Jablíčko, Květinka a Diamant

„Applejack, Cheerilee! Nechte už toho vyrušování, nebo tu dnes zůstanete po škole!“ okřikla ty dvě zmíněné malé klisničky slečna učitelka.

Obě dvě v okamžiku zmlkly, vzorně se usadily ve svých lavicích a usmály se jako dva nevinní andílci.

„Co z vás dvou jednou vyroste?“ povzdychla si nad nimi učitelka.

„Prosím, prosím. Já bych chtěla být učitelkou, tak jako vy,“ vyhrkla ze sebe Cheerilee komicky nad čímž její učitelka jen zakroutila nevěřícně hlavou.

„A já budu na naší farmě pracovat s maminkou a s tatínkem,“ zazubila se Applejack.

„Tak mi obě dvě za to dnešní soustavné vyrušování na toto téma napíšete domácí úkol,“ udělila jim učitelka oběma trest.

Obě dvě klisničky se zatvářily poněkud znechuceně, ale nic nenamítaly. Znaly učitelku už natolik, aby věděly, že v opačném případě by byl trest ještě tvrdší.

Navíc obě dvě měly učitelku velmi rády. Uměla být sice velmi přísná, ale zároveň se o všechny své žáky oddaně starala.

Když se jí konečně podařilo uklidnit ty dvě rozjívené kobylky, vrátila se učitelka ke svému výkladu.

Applejack jí chvíli pozorně naslouchala, ale pak ji výklad začal unavovat a její oči se pomalinku kousek po kousku začaly zavírat, až se nakonec zavřely docela.

 

• • •

 

„Hej, Applejack. Prober se,“ zašeptala Cheerilee a šťouchla ji při tom kopýtkem. „Už bude konec vyučování.“

A skutečně pár minut na to se ozvalo zazvonění hodin na nedaleké věži a učitelka s přáním hezkého dne svou třídu rozpustila. Jen na Applejack s Cheerilee se poněkud zamračila, ale nakonec i těm dvěma s úsměvem zamávala, když bok po boku opouštěly budovu školy.

„Tak co dneska podnikneme Applejack?“ zeptala se Cheerilee. „Nezkusíme zas nějak získat ta naše Znaménka. Půlka třídy už je dávno má a já nechci být ze všech nakonec ta poslední.“

„Promiň, Cheer,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Dneska musim být brzo doma. Mamka se vrátila z nemocnice a prý tam na mě bude čekat nějaké překvápko.“

„Ach jóó,“ zašklebila se Cheerilee a komicky protáhla poslední slabiku. „Tak tedy zase zítra,“ usmála se a společně s Applejack si plácla kopýtkem.

„Měj se, Cheer,“ rozloučila se Applejack a rozeběhla se k domovu, celá nedočkavá z toho, co ji tam dnes čeká.

 

• • •

 

„Čau tati, čau mami,“ zakřičela Applejack z plných plic, když konečně dorazila, ale s Bábi Smithovou, která spala na chodbě ve svém oblíbeném houpacím křesle, to ani nehnulo.

„Tiše, zlatíčko. Maminka odpočívá,“ vykoukl tatínek z kuchyně a trochu svou rozjařenou dcerku uklidnil.

„Můžeš se na ni jít podívat. Najdeš ji v ložnici. A spolu s ní tam na tebe bude čekat ještě někdo,“ usmál se na ni tatínek šťastně a zase zmizel v kuchyni.

Applejack se zatvářila značně zmateně, ale nakonec uposlechla jeho rady a zamířila do ložnice. Velice opatrně otevřela dveře, aby maminku náhodou neprobudila, a vstoupila dovnitř.

Maminka ležela na posteli pod přikrývkou a tiše oddychovala. Její tvář vypadala tak nějak unaveně, ale nesmírně šťastně. A hned vedle postele v malé kolíbce leželo krásné hříbátko. I ono spalo.

Applejack k němu překvapeně přistoupila. Bylo celé žluté s nádherně červenou hřívou. A tak hrozně malinké.

Opatrně se nad ním sklonila a něžně uchopila jeho kopýtko. „Jak můžou být takhle drobounké?“ blesklo jí nechápavě hlavou a dlouze si ho prohlížela.

