Záblesk naděje

„A piš nám, Cheerilee,“ připomenula Rarity snad už podvacáté své kamarádce se slzami v očích.

„To víš, že budu, ale jen když i vy všechny budete psát mě,“ řekla Cheerilee a pokusila se úsměvem trochu pozvednout tu smutnou náladu, která zde na nádraží mezi jejími kamarádkami zavládla. Moc přesvědčivá ale nebyla. Však ono se ani nebylo čemu divit, když i jí samotné nebylo zrovna do smíchu.

Konečně totiž přišla ta chvíle, o které se svými kamarádkami již tolikrát mluvila. Chvíle, na kterou se žádná z nich ani trochu netěšila. Chvíle, kdy se Cheerilee i s rodinou stěhovala pryč.

Hrozně moc ji to mrzelo, ale věděla, že se nedá nic dělat. Nejraději by zůstala, ale to nebylo tak jednoduché, protože celé tohle veliké stěhování bylo hlavně kvůli ní. Vždyť ani jejím rodičům se nechtělo opouštět starý dobrý Ponyville, ale pro svou dceru byli ochotni udělat cokoliv.

Již od chvíle, kdy konečně získala své Znaménko, věděla Cheerilee, že je jí souzeno stát se učitelkou. Kdo by to byl řekl, že ty žerty, které na toto téma s Applejack kdysi jako malé vedly, budou nakonec pravdivé. Každopádně stát se učitelkou nebylo tak jednoduché. Nejprve musela vystudovat, a protože se nejbližší vhodná škola nacházela až v dalekém Manehattenu, bylo nakonec rozhodnuto, že se tam celá jejich rodina přestěhuje.

A tak tu teď po několika měsících příprav a zařizování stála, obklopená svými nejlepšími kamarádkami, které se s ní přišly rozloučit.

Náhlé zapískání mašiny a výkřik průvodčího jim oznámil, že vlak do Manehattenu je již připraven k odjezdu. Naposledy se všech pět klisniček se slzami v očích objalo. Ani jedna z nich v tu chvíli nepromluvila.

„Mějte se tu hezky,“ vzdychla nakonec Cheerilee smutně a vydala se pomalým váhavým krokem za svými rodiči, kteří už na ni čekali ve vlaku.

Krátce na to se ozvalo hlasité zapískání, zvedl se oblak páry a vlak se dal do pohybu. Cheerilee stála nalepená čumáčkem na okno a ze všech sil mávala na ty čtyři klisničky, které běžely spolu s vlakem tak dlouho, dokud mu stačily.

Chvíli na to je definitivně ztratila z dohledu. „Sbohem,“ zašeptala Cheerilee se slzami v očích. Bylo jí jasné, že už to mezi nimi nikdy nebude tak jako dřív. Přesto věděla, že až vystuduje, tak se sem do Ponyville zase ráda vrátí.

 

O několik let později

 

„Applejack! Můžeš mi, u Celestie, vysvětlit, co to právě děláš?“ zhrozila se Rarity změněná až téměř k nepoznání. Pryč byl make-up i její nádherné šaty, které tak ráda nosila. Místo toho teď na sobě měla něco, co vypadalo jako pracovní oděv, i když ho to připomínalo jen velmi vzdáleně, protože se ho Rarity nakonec přeci jen pokusila, co nejvíce zkrášlit. Krom toho byla také příšerně umazaná.

„Vavity,“ zahuhlala její oranžová kamarádka, která byla snad ještě špinavější. V tlamičce držela kladivo, které ale raději vyplivla na zem, aby mohla pořádně mluvit. „Těmihle kopýtky sem postavila daleko víc věcí, než si vůbec dokážeš představit, takže vim lépe než ty, kam patří nějaký trám.“

„Ale tady být přeci neměl. Vždyť jsi ho měla dát až tamhle,“ pokusila se Rarity namítnout a ukázala při tom kopýtkem o kus stranou.

„To je sice hezký, cukříku,“ usmála se na ni Applejack chápavě. „Když však bude tady, tak bude celý tenhle barák…“

„Butik,“ opravila ji Rarity bleskově.

