Sbohem a Motýlek

Applejack si tiše povzdechla a unaveně se svezla zády opřená o jednu z jabloní na zem. Posunula si svůj klobouk na stranu a zadívala se vzhůru skrz košatou korunu stromu obrostlou dozrávajícími jablíčky. Applejack si jich však vůbec nevšímala a místo toho se ve svých myšlenkách toulala minulostí.

Uplynul totiž už téměř celý rok od onoho nešťastného dne, kdy jim zemřeli rodiče a od té doby zůstali na všechno sami. Jen ona, Big Mac a Bábi Smithová. Do oné osudné chvíle si Applejack nikdy plně neuvědomila, kolik se na farmě a v sadech skrývá práce, ale teď po smrti rodičů ji realita udeřila tvrdě do tváře.

Když ještě byli na živu, považovala Applejack teplou večeři, ustlanou postel a něžný polibek na čelíčko před spaním za samozřejmost a teď jí z toho nezbylo nic. O všechno se musela starat sama. O farmu, o sady a také o svou malou teprve roční sestřičku Apple Bloom.

Naštěstí tu byla Bábi, která už sice měla svá nejlepší léta dávno za sebou, ale i tak se snažila na farmě pomáhat, jak jen mohla. A pak tu byl samozřejmě Big Mac, který obstarával tu nejnáročnější práci.

Bylo to sice těžké, ale nějakým zázrakem to zvládali. Avšak Applejack začínala cítit, že je toho na ní až příliš. Neměla totiž pouze na starosti jejich farmu, ale musela také k tomu všemu stále ještě chodit do školy.

Stále sice seděla hned vedle svých dvou nejlepších kamarádek, ale mimo školu už se s nimi téměř nestýkala. Nebyl čas.

Každé ráno vstávala již brzy před rozedněním a šla s Big Macem nakrmit zvířata. Pak udělala pro všechny snídani a hned po ní zamířila do školy. Většinou touhle dobou byla už tak unavená, že polovinu výuky proklimbala.

Po škole musela běžet zase zpátky na farmu a začít se starat o sady. Vždycky se tam našlo tolik práce. Nebýt Bábi, tak by teď s Big Macem ani nevěděli, co všechno je třeba udělat a žádná jablíčka by se neurodila, což by znamenalo konec jejich obživy.

Dřív si myslela, že si jablíčka rostou tak nějak sama, ale ukázalo se, že se šeredně spletla. Aby úroda za něco stála, muselo se toho tolik udělat.

Začalo to už na jaře, krátce poté, co slezl poslední sníh. To bylo třeba stromy pečlivě prořezat a pohnojit. Sotva to dodělali, už začaly první stromy kvést, a tak museli hlídat, jestli včelky jabloňové květy pečlivě opilují a pokud ne, tak jim případně trochu pomoci.

Když bylo i tohle hotové a stromy začaly odkvétat a objevovala se první drobná jablíčka, musela Applejack hlídat sady téměř ve dne v noci a odhánět ptáky a další případné zloděje, kterým se zalíbila jejich bohatá úroda. Což bylo to, co dělala i právě teď.

Naštěstí měla Winonu, která jí v hlídání velmi pomáhala, a tak si alespoň sem tam mohla na chvilku lehnout a odpočinout si. Přesto Applejack cítila, že už začíná mít takového života plné zuby.

Chtěla být zase tou obyčejnou klisničkou, která si hraje s kamarádkami, ale hluboko uvnitř cítila, že se tyhle časy už nikdy nevrátí. Chyběly jí ty chvíle, které trávila spolu s kamarádkami. Chyběla jí jejich klubovna, která teď už měsíce zela prázdnotou a pomalu chátrala stejně jako její přátelství s Rarity a Cheerilee.

Její dvě kamarádky by jí na farmě velice rády pomáhaly, ale jejich rodiče z toho zrovna nadšeni nebyli, a tak se pomoci od nich dočkala jen velmi zřídka. To když se jim výjimečně podařilo své rodiče přemluvit. Obě dvě to moc mrzelo.

Applejack cítila, že jestli to takhle potrvá ještě chvíli, tak se z toho zblázní. Musela pryč. Pryč z farmy, pryč z Ponyville a hlavně pryč od těch jablek, která už téměř nemohla ani vidět.

