Slůvka loučení

„Ty si jen děláš legraci, viď miláčku?!“ ujišťovala se mladá a vcelku pohledná žena s rukou vpletenou do kaštanově hnědých kudrnatých vlasů své o mnohem menší milenky, s níž dnes sdílela onu velikou a krásně měkoučkou postel zdobenou krémově žlutým sametovým povlečením, jež jim ještě nedávno poskytovala tak příjemné útočiště v jejich vzájemně sdílené rozkoši.

„Co myslíš?“ zazubila se malá kudrnatá hobitka a škádlivě se na svou dvakrát tak větší lidskou partnerku, která stále ještě dosud svírala její drobné hubené tělíčko ve žhnoucím objetí, usmála.

„Vždycky, když říkáš něco takového, tak pokaždé provedeš něco opravdu šíleného,“ připomněla jí ta větší z nich. „Vždyť posledně, když ses pokoušela ukrást zdobený korzet samotné královy milenky, tě málem chytili a zavřeli do pranýře.“

„No a? Stejně jsem jim utekla. A navíc jsem si vždycky myslela, že se ti taková, jaká jsem, líbím,“ nakrčila hobitka ve zcela zjevně hrané uraženosti svůj malinkatý rudý rtík. „Ten korzet měl být stejně pro tebe. Určitě by ti slušel mnohem víc než jí.“

„Ach, Cabi,“ povzdechla si lehce ona mladá žena. „O tom to ale vůbec není. Já jen nechci, aby se ti stalo něco zlého. Možná se sice nevidíme zas až tak často, jak bych si sama přála, ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží. Tak trochu si také v duchu přeji, ať se konečně usadíš a zůstaneš tu se mnou. Moc dobře víš, že bych se o tebe starala ráda.“

„Vím to moc dobře, zlatíčko moje,“ snažila se Cabria uklidnit tu podle ní značně přehnanou péči své věrné milenky. „A také proto se k tobě pokaždé moc ráda vracím, ale já prostě nikdy v klidu na jednom místě zrovna dlouho nevydržím. Už jako malá jsem u nás na vesnici prolézala kdejaké díry a zákoutí.“

„Je těžké představit si tě ještě menší, než jsi teď,“ usmála se náhle žena a něžně políbila Cabriu na její růžolící se tvář. „Vždyť už teď jsi moje maličká beruška.“

„Hi, hi,“ zachichotala se hobitka a sama svými rty do toho sladkého polibku také zapojila.

„Ale řekni mi, Cabi,“ zvážněla zas vzápětí ona veliká žena. „Opravdu se chceš vloupat do cechu zlodějů a ukrást samotnou Šeptající Hvězdu? Symbol jejich moci a bohatství. Symbol, který jsi tak dlouho sama chránila?“

„No jasně,“ přikývla Cabria a zdálo se, že pro ni je takovýto šílený plán naprostou samozřejmostí, což nakonec nebylo ani zas tak daleko od pravdy. Ona už zkrátka byla taková.

„A to ti nevadí, že jsi pro ně celé ty dva roky věrně pracovala?“ pokračovala Cabriina milenka ve vyptávání.

„Ani trošičku,“ ušklíbla se malá zlodějka. „Stejně jsem tam celou tu dobu byla jen proto, abych se k Hvězdě dostala. Nebo si snad myslíš, že jsem se od zbytku těch hlupáků nechala odírat do krve jen tak? Kdepak. Celou tu dobu jsem skládala dohromady drobné střípky a hledala cestičky ke svému cíli.“

„Je zvláštní, že zrovna někdo jako ty, dokáže mít v jistých věcech tolik trpělivosti,“ zavrtěla žena nechápavě hlavou.

„Taky si říkám,“ mrkla Cabria pobaveně. Pak ale její oči sklouzly k velikému oknu po levici a hlavně k té pozvolna houstnoucí temnotě, která již dávno vytlačila všechny poslední zbytky slunného dne.

„Měla bych už jít,“ řekla až dosud stále veselá hobitka poněkud vážnějším tónem, jenž v sobě nenesl ani špetku pochyb o tom, že by to vůbec mohlo být nějak jinak.