„Celý tenhle butik stabilnější,“ dokončila Applejack s povzdechem. „Nechci, aby ti to tu jednou spadlo na hlavu.“

„No tak dobrá,“ zamračila se Rarity a věděla, že prohrála. Trvalo to však jen chviličku a pak se její tvář opět rozzářila úsměvem. „Já už si s tím nějak poradím. A díky, že jsi mě na to upozornila,“ řekla své kamarádce. „Bez tebe bych si toho nikdy nevšimla.“

„To je v pohodě,“ usmála se Applejack. „A dost už toho žvanění. Samo se to nepostaví a čeká nás ještě spousta práce,“ pronesla po chvilce a chystala se zas pustit do práce.

Venku se však náhle oslnivě zablesklo a z vrchního nedokončeného patra Raritina budoucího butiku se ozvala příšerná rána, následovaná několika dutými údery.

„Co to, u Celestie, bylo?“ zděsila se Rarity a už, už se chystala rozeběhnout k zatím ještě rozestavěným, ale již funkčním schodům.

„Počkej!“ zarazila ji Applejack svým výkřikem. „Raději půjdu první. Nevíme, co se tam stalo.“

Rarity kupodivu nijak neprotestovala. Moc dobře totiž věděla, že Applejack je ten typ kobylky, která si dovede zachovat chladnou hlavu v jakékoliv situaci. Nechala ji tedy jít pár kroků před sebou.

Applejack pomalu vystoupala po schodech nahoru a opatrně otevřela nedávno nainstalované dveře. Dovnitř vklouzly sluneční paprsky pronikající dosud nedokončenou střechou.

Teprve když si jejich oči přivykly, všimly si obě naše kobylky, jaké nadělení, tam na ně čeká. Téměř polovina již ukotvených trámu byla zpřerážená a v podobě nesčetného množství třísek se válela všude po podlaze.

V samotném středu celé téhle zkázy ležela nebesky modrá kobylka pegase. Její hříva a ocas měly zvláštní barvu, kterou Applejack na jiném poníkovi ještě nikdy neviděla. Byly duhové.

„Do poníka, co se tady stalo?!“ zaklela Applejack a rozeběhla se směrem k oné modré kobylce, která byla celá potlučená a odřená a navíc se zdálo, že i v bezvědomí.

„Seš v pohodě, holka?“ šťouchla do ní něžně čumáčkem a sledovala, jestli se ta kobylka probudí. Naštěstí to zabralo.

Modrá kobylka nejprve zamrkala líně očima, pak je ale zděšeně vytřeštila a vyskočila na všechny čtyři. Zdálo se, že žádná vážnější zranění neutrpěla, což byl, podle Applejack, tak trochu zázrak.

„Ehm… Nazdar,“ zašklebila se na ně. „Koukám, že mi to asi trochu nevyšlo, co?“ oznámila prostě a rozhlédla se po škodě, kterou natropila.

Applejack byla první, která se vzpamatovala a dostala ze sebe pár slov. „Cos to, u Celestie, vyváděla? Vždyť ses mohla zabít. A podívej, jaký nepořádek si natropila.“

„Hele, fakt mě to mrzí. To jsem vážně nechtěla,“ sklopila modrá kobylka provinile hlavu. Dlouho jí to ale nevydrželo. „Viděli jste mě?“ vyhrkla ze sebe. „Skoro se mi to povedlo. Další trik, který pak jednou ukážu Wonderbolts. Nazvala jsem ho Korzárův záblesk, ale asi bych ještě u něj měla trochu zapracovat na tom, jak včas zabrzdit, co?“ usmála se na ně nevině.

Applejack cítila, že by se na ní měla zlobit, ale nějak to nešlo. I Rarity se zdála až překvapivě klidná vzhledem k faktu, že ta kobylka právě zničila kus jejich práce. Nejspíš byla ráda, že se jí nic vážného nestalo.

„Bohužel ne, zrovna jsme byly dole v přízemí,“ zavrtěla Rarity hlavou.

„Sakra,“ zaklela ta modrá kobylka.