Moc ráda by si o tomhle svém trápení s někým promluvila, ale nevěděla s kým. Bála, že by si její rodina nebo kamarádky mysleli, že už je nemá ráda a to rozhodně nebyla pravda. Jen potřebovala změnu.

A tehdy, tam pod tím odkvétajícím stromem se rozhodla. Vydá se za tetou a strýčkem do Manehattenu, zkusí si najít nějakou práci a až vydělá dost peněz, vrátí se sem a konečně si najmou na farmu nějakou pomocnou sílu. Pak bude všechno určitě zas lepší a ona bude mít opět čas věnovat se svým kamarádkám.

 

O několik týdnů později

 

„No tak, Cheer, nevrť se, nebo ten kostým v životě neudělám,“ postěžovala si Rarity a s výrazem naprostého soustředění a vyplazeným jazykem připíchla další pár špendlíků, které se až dosud vznášely v namodralé záři její magie.

„Ale vždyť už tu stojím snad celé hodiny,“ namítla Cheerilee. „Nemůžeme si dát na chvíli přestávku? Nohy už mám celé zdřevěnělé. A stejně tenhle kostým není pro mě, ale pro Applejack. Proč ho nevyzkoušíš na ní? Mě je stejně moc velký.“

Rarity se náhle zarazila a všechno krejčovské náčiní, které až dosud používala, položila poněkud nejistě zpátky na stůl. Pak promluvila: „Vždyť víš, jak to má teď AJ těžké. A navíc to pro ni má být překvapení. Určitě bude ráda, když se dozví, že jsme nezapomněly a přihlásily se do té talentové soutěže. Alespoň zas po dlouhé době budeme dělat něco společně.“

„No jo, já vím,“ povzdechla si Cheerilee a zklamaně sklopila uši. „Hrozně moc se mi po ní stýská.“

„Mě taky, Cheer,“ pokývala Rarity smutně hlavou. „Proto bych jí chtěla udělat radost alespoň tím kostýmem, když teď nemůžeme být tak často spolu. A protože je to představení už za týden, tak si musíme trochu pospíšit. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že těm kostýmům něco chybí. Jen pořád nějak nevím co.“

„Tak dobrá. Ještě chvíli,“ souhlasila nakonec Cheerilee. „Ale pak si dáme pauzu a zajdeme si do cukrárny na čokoládu. Platí?“

Rarity se na svou kamarádku vesele usmála. „Platí! Ale zvu tě já.“

 

O dva dny později

 

Applejack stála před školou a nervózně hrabala kopýtkem do země. Odkládala tu chvíli, jak nejdéle to šlo, ale teď už nebylo kam. Zítra vyrazí na cestu do Manehattenu a nemohla přeci své nejlepší kamarádky opustit bez rozloučení.

„Applejack!“ ozvalo se náhlé nadšené zvolání od školních dveří a Applejack měla co dělat, aby se v tu chvíli neotočila a neutekla pryč.

„Co tady děláš?“ zeptala se Cheerilee. „Myslela jsem, že musíš…“ zarazila se, když spatřila její vážný výraz. „Stalo se něco?“

„Ahoj Applejack. Ahoj Cheerilee,“ ozval se ihned vzápětí hlas další kobylky. Tentokráte to byla Rarity. „Co se děje?“ zeptala se, když si všimla té podivné nálady, která se vznášela ve vzduchu.

Applejack se zhluboka nadechla a promluvila: „M-musim vám něco říct.“ Pak se zas zarazila, protože jí odvaha zas opustila.

„Jsi v pořádku, AJ?“ zeptala se starostlivě Rarity. „Nevypadáš zrovna nejlépe.“

Applejack zavřela oči a zhluboka oddechovala. Tohle bylo těžší, než si myslela. Když opět promluvila, měla oči stále zavřené. To co se chystala svým kamarádkám oznámit, jim nedokázala říct do očí. „Ch-chtěla bych, abyste věděly, že musim vodejít.“

„Cože? Odejít? Kam?“ zeptala se poněkud překvapeně Cheerilee a Rarity tam jen tak stála s překvapeným výrazem a pusou otevřenou dokořán.