„Krásná, viď?“ ozvala se náhle maminka a Applejack sebou leknutím škubla. „Tohle je tvoje nová sestřička. Jmenuje se Apple Bloom,“ usmála se na ni maminka. „Klidně si ji pochovej, ale hlavně opatrně.“

Applejack to malé stvoření nesmírně něžně vzala do svých kopýtek a položila si ji, i když trochu nešikovně, do náručí.

Malá Apple Bloom tiše zavrněla a přitiskla se k její hrudi. Applejack se na ni hrdě usmála a tiše vzdechla. Nikdy v životě snad nebyla šťastnější. Konečně bude někomu velkou sestrou.

 

Ve stejný den kdesi na okraji Ponyville

 

„Ale tati, proč zrovna sem? Proč zrovna Ponyville? Proč ne něco jiného, většího. Třeba Canterlot,“ zasnila se malá Rarity.

„Vždyť víš, že maminka teď potřebuje klid, když čekáme hříbátko. Copak se netěšíš, že budeš mít maličkou sestřičku nebo bratříčka?“

„No jo!“ zabručela Rarity a raději se podívala ven z okna dostavníku, který právě přijížděl do Ponyville.

„Tohle, že má být město?“ zděsila se Rarity. „Vždyť tu nic není. Jen pár domů, farma a dva ubohé obchůdky.“ Takhle si tedy Rarity svůj nový domov rozhodně nepředstavovala. Čekala, že bude na úrovni a ne tenhle polozapomenutý vidlákov uprostřed ničeho. „Do čeho ses to zase zamotala?“ povzdychla si tiše, tak aby ji nikdo z rodičů neslyšel.

 

O několik dní později

 

„Drahá třído, dnes k nám do školy nastoupila nová žačka,“ přivítala je učitelka a představila malou klisničku stojící vedle ní. Měla sněhobílou srst a temně fialovou hřívu.

„Jmenuje se Rarity a přistěhovala se sem k nám do Ponyville teprve před pár dny. Buďte tedy na ni hodní, a když bude potřeba, nabídněte jí pomocné kopýtko, než se tady u nás zabydlí.“

Pak se otočila k Rarity a pokračovala: „Ať se ti tady mezi námi líbí,“ usmála se na ni. „A kampak tě posadíme?“ rozhlédla se učitelka zkoumavě po třídě.

„Myslím, že by sis mohla sednout tamhle vedle Applejack,“ řekla a ukázala na volnou lavici.

Applejack, když to slyšela, radostně zamávala kopýtkem na novou klisničku, ale ta ji naprosto ignorovala a s hlavou povýšeně vztyčenou odklusala do své lavice. Přesto se nakonec neudržela a na malou chvilku mrkla jedním okem po své nové oranžové sousedce. Vypadala sympaticky, i když poněkud neupraveně.

„Ahoj, já sem ňáká Applejack,“ šeptla ona sousedka a podala jí kopýtko. Rarity na něj kriticky pohlédla, neboť bylo mírně špinavé, ale nakonec ho, i když trochu s úšklebkem, přijala a vděčně s ním zatřásla.

„Já jsem Rarity,“ představila se hrdě.

„Tak se utište, drahá hříbátka,“ ozvala se učitelka. „Je čas začít s výukou. Na seznámení s vaší novou kamarádkou budete mít spoustu času po vyučování,“ řekla jim a pak začala s výkladem.

 

• • •

 

„Hej, Rarity, počkej na nás!“ zakřičela Applejack. Vyučování před chvilkou skončilo, ale Applejack s Cheerilee měly dnes poněkud jiné plány než zamířit rovnou domů. Chtěly k tomu přibrat i svou novou kamarádku.

„Copak si přeješ?“ zeptala se Rarity povzneseně, když k ní Applejack doběhla.

Její tón Applejack poněkud zarazil. Chovala se tak nějak „snobsky“, ale přitom se zdála být celkem fajn klisničkou. Nakonec nad tím jen pokrčila rameny a spustila: „No, víš. Nemohly sme si tady s Cheer nevšimnout…“

„Cheerilee. Je to Cheerilee. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“ opravila ji komickým tónem její švestkově zbarvená kamarádka.

Obě dvě se tomu v tu chvíli začaly hrozně smát. Applejack se svalila do trávy a svíjela se v divokých záchvatech smíchu.

„T-ty b-bys by-byla vážně s-skvělá učitelka, Ch-Cheer. F-fakt ti t-to jde,“ podařilo se Applejack ze sebe dostat mezi škytáním a dohnala tak Cheerilee k dalšímu záchvatu smíchu.

