Kapitola třetí

Apple Bloom a Big Mac se plným tryskem hnali k Ponyville.

Měli za sebou teprve polovinu cesty, když se náhle proti nim vyřítilo z nedalekého křoví podivné bílé stvoření a hnalo se proti nim.

Apple Bloom uskočila z cesty jen tak tak a zapadla do nedalekého příkopu, ale Big Mac už takové štěstí neměl a v plné rychlosti se s onou bílou rozmazanou šmouhou srazil.

Zadunělo to jak rána z děla a Big Mac se zapotácel. Teprve pak Apple Bloom poznala, že ten s kým se Big Mac srazil, je vlastně Rarity. Srážka s Big Macem ji odhodila několik metrů stranou do trávy.

Ani nebylo divu, že ji napoprvé vůbec nepoznala, neboť byla celá špinavá a poškrábaná. Tvář měla plnou zaschlých slz a rozmazaných očních stínů. Hřívu měla rozcuchanou, neupravenou a plnou všelijakého nepořádku. Ať už přiběhla odkudkoliv, tak po cestě to rozhodně nebylo.

„Rarity? Co tady děláš?“ přistoupila k ní Apple Bloom a nabídla jí kopýtko, aby jí pomohla vstát.

Rarity překvapeně zamrkala, jakoby se právě probudila z nějakého hrozného snu a upřela na Apple Bloom dlouhý nechápavý pohled.

Pak jí v očích prolétl záblesk bolestivého poznání a vyskočila ze země zpátky na všechny čtyři, aniž by využila nabízené pomoci. „Kde je Sweetie?! Co se stalo mé malé sestřičce?“ řekla temným zlověstným hlasem.

Apple Bloom jen pokrčila rameny a odpověděla: „Twilight ji vzala do nemocnice. Zrovna tam s Big Macem běžíme, se na ně kouknout.“

Rarity nic dalšího neřekla, jen se na ní znovu zadívala tím hrozivým pohledem, až z toho Apple Bloom zamrazilo v zádech. Pak se jen otočila a vyrazila zpátky k Ponyville a nehleděla na to, jestli zrovna cválá po cestě nebo ne.

„Měli bychom si pospíšit, nebo to špatně skončí,“ řekl náhle Big Mac a vyrazil za Rarity. Apple Bloom mu byla hned za patami.

 

• • •

 

Sestra Redheart se zas konečně posadila ke svému stolu v nemocniční recepci a při tom si vzpomněla, jak si ještě před chvílí myslela, jaký je to dnes klidný den.

Teď už věděla, že to dělat neměla. Akorát tím to neštěstí přivolala a místo příjemného i když trochu nudného dne byla v současné chvíli kompletně celá nemocnice na nohou.

O první dva pacienty, Twilight a Sweetie Belle již naštěstí bylo postaráno. Ani jedna z nich neutrpěla žádná vážnější zranění. Obzvláště Twilight, která akorát zašla ve své magii až příliš daleko a trpěla pouze obrovským vyčerpáním. To se naštěstí dá za pár dní do pořádku, jen bude muset chvíli vydržet bez kouzel a až se probudí, tak nejspíš bude trpět pořádnou migrénou.

Sweetie Belle byla spíš v šoku, než aby utrpěla nějaká fyzická zranění. Těch několik odřenin a modřin jí ošetřili za chvilku, ale protože byla stále hrozně vyděšená a za celou dobu ani nepromluvila, tak jí raději dali něco na spaní.

S Applejack to bylo bohužel horší. Daleko horší. Když doktor poprvé uviděl v jakém je stavu, zhrozil se a nařídil okamžitý převoz na sál a od té doby se ze sálu už ani nehnul, takže ani sestra Redheart netušila v jakém stavu Applejack doopravdy je.

Redheart si tiše povzdechla. Bylo jí té kobylky líto. Sice ji znala jen od vidění, ale vždycky jí připadala tak milá. Zajímalo by ji, co se jí stalo tak hrozného. Jenže ani jedna z pacientek nebyla schopná cokoliv říct.

