Tři barevné balónky

Byl už večer a Celestiino slunce se sklánělo k obzoru, aby uvolnilo místo přicházející noci, když se na samém okraji Ponyville objevila mladá klisnička.

Již na první pohled bylo poznat v jakém je zuboženém stavu. Její srst byla tak zaprášená a zablácená, že ani nebylo poznat její pravou barvu. Jen na několika málo místech prosvítala skrz vrstvy špíny růžová. Hříva a oháňka na tom nebyly o mnoho lépe a ve slepených a zcuchaných pramenech splývaly k zemi.

Na zádech nesla dvě staré sedlové brašny. Byly potrhané, děravé a úplně prázdné. Její kdysi krásné modré oči teď na svět hleděly se skelným prázdným výrazem a byl v nich vidět jen smutek a únava. Na boku pak bylo možně při veliké snaze spatřit její Znaménko zakryté zaschlým blátem. Byly to tři malé barevné balónky a také důvod jejího trápení.

Narodila se na malé kamenné farmě. Tedy tak tomu místu alespoň její rodiče říkali. Obloha v tom místě byla věčně zakrytá šedivými mraky a ani zem se od ní moc neodlišovala. Kam až oko dohlédlo, bylo jen samé nudné všudypřítomné kamení, které ze všech sil bránilo v růstu jakékoliv zeleně. Těch několik málo rostlin, které se přeci jen uchytilo, se ale obvykle moc dlouho neudrželo.

Zde strávila téměř celá svá hříběcí léta uzavřená do sebe a jejími nejlepšími kamarády byly jen hromádky oblázků. Nikdo jiný si s ní krom rodiny nepovídal. Nikdo jiný tu totiž ani nežil. Nejspíš by zde takto strávila celý zbytek svého života, kdyby jednoho dne nepřivál ten podivný vítr, který zahnal všechny mraky a přinesl s sebou nádhernou jiskřivou duhu.

Tehdy se cítila ve svém životě konečně šťastná a poprvé se od srdce usmála. Cítila, že se o tu radost musí s někým podělit a tak uspořádala oslavu, aby potěšila svou rodinu. A skutečně na chvíli byli všichni společně šťastní. A právě tehdy našla svůj talent a objevilo se její Znaménko.

Bohužel štěstí ale netrvalo příliš dlouho. Duha zmizela, obloha se opět zakryla šedými mraky a srdce všech poníků z její rodiny se zase uzavřela do sebe.

Tuze se naše klisnička snažila, aby se na ní alespoň ještě jednou usmáli, ale už se jí to nepodařilo. To místo, kde žila, jakoby tom bránilo. A i když se zdálo, že ostatní poníci jsou se svým osudem smíření, tak ona nebyla.

Chtěla se smát a chtěla rozdávat radost ostatním, ale místo toho v jejím srdci rostla jen beznaděj a žal. Až nakonec jedné noci pod příkrovem tmy utekla pryč. Jen dopis na rozloučenou nechala položený na kuchyňském stole.

Putovala velmi dlouho. Možná rok, či dva. Dny na cestách jí splývaly dohromady. Zažila toho mnoho, ale nikde nenašla své štěstí. Místo toho se jí někteří poníci smáli, když se je snažila rozveselit. Někteří jí dokonce i bili a někteří se snažili i o horší věci.

A tak její cesta pokračovala přes hranice do Equestrie a nakonec až téměř do samotného jejího středu k vesničce známé jako Ponyville. Na jejímž okraji teď klisnička stála a váhala, jestli má vstoupit.

Bála se, že se zde zase najde někdo, kdo jí bude chtít ublížit, ale hrozivý hlad, který ji už několik dní trápil, ji přinutil pokračovat. Navíc si v posledních paprscích zapadajícího slunce všimla, že místní pegasové chystají mraky k dešti a tak věděla, že si musí včas najít nějaké přístřeší.

Počkala, až se většina místních poníků uloží ke spánku a pak opatrně vyrazila do města. Plížila se neosvětlenými uličkami od rohu k rohu a hledala alespoň nějaké jídlo.

Jediné co ale našla, byl pouze starý vlhký a z části již plesnivý chleba. Měla ale takový hlad, že si toho vůbec nevšímala a okamžitě ho zhltla.