„Pryč z Ponyville. Za rodinou do Manehattenu,“ vysvětlovala rychle Applejack dokud měla ještě nějakou vůli pokračovat. „Nevím, kdy se vrátím.“

„C-cože?“ zakoktala Rarity. „A-ale za týden máme přeci to představení. Slíbila jsi, že tam budeš. Počítala jsem s tebou. Mám už pro tebe i kostým. Copak jsi zapomněla?“

Applejack sklopila hlavu. Rarity měla pravdu. Zapomněla. Pro všechnu tu práci na farmě a starosti s plánovanou cestou pryč na svůj slib skutečně zapomněla. Hrozně ji to mrzelo, ale už měla všechno domluvené. Nebylo už cesty zpět.

„Ty jsi opravdu zapomněla!“ řekla Rarity tiše třesoucím se hlasem, když si všimla výrazu v její tváři. Na tom představení jí opravdu záleželo a teď přišla taková rána.

Applejack se zmohla jen na tiché provinilé přikývnutí.

„A-ale… Já…“ začala Rarity a po tváři se jí kutálela slza. Cítila se opuštěná, zrazená. A pak se její výraz nečekaně změnil. Zkameněl. Náhle v něm nebylo ani stopy po nějaké emoci. „Běž!“ řekla „Běž si, kam chceš!“

Tentokrát to byla Applejack, kdo samým překvapením vytřeštil oči. Takhle si jejich loučení nepředstavovala ani v těch nejtemnějších snech. Nevěděla, co dělat. Nevěděla, co říct. Takhle to přeci být nemělo. Takhle ne.

„Sbohem!“ vyštěkla takovým způsobem, až sama sebe překvapila. Na odpověď ani už nečekala. Místo toho se otočila a rozeběhla se zpátky k farmě. Oči měla plné slz.

Cheerilee se naklonila k Rarity a vyčítavým hlasem na ní promluvila. „Tohle jsi jí říkat neměla.“

Rarity neodpověděla. Kdesi uvnitř věděla, že má Cheerilee pravdu, ale pyšná část jejího já si to odmítala připustit.

 

O týden později

 

Applejack běžela, jak nejrychleji dovedla. Vracela se totiž domů. Nikdy předtím netušila, jak moc jí tohle místo bude chybět. Teď už ale věděla, že je to to jediné místo na světě, kam doopravdy patří. Nikdy by ho už za nic nevyměnila. Milovala to tu a byla nesmírně hloupá, že o tom dříve pochybovala.

Stýskalo se jí po Big Macovi, Bábi Smithové a i malé Apple Bloom. Chyběl jí život farmářky, i když to znamenalo těžkou, někdy až nesnesitelnou, práci. Ale ze všeho nejvíc se jí stýskalo po jabloních. Po tom jak s přicházejícím jarem sladce voněly a jak se v létě v korunách stromů leskla nádherná červená jablíčka.

Běžela a srdce jí bušilo nadšením. Už je viděla. Tam v zatáčce rostly první jabloně a začínaly sady. Věděla, že jí zbývá už jen pár set metrů a bude zas doma.

Celá šťastná, že je zase zpátky, se rozhlížela po okolí a vůbec nedávala pozor na cestu, takže té kanárkově žluté klisničky pegase, která se náhle vynořila z nedalekého křoví a která ji tak na poslední chvíli nečekaně zkřížila cestu, si všimla až, když už bylo pozdě.

Ze všech sil zabrzdila předním nohama, ale nemělo to takový účinek, jaký předpokládala. Místo toho aby zastavila, se celé její tělo vymrštilo v té rychlosti do vzduchu a Applejack udělala proti své vůli salto vpřed. Nejspíš by se při dopadu i pěkně odřela, nebýt té nebohé klisničky, které přistála na zádech a srazila ji s sebou.

Když se rozvířený prach konečně usadil a Applejack se vzpamatovala z toho velmi nečekaného akrobatického kousku, všimla si, že leží na něčem měkkém a kanárkově žlutém. Obličej měla zabořený do lehce narůžovělé hřívy. A opodál si všimla Znaménka v podobě tří malých motýlků.

„Omlouvám se, nechtěla jsem Vám nijak ublížit,“ ozvalo se odkudsi zezdola něžným tichoučkým hláskem.

