Kapitola pátá

„Ty ses úplně zbláznila, Apple Bloom,“ zděsila se Scootaloo, když se dozvěděla plán, který vymyslela její kamarádka. „Ty chceš unést svou sestru z nemocnice a odnést ji k vám do sadů, kde si myslíš, že jí nějaké stromy pomůžou?“

„Já vím, že to dokážou. Chybí jim stejně jako mě a chtějí, aby se vrátila,“ pokoušela se přemluvit svou kamarádku, ale cítila, že i ona sama těm svým slovům tak úplně nevěří. Scootaloo měla skutečně pravdu, její plán zněl opravdu šíleně. Přesto někde uvnitř cítila, že je to Applejack jediná naděje.

„Tomu přece nemůžeš věřit ani ty sama,“ pokračovala její kamarádka, jakoby tušila, co si právě myslí. „A i kdyby to náhodou fungovalo, tak je ti jasné, jak strašný budeme mít malér, když to někdo zjistí?“

„Jako kdyby nás tohle někdy zastavilo,“ oponovala Apple Bloom a zdálo se, že tím uhodila hřebíček na hlavičku.

Scootaloo se zarazila a poškrábala se kopýtkem po hlavě. „To máš pravdu, AB. Už jsme dělaly šílenější věci než tohle. Ale co když tím Applejack ublížíme ještě víc?“

Na to měla Apple Bloom také odpověď. Nicméně se jí neříkala snadno. „Ona umírá, Scoot,“ řekla třesoucím se hlasem. „Podle doktorů jí zbývá nanejvýš pár dní života.“

Tahle nová zpráva Scootaloo opravdu šokovala. Nevěděla, že je na tom sestra její kamarádky tak zle. Hlavou se jí prohnalo mnoho vzpomínek na časy, které již byly dávno pryč, a věděla, jak se Apple Bloom musí cítit. Sama totiž také někoho kdysi ztratila. Někoho koho velice milovala. Svou maminku.

Apple Bloom, která si mlčení Scootaloo vysvětlila tak, že jí stále nevěří, mezitím pokračovala v přesvědčování. „Vím, že to zní jako naprosto hloupý nápad, ale nemáme, co ztratit. Když nic neuděláme, tak Applejack určitě zemře. Nechci vo ni přijít, ale sama to nikdy nezvládnu. Pomoz mi prosím.“

„Dobrá,“ přikývla v tu chvíli Scootaloo hlavou. „Půjdu do toho s tebou.“

„O-opravdu?“ vytřeštila Apple Bloom oči. Pokoušela se sice svou kamarádku přesvědčit, ale nikdy nevěřila, že uspěje, tak rychle.

„No jasně,“ zazubila se na ní Scootaloo. „Jestli za tohle nezískáme Znaménka, tak fakt už nevím za co.“

Apple Bloom se snad poprvé od oné osudné chvíle ve stodole usmála. „Díky, Scoot. Jsi vážně skvělá kamarádka,“ řekla jí a objala ji tak pevně až měla Scootaloo pocit, že ji zadusí.

„Takže, jak to uděláme?“ zeptala se, když se vymanila z jejího drtivého sevření.

„No, měly bychom nejprve počkat, až bude noc…“ začala Apple Bloom vysvětlovat svůj plán a Scootaloo pozorně naslouchala.

 

• • •

 

„Pst! Tady jsem,“ ozval se hlas Scootaloo odkudsi z křoví nedaleko nemocniční budovy.

Apple Bloom se rozhlédla po okolí, jestli ji náhodou někdo nevidí a zmizela za svou kamarádkou.

Zdálo se, že jim dnes přeje štěstí. Byla totiž tak temná bezměsíčná noc, že bylo vidět sotva na krok, takže nehrozilo, že by je venku někdo zahlédl.

Ještě chvilku obě dvě čekaly a vyčkávaly, zdali se někde něco nepohne. Nikde však nebylo ani živáčka, a tak opatrně vyrazily vpřed.

Plížily se křovím u cesty, dokud nedorazily až k budově nemocnice. I ta byla téměř celá potemnělá. Jen v pár oknech se svítilo, ale zdálo se, že za nimi nikdo není.