Rarity se na ni přísně podívala, jakoby se ji snažila napomenout pohledem. Neměla ráda, když poníci mluvili neslušně, i když u Applejack to již dávno vzdala. „A jakpak se jmenuješ, drahoušku?“ zeptala se jí nakonec. „A copak tady děláš?“

„Já jsem Rainbow Dash,“ oznámila jim kobylka hrdě a vypjala při tom svou hruď. „A někoho tady u vás v Ponyville hledám.“

„Rainbow Dash, Rainbow Dash,“ mumlala si pro sebe Applejack. „Mám pocit, že sem to jméno už někdy slyšela.“

„Fakt?“ podívala se na ní překvapeně Rainbow Dash. Zdálo se, že z toho má opravdu radost. Pak se jen ale samolibě usmála a dodala: „I když se není čemu divit. Jednou budu po Princezně Celestii, ten nejznámější poník v celé Equestrii.“

Rarity na ní vrhla další ze svých káravých pohledů, čímž ji na chvíli umlčela. „Měla by ses trochu zamyslet nad svým chováním, mladá dámo,“ napomenula ji. „Vlítneš si sem jako vichřice a zboříš mi půl domu. A pak se ještě takhle ošklivě chvástat. Takhle by se žádná slušně vychovaná kobylka chovat neměla.“

„No jo,“ sklopila Rainbow Dash provinile uši. „Vždyť jsem říkala, že mě to mrzí.“ Pak se však její výraz opět rozzářil úsměvem. „Hele, co kdybych vám dvěma pak pomohla? Stejně jsem tu chtěla zůstat. Jen musím nejdřív najít jednu svou kamarádku.“

Rarity se na ni usmála, spokojená s faktem, že navzdory zjevné tvrdohlavosti, se jí povedlo vnést do života té modré kobylky alespoň trochu slušného vychování. „A jakpak se jmenuje ta tvá kamarádka?“ zeptala se jí. „Můžeme ti říct, kde ji hledat. A mimochodem já jsem Rarity a tohle je má kamarádka Applejack.“

„Těší mě,“ usmála se Rainbow Dash. „No nevím, jestli ji budete znát. Vždycky byla totiž plachá a nerada se stýkala s ostatními. Jmenuje se Fluttershy.“

„No jasně, Rainbow Dash!“ vykřikla náhle Applejack, které to jméno stále vrtalo hlavou. „Už vim, kde sem vo tobě slyšela. To Fluttershy mi o tobě vyprávěla.“

„Vy ji znáte?“ podivila se Rainbow Dash.

„Samozřejmě,“ usmála se Rarity. „Je to jedna z našich nejlepších kamarádek a i ten tvůj popis na ni sedí.“

„Tak to je super,“ zaradovala se Rainbow Dash. „Ukážete mi, kde bydlí. Hrozně dlouho jsem ji už totiž neviděla.“

„Hmm,“ zamyslela se Rarity. „Možná bude lepší, když tě tam zavedeme. Stejně musíme vymyslet, co s tímhle nepořádkem, než budeme ve stavbě pokračovat.“

„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasila Applejack. „Stejně bych měla zajít na farmu a podívat se jestli je tam všecko v pořádku. Takhle budu mít cestou alespoň nějakou společnost.“

„Paráda,“ zaradovala se Rainbow Dash. „Tohle vám dvěma nikdy nezapomenu,“ dodala s úsměvem.

„To ráda slyším,“ usmála se Rarity a brzy již všechny tři kobylky kráčely směrem k farmě a domku Fluttershy, který se skrýval kousek za ní.

 

• • •

 

Netrvalo dlouho a před jejich zraky se zpoza malého kopce vynořila farma Applejack. Z jejího komína se lehce kouřilo a okolní stromy se kývaly ve větru. Jediný koho Applejack ze své rodiny spatřila, byla její malá sestřička Apple Bloom, která si hrála na cestě vedoucí k domu. Sotva svou velkou sestru spatřila, rozeběhla se k nim. Applejack neváhala ani chvilku a vyrazila jí naproti.

Někde na půlce cesty se setkaly. Apple Bloom jí nadšeně skočila kolem krku a Applejack ji něžně čumáčkovala.

