Květy na hladině

Onoho pozdně letního rána se město Elenor probudilo do husté mléčně bílé mlhy, ale to zde na soutoku dvou velikých řek Elíry a Sáthé vlastně nebylo nic až tak krajně neobvyklého. Vždyť takové počasí tu s přibližujícím se podzimem bylo prakticky na denním pořádku, a tak by bylo spíše s podivem, kdyby dnes po ránu nehalila žádná mlžná clona tohle malé město do svého bělostného závoje.

Vlastně to bylo i dobré znamení, neboť dle zkušeností zdejších obyvatel znamenala ranní mlha nádherně prosluněný den. Bylo tedy jen otázkou času než sluníčko pilně již zářící kdesi na dosud neviditelné a zcela jistě modro-modré obloze všechno tohle mléčné nadělení vypije a rozjasní ulice a štíty domů svými vlídnými a hřejivými paprsky.

Zatím však venku za okny panoval nepříjemně vlhký a neodbytný chlad, jenž se snažil proplížit kdejakou byť sebemenší škvírkou do všech těch útulně vyhřátých domácností a připravit je o veškerou pohodu v nich ukrytou. A tak si každý, koho zrovna netlačil čas, raději trošičku přispal. Bylo přeci jen lepší zůstat prozatím pěkně v teploučkém a příjemném objetí svých postelí než se potulovat těmi prázdnými a studenými ulicemi.

Přesto se našlo ve městě několik bytostí, které se držely poněkud jiného názoru a které se již teď dobrovolně vydávaly za svými dobrodružstvími, potravou anebo jen tak za prací. A malá Laeris Pentae byla jednou z nich.

Každý, kdo by ji teď viděl, jak se radostně cachtá a potápí v tom zdejším líném toku řeky Elíry a ještě k tomu navíc dočista nahá, by okamžitě usoudil, že je to buď nějaká tajuplná říční najáda anebo alespoň někdo, kdo je naprosto šílený. Vždyť jaký normální člověk by se koupal v něčem tak ledovém a jistě i nesmírně špinavém?

Naštěstí však tady na východním okraji města byla Elíra ku potěše Laeris ještě stále celkem čistou řekou plnou ryb a jiných vodních tvorů. Teprve až kousek za místem, kde se do ní od severovýchodu vlévala menší Sáthé a kde ústila většina městské kanalizace, se měnila v podivně olejnatou a místy i značně zapáchající stoku téměř bez života.

Jen ta voda zde byla snad ještě studenější než někde dále po proudu a tak i naše Laeris po čase ucítila, jak se jí do jejích pomalu tuhnoucích svalů pouští první drobné křeče a usoudila, že je nejvyšší čas vrátit se na břeh a trochu se ohřát. Navíc se zdálo, že se i ta mlha již pomalu rozpouští a tudíž hrozilo, že by to její nahé dovádění mohl spatřit přeci jen někdo cizí a to si rozhodně nepřála.

A tak se několika rychlými tempy vrátila zpět k malým schůdkům narušujícím jinak dokonale nepřístupný a hlavně vysoký kamenný břeh, který se po těch dlouhých letech své existence již začínal pozvolna rozpadat a drolit. Na jeho vrcholu se krom několika planě rostoucích břízek k sobě tiskl i jeden dům vedle druhého. Zatím z nich sice byly díky mlze vidět jen pouhé nejasné siluety, ale Laeris za ta léta, co zde žila, už moc dobře věděla, jak všechny vypadají. Nebylo se také čemu divit, když ten ze všech nejbližší byl jejím sice poněkud skromným ale o to více milovaným domovem, kde žila spolu se svou úžasnou maminkou.

Teď se však něčím takový zrovna dlouze nezabývala a raději se s pomocí svých rukou vyšvihla co nejrychleji z té ledové vody ven. Bylo už na čase, a tak si prochladlá Laeris ani moc nevšímala, že právě vystavila na obdiv celému okolnímu světu své úplně nahé a mokré tělo, které však stále vypadalo spíše dětsky než žensky. Pouze opravdu pečlivý pozorovatel by si všiml, že se již tahle malá vyhublá a poněkud šlachovitá dívka začíná pomaličku zakulacovat do krásy. I když ani té zas až tolik nebylo.