Na zem dopadly první kapky a tak se rychle vydala najít nějaký úkryt.

Nedaleko náměstíčka stála zvláštní budova, která ji k sobě lákala svou vůní. Opatrně nahlédla do výloh a všimla si, že se nejspíš jedná o nějakou cukrárnu. Uvnitř už bylo zhasnuto, a jak se zdálo, nikdo již zde nebyl. Zpoza dveří se pak linula nádherně sladká vůně, která ji sem přivedla. A protože vchod byl navíc zastřešen, rozhodla se tedy, že zde přečká tu bouřlivou noc.

Netrvalo dlouho a pod vlivem oné opojné vůně tiše usnula a snila o lepších časech, ve kterých byla zase šťastnou klisničkou.

 

• • •

 

Probudil ji hrozivý pocit v žaludku.

Zvedla se, ale nestihla ujít ani pár kroků a začala zvracet.

Na moment se cítila hrozivě slabá a motala se jí hlava. A tak si nevšimla dřevěné bedny, o kterou zakopla a za hrozivého zadunění ji převrhla.

V nedalekém domku se rozsvítilo světlo a někdo vyhlédl ven. Vyděšená klisnička se dala na útěk do hluboké a deštivé noci.

Stále jí ale bylo hrozně zle, takže ani nedoběhla nikam daleko. Strašlivě unavená a vyčerpaná se schovala pod nedaleký strom. Ten ale již neposkytoval takové přístřeší jako veranda u cukrárny a tak její srst smáčely veliké kapky, které proklouzly mezi listy a alespoň trochu smývaly prach a špínu z její srsti a hřívy.

Třásla se zimou a čekala, až přijde ráno.

 

• • •

 

Kohoutí kuropění ji vytrhlo z lehké dřímoty, ve kterou upadla, když brzy k ránu konečně déšť ustal. Stále jí ale byla hrozivá zima a necítila se o mnoho lépe. Spíš hůře. Celým jejím prokřehlým tělem třásla zimnice.

Pomalu a nejistě se postavila a stoupla si do slunečních paprsků, aby se v nich trochu ohřála. V ten okamžik spatřila něco o čem nikdy ani nesnila.

Kam až dohlédla, se na všechny strany táhl obrovský sad jabloní. A na nich se pokryté kapky deště v ranním slunci leskla nádherná jablíčka různých barev.

Chvíli je pozorovala a v puse se jí sbíhala jedna slina za druhou. Avšak i když se její žaludek křečovitě svíral hlady, tak váhala. Věděla, že ten sad určitě někomu patří, a i když se k ní mnozí poníci zachovali nehezky, tak ona sama nechtěla někomu ublížit tím, že ukradne plody jeho tvrdé práce.

Přeci jen ale to byl nakonec hlad, kdo zvítězil, a ona se pomalu přikradla k nejbližšímu stromu, opatrně z něj setřásla několik jablek a začala je rychle sbírat do svých brašen.

Měla je už skoro plné, když se sadem rozlehl výkřik: „Okamžitě toho nech, ty zlodějko!“

Klisnička se vyděšeně podívala směrem, odkud ten výkřik zaslechla, a spatřila, jak k ní v plném trysku uhání jiná klisnička. Měla oranžovou srst a hříva v barvě sena jí divoce vlála ve větru. Na hlavě pak měla nasazený hnědý klobouk.

Dál si už ta růžová klisnička onoho běžícího poníka neprohlížela a dala se na útěk. Divoce kličkovala mezi stromy, skákala přes ploty a už se zdálo, že svému pronásledovateli unikne, když tu náhle se jí znovu zamotala hlava, klopýtla a spadla na zem. Staré brašny ten nápor už nevydržely, praskly a jablka z nich se vysypala všude kolem.

Pokusila se vstát, ale nemohla. Hlava se jí pořád divoce točila a hrozně ji bolela pravá přední noha.

 

• • •

 

Applejack zuřila, když si všimla té cizí klisničky, která sbírala její jablka. Věnovala jim tolik času a péče a teď se jí je snažil někdo ukrást. Okamžitě se za ní rozeběhla a zakřičela. Klisnička si jí všimla a dala se na útěk a Applejack se rozeběhla za ní.