Rarity měla co dělat, aby v tu chvíli neztratila svou důstojnost a nepropadla také tomu jejich nakažlivému chichotání. Přesto, že se nakonec ovládla, se i ona občas pousmála, ale pokaždé si při tom decentně zakryla pusu kopýtkem.

Když se Applejack uklidnila a setřela si slzy od smíchu, postavila se znovu na stále ještě trochu nejisté nohy a pokračovala tam, kde před chvílí skončila.

„Chtěla sem říct, že sme si tady s Cheer všimly,“ řekla a zlomyslně se na svou kamarádku podívala. Ta ji tentokrát nijak nepřerušila a jen se na Applejack ušklíbla, „že stejně jako my nemáš ještě Znaménko. A tak nás napadlo, jestli je nezkusíme získat společně. Máme dokonce u nás dole v sadech vlastní klubovnu.“

Rarity se na ní překvapeně podívala. Nic takového nečekala. A o to více ji překvapila její vlastní reakce. Ty dvě byly sice jedny z nejšpinavějších a nejneupravenějších klisniček, které kdy potkala, ale Rarity cítila, že si je právě oblíbila. Zdály se moc fajn. A tak nakonec nadšeně souhlasila a její prvotní povýšený tón byl ten tam. O pár minut později už všechny tři zvesela klusaly směrem k jablečnému sadu.

 

O několik týdnů později

 

„Na dnešní večer pegasové naplánovali pořádnou bouři, tak se prosím vrať hned ze školy domů,“ dělala si starosti maminka a houpala malou Apple Bloom v náruči.

„Jasně, mami,“ přikývla Applejack, vzala ze stolu svačinu, kterou jí připravila a dala si ji do své školní brašny, kterou již měla na zádech. Rozloučila se a lehkým cvalem zamířila do školy.

Cestou se ještě stavila pro Cheerilee a Rarity a společně pomalu pokračovaly dál. Moc se jim tam do té školy totiž nechtělo.

Za těch několik týdnů se z těchto tří klisniček staly nejlepší kamarádky. Jejich výpravy za Znaménky, i když stále neúspěšné, se staly po celém Ponyville pověstné.

„Tak co, Rarity? Už víš, jestli budeš mít sestřičku nebo bratříčka?“ zeptala se Cheerilee.

„Ne, nevím, ale tatínek říkal, že to bude již brzy,“ odpověděla Rarity, ale nezdálo se, že by z toho byla nějak šťastná, a tak Cheerilee raději dál nevyzvídala.

Netrvalo dlouho a všechny tři konečně dorazily do školy, kde zasedly do svých lavic.

„Zase pozdě,“ napomenula je s přísným pohledem učitelka. „Zajímalo by mě, kde se pokaždé tak touláte?“

Místo odpovědi však sklidila pouze tři nevinné andělské pohledy, a tak pouze vzdychla a pustila se do výkladu.

 

• • •

 

„Hej, Applejack, půjdeš s námi do klubovny? Rarity má zase nějaké nápady jak ji vylepšit,“ volala za svou kamarádkou Cheerilee, když vyučování skončilo.

„Já dneska nemůžu. Slíbila sem, že budu brzo doma. Kvůli té bouři,“ zavrtěla Applejack hlavou.

„Ale no tak, nebuď strašpytel, AJ,“ škádlila ji Cheerilee. „Co by se nám tam mohlo stát? Vždyť tam budeme v suchu a v teple.“

„Když já nevím,“ zamračila se Applejack. „Mám z toho divný pocit.“

„Ale no tááák,“ žadonila Cheerilee společně s Rarity.

„No tak dobrá,“ vzdychla Applejack a všechny tři vyrazily ke své klubovně.

Na obzoru se začala stahovat první černočerná mračna. A v jejich tvaru bylo něco divného, zlověstného.

Od chvíle, kdy se skamarádily s Rarity, se jejich malá stromová klubovna změnila k nepoznání. Byla teď čerstvě namalovaná, měla vyměněná okna i dveře a dokonce na oknech visely malé truhlíky s květinami.

Uvnitř byla změna ještě markantnější. Rarity někde sehnala koberec, který teď byl rozložený na podlaze. Měly zde stůl, na němž plánovaly své výpravy a několik pohovek, kam mohly, usednou, či se případně i prospat. Na stěnách byly rozvěšeny různé plány a náčrty jejich výprav za Znaménky. A také plakáty, které sem donesla Applejack. Hlavně z různých rodeí.