Ke štěstí Laeris tu však nikdo takový zrovna nebyl. Tedy až na několik krys odvážně šplhajících po kluzkých kamenech, ale těm to bylo beztak úplně jedno. Ty se spíše zajímaly o to, kde ukrást něco k jídlu a jak se vyhnout těm všudypřítomným kočkám, kterých tu v Rybářské čtvrti bylo plno a které dokázaly v místní krysí populaci občas napáchat opravdu pěkné nadělení.

To Laeris těm šedým chlupatým tvorům sice svůj pohled na chvilku věnovala, ale nebylo to pro ni nic neobvyklého, a tak se místo zbytečného zírání raději zas co nejrychleji oblékla zpátky do svých šatů. Dokonce se ani nenamáhala se předtím alespoň trochu osušit. Jen se prudce oklepala, až z ní kapky vody létaly do všech stran a už se trošičku nemotorně soukala do svých ošoupaných plátěných kalhot a až příliš velké bílé košile.

Když byla hotová, prohrábla si zlehka ty své vodou slepené a nakrátko střižené vlasy v barvě zašpiněné slámy, usadila se na nejnižší schod jen několik palců nad zlehka se vlnící vodní hladinou a svýma světle zelenýma očima ukrytýma v poněkud hranatější a až přespříliš pihaté tváři hledala skrze mlhu protější břeh. Zatím však neviděla nic jiného než tu zdánlivě nekonečnou bílou stěnu.

Naštěstí nebylo třeba čekat dlouho, a jak mlhy ubývalo, začaly se z jejího sevření vynořovat první tvary a objekty. Nejprve jen jako pouhé nezřetelné stíny sevřené v moři bílé, ale s každou uplynulou minutou byly jejich obrysy a barvy intenzivnější.

Jako první se odhalil nedaleký most ležící Laeris po levici. Jméno snad ani žádné neměl anebo ho Laeris nikdy neslyšela. A vzhledem k tomu, v jakém byl stavu, si ho snad ani nezasloužil.

Tvořen byl z několika notně již pobořených kamenných pilířů, které poukazovaly na to, že tu kdysi dávno musel stávat nějaký jiný mnohem krásnější a mohutnější most, který se ale již před dávnými lety stal jednou z obětí místních povodní, které občas nelítostně vtrhly do města a vzaly s sebou vše, co jim stálo v cestě.

Zbytek mostu pak byl i teď po letech od oné nešťastně události stále ještě tvořen množstvím narychlo sbitých prken položených na pozůstatcích svého předchůdce. Ani po urputných a vytrvalých prosbách se město stále nemělo ke stavbě nového a popravdě to většině obyvatel tam na druhém břehu za řekou, kde ležela ta hlavní a nejbohatší část města, bylo i úplně jedno. Ti by byli nejraději, kdyby ty nechutně špinavé a hlavně chudší části města vlastně vůbec neexistovaly.

Přesto to stále byla ta jediná přímá spojnice mezi centrem a hlavním zdrojem většiny potravin v podobě samotné Rybářské čtvrti a nesčetného množství statků a farem ležících za ní na těch úrodných planinách za městskými hradbami sevřených ve věčném objetí dvou pomalu se stékajících řek.

Ztráta takovéto cesty by pro tu věčně nenasytnou jižní část města znamenala obrovskou bolestivou ránu a proto, ačkoliv se tento nový provizorní most zdál stále značně nevzhledný a úzký tak akorát pro dva menší míjející se povozy, byl stále udržován téměř v perfektním stavu.

Samozřejmě existovala i druhá cesta vedoucí po mostě přes Sáthé do Řemeslnické čtvrti odkud vedl sice další most přes Elíru, ale kde se zároveň nacházela i většina dílen, kováren a dalších podobně technicky založených provozů, jež svými zplodinami zamořovaly okolní vzduch. Díky tomu se sice ve zbytku města dalo celkem dobře dýchat, ale o to horší to bylo právě zde, kde byl vzduch tak těžký a plný kouře, že se tu dusili i samotní trpaslíci, kteří byli jinak na podobné podmínky celkem zvyklí.