„No, teď není čas na utápění se v lítosti,“ pomyslela si a s povzdechem se pustila do papírování. Pro nové pacientky už nic víc udělat nemohla a do evidence se samy nezavedou. Popadla tedy mezi zuby tužku, vytáhla štos několika různých formulářů a pustila se do jejich vyplňování.

Ještě však nenapsala ani písmenko, když se vstupní dveře rozletěly, div že nevylétly z pantů a odhalily výhružně vypadající bílou kobylku.

„Kde je moje sestra?!“ zakřičela až se sestra Redheart vyděsila a upustila tužku na zem.

Naštěstí se v tu chvíli objevili další dva poníci, kteří začali Rarity uklidňovat. Redheart v nich poznala Apple Bloom a Big Maca.

Big Mac chytil Rarity kolem ramen a nevědomky tak zabránil tomu, aby se vrhla na tu nebohou zdravotní sestru. Navíc se zdálo, že dotyk druhého poníka Rarity trochu uklidnil.

Apple Bloom mezitím došla až k recepci a zeptala se: „Kde bychom, prosím Vás, našli ty kobylky, co sem před chvílí dorazily?“

„Twilight a Sweetie Belle jsou již na pokoji,“ usmála se na ní sestra Redheart mile. „Obě dvě si toho dnes zažily dost, tak je nechte odpočívat, ale jestli se na ně chcete podívat, tak můžete. Jen prosím potichu, zrovna totiž spí.“

„A co Applejack?“ zeptala se Apple Bloom a hlas se jí trochu třásl. „Je v pořádku?“

Sestra Redheart se na ni zadívala. „Ta je zrovna na sále s našimi doktory,“ řekla po chvilce. „Věřím, že dělají všechno, co je v jejich silách, ale zatím bohužel ani já nevím, v jakém je stavu.“

Apple Bloom se sice trochu ulevilo, když zjistila, že její velká sestra žije, ale na druhou stranu, to co právě řekla sestra, také neznělo zrovna povzbudivě.

„No, tak my se zatím podíváme za těma dvěma,“ vzdychla Apple Bloom. „Ale když se dovíte něco nového o mé sestř… o Applejack, tak nám prosím dejte vědět.“

Sestra soucitně přikývla. „Najdete je v prvním patře, pokoj sto devět,“ oznámila a sledovala, jak se ta malá nešťastná klisnička vydala ke schodům. Rarity podpíraná Big Macem šla hned za ní. Vypadala už mnohem klidnější.

Sestra Redheart si povzdechla a zvedla ze země tužku. Tohle na své práci nenáviděla. Oznamovat špatné zprávy takovým milým poníkům. „Ale někdo to dělat musí,“ pomyslela si a pustila se zas do práce.

Sotva však přiložila tužku k papíru, dveře se rozlétly podruhé. Tentokrát snad s ještě větší razancí než předtím. Dovnitř vlétla nebesky modrá kobylka pegase s duhovou hřívou a hned za ní následovala malá oranžová klisnička na koloběžce.

„Tak, kde jsou, prcku?“ zeptala se Rainbow Dash.

Scootaloo se na ni tak trochu překvapeně podívala. Jakoby snad něco takového věděla. „Nejspíš bychom se měly zeptat, ne?“ navrhla po chvilce.

Rainbow na to zareagovala po svém a elegantním lopingem se přemístila nad hlavu sestry Redheart.

„Kde najdeme Applejack?“ začala.

„A Sweetie Belle?“ dodala Scootaloo, která mezitím také doběhla k recepci. Koloběžku nechala stát u dveří.

„Applejack je zatím stále ještě na sále. Až budu vědět víc, tak vás určitě informuji,“ oznámila jim sestra Redheart soucitně. „Sweetie Belle najdete v prvním patře, pokoj sto devět. Vaši přátelé už tam jsou. Buďte, ale prosím potichu.“

„Jasan,“ souhlasila Rainbow Dash a otočila se na Scootaloo. „Tak pojď, prcku. Koukneme se, do čeho se ty dvě namočily tentokrát.“

Sestra Redheart počkala, až obě dvě odejdou a pustila se opět do papírování, které už před ní nějakou dobu leželo a stále do něj nepřibyla ani čárka. Sotva to však udělala, vstupní dveře se znovu otevřely a dovnitř vklusala růžová kobylka s košíkem v puse. Redheart okamžitě Pinkie Pie poznala, i když dnes přeci jen nebyla tak radostná a skotačivá jako jindy. Zdálo se, že i na ní a její věčně veselou mysl dolehla tíha nedávných událostí. I tak si však její tvář uchovala ten překrásný úsměv, který dokázala vykouzlit jen ona a který ať už byla kdekoliv, naplnil srdce ostatních poníků štěstím.