„Ahoj Applejack,“ pozdravila ji malá Apple Bloom.

„Ahoj, cukříku,“ přivítala ji Applejack s úsměvem. „Tak jak ses celý den měla?“

„Dobře,“ řekla malá Apple Bloom. „Hrála sem si s Big Macem, ale pak musel ke zvířátkům.“

„Copak? Stalo se snad něco?“ zeptala se jí Applejack starostlivě.

„Big Mac říkal, že ti mám vzkázat, abys šla hned za ním, když tudy půjdeš,“ předala Apple Bloom svůj vzkaz.

„Hmm,“ zabručela Applejack. Bylo jí jasné, že něco není úplně v pořádku. „Je mi líto, holky,“ otočila se na zbylé dvě kobylky, které ji mezitím došly, „ale budu tady muset zůstat.“

„To je v pořádku, Applejack,“ usmála se Rarity chápavě. „Já Rainbow Dash za Fluttershy odvedu.“

„Díky a pozdravujte ji ode mne,“ opětovala Applejack její úsměv. Pak se otočila k Rainbow Dash. „Měj se hezky Rainbow a doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ zazubila se na ní.

„No jasně,“ ujišťovala ji Rainbow Dash. „Ty se měj taky hezky, Applejack.“

Applejack se na ni naposledy usmála a odběhla směrem k farmě. Apple Bloom se však ještě chvilku zdržela a obě dvě kobylky si zvědavě prohlížela. Trochu Rarity připomínala její vlastní malou sestřičku.

„Ty seš duhová!“ vykřikla náhle malá Apple Bloom s tváří obrácenou k Rainbow Dash.

„To jsem, prcku,“ usmála se Rainbow.

„Super,“ zazubila se Apple Bloom a rozeběhla se za Applejack směrem k farmě. Obě dvě se za ní ještě chvilku pobaveně dívaly a pak vyrazily směrem k Fluttershy malému domku, který byl již nedaleko.

 

• • •

 

„Fluttershy?“ zavolala Rarity a zaklepala na dveře toho malého domku, jenž před pár lety sama pomáhala stavět. „Někoho jsem ti přivedla.“

Chvilku se nedělo nic, ale pak se dveře přeci jen o maličký kousek otevřely a maličkou škvírkou mezi nimi se na ni podívalo modrozelené oko její kamarádky. Rainbow Dash stála kousek bokem, takže ji Fluttershy vidět nemohla.

„Umm, ahoj, Rarity,“ zašeptala Fluttershy stydlivě. „K-kdo t-to je?“ zeptala se, když si nikoho jiného než Rarity nevšimla.

„Myslím, že je to někdo, koho dobře znáš,“ usmála se Rarity a pobídla Rainbow Dash, ať jde trochu blíž.

„R-Rainbow?“ ozval se překvapený vzdech, když Fluttershy spatřila svou dávnou kamarádku. Pak se dveře prudce otevřely a z domku vyskočila kanárkově žlutá šmouha, která přistála Rainbow Dash rovnou kolem krku.

„Hrozně jsi mi chyběla, Rainbow,“ spustila Fluttershy.

„Ty mě taky, Fluttershy. Ty mě taky,“ usmála se na ni její duhová kamarádka a měla co dělat, aby potlačila slzy dojetí.

„A kdes byla celou tu dobu? A jak ses tam měla?“ pokračovala Fluttershy, která byla ve společnosti své dávné kamarádky náhle až překvapivě upovídaná.

„V Cloudsdale, jak jinak,“ řekla Rainbow Dash, ale z jejího výrazu náhle vyprchal všechen úsměv. „Ale byla tam už celkem nuda. Pořád ti stejní pegasové a jen mraky a mraky. Však to znáš. Tak jsem si řekla, že bude nejlepší, když se podívám někam jinam a vzpomněla jsem si na tebe a na ty dopisy cos mi psala. Vždycky jsi v nich tady o Ponyville, tak hezky mluvila, tak jsem si řekla, že se sem za tebou přestěhuju.“

Fluttershy si změny nálady nevšimla, jak byla rozradostněná tím setkáním, ale Rarity ano. Bylo jí jasné, že Rainbow Dash něco skrývá. Ale také cítila, že to něco není určeno pro její uši.