Proto se této cestě každý rozumný obchodník mířící do centra vyhýbal a volil raději tu, která ho provedla tou poněkud ošklivou a věčně vlhkou Rybářskou čtvrtí až k onomu příšernému dřevěnému mostu, kde se už stalo tolik různých drobných nehod, že se to už ani počítat nedalo. Naštěstí byla tato trasa skrz město zdaleka ze všech nejrychlejší, a tak byli obchodníci ochotni trochu toho nepohodlí na ní překousnout. A pokud se navíc vyhnuli i rybímu trhu, tak se tu dalo i až překvapivě dobře dýchat.

To Laeris Pentae to tu milovala do posledního kamínku a vůbec jí nevadilo, že domy zde stojící nejsou zdaleka tak honosné a krásné jako ty, které se zrovna vynořovaly na druhém břehu z té čím dál tím rychleji řídnoucí mlhy, jež svou moc nad městem pomalu ztrácela.

Nebyla na nich sice ani špetka zlata nebo alespoň kousek mramoru jak tomu bylo na druhé straně, kde se snad všichni předháněli v tom, kdo bude mít dům nazdobenější, ale i tak to byly stále pěkné, i když trochu ušpiněné, převážně dřevěné a občas i zčásti kamenné domky plné různorodých, ale povětšinou vstřícných obyvatel, kteří od prvního do posledního vděčili za svou obživu těm dvěma nádherným řekám a množství ryb v nich ukrytých.

A zrovna několik takovýchto malých a zatím ještě nezkušených rybek se shluklo pod schůdky u nohou Laeris, která si je už zas s vyhrnutými nohavicemi koupala v té pro ni příjemně chladivé vodě. Kdokoliv jiný na jejím místě by měl spíše pocit, že o ty své nohy přijde, ale ona byla již zvyklá.

Laeris Pentae moc dobře věděla, na co tam vlastně ty malé rybky čekají a ani dnes na ně nezapomněla. Zašátrala rukou v kapse svých kalhot, odkud vytáhla kousek starého a notně již tvrdého chleba, který těm rybkám v řece kousek po kousíčku házela. Při tom pobaveně sledovala, jak ho ty rybky nejprve opatrně uždibují a pak, když zjistí, že je skutečně k jídlu a nic jim nehrozí, ho popadnou a zmizí s celým tím kusem kdesi v hlubinách.

Nakonec se tím pro ni každodenním krmení zabavila natolik, že málem zmeškala tu chvíli, na kterou celou dobu čekala. Naštěstí jí to ty první sluneční paprsky, jimž se podařilo proniknout mlžným závojem a které se tak překrásně zatřpytily na vodní hladině, připomněly.

„Podívejte,“ řekla těm svým šupinatým kamarádkám a ukázala rukou na protější břeh, který již opět vystavoval na obdiv svou jiskřivou krásu plnou nádherných bohatě zdobených zákoutí a překrásných svěže zelených parků a zahrad. Jen ten prudký kopec, který byl skryt za dalším kruhem hradeb a který byl bohatě odshora až dolů obestavěn těmi největšími a nejkrásnějšími paláci, jaké tu vůbec byly k vidění, se stále ještě skrýval za posledními zbytky ranního oparu, ale i ty se již rychle rozpouštěly a bylo jen otázkou chvilky, kdy Laeris dohlédne až tam.

„Chcete to taky vidět?“ zeptala se těch malých rybek, ale řekla to až příliš hlasitě a tak se naprostá většina z nich rozprchla bleskurychle pryč. Jen jedna zůstala. Ta největší. A zvědavě si to podivné ale důvěrně známé stvoření nad hladinou prohlížela. Nebála se, protože moc dobře věděla, že jí žádné nebezpečí nehrozí.