„Dobré odpoledne, slečno Redheart,“ pozdravila Pinkie, když odložila košík stranou. „Slyšela jsem, že mé kamarádky skončily tady v nemocnici, tak jsem jim napekla pár košíčků. Nebude vadit, když jim je zanesu?“

„To jsi moc hodná, Pinkie,“ usmála sestra Redheart. Měla tuhle kobylku moc ráda. Občas totiž chodila do nemocnice jen tak a obveselovala ostatní pacienty. „Určitě jim to udělá radost,“ odpověděla. „Ale zatím se snaž být, prosím, potichu. Ještě totiž spí. Najdeš je v pokoji sto devět.“

Pinkie tiše přikývla a vyndala z košíku jeden sladký košíček a položila ho Redheart na stůl. „Ten je pro Vás,“ usmála se a odklusala po schodech nahoru.

Konečně to vypadalo, že bude trochu klid, a tak se sestra Redheart pustila do psaní. Byla do toho tak zabraná, že si ani nevšimla, jak se dveře otevřely, i když jen na chvilku a jen na co nejmenší škvírku, aby se tudy protáhl poník.

Té kanárkově žluté kobylky, která se opatrně přiblížila k recepci, si všimla až na poslední chvíli.

„Umm… Dobrý den…“ začala Fluttershy.

„Pokoj sto devět, první patro,“ odpověděla Redheart prostě a ani ji nenechala domluvit.

„Eh… Děkuji,“ zamrkala překvapeně Fluttershy a vydala se po schodech nahoru, zatímco sestra Redheart pokračovala dál nerušeně v psaní.

 

• • •

 

Čas plynul a všichni poníci, kteří se tu dnes v nemocnici sešli, nervózně posedávali a polehávali v pohovkách rozmístěných v čekárně. Stavili se tu také Sweetie Belle a Rarity rodiče, kteří však již před nějakou chvílí odešli. Zašla sem dokonce i Bábi Smithová, ale ta tu dlouho nepobyla. Musela se vrátit na farmu a postarat se o ní, když tam teď nikdo jiný nebyl.

Napětí, které tu panovalo, se dalo doslova krájet. Nikdo nemluvil. Všichni netrpělivě vyčkávali, až se dozví nějaké zprávy o Applejack.

Sestra Redheart zazívala. Její služba měla skončit už před pár hodinami, ale kvůli těmto milým poníkům se tu rozhodla zůstat s nimi až do konce. Snažila se jim nabídnout kávu nebo čaj, ale všichni odmítli. Dokonce i košíčky od Pinkie ležely stále netknuté v jejím košíku. Nebylo se, však čemu divit. Kdo by mohl mít chuť na to jíst či pít, když někde tam za zdí bojují doktoři o život jeho kamarádky?

Na Sweetie Belle a Twilight se už všichni za tu dobu stihli podívat několikrát. Obě dvě vypadaly k veliké úlevě všech přítomných celkem v pořádku, ale protože stále ještě spaly, tak se všichni přesunuli sem, do čekárny, kde vyčkávali na jakékoliv novinky o Applejack.

Jenže minuty se již dávno změnily v hodiny a stále žádné zprávy nepřicházely. Dokonce i sestra Redheart začala být nervózní z toho nekonečného čekání, a to Applejack téměř neznala. Co teprve ostatní?

Slunce zapadlo a Ponyville se ponořil pod plášť noci. Nemocnice se rozzářila umělým osvětlením. Stále však nikdo nepřicházel.

Bylo už skoro k půlnoci a většina přítomných poníků usnula, tak jak zrovna ležela, když se konečně otevřely dveře a dovnitř vešel doktor. Vypadal hrozně unaveně a ustaraně. Sestra Redheart z výrazu jeho tváře okamžitě poznala, že nepřináší zrovna nejlepší zprávy.