Applejack se oklepala a postavila se. Pak pomohla vstát i té druhé klisničce. „To já spíš měla dávat větší pozor,“ omluvila se. „Nestalo se ti nic?“

Klisnička na Applejack upřela své dvě modrozelené a jako tůňky hluboké oči. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou a pak svůj pohled zase sklopila a nervózně ryla kopýtkem do země.

„Já sem ňáká Applejack. A kdo seš ty? Nikdy sem tě tu neviděla,“ zeptala se AJ té druhé klisničky.

„F-Fluttershy,“ pípla klisnička téměř neslyšně a dál se dívala do země.

„No,“ řekla po chvíli přemýšlení Applejack a poškrábala se na hlavě. „ráda sem tě poznala. Teď už ale musim letět. Doma už na mě čekaj.“

Žlutá klisnička se na ni jen podívala takovým smutným pohledem, ale neřekla nic.

„Tak tedy zatím ahoj, Fluttershy. Doufám, že se zase brzy potkáme,“ rozloučila se Applejack a rozeběhla se po cestě dál.

„Ahoj, Applejack. Také jsem tě ráda poznala,“ špitla Fluttershy, když už Applejack zmizela za zatáčkou a navíc tak tiše, že ji nikdo ani slyšet nemohl.

 

O několik hodin později

 

„Takže to máme čtyři mrkve, salát a pět rajčat. To bude pět zlatých,“ usmála se na Rarity kobylka, která snad již odjakživa prodávala na náměstí ve stánku se zeleninou.

Rarity odpočítala pět zlatých a nakonec přihodila jeden navíc. S úsměvem a poděkováním je kobylce předala.

„Bylo mi potěšením, slečno Rarity,“ usmála se na ní kobylka ze stánku. „Brzy zas na shledanou.“

„Na shledanou,“ rozloučila se Rarity a zamířila k domovu. Pak si ale všimla scény u stánku s pečivem, která upoutala její pozornost.

„Říkám Vám, slečno, že chléb máme za dva zlaté. Za jeden zlatý Vám mohu dát tak akorát půlku.“

„A-ale to pak nebudu mít dost pro sebe a pro svá zvířátka,“ špitlo malé kanárkově žluté stvoření, které se před prodavačem provinile krčilo. Byla to mladá klisnička pegase, i když nejspíš starší než Rarity.

„Jeden zlatý za půl chleba. To je má poslední nabídka,“ stál si prodavač za svým.

„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec ta kobylka tiše a zároveň tak trochu smutně. Natáhla se do svého měšce pro poslední zlaťáček. Dnešek bude muset nějak bez jídla vydržet.

„Já ten zbytek za tebe zaplatím,“ usmála se Rarity na tu žlutou klisničku.

„Eh? T-to nemusí být. J-já nechci být někomu na obtíž,“ zakoktala ta malá klisnička nervózně.

„Ale prosím tě. Vždyť to vůbec nic není,“ stále se usmívala Rarity, přihodila k zlaťáku, který už ležel na stole, druhý a sledovala, jak prodavač balí do papíru jeden veliký bochník chleba, který si pak žlutá klisnička strčila do své brašny.

„M-mnohokráte děkuji,“ zašeptala ta klisnička a provinile sklopila hlavu k zemi.

„Není vůbec zač,“ řekla Rarity. „Ty jsi tu nová?“

„A-ano,“ špitla a stále se dívala do země. „J-jsem tu teprve pár dní.“

„A jakpak se jmenuješ?“ zeptala se Rarity.

„F-Fluttershy,“ ozvala se sotva slyšitelná odpověď.

„Těší mě Fluttershy. Já jsem Rarity. No nebudu tě už zdržovat. Ta tvá zvířátka určitě už mají hlad. A já sama musím odnést tenhle nákup domů dřív, než se bude maminka zlobit. Moc ráda jsem tě poznala. Tak zatím ahoj.“

„Ahoj,“ usmála se Fluttershy stydlivě a rozeběhla se ven z města. Rarity ji ještě chvilku sledovala a přemýšlela. Kde vlastně tahle malá klisnička bydlí? A odkud se tu tak najednou vzala? Bude si to muset někdy zjistit, ale teď bylo třeba odnést ten nákup.

 

K večeru téhož dne

 

Slunce již zapadalo a Applejack stále jen tiše stála a zpovzdálí sledovala ten dům před sebou. Dům, ve kterém, jak věděla, bydlela se svými rodiči a malou sestřičkou její nejlepší kamarádka Rarity.