Applejack věděla, že v celém Ponyville je nejrychlejší a není zde nikdo, kdo by jí utekl. Ke svému údivu ale zjistila, že oné klisničce nestačí. Pomalu metr za metrem před ní ta zlodějka získávala náskok.

Pak ale k jejímu štěstí zakopla a spadla do trávy a než se stihla zvednout, byla Applejack u ní.

Plná hněvu zvedla kopýtko své pravé přední nohy nad hlavu a chystala se udeřit zlodějku pod sebou, ale nemohla. Nedokázala by někomu ublížit ani z hněvu. A navíc, když se podívala pod sebe pořádně, tak spatřila jen malou vystrašenou a příšerně špinavou klisničku. Navíc téměř stejně starou jako byla ona sama.

Všimla si, že klisnička je tak hrozně pohublá, až jí jsou vidět žebra. Okolo modrých unavených očí, které se na Applejack vyděšeně dívaly, se začaly hromadit první slzy.

„Prosím, neubližujte mi,“ zavzlykala dopadená klisnička a předními kopýtky se snažila chránit svůj obličej.

Applejack si uvědomila, že nad ní stále stojí rozpřažená a tak opatrně položila zvednuté kopýtko zpátky na zem.

„Promiň, cukříku. To sem nechtěla. Neboj se, já ti neublížím. Sem ňáká Applejack. A jak se menuješ ty?“ začala Applejack tím nejpřátelštějším tónem, jakým dovedla.

Klisnička pod ní zaváhala a pak špitla: „Pinkamena Diane Pie.“

„Ty nejseš vodsuď, co?“ zeptala se Applejack.

Klisnička místo odpovědi jen zavrtěla hlavou.

„Tak poď, seženem ti něco k jídlu a všecko bude dobrý,“ řekla Applejack starostlivě a pomohla jí na nohy.

Špinavá klisnička se o ni opřela téměř celou svou vahou a zůstala tak. Applejack to ale nijak nevadilo a tak ji podpírajíc vedla zpátky na svou farmu.

Ušly jen pár stovek metrů. Když se klisnička vedle ní znovu zapotácela a svezla se na zem. Applejack se na ni okamžitě starostlivě podívala a na první pohled se jí zdálo, že spí. Šťouchla do ní čumáčkem, ale malá klisnička na to nijak nereagovala. Přiložila tedy čumáček na její čelo a ucítila, že celá hoří.

„To mi ještě tak scházelo,“ zabručela a položila si klisničku na záda. Byla ještě lehčí, než předpokládala. Téměř jako nějaké pírko nebo balónek.

Applejack přidala do kroku. Prošla kolem farmy a pokračovala dál směrem ke Svobodnému lesu až k místu, kde se na břehu potoka skrývala malá chaloupka.

 

• • •

 

Pinkamena snila nádherný sen. Zdálo se jí, že je kobylkou pegase, která si jen tak leží v oblacích, a všude okolo ní poletují a zpívají ptáci.

Zvolna se začala probouzet, ale příjemný pocit pohodlí a zpěv ptáku k jejímu údivu nepřestávaly. Proto pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem.

Ležela na měkké pohovce zachumlaná v peřinách a polštářích. Po stěnách i stropě místnosti byly rozesety různé budky a otvory ztrácející se ve stěnách, kolem nichž poletovaly všemožné druhy ptáků, jejichž hlasy slyšela, ale občas se objevilo i nějaké jiné zvířátko.

V měkké posteli už neležela tak hrozně dlouho, a protože se zdálo, že na blízku nikdo není, tak se rozhodla, že si ten pocit pořádně vychutná. Po její tváři se, i když jen na malou chviličku, rozlil spokojený a šťastný úsměv.

Teprve pak si všimla, že už není špinavá, ale krásně vykoupaná, vyhřebelcovaná a i hřívu měla krásně učesanou. Navíc krásně voněla po nějakém lučním kvítí.

Takhle příjemně se necítila od doby, kdy utekla z domova. Cosi uvnitř jí ale našeptávalo, že nic dobrého netrvá věčně.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř vklusala kobylka pegase, kterou ještě nikdy neviděla. Byla kanárkově žlutá a ne o mnoho starší než ona samotná Její až skoro neuvěřitelně dlouhá hříva a ocas byly zbarveny do růžova. V puse nesla košík, ze kterého vykukovaly různé druhy zeleniny a ovoce. Položila ho na stolek vedle dveří a vydala se směrem k ní.

