Kapitola první

Applejack hlasitě zazívala, posadila se a zadívala se otevřeným oknem ven.

Venku stále ještě panovala tma, ale obzor na východě byl již vymalován tou překrásně oranžovou barvou, kterou umělo vykouzlit jen vycházející slunce.

Milovala tu nádhernou chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a jeho záře plná štěstí a života se rozlila po kraji. Pokaždé když měla příležitost, se probouzela ještě před rozedněním a sledovala z okna svého pokoje, jak se její sady společně se zbytkem světa probouzejí do nového dne.

Zbožňovala, jak se první paprsky duhově třpytí v kapičkách rosy uvízlých v trávě a jak se vzduch naplnil vůní rozevírajících se květin. Naslouchala probouzejícím se ptákům, když začínali zpívat své úžasné a tajemné písně.

Stejně tak tomu bylo i tohoto rána, jen se dnes navíc ve vzduchu vznášelo ještě něco jiného. Nebyla to žádná vůně ani zápach. Spíš jen takový pocit, že se dnes má něco stát.

Dlouho se tím však netrápila a rychle ty myšlenky zahnala. Vždyť dnešní den začínal opravdu mimořádně krásně. Snad ještě nikdy nevoněly sady, tak jako dnes. Skoro jakoby i její jabloně vítaly svou majitelku do nového dne.

Naposledy se ještě nadechla té jejich opojné vůně a usoudila, že je čas vstát a pustit se do práce. Však jí toho dnes čekalo spoustu.

Vyskočila tedy zvesela z postele, ustlala po sobě své jablíčkově zdobené povlečení a zamířila do koupelny, kde si pustila pořádnou studenou sprchu. Důkladně se vydrhla a vykartáčovala. Zabalila svou mokrou a zatím stále ještě volně rozpuštěnou hřívu do jednoho z ručníků a zamířila z koupelny do kuchyně.

Cestou se však ještě zastavila u dveří, které sousedily s jejím pokojem, jenž patřil její sestřičce Apple Bloom. Opatrně dveře otevřela a vklouzla dovnitř.

Apple Bloom stále ještě spala, tak jako vždycky. Její oči byly zavřené a na usmívající se tváři měla spokojený výraz. V kopýtkách přitisknutých na hrudi držela svou rudou mašli.

Applejack se usmála. Věděla, jak moc pro její sestřičku ta mašle znamená, i když některým cizím poníkům to občas přišlo směšné. Apple Bloom ji kdysi dostala od Bábi Smithové k narozeninám a byla to přesně ta samá mašle, kterou nosila i jejich maminka než je navždycky opustila.

Applejack pomalu přistoupila k její postýlce a pohladila Apple Bloom po hřívě. Ta jen něco ze spánku zamumlala a spala dál. Applejack se na ni usmála a na rozloučenou ji ještě políbila na čelo. Pak zamířila do kuchyně připravit pro sebe a zbytek rodiny snídani.

 

• • •

 

Když se o necelou hodinu později Apple Bloom probudila, již se domem vznášela ta úžasná sladká vůně právě hotových palačinek.

Neváhala ani chvilku, vyskočila z postele, smykem se vyřítila z pokoje a málem při tom srazila Big Maca, který se také již chystal na snídani.

„Brý ráno,“ zazubila se na něj krátce, aniž by na chvilku zastavila a běžela dál. Big Mac jen zavrtěl hlavou a pokračoval mnohem pomalejším a rozvážnějším krokem za ní.

Apple Bloom mezitím dorazila ke schodům. Rozhodně se nehodlala na nich nějak dlouho zdržovat, když na ni již čekala její oblíbená snídaně, a tak je brala rovnou po třech. A těch posledních pár metrů prostě seskočila. Až to zadunělo.

Vběhla do kuchyně, kde na stole stály vyrovnané čtyři talíře plné ještě teplých a kouřících palačinek a k nim hrnek s horkým čajem a sklenice jablečného moštu.

Ničeho z toho si však malá Apple Bloom nevšímala. To co ji v onom okamžiku nejvíce zajímalo, byla její velká sestra, která se právě skláněla nad dřezem, kde umývala poslední zbytky nádobí.

Celá rozdováděná jí skočila kolem krku a pevně ji objala. Čumáčkem se otřela o ten její. „Brý ráno,“ přivítala ji.