Stála takhle snad už celé hodiny, neschopná jakéhokoliv dalšího pohybu. Chtěla jí toho tolik říct. O tom, co všechno v Manehattenu prožila a o tom jak získala Znaménko, ale hlavně se jí chtěla omluvit.

Jenže to nějak nešlo. Nějak už v sobě neměla sílu udělat těch posledních pár kroků a zaklepat na vchodové dveře. Ať dělala, co dělala, nedokázala v sobě překonat ten podivný strach.

Nakonec jen sklopila hlavu, otočila se a s pláčem se rozeběhla k farmě. Hrozně se za sebe styděla.

Závěs, který byl celou tu dobu, co tam Applejack stála poodhrnutý, náhle zapadl na své místo a malá bílá modrooká klisnička, která se za ním celou tu dobu skrývala, jen tiše vzdychla: „Ach Applejack.“

 

• • •

 

Applejack zrovna běžela rychle se stmívajícím lesem, když náhle zaslechla odkudsi z jeho hlubin, tiché zavzlykání. Okamžitě se zarazila, setřela si své vlastním již zasychající slzy a pomalu zamířila tím směrem, odkud onen zvuk přišel.

Netrvalo dlouho a spatřila mezi křovím ukrytou tu žlutou klisničku, kterou potkala dnes na cestě. Jen tam tak ležela a třásla se zimou a pláčem. K nebi se náhle vzneslo hejno ptáků, vyděšených nově příchozím.

„Počkejte, neodcházejte,“ zavzlykala Fluttershy. Pak si ale všimla dvou zelených očí, které se zableskly v temnotě. Vyděšeně vypískla a schovala si hlavou mezi kopýtka.

„Klid, cukříku,“ začala jí utěšovat AJ. „To sem jen já.“

„Applejack?“ zavzlykala ta nešťastná hromádka překvapeně.

„Co tady děláš tak pozdě venku sama?“ zeptala se Applejack na otázku, která by v oné chvíli jistě napadla kohokoliv.

„Z-ztratila jsem se,“ špitla Fluttershy a opatrně se postavila. Teď, když už tu nebyla sama, se cítila mnohem lépe.

„Tak poď se mnou. Zavedu tě domů,“ usmála se na ni Applejack mile. „A kde vlastně bydlíš?“

„Tam vzadu za farmou u potůčku kousek od Svobodného lesa,“ zašeptala Fluttershy, tak tiše, že jí Applejack téměř neslyšela.“

„Opravdu?“ podivila se Applejack. „Nevěděla jsem, že tam stojí nějaké stavení.“

Na to jí žlutá klisnička odpověděla jen zarytým mlčením.

„Tak poď, zavedu tě tam,“ pobídla ji a společně vyrazily na cestu.

Za celou tu dobu, i když se Applejack snažila, s ní Fluttershy neprohodila ani slovo. Místo toho se pokaždé, když na ni promluvila, jen nervózně zadívala do země a sklopila uši.

Neuplynula ani čtvrt hodinka a byly na místě. Applejack se zrovna rozhlížela, jestli neuvidí někde nějaká světla té budovy, když ji Fluttershy zarazila.

„Tady to je,“ zašeptala Fluttershy nervózně a ukázala na nedaleký kopeček a vyhloubenou noru v něm. Bylo na ní vidět, že se stydí.

Applejack se zděsila. „Tady bydlíš?! Vždyť je to jen stará medvědí nora. To seš tady sama?“

Fluttershy jen mlčela a se sklopenýma ušima i ocasem se dívala do země.

Applejack si povzdechla. „No dobrá nemusíš mi to říkat, ale bydlet v téhle díře tě samotnou nenechám. Poď se mnou. U nás na farmě je vždycky dost místa.“

„Ale…“ zkusila zaprotestovat Fluttershy.

„Žádné ale, cukříku! Půjdeš se mnou a basta!“ podívala se na ni Applejack přísně a Fluttershy navzdory krátkému zaváhání poslechla.

Zpátky na farmě se nad talířem horké polévky a trochou jablečného moštu konečně Fluttershy rozvyprávěla o svém osudu.

