Teskné vzpomínky

Nepříjemné mrazivé zachvění prolétlo mým tělem jako blesk a vytrhlo mě ze zamyšlení, v nějž jsem před nějakou chvílí s pohledem do planoucího táborového ohně upadl.

Ani vlastně nevím, jak dlouhá doba mezitím uplynula, ale nyní je vše kolem mě zahaleno do téměř neprostupné temnoty zlehka prozářené svitem těch několika hvězd, jimž se podařilo prodrat skrze husté mraky na obloze, a malým stříbrným srpkem měsíce dosud částečně skrytého za vrcholky Měděných hor, které, ačkoliv to teď v noci samozřejmě vidět nemohu, vyplňují celý obzor před námi.

Možná je to tak i lepší, když mi ty jejich příkré kamenné srázy a hluboké rokle neustále nepřipomínají domov ležící tam kdesi daleko na jihu ukrytý v jejich zdánlivě nekonečném stínu.

Moc rád bych se tam zas jednou podíval a přesvědčil se o tom, že všichni, které jsem tam kdysi zanechal, jsou skutečně v pořádku. Jenže již od oné chvíle, kdy jsem musel to krásné místo navždy s mým srdcem pevně svázané tak narychlo opustit, se mnou osud neustále smýká sem a tam a nedopřeje mi ani chvilku oddechu. Bojím se, že nakonec po té naší malé vesničce nezůstane nic víc než jen ty mé vzpomínky.

Skrze rty mi unikne tichý unavený povzdech a já pochopím, že nejlepší, co bych teď mohl udělat, je jít si lehnout k ostatním a následovat jejich příkladu. Stejně je už pěkná zima a příjemné hřejivé objetí mých přikrývek se tak v tuto chvíli zdá velmi lákavé.

A tak rozhrábnu těch pár posledních dosud žhnoucích uhlíků a přihodím k nim ještě trochu dřeva, ať nás jeho teplo ještě chvilku hřeje. A právě v tu chvíli si v záři několika nových poskakujících plamínků všimnu, že ještě jedno místo krom toho mého je úplně prázdné a jeho majitelka není nikde k vidění.

„Laeris?“ zašeptám do noci v domnění, že mě snad uslyší, ale místo odpovědi slyším pouze houkání sovy kdesi v dáli a tiché spokojené oddychování mých již spících společníků.

„Tady ji nehledej,“ ozve se náhle přímo za mými zády hlas a vyděsí mě tak až úplně nadskočím. Teprve až pak si s divoce bušícím srdcem uvědomím, že ho vlastně znám a že mi tedy ani nic nehrozí. Jak se však jeho majitelka dostala tak rychle z úkrytu svých přikrývek až za mě nemám ani ponětí.

„Zorko?“ zašeptám lehce roztřeseným hlasem a otočím se. Její ostře řezaná a mnohými boji zjizvená tvář se v záři planoucího ohně bronzově leskne, ale její rusé vlasy v tom třepotajícím se oranžovém světle vypadají, jakoby byly samy v plamenech. „Co tady děláš? Myslel jsem, že spíš.“

„S tím jak tady pořád podupáváš jako medvěd a pokřikuješ, jak laň lapená do pasti to zrovna moc dobře nejde,“ začne se zamračeným a lehce káravým výrazem, který je však již brzy nahrazen pobaveným úsměvem odhalujícím dvě řady krásně bílých zubů. Pak se ode mě nečekaně bez dalších slov odvrátí a usadí se zamyšleným výrazem k planoucímu ohni.

„A neviděla jsi někde Laeris?“ zeptám se jí po chvilce váhání na tu otázku, jež mě právě pálí nejvíc. „Někam se ztratila a já nevím kam.“

„Jo,“ přikývla Zorka prostě a zas se odmlčela.

„A kde?“ pokračuji neúnavně ve svém vyptávání. Zdá se totiž, že ani dnes z ní odpovědi nedostanu zrovna snadno, ale tentokrát mě tahle jindy tichá rusovláska značně překvapí, když se náhle rozpovídá více, než je u ní obvyklé.

„Šla dolů k řece,“ promluvila a opět upřela svou pozornost ke mně. „Asi bude lepší, když se tam za ní půjdeš podívat. Posledních několik dní se mi zdá, že ji něco trápí, ale mě, starý ženský, by se s tím určitě sama od sebe nesvěřila. To na tebe dá mnohem víc, Rive, tak buď tý lásky a zkus to ty. Přece jen k sobě máte vy dva mnohem blíž než kdokoliv z nás ostatních.“

„Myslíš?“ zeptal jsem se poněkud hloupě, ale nemohl jsem si pomoct, když mě ta její slova tak překvapila a hlavně potěšila. Už od chvíle, kdy jsme před několika týdny opustili po svých město Elenor, se se mnou Laeris téměř nebavila a já jsem tak pomalu začal uvažovat nad tím, co jsem provedl, že jsem ztratil to její věrné přátelství. Zorčina slova mě však právě přesvědčila, že za tím vším stojí nejspíš něco úplně jiného.