„Dobrý večer,“ pozdravil je všechny a počkal, až se to celé osazenstvo čekárny pomalu probudí. Poníci, kteří až dosud spali, mžourali a protírali si oči kopýtky. „Mohla by prosím rodina Applejack jít se mnou?“

Apple Bloom s Big Macem vstali a vydali se za doktorem. Zbytek je nervózně sledoval.

Doktor je zavedl do nedalekého pokoje, kde na lůžku ležela jejich milovaná sestřička. Všechny nohy, až na jednu, měla zavázané. Stejně tak na tom byl i její hrudník a hlava. Kolem ní byla rozestavěna spousta roztodivných přístrojů, na které byla napojena. Některé tiše pípaly a jiné zas bzučely.

Když ji takhle Apple Bloom uviděla, rozplakala se a objala ji kolem jediného zdravého kopýtka. „Sestřičko?!“ zavzlykala.

I Big Macovi se v očích zaleskly slzy. Sklonil se nad svou sestrou a něžně se jí otřel čumáčkem o tvář. Bylo mu ji tak hrozně líto.

Na nic z toho však Applejack nezareagovala. Jen tam tak bez hnutí ležela napojená na přístroje, které s tichým pípáním ukazovaly tu poslední jiskřičku života, která v ní zbývá.

Doktor si odkašlal a počkal, až se na něj oba dva otočí. „Je mi moc líto, co se stalo vaší sestře,“ začal. „Utrpěla mnoho velmi vážných zranění. Od tržných ran až po zlomeniny. Nejhorší však je, že utrpěla velmi vážné poškození hlavy a páteře. Navíc ztratila velké množství krve. Nebýt toho, že ji sem Twilight tak rychle přenesla a že je to tak silný poník, tak by tu už s námi nebyla. Dělali jsme, co jsme mohli, ale stále není jisté, jestli je z nejhoršího venku. Navíc, i pokud přežije, tak je jen velmi malá šance, že se vůbec ještě někdy probudí. Opravdu mě to moc mrzí a věřte, že uděláme cokoliv, abychom jí pomohli.“

Apple Bloom mlčela. Svět se jí náhle v tom jediném děsivém okamžiku zhroutil. Poník, kterého měla na světě ze všech nejraději a na kterého se mohla vždy spolehnout, byl právě bezohledně osudem vyrván z jejího života. Nevěděla, co si bez ní počne. Všechno hezké bylo náhle pryč.

Big Mac sklopil hlavu. I jeho ta zpráva zdrtila. „Děkujeme, doktore. Mohli bychom teď být chvilku o samotě?“ řekl tiše.

„Samozřejmě,“ přikývl doktor soucitně a zamířil ke dveřím.

„A mohl byste, prosím, tu zprávu vyřídit i našim přátelům v čekárně?“ zarazil ho Big Mac, ještě než odešel. „Sám bych jim to asi nikdy říct nedokázal.“

„Určitě,“ souhlasil doktor a v tichosti pokoj opustil.

Sotva osaměli, opřel se Big Mac kopýtky o postel, na níž ležela jeho sestřička, a s hlavou položenou vedle ní se rozplakal.

 

• • •

 

Když o notnou chvíli později opouštěli pokoj, tak Apple Bloom stále ještě mlčela. Od oné chvíle, kdy se dozvěděla tu zprávu, neuronila ani jedinou slzu a nepromluvila jediné slovo.

V čekárně už na ně všichni jejich přátelé čekali a snažili se je utěšovat. Apple Bloom je však jen odstrčila stranou a pokračovala dál ke dveřím. Nikdo se na ni nezlobil. Jen ji s výrazem soucitu a porozumění sledovali, dokud nevyšla ze dveří ven do noci a pak směrem k farmě. Společně se za ní vydali a věděli, že ta malá klisnička teď bude potřebovat veškerou pomoc, kterou jí mohou nabídnout.

Sestra Redheart si osušila slzy, zhasla v čekárně a konečně se vydala k domovu. Cestou si přála, aby už se nikdy v jejím životě podobný den neopakoval.

 

Pokračování