Applejack se usmála a také svou sestřičku objala. „Brý ráno i tobě, cukříku. Co kdyby ses nejprve trochu před snídaní vopláchla,“ napomenula ji mírně.

„Až po snídani,“ žadonila Apple Bloom stále zavěšená kolem krku její starší sestry a zamrkala při tom prosebně očima.

„Tak dobrá, AB,“ usmála se na ni znovu Applejack a postavila ji zpátky na zem. „Ale sama na tebe dohlídnu.“

Apple Bloom neodpověděla. Místo toho se usadila na své místo u stolu a pustila se do jídla. Brzy na to se k ní připojila i Applejack a po ní Big Mac s Bábi Smithovou.

Dokud nebyla dojedena poslední palačinka, panovalo v místnosti naprosté ticho, přerušované jen občasným cinkotem nádobí a mlaskáním.

Teprve pak se nad hrnkem čaje celá rodina Applů rozhovořila.

Popovídali si o tom, co je v sadech a nejen v nich nového. Zavzpomínali na některé své příbuzné, žijící kdesi daleko v tom převelikém světě. A nakonec probrali práci, která na ně dnes čekala.

Po snídani se podařilo Applejack zahnat Apple Bloom do koupelny a nepustit ji ven dřív dokud z ní nebyla zas překrásná mladá klisnička s velikou rudou mašlí vpletenou do hřívy. Sama Applejack si mezitím svázala svou, již dávno suchou hřívu do copu a připravila své sestřičce něco malého k svačině do školy.

Pak Applejack vyprovodila Apple Bloom na cestu až na samou hranici jejich pozemků, kde se s ní rozloučila a popřála jí krásný den. Dlouze se za ní dívala, i když již její sestřička dávno zmizela za zatáčkou a cítila, že ten podivný pocit z rána, se vrátil. Neměla z toho radost. Ve vzduchu se vznášelo nějaké varování. Jenže před čím?

 

• • •

 

Applejack si oddychla a setřela si pot z čela. „Dneska je teda vedro,“ pomyslela si a podívala se vzhůru k blankytně modré obloze, kde zářilo Celestiino slunce a jak se zdálo, snažilo se ze všech sil.

Naštěstí práce v sadech byla pro dnešek již téměř hotová a navíc se pomalu blížil čas oběda. Nad farmou vpovzdálí se kouřilo a Applejack věděla, že Bábi Smithová chystá něco dobrého.

Věděla, že to ještě nějakou chvíli potrvá, než bude oběd hotový, a tak se, jako vždy, se svými jabloněmi rozloučila. Stromy jí zašuměly v odpověď. Applejack se usmála a pak zamířila k ohybu cesty, kde se ráno rozloučila s Apple Bloom. Lehla si pod nedaleký strom, klobouk si posunula hluboko do čela a v puse pomalu přežvykovala stéblo trávy. Netrvalo dlouho a začaly se jí zavírat oči.

Náhle ji však z přicházejícího spánku vytrhl rozdováděný křik a klapot několika párů kopyt. Otevřela oči a rozhlédla se. Nikoho sice zatím neviděla, ale podle hluku jí bylo celkem jasné, že to bude Apple Bloom vracející se ze školy a nebude sama. Sweetie Belle a Scootaloo budou určitě s ní.

Ukázalo se, že měla pravdu, neboť krátce na to se všechny tři vynořily zpoza zatáčky zabrané do veselého rozhovoru. Ani Applejack si málem nevšimly, jak byly plně zaměstnány samy sebou. Tedy alespoň do chvíle dokud na ně nepromluvila.

„Čau, holky. Tak jak jste se dnes měly ve škole?“ zeptala se jich Applejack.

„Čau, ségra,“ zareagovala jako první Apple Bloom a objala svou velkou sestru nadšeně kolem krku.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila Sweetie Belle způsobně a mile se při tom usmála. Rarity by z ní měla jistě radost.

„Ahoj, Applejack,“ ozvala se nakonec i Scootaloo.

„Ve škole to bylo super,“ pokračovala Apple Bloom. „Ale slíbila sem tady holkám, že k nám můžou dnes na voběd. Můžou? Prosím, prosím,“ V ten okamžik všechny tři upřely na Applejack prosebný výraz. Nikdo v celé Equestrii by nedokázal odolat výrazu těchto tří andílků a ani Applejack nebyla výjimkou.

