Jen deset minut

„No tak, jen deset minut,“ usmála se a přejela mi laškovně prstíkem po tváři. „Slibuju, že budu hned zpátky.“

„Tak dobrá,“ povzdechnu si nakonec. Tomuhle kouzelnému stvoření totiž nedokáži odporovat. „Počkám tu na tebe.“

„Jsi poklad, broučku,“ rozzáří se ještě víc a něžně mě políbí na rty. „Tak zatím pa.“

„Pa,“ rozloučím se s ní také a už jen sleduji, jak rychle vyběhne ze dveří, které za ní zas pomalinku s lehkým cvaknutím zavřou.

Vzápětí očima sklouznu na nedaleké nástěnné hodiny a s podivným pocitem na srdci sleduji, jak pomalinku ukusují jednu minutu za druhou.

… sedm, osm, devět, deset, …

… jedenáct a pořád dál a dál, aniž by se ty proklaté dveře jedinkrát pohnuly.

A minuty se změní v hodiny, hodiny v dny, dny v roky, roky v desetiletí a desetiletí v celou věčnost. A já tu svou úžasnou, milou a hlavně hodnou krásku už nikdy neviděl.

Opustila mě snad? Anebo se jí snad stalo něco hrozného?

Kdo ví? Žal a ránu v mém srdci však žádná odpověď nespraví.

Možná jen ten její návrat by to dokázal, ale ať čekám u těch dveří, jak dlouho chci, tak stále nepřichází.

 

Konec