„No, já už budu muset běžet,“ usmála se na ně. „Hezky si to tu spolu užijte.“ Pak se otočila k Rainbow Dash. „Pokud budeš chtít nám zítra pomoct s tou stavbou, tak se za mnou ráno stav.“

„Budu tam,“ pokývala Rainbow Dash hlavou a Rarity měla náhle pocit, že ať by se dělo cokoliv, tak tahle kobylka tam prostě dorazí.

Ještě jednou se Rarity s těma dvěma rozloučila a vydala se směrem k městečku. Fluttershy ji ještě chvilku mávala na rozloučenou a pak pozvala Rainbow Dash k sobě dovnitř, kde jim oběma připravila něco k pití a spolu se svou dávnou kamarádkou si začaly vyprávět o tom, co je v posledních letech potkalo.

 

• • •

 

Těch posledních pár hodin do večera uteklo Fluttershy jako voda. Za tu dobu si toho s Rainbow Dash stihly tolik povědět, ale ještě mnoho toho zbývalo. Přesto i Fluttershy začínala mít pocit, že se její kamarádka něčemu vyhýbá, ale nezlobila se kvůli tomu na ni. Věděla, že jí to Rainbow Dash určitě sama poví, až bude čas.

„No, koukám, že už je venku tma,“ spustila Rainbow Dash, když se podívala z okna. „Asi bych už měla letět. Snad ještě budou mít v hotelu místo.“

„Cože?“ zhrozila se Fluttershy, která s něčím takovým vůbec nepočítala. „Co tě to napadá? Vždyť můžeš přespat tady u mě. Budu moc ráda, že tě tu mám a alespoň se nebudu tolik bát. Tady na kraji Svobodného lesa to bývá občas opravdu strašidelné.“

„Vážně?“ zadívala se na ni Rainbow Dash překvapená onou nabídkou. Sama ani nečekala, že ji Fluttershy, tak vřele přivítá, takže s touhle možností ani nepočítala. Obzvláště po těch několika letech, kdy si jen psaly.

„Vážně,“ usmála se Fluttershy.

„No, tak dík,“ zamumlala Rainbow Dash nervózně.

„Můžeš přespat u mě v posteli. Já si lehnu tady na pohovku. Jen to tu musím trochu připravit,“ začala Fluttershy.

„Tak to zas prr, holka!“ zarazila ji Rainbow Dash. „Svou postel si nech hezky pro sebe. Mě takhle pohovka bud bohatě stačit.“

„Ale,“ pokusila se namítnout Fluttershy, která by nejraději pro svou kamarádku obětovala vše, co měla.

„Ne, jsem řekla,“ zavrtěla Rainbow Dash hlavou. „Ale jsi moc hodná,“ dodala vlídně, aby svou kamarádku trochu uklidnila.

„Tak dobrá,“ povzdechla si Fluttershy. „Ale donesu ti sem nějaké prostěradlo, polštáře a peřiny,“ zkusila trochu něco jiného.

„Proti tomuhle nemám, co namítnout,“ zazubila se Rainbow Dash a navzdory protestům Fluttershy se s ní vydala po schodech nahoru, aby jí tohle všechno pomohla připravit.

 

• • •

 

Fluttershy se náhle prudce posadila ve své posteli a naslouchala tichu, které v domě panovalo. Venku panovala hluboká tma. Jen měsíc slabě zářil. Přesto měla pocit, že něco slyší. Znělo to skoro jako nějaké vzlykání.

„Rainbow Dash,“ blesklo jí hlavou. Okamžitě vyskočila z postele a vydala se ke dveřím vedoucím dolů. Opatrně je otevřela a nastražila uši. Ano, bylo tomu, jak se obávala. Zezdola se ozývalo slabé leč vytrvalé vzlykání.

Pomaličku a potichoučku sešla ze schodů tak, aby svou kamarádku náhodou nevyrušila. Už večer měla tušení, že ji něco trápí, a moc ráda by se o tom dozvěděla více a případně i své kamarádce pomohla. Jenže tohle byla Rainbow Dash a Fluttershy věděla, že se za každou cenu bude snažit nějakou svou případnou slabost zakrýt.