Dorazily až k oknu, za kterým, jak Apple Bloom věděla, ležela její sestřička, a které nechala při své nedávné večerní návštěvě u ní v pokoji mírně pootevřené. Zdálo se, že si té malé škvírky nikdo nevšiml, takže teď stačilo jen lehce a opatrně zatlačit a okno se k její spokojenosti otevřelo dokořán.

Obě dvě opatrně vlezly jedna po druhé dovnitř a snažily se nadělat, co nejméně hluku. Krom její sestry naštěstí nikdo další v místnosti nebyl, ale i tak bylo třeba dávat pozor na to, aby je nezaslechla některá ze sester.

„Tak a co teď?“ zeptala se šeptem Scootaloo. Byla z toho všeho hrozně nervózní. Jestli je tu teď někdo chytí, tak to bude opravdu pořádný malér.

Apple Bloom došla až ke své sestře a podezřívavě si prohlédla všechny ty přístroje rozestavěné okolo. „Nejdřív bychom tohle všechno vod ní měly vodpojit,“ zašeptala v odpověď.

„A ty víš jak?“ zeptala se Scootaloo znovu.

„Ne, ale…“ začala Apple Bloom, když se náhle dveře do pokoje otevřely dokořán a dovnitř padlo světlo z chodby zčásti zastíněné siluetou nějakého poníka.

Scootaloo vykvikla hrůzou a Apple Bloom zůstala stát jako přimražená. Všechno bylo ztraceno. Ať už byl za dveřmi kdokoliv, nemohl si jich nevšimnout.

„Apple Bloom? Scootaloo?“ ozval se poněkud překvapený avšak důvěrně známý hlas Sweetie Belle.

„Sweetie?“ podivila se Scootaloo a bleskově se po kamarádce vrhla. Vtáhla ji dovnitř a opatrně zas dveře zavřela. Pokoj se opět ponořil do temnoty.

„Co tady děláte?“ zeptala se Sweetie Belle tiše, když se situace v pokoji trochu uklidnila.

„Přišly sme sem pro Applejack,“ pustila se šeptem do vysvětlování Apple Bloom a ve zkratce převyprávěla Sweetie Belle celý příběh, tak jak ho již jednou předtím vysvětlovala Scootaloo.

„Vy jste se snad zbláznily?!“ byla první reakce, které se jim od Sweetie Belle dostalo.

„To jsem jí taky říkala,“ zašklebila se Scootaloo „ale nakonec mě stejně přemluvila.“

„Hej!“ ohradila se Apple Bloom, ale ihned se zarazila, když si uvědomila, že má zůstat potichu.

Sweetie Belle se na ní podívala dlouhým zkoumavým pohledem. „Jestli tomu opravdu věříš, tak vám pomohu.“

Apple Bloom přikývla. „Díky, Sweetie, věděla sem, že do toho půjdeš s námi.“

„Ale z nemocnice odejít nemůžu,“ pokračovala Sweetie Belle. „Ta noha mě ještě pořád bolí a jenom bych vás s ní zdržovala. Navíc se Rarity rozhodla, že mi bude nejlíp, když tu bude se mnou, takže je tu teď v nemocnici taky. Kdybych se nevrátila na pokoj včas, tak mě bude hledat.“

To Apple Bloom přijala s mírným zamračením, ale věděla, že by jí Sweetie Belle nikdy nelhala. „Tak nám alespoň pomoz vodsud AJ dostat,“ poprosila ji „Zrovna sme ji chtěly zbavit těchhle hrůz, ale nevíme jak na to,“ a ukázala kopýtkem na všechny ty přístroje.

„Ukažte,“ usmála se na ně Sweetie Belle spiklenecky. „Já to umím. Dívala jsem se na sestry, když ji posledně odpojovaly.“ Pak se postavila ke všem těm blikajícím a pípajícím přístrojům a přesně tak, jak to už dnes několikrát viděla, je jediným stiskem tlačítka vypnula.