Pinkamena se začala bát. Co po ní ten poník chce? Chce jí snad ublížit jako ostatní?

Srdce se jí divoce rozbušilo a ona nevěděla, co má dělat, a tak raději předstírala, že ještě spí.

Žlutá klisnička k ní mezitím opatrně přistoupila a položila jí čumáček na čelo. „Už je to daleko lepší. Za chvilku budeš zase v pořádku, Pinkameno,“ zašeptala a pohladila ji kopýtkem po hřívě.

Pinkamena už to nedokázala déle snášet. Měla hrozný strach. Nikdo se k ní už léta takhle nechoval a už si ani nepamatovala, kdy ji naposledy někdo pohladil.

Prudce seskočila z pohovky a zakřičela: „Odkud znáte mé jméno? Co po mě chcete? Nechte mě už všichni být.“ A se slzami v očích se dala na útěk.

Když už byla ze dveří téměř venku, ozvalo se za ní tiché zavzlykání a to ji zarazilo. Otočila se a podívala se na žlutou klisničku, před kterou utíkala. Ta ale, místo aby ji pronásledovala, jen ležela opřená o pohovku a smutně se za ní dívala.

Pinkamena nevěděla, co má dělat. Chtěla utíkat pryč, ale zároveň jí bylo té klisničky líto a cítila touhu se jí omluvit a trochu ji rozveselit. Chvíli váhala, ale nakonec, jak tomu bylo pokaždé, v ní zvítězil strach a ona se od ní odvrátila a utekla pryč.

Hned, jak byla ze dveří venku, si všimla ohromné hradby lesa nedaleko a tak se k ní rychle rozeběhla, aby se tam schovala. Doběhla ale jen sotva k prvním stromům a znovu se zhroutila. Srdce jí divoce bušilo strachem a námahou a znovu se jí točila hlava.

„Co jsi to provedla?“ ozval se náhle podivný hlas, ale i když se divoce rozhlížela kolem sebe, nikoho neviděla.

„Proč jsi to udělala? Proč jsi jí ublížila?“ ten podivný hlas pokračoval a ona si ke své hrůze uvědomila, že ho slyší jen ve své vlastní mysli.

„Já jsem nechtěla,“ špitla v odpověď.

„Tak nechtěla? A proč ses tedy nevrátila a nepomohla jí?“ obořil se na ní hlas.

„Bála jsem se,“ znovu špitla Pinkamena.

„Jsi špatný a zlý poník!“ začal hlas nabírat na síle. „Tvým talentem má být dělat ostatní šťastné a ty jim místo toho jen ubližuješ. Nezasloužíš si své Znaménko! Měla by ses ho zbavit! Spálit ho! Vyříznout!“

„Ne! Ne! Ne!“ rozkřičela se Pinkamena a začala plakat.

„Pinkameno Diane Pie! Okamžitě toho pláče nech a podívej se na mě!“ zazněl lesem další hlas. Tenhle však v sobě skrýval až téměř neuvěřitelnou sílu a Pinkamena se přistihla, že se bez svého vědomí postavila a pohlédla do očí poníka, který stál před ní.

Byla to švestkově fialová klisnička se zelenýma očima, od kterých se Pinkamena nedokázala odtrhnout. Vyzařovala z nich ohromná autorita, ale i soucit a pochopení. Cítila, jak pohled těch zelených očí proniká stále hlouběji a hlouběji do její duše, ale náhle se už nebála. Ba naopak cítila, jak se její mysl zklidňuje.

„Tak pojď. Měly bychom se vrátit k Fluttershy domů,“ řekla ta fialová klisnička přísným, ale starostlivým hlasem. „Ještě nevypadáš úplně nejlíp.“

Pinkamena nic neříkala, ale poslušně tu klisničku následovala zpátky do domku, ze kterého před chvilkou utekla, a kde již na ně čekala ta žlutá klisnička. V očích měla sice ještě slzy, ale již zasychaly a na tváři se jí počínal rodit překrásný úsměv.