„Tak pojď,“ usmála se na ni Laeris, která si její nečinnost vyložila jako souhlas se svým návrhem. Pak už jen zlehka se zavřenýma očima zakroužila ukazováčkem své pravé ruky po vodní hladině přímo rybce nad hlavou.

Okolní vzduch se lehce zatetelil vlnou neobvyklé energie a řeka kolem rybky se náhle nakrátko rozestoupila a vydala světu malou asi půl stopy velkou průzračnou kouli plnou vody, v níž zůstala rybka uvězněná. Kupodivu se zdálo, že ji to nijak až moc nepřekvapuje.

Laeris se usmála, otočila rukou vzhůru a spolu s ní se přesunula i ta podivná vodní koule, jež se teď vznášela bez jakékoliv viditelné opory jen necelý palec nad Laerisiným vztyčeným ukazováčkem. Při tom se na povrchu celá lehce vlnila a prohýbala, ale ani jediná kapička z ní neukápla.

Ještě chvilku si Laeris tohle své malé kouzelné dílko pyšně prohlížela, ale pak její pozornost opět upoutal onen kopec na druhém břehu, který byl už téměř celý viditelný. Jen ta jeho špička zbývala.

Laeris ještě stihla natočit kouli s rybkou uvnitř tak, aby se i ona mohla dívat, a pak už si jen užívala toho nádherného představení, kdy se mlha bránící Laeris v rozhledu definitivně rozplynula a odhalila překrásnou stavbu na samém vrcholu onoho malého, ale o to prudšího kopce.

Sluneční paprsky zlehka klouzaly po zlatem a stříbrem zdobených střechách jejích mohutných věží a duhově se třpytily v nádherných skleněných vitráží vsazených do překrásných mramorově bílých stěn.

Tohle však stále nebyla ona chvíle, na níž čekala a Laeris pevně doufala, že ji díky té mlze, která dnes tak vytrvale držela Elenor ve svém zajetí, nezmeškala, ale naštěstí se ukázalo, že to nebyla pravda. A to když se slunečním paprskům konečně podařilo proniknout až do samotných útrob té věže ze všech nejvyšší, jíž se občas také přezdívalo „maják“, neboť světa z ní byla vidět za noci až na desítky mil daleko, a rozzářit tajemný krystal ukrytý v její špičce.

V ten okamžik prolétl okolím kratičký zlatavě hřejivý záblesk a modrá obloha nad městem se na malou chvilku zakryla gigantickým čarokrásným dómem stvořeným snad jen ze samých slunečních paprsků. Ten se ještě chvilku lehounce třepotal, jako připomínka toho, že město chrání i jiné a mocnější síly než jen pouhé hradby, ale pak se opět vytratil do ztracena.

Laeris však moc dobře věděla, že ač neviditelný tak tam stále je a svou přítomností již po stoky let brání město před nepřáteli. Za celou existenci města vyhasl jen jednou, ale to bylo již opravdu nesmírně dávno a tehdy tu navíc došlo k obrovské zničující bitvě, jejíž poslední pozůstatky se z okolní krajiny rychle vytrácely.

Tedy tak se to alespoň učili ve škole, ale Laeris ani tyhle znalosti příliš nepotřebovala, neboť nějakým svým zvláštním šestým smyslem neustále cítila ve svém srdci jeho věčnou lehce utěšující přítomnost.

Stejně tak moc dobře věděla, co vlastně to tam na vrcholu stojí za obrovskou budovu. I o ní jim samozřejmě ve škole pověděli, protože nebýt jí, tak by město Elenor nikdy nespíš ani nevzniklo a i nadále by tu bylo jen prázdné a opuštěné říční údolí.

Byla to samozřejmě ona věhlasná magická univerzita, která v celém světě Aekimu neměla silnější konkurence. To zde vystudovali ti nejlepší mágové všech dob a i Laeris snila již od nejranějšího dětství v koutku duše o tom, že na ni jednoho dne nastoupí. Moc dobře však věděla, že někomu z tak obyčejné a chudé rodiny, jako byla ona, se to nikdy nepodaří.