„Všechno to začalo, když jsem se poprvé dostala sem na zem,“ začala Fluttershy. „Tedy vlastně, jsem sem tak trochu spadla.“

„Celý svůj předchozí život jsem strávila nahoře v oblacích s ostatními pegasy, takže jsem zemi vždycky viděla jen z opravdu veliké dálky. Moc jsem se sem dolů chtěla podívat, ale víš, létání mi zrovna moc nešlo,“ začervenala se Fluttershy mírně, ale pak zase pokračovala. „A když jsem to tu konečně před pár dny poprvé viděla, tak jsem nemohla uvěřit, jak překrásné je to místo. Bylo to tak úžasné. Tolik barev, zvuků a vůní. Až z toho smysly přecházely. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem si to tady.“

Applejack se na ni usmála. Také milovala zemi, přírodu a vše, co k tomu patřilo a byla moc ráda, že potkala spřízněnou duši.

„Když mě pak přišli hledat, věděla jsem, že nedokážu tohle místo opustit, že už odsud nechci a že už tady zůstanu. Přemlouvali mě, ale teprve, když si všimli mého nového Znaménka, tak pochopili, že tomu tak má skutečně být. A tak jsem tu zůstala a začala se starat sama o sebe.“

„Ani mi to tam nahoře nechybí, jen po Rainbow Dash se mi trochu stýská,“ povzdechla si nakonec Fluttershy smutně.

„Rainbow Dash?“ podivila se Applejack. „To je kdo?“

„Jedna klisnička, se kterou jsem se před nedávnem skamarádila. Byla moc hodná,“ zavzpomínala Fluttershy.

Applejack se už na nic dalšího neptala. Jen tiše seděla a dlouze se na Fluttershy dívala zamyšleným pohledem. S mnoha pegasy se za svůj život nepotkala, a tak vyprávění té žluté klisničky znělo jejím uším poněkud neuvěřitelně. Přesto cítila, že mluví pravdu.

„S tou tvou norou, by se, ale mělo něco udělat,“ řekla AJ náhle a sama sebe tím trochu překvapila. „Takhle bydlet přece nemůžeš. Když mi trochu pomůžeš, tady na farmě, tak bych se pak mohla podívat, co by se s tím tvým přístřeškem dalo udělat. Vždyť takhle bys ani zimu nepřežila. Zatím bys bydlela tady u nás. Místa je tu dost a zbytek rodiny bude taky rád, že tu máme zas jednou nějakého hosta.“

Fluttershy se na Applejack zadívala svýma něžnýma hlubokýma očima. Chtěla sice něco říct, ale cítila, že by to na tvrdohlavou Applejack stejně nemělo žádný vliv, a tak nakonec lehce přikývla.

Applejack se zazubila a se slovy: „Skvěle, cukříku,“ si s ní zvesela potřásla kopýtkem.

 

O dva dny později

 

„No a takhle se tedy dostala sem k nám,“ uzavřela Cheerilee své převyprávění událostí, které přivedly Fluttershy do Ponyville a které se dozvěděla od Applejack.

„Ubohé hříbě. Bydlet v takové hrozné špinavé díře,“ litovala ji Rarity. „Měly bychom jí pomoct. Věřím, že Applejack se o ni sice postará, ale sama to nezvládne.“

„Možná by ses jí měla nejdřív omluvit,“ skočila jí Cheerilee do řeči a na tváři měla přísný výraz. Trochu tím Rarity připomněla jejich učitelku ze školy.

Rarity dlouze mlčela a jen se tiše dívala do země. Pak si povzdechla. „Chtěla jsem, ale bojím se, že to nedokážu. Viděla jsem ji jak tu ten večer, co se vrátila, stála před naším domem. Věděla jsem, že se mnou chce mluvit, ale bylo na ní vidět, že se hrozně bojí. Nakonec utekla a já se ji ani nepokusila zastavit.“

„Jsem tak hloupá, Cheer,“ zanaříkala náhle a z očí se jí koulely slzy. „Tak hloupá. A přitom se mi po ní tak hrozně stýská.“

Cheerilee se na ni vlídně usmála a otřela se jí čumáčkem o tvář. „Udělala jsi jen chybu, Rarity, ale to vlastně Applejack taky. Věř mi, že i jí se po tobě hrozně stýská, i když o tom se mnou nechce mluvit. Nemyslíš, že bude lepší, když se zase udobříte a budeme všechny tři zase spolu. Tak jako dřív.“

Rarity se skrz uslzené oči na Cheerilee překvapeně podívala. Nečekala, že tahle slova uslyší právě od ní. Vždycky jí považovala za ten druh klisničky, který si ze všech životních situací dělá legraci. Ještě chvíli se na ni dívala a pak přikývla.