Přístroje ještě naposledy tiše zapípaly a zhasly. Pak Sweetie Belle opatrně Applejack odpojila od všech drátů a hadiček. Bála se, že jí tím nějak ublíží, ale když skončila, byla k její veliké úlevě Applejack stále ve stejném stavu.

„Tak teď vemte všechny deky a povlečení, co tu najdete a uděláme z nich smyk, na kterém Applejack vodtáhneme,“ řekla jim Apple Bloom a sama se jako první pustila do práce.

Podařilo se jim toho najít celkem dost a všechno to vyházely ven do trávy, kde se Apple Bloom pustila do svazování. Neskončila, dokud nebyla s výsledkem své práce spokojená.

Teď už jim jen zbývalo přenést Applejack, což se ukázalo, jako daleko těžší úkol než Apple Bloom předpokládala. Bez Sweetie Belle, která se tu naštěstí objevila, by to nikdy nedokázaly.

Společnými silami ji přenesly přes parapet a položily do dekami vystlaného smyku.

Sweetie Belle se s jejich pomocí vrátila zpátky do nemocnice a ještě než se s nimi rozloučila, jim popřála hodně štěstí. Pak za sebou zavřela okno a Apple Bloom se Scootaloo osaměly.

Obě dvě se zakously tlamičkami do připravených konců smyku s Applejack, co nejpohodlněji položenou za zády, se vydaly pomalým krokem vpřed.

Sweetie Belle mezitím po nich v pokoji uklidila, jak nejlépe mohla a pokusila se zakrýt všechny stopy. Nicméně fakt, že Applejack zmizela, nijak zakrýt nemohla.

Když bylo všechno hotovo, zhluboka se nadechla a s kamenným výrazem vyrazila na chodbu. Zavřela za sebou dveře a zamířila zpátky do svého pokoje. Oddychla si, až když tam dorazila. Zdálo se, že plán jejích kamarádek zatím funguje.

 

• • •

 

Hodinu na to bylo ticho, až dosud v nemocnici panující, proříznuto zděšeným výkřikem jedné ze sester, která se rozhodla Applejack zkontrolovat.

Sweetie Belle bylo okamžitě jasné, že ji nejspíš čekají pořádné problémy, a tak v skrytu duše doufala, že její kamarádky získaly dost času.

 

• • •

 

Cesta zpátky do sadů byla daleko těžší než si Apple Bloom, kdy v životě představovala. Byla vyčerpaná, potila se a tlamička jí z toho věčného tažení příšerně bolela. Krátkým pohledem do strany zjistila, že Scootaloo je na tom nejspíš stejně jako ona.

Nemluvily a vlastně ani nemohly, když každá z nich držela v zubech jeden konec smyku. Apple Bloom byla hrozně vděčná, že je tu Scootaloo s ní. Věděla, že ať už to dnes v noci dopadne jakkoliv nikdy jí to nezapomene.

Když se konečně kolem nich ze tmy vynořily první jabloně, už sotva pletly nohama. Přesto Apple Bloom věděla, že musí ještě kousek vydržet a dotáhnout Applejack až tam na to její oblíbené místo. Naštěstí sady moc dobře znala, takže nehrozilo, že zabloudí, i když panovala taková hrozná tma.

Nakonec to s vypětím všech sil přeci jen zvládly. Opatrně Applejack položily do trávy a naprosto vyčerpané se svalily na zem. Apple Bloom věděla, že ať se tu dnes stane cokoliv, tak už nemají dost sil, aby Applejack odtáhly zase zpátky do nemocnice. Doufala tedy, že její předtucha, kterou tu dnes během dne měla, byla správná.

Jenže se nedělo nic. Vítr si stále tiše ševelil ve větvích a jich si vůbec nevšímal.

Apple Bloom začínala být zoufalá. Takhle to přeci být nemělo. Doufala, že když sem Applejack dotáhnou, tak se alespoň probudí, ale ona místo toho jen stále ležela v bezvědomí a stromů kolem sebe si nijak nevšímala.

K tomu všemu se náhle z dálky ozvaly hlasy. Zněly rozzlobeně a Apple Bloom pochopila, že po nich pátrají. Nejspíš už v nemocnici zjistili, že se jim Applejack ztratila.