Na její půdu mohli vstoupit jen ti nejbohatší z nejbohatších a o obyčejných lidech tam někde dole u řeky neměli místní mágové snad ani ponětí. Přesto Laeris každý den sešla sem dolů k řece a se zamyšleným výrazem snila své dětské sny o tom, jak si jí jednou všimnou a nabídnou jí studium.

Navíc se o ní za těch několik let, kdy ji bedlivě pozorovala a kdy hltala každičkou informaci o životě v oněch pro ni zapovězených místech, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Možná ji tam sice nikdy nikdo sám od sebe nepozve, ale to přeci nebránilo tomu, aby se tam podívala sama na vlastní pěst.

Že to nebude lehké, pochopila už dávno, a tak se ze všech sil snažila najít nějakou byť sebemenší skulinku, kterou by tam mohla nenápadně alespoň na chvilku proklouznout, ale zatím stále bez úspěchu. Laeris se však nikdy nevzdávala a i teď bedlivě sledovala kdejaký detail, který odsud mohla spatřit. A díky tomu si také všimla, že dnešek je přeci jen něčím výjimečný.

V zákrytu za univerzitou se schovaná před větrem vznášela podivná cizí vzducholoď ukotvená dlouhým provazem k jedné z věží.

Měla nádherný bílý balon opletený nesmírným množství lanoví a pod ním velikou gondolu ze zvláštního černého dřeva doplněnou po stranách o dvojici malých vrtulí. K tomu navíc kolem ní kroužilo několik vycvičených gryfů, kteří odsud z dálky vypadali spíš jako jen nějaké malé tečky, a kteří nejspíš patřili k jejímu doprovodu.

Nebyla to sice první vzducholoď, kterou kdy Laeris Pentae ve svém životě viděla, ale rozhodně to zde v Elenoru nebylo něco, co by bylo na denním pořádku. Elenor byl sice jedním z nejslavnějších měst všech známých říší, ale svou velikostí zrovna moc proti ostatním nevynikal, a tak nebylo ani třeba zřizovat sem nějaké trvalé letecké spojení. Mágové si stejně s cestováním dokáží poradit sami a každý, kdo by po nich něco nedej bože chtěl, si to na té několik set mil dlouhé cestě snad rozmyslí.

Proto byla Laeris velice překvapená, že se přeci jen našel někdo, kdo si mohl něco takového dovolit a hrozně moc by ji zajímalo, kdo by to asi mohl být. Nejspíš to ale bude přeci jen nějaký cizí mág, když mu univerzita dovolila zakotvit přímo na svých pozemcích. K nikomu jinému by se kouzelníci takhle přátelsky nezachovali. A tak nakonec Laeris, kterou už zkoumání oné vzducholodi unavovalo, sklouzla očima zpět k samotné univerzitě, jež teď ve svitu slunce celá lehce zářila, a opět se ponořila do těch svých krásných dětsky naivních představ.

„Zlatíčko, zase sníš, viď?“ ozval se důvěrně známý hlas přímo za jejími zády a po vláscích se jí dostalo něžného pohlazení. I tak se však Laeris lekla tak až celá doslova nadskočila a ta její magicky stvořená vodní koule se v tom úleku rozprskla do všech stran. Malá rybka prolétla krátce vzduchem a zmizela zas zpět pod vodní hladinou.

„Promiň, broučku,“ omluvila se Laerisina maminka, jejíž hlas byl ten, který její malou holčičku tak vylekal, a usadila se na schody vedle ní. „Nechtěla jsem tě vyděsit.“

„To nic, mami,“ otočila se na ni Laeris a zářivě se usmála. Pak jí vlepila kratičkou pusu na rty a šťastně si položila hlavu na její rameno, které bylo vždy připraveno převzít část té tíhy, jež občas malou Laeris svírala.

Maminka se usmála a dál svou jedinou dceru láskyplně hladila. Zvláštní bylo, jak si byly podobné. Skoro jako odraz v zrcadle. Jen tvář Laerisiny maminky byla samozřejmě o pár desetiletí starší a její oči byly spíš oříškově hnědé než zelené. To však byl krom oblečení snad jediný zřetelný rozdíl.