„Tak dobrá, pojďte,“ povzdechla se nakonec Applejack. Z vlastních zkušeností již dávno věděla, že když jsou tyhle tři klisničky pohromadě, tak před nimi nikdo a nic není v bezpečí. Přesto je odmítnout nedokázala.

„Super. Díky, Applejack,“ usmály se na ni všechny tři společně a zmizely v oblaku prachu. Applejack se za nimi raději hned také rozeběhla, aby ještě zachránila, co se dá.

 

• • •

 

Když všechny čtyři dorazily, čekala už na stole veliká místa horké rajské polévky, skoro jakoby Bábi Smithová takhle velký počet strávníků již dávno očekávala.

Všichni společně včetně Big Maca se usadili u stolu a s chutí se pustili do jídla. Neuplynulo ani pět minut a talíře i mísa byly dočista prázdné. Bábi se jen spokojeně usmívala. S pomocí Applejack sklidily ze stolu a donesly další chod, kterým byly zapečené brambory se zeleninou a sýrem.

Bylo to skutečně vynikající, i když u Bábi Smithové se nebylo ani čemu divit. Vždycky byla výbornou kuchařkou a ani stáří to nijak nezměnilo.

Po obědě se k údivu a hrůze všech dospělých přihlásila Apple Bloom spolu s kamarádkami k tomu, že umyjí nádobí. Nic na světě je v jejich odhodlání už zastavit nedokázalo, a tak se do toho nakonec s vervou svou vlastní pustily. Naštěstí to skončilo téměř beze ztrát, jen pár talířů obětovalo svůj život v této bitvě za získáním Znamének.

Ale jako vždy ani takhle činnost nepřinesla žádný kýžený výsledek v podobě Znaménka. Když Applejack viděla jejich mírně zklamané pohledy upřené na své zatím stále prázdné boky, tak se jí těch tří trochu zželelo a krátce na to dostala nápad.

„Dnes vodpoledne budem s Big Macem dávat do kupy tu starou stodolu. Nechcete nám trochu pomoct?“ zeptala se jich Applejack. „Docela bych se divila, kdyby za tohle některá z vás nedostala svý Znamínko.“

Chvilku se na ni ty tři klisničky překvapeně dívaly a pak s výkřikem plným nadšením si plácly kopýtky. „Jupí. Výprava za Znaménky,“ neslo se domem, až se okna třásla.

 

• • •

 

O půl hodiny později už všechny tři spolu s Applejack a Big Macem stáli před starou a léta již nepoužívanou stodolou stojící až na samém okraji jablečných sadů. Dříve patřila jiné rodině, která se tu v sousedství usadila, ale nedařilo se jim tu a tak nakonec zas odešli. Jen ta stodola po nich zůstala a jak sady rostly, stala se nakonec i jejich součástí.

„Takže, holky, vy se podívejte, jak to vypadá dole a my zatím s Big Macem zkontrolujeme, jak vypadá střecha a krov,“ instruovala je všechny Applejack. „Zatím to tam dole vy tři můžete začít trochu vyklízet. Jo, a kdybyste našly něco, co by se vám hodilo třeba do klubovny, klidně si to vemte s sebou. Harampádí se tam válí všude spousta.“

A tak společně zamířily dovnitř té staré a oprýskané budovy. Panovalo tu podivné šero a chlad, což byla celkem úleva proti tomu vedru venku. Všude byly samé pavučiny a různé odložené a již dávno zapomenuté věci. V prachu na podlaze zůstávaly otisky jejich kopýtek, takže bylo jasné, že na tohle místo se už léta nikdo nepodíval.

Applejack s Big Macem vyšplhali po žebříku nahoru a nechali ty tři klisničky dole o samotě. Těm to však rozhodně nijak nevadilo a s radostí se pustily do odhalování pokladů, které stará stodola skrývala. Uplynulo sotva pár minut a už si nadšeně ukazovaly, co všechno objevily.

Mezitím se Applejack s Big Macem pustili do kontroly krovu a samotné střechy. Všechno se zdálo být celkem v pořádku, tedy až na fakt, že třetina střešních tašek již byla pryč a do stodoly tedy dlouhá léta zatékalo.

Spokojeni s výsledkem se už chystali vrátit se zpátky dolů, když si Applejack všimla, že jedna z vaznic, tedy podélného vodorovného trámu nesoucí tíhu celé jedné části krovu, není nejspíš v pořádku.