„Dobrá, Cabi,“ zamračila se na ni její přítelkyně a sledovala, jak se Cabria mrštně vyhoupla z postele a ze skříní rozmístěných u stěn pokoje vytahuje různé části svého oblečení a vybavení. „Hlavně buď na sebe opatrná. Nechtěla bych tě ztratit.“

„Jasně, že budu,“ přikývla Cabria s nenucenou samozřejmostí a dál se soukala do těsných černých nohavic svého těsného koženého brnění plného různých skrytých kapsiček a přezek. Vždycky v tom vypadala tak pomilováníhodně, a jak pak krásně voněla po vydělané kůži. „Když to půjde dobře, mohla bych být do dvou hodinek zpátky i s Hvězdou.“

„Budu se těšit,“ pokusila se žena o úsměv, ale na jejím srdci bylo až příliš starostí, které její snahu hravě překryly.

„Prý se o Šeptající Hvězdě říká, že umí plnit všechna skrytá či vyslovená přání,“ změnila Cabria náhle směr rozhovoru. „Nebylo by to skvělé to zkusit, až se s ní vrátím?“

„Já mám jen jediné,“ vzdychla žena a pomohla malé hobitce dopnout několik kožených pásků, které tak překrásně zvýrazňovaly její dívčí postavu. „Ale to se mi asi nikdy nesplní.“

V ten moment Cabria poprvé na maličký okamžik zaváhala, protože i ona si všimla toho zvláštního smutku vyplňujícího celý tenhle nádherně zdobený pokoj. „Stalo se snad něco?“ zeptala se starostlivě. „Anebo jsi snad něco zas viděla?“

„Ne,“ zalhala mladá žena, která byla navzdory svým nejniternějším touhám ochotná nechat svou lásku jít a splnit si ten veliký sen. „Všechno je v pořádku.“

„To jsem ráda,“ oddychla si Cabria a na závěr své přípravy přes sebe přehodila lehounký a jako noc černý plášť. „A slibuji ti, že tentokrát to bude už opravdu naposledy.“

„Vím, že to myslíš opravdu od srdce, ale ty, má milá Cabrio, se nikdy nezměníš,“ podívala se na ni žena s takovým zvláštně smutným, avšak smířlivým úsměvem. „A pokud jednou přeci jen ano, tak už to nikdy nebudeš ty. A to bych nechtěla.“

„Díky a měj se tu hezky, Jolanko,“ rozloučila se Cabria náhle sladkým horoucím polibkem a zamířila si to k nejbližšímu oknu, které s tichounkým cvaknutím otevřela, aby dovnitř vpustila noc. Svíčky planoucí po pokoji se zatetelily v průvanu.

„Ty také a hodně štěstí, lásko,“ usmála se naposledy mladá žena a otřásla se v chladu začínajícího večera. „A nezapomeň, že vždycky budeš mou malou krásnou květinkou. Mou Měsíčnicí.“

„Nezapomenu,“ ujistila ji zlodějka a vyhoupla se otevřeným oknem na střechu dřív, než si kdokoliv všiml té velké hořké slzy třpytící se v koutku jejího medově zbarveného oka.

„Sbohem, ty má zlodějko polibků,“ zašeptala Jolanda do ticha a s tváří zabořenou v dlaních si tiše povzdechla. V srdci cítila, že svou Cabriu už nejspíš nikdy neuvidí.

 

• • •

 

Cabria se zarazila a zhluboka se nadechla toho krásně čerstvého mořského vzduchu, který tady v Rovenu tolik milovala a který, jak sama doufala, jí pročistí hlavu od těch sladce omamných vonných svíček, jimiž ji dnes Jolanka ve svých komnatách přivítala, což ji samozřejmě v onu chvíli sice velice potěšilo a popravdě i poněkud vzrušilo, ale nyní potřebovala mít hlavu čistou a myšlenky jasné jak ty na noční obloze se třpytící drobné démanty, z nichž jeden dnes, jak sama doufala, uloupí.

Sama vlastně ani úplně netušila, co ji k tomu vede, ale když ona ta Hvězda byla tak krásná. Tak lákavá. Už teď se těšila na chvíli, kdy ji konečně bude držet v ruce a bude si ji moct konečně pořádně prohlédnout. Zatím ji pokaždé viděla jen skrze prosklenou vitrínu a již od prvního okamžiku věděla, že ještě nic krásnějšího na krk své Jolance nepoložila.