„Já vím, co by sis přála,“ povzdychla si maminka a upřela své oči k magické univerzitě tyčící se nad městem. „A i když bych pro tebe nejraději udělala cokoliv, tak tohle si nemůžeme dovolit.“

Laeris krátce přikývla na znamení souhlasu a stočila svůj pohled zpátky k vodní hladině, kde jí nedaleko od břehu upoutal nějaký pohyb. Ať už to bylo cokoliv, tak to z dálky vypadalo jako hejno malých bílých tančících flíčků.

„Jsi moc hodná, broučku,“ řekla jí maminka. „A i když já ti ty tvé sny splnit nemohu, tak se jich rozhodně nevzdávej. Nikdo z nás nemůže přeci vědět, co řeka příště s sebou přinese.“

„Kvítky!“ zvolala v tu chvilku Laeris radostně, když konečně poznala, co to vlastně k nim připlouvá po toku Elíry.

Laerisinu maminku ta nečekaná odpověď na její poslední myšlenku nejprve poněkud překvapila, ale pak si i ona všimla toho, co má její dcerka doopravdy na mysli.

V tu chvíli se již Laeris opět skláněla nad hladinou a snažila se několik těch plovoucích květinek ulovit. Byly sice od břehu trochu dál, ale nakonec přeci jen na tři z nich dosáhla a pyšně je teď držela před maminkou v nastavené dlani.

„Zvláštní,“ podivila se maminka. „Odkud se tu vzaly? Ještě nikdy jsem podobné neviděla.“

„Já taky ne,“ přitakala Laeris a zvědavě si ten svůj dnešní úlovek prohlížela. Byly to skutečně krásné kvítky, i když trošičku maličké. Dokonce vypadaly skoro jako sedmikrásky, ale ten maličký terčík uprostřed byl spíše stříbrný a nikoliv zlatavý.

„Tak je rychle hoď zpátky,“ pobídla ji náhle maminka spěšně. „Říká se, že Elíra občas přináší odkudsi kouzelné kvítky, které přinášejí štěstí a kdo je sebere a hodí zase zpátky, tak tomu se splní to jeho úplně největší přání.“

Laeris neváhala ani chvilku a i když něčemu takovému zrovna moc nevěřila, tak přeci neměla, co ztratit, a vrátila ony tři drobné bílé kvítky zpět vodní hladině, která se jich opět s láskou ujmula.

„A teď bys už měla běžet do školy,“ připomenula jí maminka starostlivě a Laeris Pentae při těch slovech málem opět nadskočila hrůzou. Vždyť na ni úplně zapomněla a to tady u řeky navíc seděla tak dlouho.

„U Melieké,“ zaklela Laeris vyděšeně, bleskurychle vyskočila na nohy a rozeběhla se po schodech ke dveřím do svého domova. Dnešní výuka již určitě brzy započne a ona tam nejspíš nebude. Má tedy ještě, co dělat, aby ji přeci jen stihla.

Laerisina maminka se usmála a pomalu se vydala za ní, aby jí pomohla sbalit si vše potřebné. Moc dobře věděla, jak dokáže být její Laeris nepozorná a zapomnětlivá. Obzvláště když zrovna někam spěchala.

Na přání, které Laeris vložila do těch tří malých kvítků, si už ani jedna z nich v onu chvíli nevzpomněla, ale kdyby se teď otočily, zjistily by, že ty podivné cizí kvítky beze stopy zmizely v nenávratnu a rozhodně za to nemohl říční proud, který zde nebyl tak silný, aby je tak rychle zanesl pryč z jejich dohledu.

Možná že na nich přeci jen bylo něco kouzelného, ale to už nikdo z nás nejspíš nikdy nezjistí. A možná je tomu tak i dobře, protože, kdo ví, jak by se osud Laeris odvíjel, kdyby si toho tehdy všimla. Třeba by se pak ani vlastně nic nestalo.

 

Pokračování příště