Překvapeně se na něj dívala a sledovala, jak se při každém jejich kroku z něj dolů na jejich hlavy snáší podivný a velice jemný prach.

„Hej, počkej Macu. Myslim, že se nám tu do toho dala houba,“ zastavila svého bratra, který byl již skoro u žebříku. „Mohl bys mě zvednout a já se kouknu, jak moc zlé to je.“

Big Mac přikývl, vrátil se a nechal svou sestru, aby mu vylezla na záda, odkud se pokusila natáhnout až k té podezřelé vaznici. Sotva se jí však Applejack dotkla, tak se jí téměř polovina celé vaznice rozsypala před očima. Krátce na to něco příšerně zapraskalo a krov se nebezpečně prohnul.

„A do sena!“ zaklela Applejack a seskočila na zem. „To vypadá zle. Raději bychom měli vypadnout, než se to celý sesype.“

„Eeyup,“ přitakal Big Mac starostlivě a společně se opatrně vydali zpátky po žebříku. Sotva se tam však dostali, něco znovu zapraštělo a krov zase o něco povolil.

V tu chvíli si Applejack uvědomila, že nejsou ve stodole sami. „Holky!“ vzdechla vyděšeně, když si na ně vzpomněla, vrhla se k žebříku a sjela po něm dolů. Big Mac byl hned z ní.

„AB, Sweetie, Scoot?!“ zavolala „Musíme odsud okamžitě vypadnout!“

„Ale…“ zaprotestovala Apple Bloom, ale Applejack ji nenechala.

„Hned!“ zakřičela a srdce jí vyděšeně bušilo.

Apple Bloom nikdy ještě neviděla svou velkou sestru takhle vystrašenou a bylo jí jasné, že něco není v pořádku. Otočila se na své kamarádky, aby je popohnala, když jim nad hlavami něco příšerně zahřmělo a budova se začala pomalu hroutit k zemi.

„Utíkejte!“ zařvala z plných plic Applejack a sledovala jak se Apple Bloom a Scootaloo rozeběhly. Avšak Sweetie Belle zůstala stát jako přimražená. Ve tváři měla výraz naprostého děsu a třásla se po celém těle. Taky by utíkala, kdyby strachy nepřirostla k zemi.

Applejack zaklela a rozeběhla se vpřed ke Sweetie Belle. Všude kolem ní s hlasitým duněním dopadaly větší i menší kusy stodoly. Bylo jí jasné, že to už budova dlouho nevydrží. V duchu se modlila k Celestii, aby měla dost času dostat se odsud se Sweetie Belle pryč.

Doběhla ke Sweetie, hodila si ji přes záda a rozeběhla se zpět. Big Mac se zbytkem holek již mezitím opouštěli budovu. Pak si však všimla koutkem oka něčeho, z čeho jí hrůzou vstaly všechny chlupy na těle. Viděla, jak se celý strop dává pomalu do pohybu a řítí se dolů.

Pochopila, že to nikdy stihnout nemůže. Přesto se nehodlala vzdát. Hodila si Sweetie Belle pod sebe a s napjatými svaly a zatnutými zuby čekala na náraz.

Zdálo se to jako celá věčnost, než se stodola definitivě zhroutila, ale ve skutečnosti to netrvalo ani pár vteřin. Ohromné množství starého ztrouchnivělého dřeva dopadlo Applejack na záda a snažilo se ji srazit k zemi. Navzdory té strašné tíze a bolesti se s hlasitým zavrčením vzepřela ještě víc a chránila tak Sweetie Belle svým vlastním tělem před nejhorším.

Do hlavy ji uhodil s drtivou silou nějaký trám. Zajiskřilo se jí před očima, které se zatvrzelým výrazem upírala na vyděšenou Sweetie pod sebou, ale stále nepovolila ani o píď.

 

Applejack a Sweetie Belle

Ilustrovalo Vlče

 

Zůstala takhle stát jako socha až do posledního zbytku sil. Pak prostě omdlela a zhroutila se.

K nebi se vznesl obrovský oblak prachu a ten strašlivý rámus konečně utichl. Venku před tím, co dříve bývalo stodolou, stáli místo pěti poníků jen tři. Dva z nich zůstali vevnitř.

 

Pokračování