Applejack a Cheerilee si pod přísným dohledem Rarity očistily o rohožku svá kopýtka a teprve pak zamířily dovnitř.

„Tak copak jsi vymyslela, Rarity?“ zeptala se Cheerilee. Applejack byla nějaká zaražená a stále po očku sledovala skrz okno střechu jejich farmy schované za kopcem.

„Napadlo mě, že bychom to tu mohly vytapetovat,“ usmála se Rarity. „Ta prkna nevypadají zrovna pohledně,“ vysvětlila a natáhla se do brašny, odkud vytáhla několik rolí tapet a trochu lepidla.

Všechny tři se pustily do práce, ale Applejack byla stále nervóznější a nervóznější. Všechno jí padalo z kopýtek a čím dál častěji se dívala z okna ven, kde se mezitím zatáhlo. Na okna zabubnoval první déšť. Zablesklo se a krátce na to k jejich uším dolehl i burácející hrom.

„Co je to s tebou?“ zeptala se jí nakonec Rarity. „Jsi v pořádku?“

„Já nevím. Mám pořád takový divný pocit,“ odpověděla Applejack a zkroušeně při tom sklopila hlavu. Oblohu rozzářil další blesk. Zahřmění teď bylo slyšet mnohem blíž.

„Tak běž raději domů,“ podívaly se na ni obě dvě chápavě. „Snad to stihneš dřív, než přijde to nejhorší.“

„Díky, ste…“ začala Applejack, když tu náhle se obloha rozzářila do nesnesitelně jasné záře doprovázené děsivě hlasitým zahřměním, které rozklepalo celou jejich klubovnu.

V tu chvíli Applejack zbledla jak stěna. Něco v jejím srdci náhle krutě a nelítostně pohaslo. Něco, o čem si myslela, že nemůže nikdy ztratit. Ani se nerozhlédla a vyřítila se ven ze dveří přímo do děsivé bouře, která tam řádila.

Její kamarádky se na sebe nechápavě a starostlivě podívaly a vyběhly za ní.

Applejack běžela, co jí její malé nožičky stačily. Vítr a déšť ji nelítostně švihal do tváře. Na černé obloze nad její hlavou se proháněl jeden blesk za druhým, ale nic z toho jí nezastavilo. Běžela dál a dál směrem k domovu a doufala, že ta prázdnota, kterou v srdci cítila, je jen klam.

A pak je uviděla. Její rodiče. Leželi u pěšinky vedoucí k jejich klubovně zavalení mohutným starým kmenem, ze kterého se ještě slabě kouřilo od nedávného úderu blesku. Ani jeden z nich se nehýbal.

„Maminko, tatínku!“ zavyla zoufalstvím a přiběhla k nim. Po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s dešťovými kapkami.

Marně je svými kopýtky hladila, třásla s nimi a zoufale volala, ale ani jeden z nich se neprobral. Oba její rodiče byli mrtví.

Zhroutila se do trávy vedle nich a srdceryvně plakala s čumáčkem přitisknutým k boku její maminky.

Tak ji tam Rarity s Cheerilee našly, když i ony dorazily.

„U Celestie!“ zděsila se Rarity. „Cheerilee, rychle zaběhni do města pro pomoc!“ rozkázala přísně. Cheerilee okamžitě poslechla a odcválala pryč.

Rarity se mezitím přitočila k Applejack a snažila se ji utěšit, ale veškeré její snahy byl marné. Přesto onu nebohou klisničku pevně objala a bláta, které ji ušpinilo, si protentokrát ani nevšímala.

 

• • •

 

„Je to tvoje vina. Tvoje! Měla jsi je poslechnout. Neměla jsi tehdy chodit do té klubovny,“ pronásledovaly Applejack výčitky svědomí.

Applejack věděla, že toho osudného dne šli rodiče za ní. Báli se o ni a chtěli ji odvést domů. A tak vinu za jejich smrt svalila sama na sebe. Kdyby je jen tehdy poslechla a šla hned domů.

Nemohla spát, a když se jí to konečně podařilo, pronásledovaly ji děsivé noční můry. Nedokázala se smát a nedokázala ani plakat. Byla jak tělo bez duše.

Bábi Smithová a Big Mac se o ni a Apple Bloom starali, ale co to bylo platné, když všechen oheň v jejím srdci vyhořel.