Až teprve skoro ve dveřích se Pinkamena odvážila promluvit. „Moc se vám oběma omlouvám, že jsem utekla. Je mi to líto.“

„To je v pořádku,“ usmála se na ní ta fialová. „Nic až tak hrozného se nestalo. Mimochodem jmenuji se Cheerilee a tohle je Fluttershy,“ řekla a ukázala na tu žlutou klisničku.

Pinkamena jen provinile před tou druhou klisničkou sklonila hlavu a nic neříkala. Mrzelo ji, že ji rozplakala. Fluttershy už na to ani nemyslela. Odvedla Pinkamenu domů a uložila ji zpátky do postele. Pak sebrala košík, který stále ještě stál na stolku u dveří a spolu s Cheerilee zamířila do kuchyně. Za chvilku se už odtamtud linula nádherná vůně.

Zakrátko se Fluttershy znovu objevila a na stolek vedle pohovky položila ještě kouřící a překrásně vonící talíř zeleninové polévky.

„Jen se do ní pusť,“ pobídla ji Fluttershy, když si všimla jejího váhavého pohledu.

Nic tak dobrého Pinkamena už roky nejedla a tak talíř polévky brzy zmizel. Stále však měla hrozný hlad, ale styděla se požádat o další.

Fluttershy se na ni ale jen usmála a jako, kdyby jí četla myšlenky, odešla s talířem do kuchyně a zakrátko byla zpátky s další porcí.

I tu Pinkamena v okamžiku zhltla. A takto se to ještě několikrát opakovalo, dokud její bříško nebylo plné té výborné teplé polévky.

„Tak a teď si lehni a pověz mi, co tě trápí, maličká,“ požádala ji Cheerilee, která se k nim mezitím zas připojila, když Pinkamena tentokráte odložila již nedojedený talíř na stůl.

Pinkamena nejprve mlčela. Opět cítila narůstající strach, ale tam někde uvnitř cítila, že těmhle dvěma klisničkám může věřit. A tak nakonec strach překonala a začala vyprávět.

Povídala o všem. Od útěku z domova, přes dobrodružství, která zažila na svých cestách až po svůj krátký pobyt v Ponyville. S každým slovem bylo vyprávění snazší a snazší a Pinkamena cítila, jak z jejího srdce mizí jakási tíha o které, až doposud, neměla tušení.

Fluttershy seděla hned vedle ní a tiše poslouchala. Jen občas ji pohladila po hřívě anebo objala. To když jí právě vyprávěla o těch nepříjemných a zlých věcech.

I Cheerilee naslouchala jejímu vyprávění, i když se zdálo, že o něčem usilovně přemýšlí.

Když skončila, byla už skoro noc. Cheerilee se s oběma klisničkami rozloučila a zamířila ke svému domovu. Fluttershy pak uložila Pinkie ke spánku a chystala se odejít nahoru do své ložnice.

„M-mohla bys tu zůstat se mnou, p-prosím,“ vykoktala ze sebe stydlivě Pinkamena.

„Ale samozřejmě,“ usmála se na ni Fluttershy láskyplně a lehla si na pohovku vedle ní. Pinkamena se k ní přitulila a zabořila tvář do její hřívy. Tak dlouho už vedle sebe necítila teplo druhého poníka a okamžitě věděla, že jí to opravdu moc scházelo.

Poslední co ještě vnímala, byla ukolébavka, kterou jí Fluttershy zpívala a zakrátko už spala tvrdým nerušeným spánkem.

Té noci se rány na jejím srdci začaly konečně hojit.

 

• • •

 

Pinkamena se pomalu probudila a otevřela oči.

Do pokoje už oknem svítilo Celestiino slunce a Fluttershy byla někde pryč. Místo ní na ni upírala své zelené zraky ta oranžová klisnička, která ji včera pronásledovala.

„Umm… Ahoj,“ začala Applejack nervózně „Sem se chtěla vomluvit. Mrzí mě, co se stalo. Neměla sem tě honit.“

„To je v pořádku. Já se na tebe nezlobím. A navíc, to ty jsi mě sem donesla, viď?“ usmála se Pinkamena a samotnou ji to tak trochu překvapilo.

„Jasan. Sem ti přece řekla, že budeš v pořádku,“ řekla Applejack a v hlase jí zazněla hrdost. „Jo a tady máš ty jabka,“ dodala a ukázala na košík plný šťavnatých rudých plodů položený na nedalekém stolku.