Opatrně došla až téměř k pohovce, kde spala její kamarádka zachumlaná v peřinách a odkud se vzlykání ozývalo. Zdálo se, že si Fluttershy nevšimla.

„Rainbow Dash?“ oslovila ji Fluttershy něžně. „Copak se stalo?“

Kobylka skrytá pod peřinami se náhle zarazila vprostřed vzlyku a pak se poněkud nejistým a lehce chraplavým hlasem ozvalo: „Fluttershy? Co tady děláš? Myslela jsem, že spíš?“

„Měla jsem pocit, že jsem něco zaslechla,“ zkusila to Fluttershy oklikou a vylezla si na pohovku vedle své kamarádky. „Nestalo se ti nic?“

Následovalo dlouhé ticho přerušované jen dechem obou kobylek. Na jeho konci se z peřin vynořila tvář Rainbow Dash orámovaná kapičkami slz lesknoucími se v měsíčním svitu.

„Promiň mi to, Fluttershy,“ začala Rainbow Dash pokorně. Věděla, že musí s pravdou ven. Takovou ji Fluttershy neznala. „Měla jsem ti to říct rovnou.“

„Copak?“ usmála se Fluttershy a poposunula se po pohovce blíž ke své kamarádce.

Rainbow Dash si dlouze povzdychla, čehož Fluttershy využila a svou kamarádku konejšivě objala. Kupodivu to Rainbow Dash nijak nevadilo.

„Začalo to před čtvrt rokem, když mi zemřel táta,“ začala Rainbow Dash vyprávět svůj příběh.

„To je mi moc líto,“ soucítila s ní Fluttershy a lehce se konejšivě houpala se svou kamarádkou v náručí ze strany na stranu. Teď už jí konečně bylo jasné, proč Rainbow Dash tak náhle přestala psát.

„Je pravda, že se mi po něm pořád ještě stýská, ale už to tak nebolí,“ přiznala Rainbow Dash a trochu tak svou starostlivou kamarádku uklidnila. „To proč jsem z Cloudsdale odešla, přišlo až pak,“ pokračovala ve svém vyprávění. „Byla jsem na tom tehdy po pohřbu hodně zle, takže jsem hledala útěchu mezi svými přáteli. Jenže najednou se mě všichni, co tvrdili, že jsou mí nejlepší kamarádi, začali stranit. Najednou už jsem nebyla ten ‚cool‘ poník jako dříve a nikdo se o tu raněnou a smutnou kobylku, kterou jsem se stala, už nestaral. Trvalo mi pár měsíců, než jsem pochopila, že od takových kamarádů se pomoci nikdy nedočkám. Tak jsem se na ně všechny vykašlala a vydala se sem za tebou. Za jedinou kamarádkou, která se mnou zůstala jak v dobrém, tak i zlém.“

Fluttershy objala svou kamarádku ještě pevněji a cítila jak se té jindy až občas příliš sebejisté kobylce, kterou držela v náručí, zmocňuje další pláč. Teď už bylo Rainbow Dash jedno, že ji Fluttershy vidí plakat. Jediné, co potřebovala, byla dostat to ze sebe všechno ven.

Fluttershy zas věděla, že o tom, co se tu dnes v noci odehrálo, nikdy nikomu nepoví, a něžně svou kamarádku utěšovala. Zůstala s ní, dokud Rainbow Dash neusnula vyčerpáním. Pak ji uložila zpátky do peřin a lehla si hned vedle, odhodlaná ji hlídat až do ranního kuropění.

„Zítra tě představím svým kamarádkám,“ zašeptala do ticha. „Určitě se ti budou líbit.“

Rainbow Dash ztracená kdesi ve svých snech se náhle usmála a ten pohled zahřál Fluttershy u srdce. Cítila, že takhle kamarádka jí už nikdy neopustí.