Už to nebyla ta veselá klisnička, co dřív. Dokonce si přestala povídat i se svými nejlepšími kamarádkami. S Rarity a s Cheerilee. Každý den se jako ve snách odpotácela do školy a pak hned zpátky domů, kde se zhroutila na postel a s nikým nemluvila.

 

• • •

 

„Takhle to dál nejde, Cheerilee. Musíme něco udělat!“ navrhla jednoho dne Rarity, když se ty dvě sešly zase po dlouhé době v jejich klubovně.“

„No jo, jenže co?“ povzdechla si Cheerilee. „Vždyť už ani s námi nemluví.“

„Já vím,“ dodala Rarity smutně. „Ale musíme něco, co nejdříve vymyslet. Jinak se nám Applejack utrápí.“

„Možná bychom jí mohly něco dát, ale muselo by to být něco mimořádného,“ navrhla Cheerilee. „Něco co si vždycky přála.“

„To je skvělý nápad,“ souhlasila Rarity. „A co kdyby jí každá z nás dala nějakou jinou věc? Alespoň tak budeme mít větší šanci, že trefíme tu správnou.“

Cheerilee pokývala hlavou: „Perfektní, sejdeme se tady, až obě dvě něco vymyslíme, dobrá?“

Obě dvě se krátce na to rozešly a cestou domů přemýšlely, co by tak jejich kamarádce udělalo radost.

 

• • •

 

Ozvalo se tiché zaklepání a někdo otevřel dveře do jejího pokoje. Applejack se jen převalila a dívala se do stropu.

„Applejack? Přišly jsme za tebou za návštěvu,“ začala Cheerilee.

„A něco jsme ti přinesly,“ přidala se Rarity.

„Běžte pryč. Chci být sama,“ vzdychla Applejack a v jejím hlase bylo tolik hořkosti. Cheerilee s Rarity se ale nedaly.

„Přinesly jsme ti dárek,“ usmála se na ni Cheerilee, „který by ti mohl udělat radost.“

Applejack se nenamáhala ani odpovědět a jen se k nim otočila zády. Mlčela.

„My ti ho tu necháme. Máš ho v téhle krabici,“ oznámila Rarity a položila onu krabici vedle Applejack na postel. Pak obě dvě odešly a opatrně zavřely dveře.

Applejack vzdychla a dál se dívala oknem ven, když tu náhle něco zašustilo.

„He?“ podivila se Applejack a podívala se po pokoji. Nikdo tam nebyl.

Náhle se zašustění ozvalo znovu a to přímo z krabice, kterou tam donesly její kamarádky.

„Co tam může být?“ probudila se v ní zvědavost a na malý okamžik zastínila její smutek. Opatrně se ke krabici sklonila a kopýtkem jí otevřela. A vytřeštila oči.

Z krabice se na ni dívaly dvě jiné oči. Oči psí.

Byl to malý pejsek, ještě štěňátko a na hlavě mělo nasazený farmářský klobouk, tak akorát pro poníka. Vypadalo v něm poněkud komicky. Na obojku pak visela cedulka se jménem. Stálo tam „Winona“.

V ten okamžik štěně vyskočilo z krabice a olízlo jí čumáček. Applejack chytila to štěňátko do kopýtek a dlouze se na ně dívala.

Ta nevinná a šťastná tvář v ní něco zlomila a Applejack cítila, jak jí po tváři stékají první slzy.

Postavila štěně opatrně na zem, sebrala klobouk, narazila si ho na hlavu a vyběhla z pokoje. Winona běžela hned za ní.

Své kamarádky dostihla hned na cestě vedoucí od farmy. Skočila na ně, srazila je na zem a sevřela v pevném objetí.

Rty se jí třásly a po tvářích stékala záplava slz. Přesto se jí podařilo zašeptat: „Děkuji.“ Pak se rozplakala ještě víc.

Její kamarádky se na sebe usmály a pak její obětí opětovaly. Po chvíli ji pomohly vstát, sevřely ji mezi sebe a odvedly zpátky domů.

Když ji ukládaly i se štěnětem a kloboukem zpátky do její postele, Applejack se na ně usmála, i když měla oči stále plné slz.

„Mám vás ráda,“ zašeptala a obě je ještě jednou objala.

Rarity s Cheerilee s ní zůstaly celou noc a věděly, že jejich dobrá kamarádka je zase zpátky.

 

Pokračování