Věděla, že s pomocí magie je snadno najdou a veškeré její a dosavadní odhodlání se změnilo v zoufalství. Neměla to dělat. Měla Scootaloo poslechnout a nechat tenhle šílený plán být. Teď zklamala nejen svou sestru, ale i všechny své kamarády.

Sebrala zbytky svých sil a přesunula se na deku ke své sestřičce. Opatrně ji objala, položila hlavu na její hruď a naslouchala, jak údery jejího srdce jsou stále pomalejší a pomalejší. Bylo jí jasné, že selhala.

Navíc, ty hlasy už byly docela blízko a opodál mezi stromy viděla pohybující se světlo. Již brzy je tu najdou a odvedou Applejack zpět do nemocnice, kde stejně časem zemře.

Ještě jednou se podívala na svou milovanou sestru a uvědomila si, že ona by se v téhle situaci nikdy nevzdala. V ten okamžik v jejím srdci zahořela poslední jiskra odhodlání.

Ne. Nesmí jim za žádnou cenu dovolit Applejack odvést. Její jediná naděje byla tady v sadech a jabloních okolo nich. V jabloních, které milovala a které milovaly ji. A pokud má Applejack zemřít, tak ať je to tady na místě jí ze všech nejdražších a ne v nějaké šedé nemocnici na kraji města.

Zatnula zuby a statečně se postavila vedle své sestry, odhodlaná ji bránit až do posledního dechu. Koutkem oka si všimla, že Scootaloo ji mlčky napodobila a pochopila, že v tom není zas až tak sama a že obě její kamarádky s ní zůstanou až do konce, i když Sweetie Belle byla teď zrovna někde jinde.

Světlo již bylo téměř u nich a spolu s ním se blížily i ty hlasy. Bylo jich několik.

První koho Apple Bloom spatřila, byla Rarity a hlavou jí blesklo, že takhle rozzuřenou ji ještě nikdy neviděla. Její roh lehce zářil a na zádech jí s poněkud zkroušeným výrazem seděla Sweetie Belle. Hned za nimi běžela Twilight se Spikem a pak několik sester a jeden doktorů.

„Co vás to, u Celestie, napadlo!“ osopila se na ně Rarity, sotva je uviděla. Hlas jí divoce přeskakoval.

Apple Bloom se výhružně přikrčila odhodlaná se postavit každému, kdo by se pokusil přiblížit k její nejmilejší sestře. „Nech ji být!“ zakřičela místo odpovědi a cítila, jak jí výbuch hněvu vlil do žil nečekanou sílu.

Rarity nic takového od Apple Bloom nečekala. Náhle tam před ní místo té malé klisničky stála rozzuřená šelma. Překvapeně se spolu s ostatními zarazila jen několik stop od nich.

„Co si to dovoluješ?“ zaprotestovala Rarity. „Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Vždyť tady venku může Applejack klidně každou chvilku zemřít.“

„Já vím,“ odpověděla Apple Bloom ledově chladným hlasem, který se bolestivě zabodával do duší ostatních poníků, a přitom obezřetně sledovala, jestli se někdo z nich k něčemu nechystá. Zdálo se, že všichni, co tu stáli, se náhle té malé rozzuřené klisničky bojí. I Scootaloo se na ni překvapeně dívala.

„Vím, že může Applejack zemřít,“ pokračovala. „Ale co se tím změní. Stejně by zemřela tak jako tak. Tak jsem se místo toho, abych jen nečinně seděla, rozhodla všechno riskovat a vodnést ji sem na jediné místo v Equestrii, kde vím, že má nějakou naději. Věřím, že láska, kterou svým stromům věnovala je mocnější než jakákoliv vaše magie a že jí pomůže vrátit se zpět. A pokud sem se spletla, tak budiž, ale pokud má Applejack skutečně zemřít, tak ať je to tady v sadech a ne někde jinde.“ Když skončila, měla oči plné slz. Přesto se nehodlala vzdát.