Cheerilee se usmála. „Já ti tedy trochu pomůžu, když je to pro tebe tak těžké, ale to hlavní je jen na vás dvou.“

 

O další den později

 

Applejack byla zrovna plně zaměstnaná do stloukání dvou dřevěných trámů, když ji vyrušilo zaklepání na dveře. Na dveře, které tam toho rána ještě nebyly a které oddělovaly nový a právě vznikající domov Fluttershy od okolního světa.

„Hej, Fluttershy, můžeš skočit otevřít? Já teď zrovna nemůžu,“ zavolala za sebe.

Fluttershy sice neodpověděla, ale odložila malířskou štětku na kbelík s barvou a zamířila ke dveřím. To Applejack jako odpověď stačilo a pokračovala ve stloukání. Vůbec tedy neslyšela o čem se Fluttershy s nově příchozím baví.

„Ahoj, Fluttershy,“ pozdravila Cheerilee svou jen pár dní starou kamarádku.

Fluttershy se už, už chystala pozdravit, když si náhle všimla druhé klisničky, která stála hned vedle. Místo pozdravu se z jejího hrdla vydralo jen tiché nervózní zašeptání. Pak ale v klisničce poznala tu, která na ní byla tehdy na trhu, tak hodná a alespoň se na ni usmála.

„Tohle je Rarity,“ začala Cheerilee, „ale jak jsem slyšela, tak vy dvě se už vlastně znáte.“

Fluttershy jen pokývala lehce hlavou a sklopila oči.

„Přišly jsme vám sem pomoct,“ pokračovala Cheerilee „ale nejprve by si tady Rarity ráda promluvila s AJ.“

„O samotě,“ dodala Cheerilee, když viděla, že se je Fluttershy trochu nesměle chystá pozvat dovnitř. „Zatím se můžeme projít po okolí a podívat se, čím by se tak dalo zvelebit. Co ty na to?“

„Dobrá,“ zašeptala Fluttershy, která vycítila, že bude nejlepší poslechnout a společně s Cheerilee se vydaly na obchůzku. Rarity, která zůstala osamocena před otevřenými dveřmi, hlasitě polkla a nakonec po velkém přemáhání vešla dovnitř.

„Hej, Fluttershy, kde jsou další hřebíky?“ zavolala Applejack, když zaslechla klapnutí dveří. Sotva však větu dokončila, už před ní byly. Jen místo toho, aby je drželo nějaké kopýtko, se vznášely v namodralé záři magie.

Pomalu se otočila a pohlédla do dobře známých modrých očí. „R-Rarity?“ vykoktala ze sebe a kladívko, které až dosud držela, ji samým překvapením vypadlo z kopýtka. Se zaduněním dopadlo na zem, ale ani jedna z kobylek se na něj nepodívala.

„Ch-chtěla bych se ti omluvit, Applejack…“ začala Rarity třesoucím se hlasem a v očích se jí leskly slzy. Nic víc už říct nestihla.

Applejack se vrhla vpřed a sevřela svou kamarádku v drtivém objetí. I ona plakala. Rarity ještě chvilku samým překvapením váhala, ale pak její obětí opětovala.

Ani jedna z kobylek nepromluvila. Však už také nebylo třeba si nic říkat. V tom jediném nádherném objetí bylo všechno už navždycky odpuštěno.

Po několika dlouhých minutách se konečně pustily a jejich mladé tváře zářily úsměvy. Bylo tak krásné být zase spolu.

Když se Cheerilee a Fluttershy vrátily, našly ty dvě, jak zabrané do rozhovoru pokračují v práci. Cheerilee se usmála a setřela si kopýtkem slzičku štěstí, která jí stekla po tváři. Byla ráda, že jsou všechny tři konečně zas spolu. Tedy vlastně už čtyři.

 

Fluttershy

Ilustrovalo Vlče

 

Pokračování