 

• • •

 

„Dobré ráno, Rainbow Dash. Dobré ráno, Fluttershy,“ přivítala je Rarity, když naše dvě kobylky dorazily k rozestavěnému butiku. „Tak jak jste se vyspaly?“

Rainbow Dash na maličký moment zrudla, ale nijak to nekomentovala a místo toho raději změnila téma. „Přišla jsem ti pomoct, jak jsem slíbila.“

„To ráda slyším,“ usmála se Rarity. „Je to od tebe moc hezké. Bohužel Applejack tu dnes nebude. Jedna z jejích ovcí měla v noci těžký porod, takže byla celou tu dobu s ní. Naštěstí to dobře dopadlo, ale když jsem to slyšela, tak jsem raději poslala Applejack se trochu prospat. Nemusíš se ale bát, že tu budeme samy. Dneska by nám měla pomoct Pinkie Pie. To je také jedna z mých kamarádek.“

Sotva to dořekla, ozval se svist větru a přímo Rainbow Dash před očima se zdánlivě odnikud zhmotnila hopsající růžová kobylka. Trochu ji to zaskočilo, ale ostatní přítomné kobylky si toho nijak nevšímaly, a tak to také raději nijak nekomentovala.

„Ahoj, Rarity. Ahoj, Fluttershy,“ spustila Pinkie Pie. „Ahoj…“ zarazila se náhle vprostřed věty, když pochopila, že tu další kobylku ještě nezná. Následovala krátká pauza, kdy evidentně té růžové kobylce docházelo, co tento fakt znamená. Okamžik na to se náhle její tvář rozzářila obrovským úsměvem a znovu se rozpovídala. „Ahoj. Já jsem Pinkie a jestli chceš, budu tvá kamarádka. Odkud jsi? Jak ses sem dostala? Máš radši muffiny nebo košíčky?“ zaplavila Pinkie Pie tu novou kobylku přívalem otázek.

„Pinkie!“ napomenula ji Rarity. „Nemůžeš takhle na každého hned zaútočit. Copak nevidíš, že jsou pak nervózní?“

„Opravdu?“ podivila se Pinkie Pie a nevinně se usmála.

„Opravdu!“ zamračila se Rarity. „Mimochodem tohle je Rainbow Dash. Bude nám tu dnes pomáhat.“

Pinkie se zazubila a nadšeně začala poskakovat. „Tak to už se moc těším,“ spustila zas tu svou. „A pak ještě musím tady pro Rainbow Dash připravit nějakou oslavu, když je tu nová. To bude paráda. Co děláš večer? Doufám, že nic, protože nevím, jak bys to stihla, když budeš u mě na oslavě…“

Rarity si jen povzdechla a svou růžovou kamarádku ignorovala. „Tak, co Rainbow Dash? Pustíme se do toho?“

„No jasně,“ usmála se Rainbow Dash sebevědomě.

„Tak ať vám to rychle uteče,“ rozloučila se s nimi Fluttershy. „Já musím nakoupit nějaké věci pro svá zvířátka.“

„Hele, Fluttershy,“ zarazila ji Rainbow Dash ještě než stihla odejít. „Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi pomohla, až tu skončím sehnat dohromady pár mraků. Chtěla bych si tu někde postavit svůj vlastní domov.“

„Moc ráda, Rainbow,“ usmála se Fluttershy, radostně se se všemi rozloučila a vydala se do města.

„No tak, co bude?“ pobídla Rainbow Dash Rarity, která na ní zírala s otevřenou pusou. I Pinkie náhle kupodivu ztichla. „To si ani poník nemůže vybrat, kde chce bydlet?“ dodala s úsměvem.

 

• • •

 

Oslava, která toho večera v Sugarcube Corner následovala, byla sice malá, ale zároveň to nejlepší, co Rainbow Dash v posledních letech vůbec zažila. Takhle skvěle se již dlouho nebavila. A navíc zjistila, že krom jedné kamarádky má náhle další tři.

A tak jich bylo zase pět. Avšak moc dlouho jim to nevydrželo, neboť pár měsíců na to narazila Pinkie v den Oslavy Letního Slunovratu na jistou purpurovou kobylku jednorožce, která toho dne zrovna dorazila až ze samotného Canterlotu. Ale to už je trochu jiný příběh.

 

Konec