„Díky,“ pípla Pinkamena trochu nejistě. Tak dlouho se k ní nikdo nezachoval hezky a teď potkala hned několik úžasných poníků, kteří jí pomáhali a kterým na ní záleželo, i když ji téměř ani neznali. Na srdci ucítila hřejivý pocit, který tam už tak dlouho nebyl.

Náhlé zaklepání na dveře přerušilo jejich začínající rozhovor a dovnitř vstoupila bílá klisnička jednorožce.

Pinkamena nikdy ještě neviděla tak krásné stvoření. Alabastrově bílá srst jí přímo zářila v paprscích slunce a její tmavě fialová hříva splývala volně k zemi. Vedle ní se v namodralé záři její magie vznášel poněkud rozměrnější balíček.

Když si všimla již probuzené Pinkameny usmála se a začala: „Tak to jsi ty, o kom mé kamarádky tolik mluvily. Dovol mi, abych se představila. Já jsem Rarity. A ty jsi jistě Pinkamena, že?“

Pinkamena jen stihla slabě přikývnout a Rarity pokračovala.

„Jaké nevkusné jméno pro tak nádhernou klisničku. Jméno by mělo ladit, nemyslíš? Co kdybychom ti říkaly třeba… Pinkie?“

Pinkamenina běžně růžová tvář se zbarvila do ruda. Ale to jméno se jí líbilo. Tak jí říkala babička v těch vzácných chvílích, kdy se na ni usmála.

„A abych nezapomněla,“ pokračovala zase Rarity „něco jsem ti přinesla.“ A odlevitovala balíček před Pinkie.

„No jen ho rozbal a neboj se,“ pobídla ji nedočkavě Rarity, když se Pinkie k ničemu neměla.

Pinkie tedy balíček otevřela a opatrně vyndala jeho obsah na světlo.

Byly to její staré sedlové brašny, ale změněné k nepoznání. Všechny díry byly tak pečlivě spravené, že brašny vypadaly úplně jako nové. A navíc na nich přibyly nové spony ve tvaru balónku ozdobené překrásnými modrými safíry.

„Líbí se ti?“ zeptala se Rarity nervózně. „Trochu jsem ti je opravila a přidala nějaká vylepšení.“

Pinkie jen překvapeně zírala na brašny, které držela ve svých kopýtkách, neschopná jakéhokoliv slova. Ještě nikdy ve svém životě nedostala žádný dárek. Po tvářích jí začaly stékat slzy štěstí.

„Jsou v pořádku, drahá?“ zeptala se znovu již o poznání nervóznější Rarity. „Možná jsem to trochu přehnala s těmi safíry, nebo… “

„Sem si jistá, že sou fajn,“ zarazila ji Applejack. „Možná by sme, tady Pinkie, měly chvíli nechat o samotě. Pojď, půjdeme za Fluttershy. Je v kuchyni.“

 

• • •

 

Uplynulo ještě několik dní, než se Pinkie zcela uzdravila a vrátily se jí všechny síly. Celou tu dobu strávila u Fluttershy v jejím domku a blízkém okolí. Každý den se za ní chodily podívat i její zbylé tři kamarádky. Rarity, Applejack i Cheerilee.

Za tu dobu se se všemi stihla spřátelit a cítila se opravdu šťastná. V jejím nitru ale stále ještě hlodala nejistota. Bála se, že to všechno jednou skončí a ona bude muset odejít. A všechno bude zase jako dřív.

Pak ji ale jednoho rána vzala Rarity na procházku po Ponyville. Ukázala jí svůj domov na břehu jezera, kde bydlela s rodiči a svou malou sestřičkou Sweetie Belle. Vzala ji také do lázní a nakonec zamířily na místo, které Pinkie okamžitě poznala.

Byla to ta cukrárna, u jejíhož vchodu se Pinkie před několika dny schovala před deštěm.