„Nejsem slepá,“ podívala se na mě Zorka přísně a mě bylo hned jasné, že takováto otázka zpochybňující její předchozí tvrzení pro ni byla již příliš. Přesto se zdálo, že mi přeci jen odpustila, když s úsměvem dodala: „Tak už běž, pískle. Já tu zatím budu hlídat.“

Věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá a že vlastně ani nic jiného nechci, a tak jsem pouze lehce přikývl, popadl do rukou několik přikrývek a zamířil opatrně po svahu dolů do míst, kde se v nesčetných zákrutách klikatil tok Elíry.

Ještě než jsem se však ztratil z doslechu docela, tak jsem zaslechl, jak si Zorka pro sebe cosi zamumlala a i když samotným slovům už moc rozumět nebylo, tak i přesto jsem pochopil, že mluví o nás. O omladině, jak nás dva spolu s Laeris s oblibou ráda nazývala.

V ten okamžik jsem pochopil, že nad námi bude Zorka celou tu dobu bedlivě bdít, a celým mým tělem se i navzdory té okolo panující tmě rozlila vlna úlevy. Vím, že s někým takovým na stráži, jako je ona, nám ani tady hluboko v divočině žádné nebezpečí nehrozí.

Mezitím jsem opatrně zdolal poslední a nejhorší metry toho příkrého svahu přemýšleje nad tím, jak vůbec mohlo Laeris napadnout sem takhle pozdě v noci chodit. Vždyť stačila jediná chybička a už bych se z toho svahu kutálel jak nějaký balvan.

Chvilku jsem dokonce uvažoval nad tím, jestli nesáhnout po své vnitřní magii a nepokusit se vykouzlit alespoň nějaké světlo, ale nakonec jsem usoudil, že by to tak akorát Laeris někde tam dole ve tmě ukrytou spíš vyděsilo. I nadále jsem tedy opatrně a téměř poslepu klopýtal od stromu ke stromu, jež v tomto terénu byly jediným místem, kde se dala najít alespoň nějaká opora.

A pak najednou svah skončil a já zjistil, že stojím jen několik metrů od malé divoce bublající horské říčky, která nebyla snad ani patnáct stop široká. A nebyl jsem u ní sám. Na nedalekém kameni vyčnívajícím kousek proti proudu nad vodní hladinou seděla i ona. Laeris Pentae.

Zdálo se, že mé přítomnosti si ani nevšimla a s pohledem upřeným na svit hvězd uvězněný tam v těch vodních hlubinách si i nadále líně máchala své bosé nohy v říčním proudu. Byl jsem tím poněkud překvapen, neboť tady u řeky bylo ještě chladněji než tam nahoře a já se tak třásl zimou až mi i zuby o sebe nekontrolovatelně drkotaly. Laeris to však nejspíš ani nevnímala.

Teprve v tuto chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nemám ani tušení, jak bych měl začít. Až sem jsem totiž cítil tu melancholickou náladu, která se kolem ní vznášela, jako nějaký ochranný štít. Užuž jsem se chystal zformulovat nějakou větičku, ale nakonec to byla právě ona, kdo promluvil jako první, čímž mi dala jasně najevo, že o mé přítomnosti celou tu dobu ví.

„Je to tak zvláštní, Rive,“ začala náhle a i nadále se dívala kamsi do řeky. „Tady pod horami je tak maličká.“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že vlastně mluví o Elíře, která nám vesele šplouchala pod nohami. „Máš pravdu,“ potvrdil jsem její slova. „I mě překvapilo jak…“

„To u nás doma v Elenoru je mnohem větší,“ povzdechla si a ani nečekala, až domluvím. A možná k ní ta má slova skrze ten splín, v němž byla zahalena, snad ani nepronikla. V ten okamžik jsem pochopil, že jí chybí to krásné veliké město, jež bylo po celý život jejím domovem.

Nezbylo mi nic jiného než s ní soucítit. I já stále nosil v srdci ten bolestivý osten stesku po místech, kde jsem se narodil, ale ona ještě nikdy takhle daleko s nikým neputovala a o to to pro ni muselo být horší.

„Já vím, Laeris,“ řekl jsem, jak nejvlídněji jsem dokázal, posadil se na kámen hned vedle ní a přehodil přes nás ty deky, které jsem až dosud pevně svíral v podpaží levé ruky.

Laeris na mě krátce pohlédla a na malý okamžik se jí tvář roztančila smutným úsměvem. „Díky, Rive,“ řekla tiše a zlehka se o mě opřela. Zdálo se, že je ráda, když tu může s někým být.

Teprve teď jsem si v tom slabém měsíčním svitu všiml, že ve své dlani něco svírá. Ať už to bylo cokoliv, tak to držela s takovou lehkostí a opatrností až se skoro zdálo, že se bojí, aby tu věc nerozbila. Přesto jsem v jejích očích vzdálených jen několik palců od těch mých viděl, že váhá a přemýšlí nad tím, jestli dlaň skutečně rozevřít a ukázat mi, co v ní má, anebo to i nadále uchovávat v tajemství.