Možná jen ten měsíc třpytící se tam dole za přístavem na klidné hladině zálivu, kam brzy zamíří i její vlastní kroky, by s Šeptající Hvězdou dokázal soupeřit, ale ten Cabria ukrást nemohla, i když to neznamenalo, že se o to ještě nikdy nepokusila.

Teď by se ale měla spíš věnovat svému úkolu, připomněla si. A ne tu poblázněně vzpomínat na všechny romantické výstřelky, kterých už kvůli Jolance, ale i jiným, napáchala za život spoustu. Jestli v nich však hodlá ještě někdy pokračovat, tak by se dnes měla mít na pozoru, neboť to, o co se tu právě pokoušela, bylo i v jejích vlastních očích něco dosud nepředstavitelného. Ale ti hnusní parchanti z místního zlodějského cechu si bez pochyby zaslouží.

Celé ty dva dlouhé roky, kdy Cabria potajmu plánovala svou velkou loupež, se k ní chovali jak k nějakému potulnému psovi. Dokonce se jí někteří pokusili i zbít či ještě hůře znásilnit, ale to je všechny prakticky hned vzápětí zas přešlo, když se jim náhle do krku zabodl jak břitva ostrý hrot jedné z Cabriiných věrných dýk.

Dnešní noc však byla ve znamení odplaty a naše malá hobitka se už těšila, jak budou všichni koukat, až zjistí, že jejich slavná a opěvovaná Šeptající Hvězda je nadobro pryč. Škoda jen, že ty jejich výrazy neuvidí. Jolanka jí však toto jediné zklamání jistě ráda vynahradí.

V ten okamžik odbily hodiny nedalekého kostelíku zasvěcenému Mercuriovi, patronu všech obchodníků, jedenáctou hodinu a Cabria věděla, že je čas pustit se do práce.

Naštěstí měla ještě dostatek času, než přijde ona plánovaná a nejpříhodnější chvíle pro její dnešní maličké překvapení, a tak se rozhodla, že si to město krčící se jí hluboko pod nohama ještě naposledy pořádně prohlédne. Alespoň se tak ujistí, jestli jsou všechny případné únikové cesty stále volně průchodné.

Přetáhla si tedy přes hlavu kápi svého temného pláště a chystala se vyrazit. Ale srdce jí říkalo něco jiného. Skoro jako by tušilo, co ji čeká, a nechtělo ji pustit dál. Cabria mu však zrovna velký prostor nedala. Pouze se ještě naposledy otočila a zadívala se zpět do stále ještě zářících oken své nejdražší.

„Však se k ní brzo vrátím,“ zašeptala do ticha, aby ho utišila a bez dalšího zdržování se dala do běhu.

 

• • •

 

Malý a téměř neviditelný stín se v elegantním oblouku přehoupl z jedné střechy na druhou, kde zas opět v naprosté tichosti pokračoval ve svém až nebezpečně rychlém běhu, který by zde vysoko nad ulicemi města byl pro většinu jiných bytostí zcela jistě smrtelný.

Cabria, která tady nahoře, kam nikdo, krom potulných koček, prakticky nechodil, však moc dobře věděla, co dělá. Znala tu každičký kout a moc dobře věděla, které ze střešních tašek jsou již větrem a deštěm uvolněné a tudíž i pro každého, kdo by na ně šlápl, velice nebezpečné. Stejně tak dokázala najít i ten nejzapomenutější okap či balkónek, po nichž čile šplhala jak malá ještěrka nahoru či dolů. Byl to zkrátka její druhý domov. Ten první nechávala stále dál a dál za svými zády.

V ten moment, právě když přeskakovala jednu z ulic, které se zde jevily jak nějaké ohromné propasti, zahlédla tam dole pod sebou v třepotavém svitu osamocené lucerny nějaký pár.

Okamžitě se zastavila a chvilku je s hlavou nebojácně vystrčenou přes okraj střechy, na níž stála snad jenom na špičkách, pozorovala. Při tom doufala, že si jí nikdo nevšiml.

Byli to však jen nějací osamocení milenci hledající úkryt pro svou pravděpodobně utajovanou lásku, což se také nakonec díky jejich vzájemnému a značně nesmělému polibku potvrdilo. Cabria jim tedy v duchu popřála hodně štěstí a jak divoká černá puma na lovu zamířila dál a stále níž až k samotnému přístavišti, kde na ni čekal její vytoužený cíl.

 

Pokračování příště