„Dobrý den, slečno Rarity a i Vám mladá slečno. Vítejte v Sugarcube Corner,“ přivítala je starší, baculatá kobylka. „Co si budete přát?“

„Já bych prosila horkou čokoládu a tenhle kousek tohohle krásně vypadajícího jahodového dortu,“ objednala si Rarity. „A co ty Pinkie?“

Pinkie ji ale ani nevnímala. Měla pocit, že se ocitla v ráji. Ty vůně, ty barvy a ta spousta dobrot. Stála tam a koukala na to všechno s otevřenou pusou.

Rarity se usmála. „Vyber si cokoliv, na co máš chuť.“

Pinkie se pomalu vzpamatovala a pustila se do průzkumu výloh a hlavně jejich obsahu. Zakrátko dostala talíř, na kterém bylo téměř od všeho něco.

Nenechala se dvakrát pobízet a pustila se do jídla. „Hmm, vynikající,“ zamumlala si pro sebe.

Rarity, která viděla, že Pinkie má teď plná kopýtka práce, se otočila ke starší kobylce. „Paní Cakeová, musíme si promluvit. Ale nejlépe někde trochu stranou.“

„Jistě, slečno Rarity,“ odpověděla paní Cakeová a odvedla Rarity do kuchyně.

„Slyšela jsem, že stále ještě hledáte někoho, kdo by Vám v pekárně pomáhal. A nabízíte k tomu dokonce i ubytování.“

„Máte pravdu, slečno. Byli bychom s manželem rádi, když by tu někdo v cukrárně zůstal i přes noc a ráno před otevírací dobou nám pomohl s pečením. Je toho už na nás dva tak trochu moc a navíc máme nahoře v podkroví jeden pěkný a nevyužitý pokoj.“

„Myslím, že bych tedy měla vhodnou zájemkyni,“ oznámila Rarity spokojeně.

„Jistě máte na mysli tu Vaši kamarádku, se kterou jste dnes přišla. Zajímalo mě co je zač. Nikdy jsem ji v Ponyville neviděla.“

Rarity krátce zaváhala a pak se pustila do vyprávění toho, co se dozvěděla od Fluttershy a Cheerilee.

„I tak mám pocit, že mi některé věci, které od ní slyšela, Fluttershy zatajila. Jen prosím nikomu neříkejte, co jsem Vám dnes pověděla. Hlavně ne Pinkie. Snad Vám to jednou poví i ona sama.“

„Ubohá klisnička,“ pronesla po chvíli paní Cakeová starostlivě „Rádi ji tu u sebe necháme. Nemohla bych ji po tom všem, co zažila, nechat se dál toulat po světě.“ Společně se pak vrátily z kuchyně.

„Pinkie, tady paní Cakeová si s tebou chce promluvit,“ řekla Rarity a usmála se.

 

• • •

 

Uplynul měsíc od doby, kdy Pinkie dorazila poprvé do Ponyville. A za ten měsíc se hodně změnila. Už nebyla tak pohublá a čím dál častěji na svět hleděla s úsměvem.

Také se mnohé naučila. Každý den pomáhala paní Cakeové v pekárně a uměla už upéct mnoho druhů různých dobrot. Navíc jí Rarity spolu s Applejack pomohla zařídit podkrovní pokoj a tak teď v cukrárně i přespávala.

Každý den si ale našla čas, aby se zašla podívat za Fluttershy i zbytkem svých kamarádek a občas, když bylo potřeba, jim s něčím pomohla. Dokonce se seznámila i s dalšími poníky.

Stále myslela na to, co pro ni ty čtyři udělaly, a věděla, že jim to musí nějak oplatit. A tak šetřila každičký zlaťáček ze svého platu a pak konečně jednoho dne pro všechny tři uspořádala ve svém novém domově oslavu.

Nedalo se říct, že by ta oslava byla nějak obzvláště bohatá, ale všech pět si ji i tak náramně užilo. Tancovaly, hrály hry, jedly a pily.

Když skončily, doprovodila Pinkie své kamarádky k jejich domovům a vracela se zpátky.

Byla pozdní noc, ale na cestu jí krásně svítil měsíc. Nebe bylo bez mraků, takže byly jasně vidět všechny hvězdy. Jen vítr trochu pofukoval.

Cítila se jako ten nejšťastnější poník na celém světě a tak si začala prozpěvovat. Brzy dokonce začala i poskakovat do rytmu a vůbec si nevšimla, že se její hříva celá v tom větru rozcuchala.

 

Pokračování