Pak ale přeci jen tu svou drobnou dlaň pomalu a se zjevným přemáháním sebe sama rozevřela a odkryla tak maličký bílý kvítek až dosud v ní před mým zrakem ukrytý.

V první chvíli se zdálo, že na něm vlastně ani nic zvláštního není. Vždyť podobných tu všude po okolí rostla spousta, ale v očích Laeris bylo něco dočista jiného. Zdálo se, že vzpomínky a také několik drobných slzavých krůpějí. Věděl jsem, že nejlepší bude v tento vzácný sdílný okamžik zůstat potichu a počkat, co udělá ona.

Laeris sice ještě chvilku i nadále váhala, ale nakonec se přeci jen osmělila a se rty skloněnými ke kvítku tak, že se ho jimi téměř dotýkala, zašeptala několik rychlých nesrozumitelných slov. Ve vzduchu zavoněla hedvábně sladká vůně její magie a kvítek se rozzářil několika jako vlas drobnými magickými namodralými runami.

Chvilku jsem na tu neuvěřitelnou krásu hleděl s otevřenou pusou, ale pak runy náhle opět pohasly a kvítek zas nabyl té své předchozí obyčejnosti. Přesto jsem cítil, že se v něm něco změnilo. Už nebyl stejný jako ty ostatní. Byl teď kouzelný.

Laeris si mého pohledu všimla a zlehka se nad tou mou reakcí usmála. Nenechala se však již nadále nijak zdržovat a opatrně se sklonila až k hladině, na jejíž povrch ten kvítek zlehka položila. Sotva ho pustila, chopil se ho říční proud a byl pryč.

„Co… co jsi to udělala?“ vydechl jsem v tu chvíli údivem. „Takové kouzlo jsem ještě nikdy neviděl.“

„Ani jsi nemohl,“ usmála se Laeris. „Byla to spíš taková modlitbička pro štěstí, kterou mě naučila maminka. Kdokoliv teď ten kvítek najde a sebere se tak stane o trošičku šťastnější bytostí, než doposud byl.“

„To je moc hezké,“ opětoval jsem ten její úsměv a pak bezmyšlenkovitě dodal: „Jsi ten nejpodivnější mág, jakého jsem kdy potkal.“

Laeris se v tu chvíli zarazila a prudce až skoro štítivě se ode mě odstrčila. „Co tím chceš říct?!“ zeptala se mě až překvapivě temným tónem a v očích jí plály zlostné plamínky. „Že ženské jako my se vám chlapům nemají motat do řemesla?! Že máme být raději jen těmi ubohými vesnickými čarodějkami bez sebemenšího vzdělání?! Že…“

„Ne, kdepak!“ zarazil jsem ji spěšně. „Tak jsem to nemyslel. Spíš mě udivil ten způsob, jakým jsi to kouzlo provedla. Bylo to takové intimnější a mnohem osobitější, než čeho bych já byl kdykoliv schopen.“

„Aha,“ pronesla Laeris tiše a sklopila hlavu. „Promiň mi, Rive, že jsem na tebe tak křičela,“ omluvila se po chvilce. „Posledních pár dní mám však pocit, že ten kdo ve mně žije snad ani nejsem já.“

„Nic se nestalo,“ řekl jsem s úsměvem a přehodil přes ni opět tu deku, která jí v tom rozčilení stihla sklouznout z ramen. „Tobě ty kvítky asi moc štěstí nepřinesly, že?“ tipl jsem si dle těch několika náznaků, kterých jsem byl svědkem, důvod jejího smutku.

Laeris se zamračila a po tváři jí přeběhl podivný zachmuřený a také trochu udivený výraz. Pak s hlavou sklopenou zašeptala: „Ne, nepřinesly.“

Bylo mi okamžitě jasné, že takovou otázku nejspíš vůbec nečekala a že se ta má slova až příliš dotýkají bolestivých míst ukrytých kdesi hluboko v její duši. Už jsem se chystal se jí nějak omluvit, i když jsem neměl ani ponětí jak, ale ona mě opět předběhla.

„Mě přinesly spíš bolest a žal. A i když můj dětský sen se jim vyplnit přeci jen podařilo, tak cena, kterou jsem nakonec musela zaplatit, se ukázala býti až příliš vysoká. Někdy je přeci jen lepší, když se ty naše sny nesplní.“

„A nechceš mi o tom povědět něco maličko víc? Třeba se ti pak i trochu uleví,“ navrhl jsem téměř bez rozmyslu a teprve až potom doufal, že těch svých slov nebudu litovat.

Naštěstí se zdálo, že to Laeris nijak nevadí. „Dobrá,“ přikývla zlehka a po chvilce přemýšlení se pustila do vyprávění onoho hořko-sladkého příběhu, jenž z ní učinil to, čím byla dnes.

 

Pokračování