. A tak pořád dokola.

Když se lano trochu odvinulo, připnul se k žebříku i Jiří a začal stejným postupem stoupat vzhůru.

Čas pomalu plynul a oba kluci příčku po příčce stoupali vzhůru. Zem se ztratila kdesi pod nimi ve tmě. Jediné co bylo vidět, byla betonová stěna komínu, táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Okolo nich bylo možné skrz hustou mlhu občas zahlédnout některou ze sousedících budov.

Všude panovalo naprosté ticho. Mlha nejspíš všechny zvuky utlumila a ani jeden z kluků se neopovážil promluvit. Oba dva se plně soustředili na svůj úkol.

O mnoho desítek minut později dorazili k prvnímu odpočívadlu. I když ze země vidět nebylo, oba dva počítali s tím, že tu nejspíš bude, a tak na něj vylezli a na chvilku se na něj posadili zády ke komínu.

Dopřáli si malou svačinu v podobě sušenek, které nesli s sebou, nechali trochu ulevit svalům a pak vyrazili na další úsek.

Takto zvládli překonat dalších pět úseků, každý zakončený odpočívadlem. Komín se zdál být nekonečný a budovy kolem téměř ztracené v mlze se jedna po druhé postupně ztrácely hluboko pod nimi.

Když se vydávali na další úsek nohy i ruce už je pěkně bolely, ale nemohli se vzdát. Teď už ne, když byli tak blízko.

A tam na tom sedmém úseku se to stalo. Mlha a smog kolem nich náhle začaly řídnout a nad hlavou se jim začala vynořovat temně modrá noční obloha, na které zářily hvězdy.

Ani jeden z nich je nikdy neviděl, ale oba dva o nich četli mnoho knížek, a tak se na chvíli zarazili a jen tak sledovali tu krásu.

Poryv větru a chlad, který s sebou přinesl, jim připomněl, že by měli pokračovat dál.

A pak krátce na to přišlo další odpočívadlo a nad ním už nebylo nic. Jen hvězdy. Komín skončil.

Dokázali to! Oni to fakt dokázali!

Oba dva, ale byli tím výstupem tak vyčerpaní, že si jen unaveně lehli na odpočívadlo a sbírali síly.

Tak tam leželi, dokud obzor daleko na východě nezčervenal a nepřehouplo se přes něj slunce, které ozářilo svět pod nimi.

Oba dva se překvapeně postavili, uchváceni tou krásou, kterou nikdo z těch lidí dole neznal.

Na všechny strany od nich se rozbíhalo obrovské Město zahalené smogem a mlhou. Jen ty nejvyšší z budov vystrkovaly své špičky vzhůru k nebesům. Ale tam v nesmírné dálce, až skoro u samotné hranice obzoru Město končilo, smog se vytrácel a začínala tam obrovská vodní plocha, od jejíž hladiny se odrážely paprsky vycházejícího Slunce. Jejich sen se splnil.

Když se oba dva do sytosti vynadívali na všechny ty krásy kolem, podíval se Jiří na Michala a zeptal se: „A jak se teď dostanem dolů?“

 

Konec