„Ale vždyť jsou to jen stromy. Jak ty by jí dokázaly pomoct?“ oponovala jí Rarity, ale její hlas už náhle nebyl tak zlostný a rozzuřený. Spíš zněla tak trochu zmateně a překvapeně. I ostatní se k ničemu neměli. Jen Twilight se tvářila jinak. Zamyšleně.

„Já nevím, ale cítím to,“ promluvila opět Apple Bloom. „Cítím, že jestli existuje nějaká naděje, tak je právě tady na místě, kterému věnovala celý svůj život.“

„Já ti věřím,“ ozval se náhle Twilightin hlas.

„Cože?“ podívala se na ní Rarity šokovaně.

Twilight si ji, ale ani nevšímala a pokračovala dál „Věřím, že jestli má Applejack žít, tak musíme následovat hlas svého srdce a ne rozumu. Měla jsem si to uvědomit už dávno a mrzí mě, že jsi to musela být ty, kdo mi musel ukázat tuhle správnou cestu.“

Apple Bloom se na ni dívala s výrazem naprostého údivu. Tohle nečekala a obzvláště od Twilight, té věčně pragmatické a přemýšlivé kobylky.

Twilight však stále pokračovala. „Teď už vím, že v tomhle příběhu pro nás není místo. Je to jen mezi tebou, tvou sestrou a jimi,“ řekla a ukázala na jabloně v okolí. Pak se otočila na Rarity. „Pojď, neměly bychom tu být.“

„Ale…“ pokusila se zaprotestovat Rarity. Twilight se však nedala odbýt a šťouchala do ní čumáčkem tak dlouho, dokud se nepohnula. V Raritině tváři bylo jasně patrné, že z toho, co se tu právě děje, je pořádně zmatená.

„Nikdo z nás by tu neměl být,“ otočila se pak na sestry s doktorem a čekala, dokud se všichni z nich včetně Rarity i když trochu neochotně neotočí a nevyrazí zpět.

„Počkejte, já půjdu s vámi!“ vykřikla náhle Scootaloo.

Apple Bloom se na ni překvapeně podívala, ale Scootaloo jen pokrčila rameny a řekla: „Twilight měla pravdu. Je to jen mezi vámi.“ Pak vyrazila za ostatními.

Apple Bloom osaměla. Nějak si ani nebyla jistá tím, jak to vlastně dokázala. Zůstala tu jen ona a její sestřička.

Chvíli ještě jen tak stála a sledovala světélko ztrácející se ve tmě. Pak si lehla vedle Applejack a znovu ji objala.

„Miluji tě, sestřičko,“ zašeptala a políbila ji na tvář. Poté položila hlavu zpátky na její hrudník a naslouchala slábnoucím úderům srdce. S každým okamžikem byly tišší a tišší až se náhle po nějaké zastavily docela.

Apple Bloom se rozplakala.

Pak však cosi upoutalo její pozornost. Drobounké světélko snášející se z jabloně nad jejich hlavami dolů. Bylo lehce narůžovělé a vypadalo skoro jako docela maličký okvětní lístek. Slétlo dolů a přistálo Applejack na čele. Sotva se však dotklo její srsti, zmizelo. Vzduchem se nesla vůně jabloňových květů.

Náhle odkudsi vynořilo další a další. Nejprve jich byly desítky, pak stovky a nakonec tisíce. Připlouvaly ze všech směrů a zahalily Applejack do nádherného třpytivého růžového hávu.

 

Applejack a Apple Bloom

Ilustrovalo Vlče

 

Apple Bloom překvapeně ucouvla a jeden z lístků se jí dotkl. Okamžitě se rozplynul, ale pocity, které při tom Apple Bloom zažila, byly neuvěřitelné. Do žil se jí vlilo příjemné uklidňující teplo a naplnilo její srdce štěstím a spokojeností. Únava, kterou až dosud cítila, se náhle rozplynula.

Byl to tak opojný pocit, že ho okamžitě chtěla okusit znovu, ale včas se zarazila. Pochopila, že ty lístky, ať už jsou cokoliv, nejsou pro ni, ale pro její sestřičku. Nakonec tedy raději ustoupila ještě několik kroků stranou a přikrčila se k zemi, aby se jim nepletla do cesty.

Sledovala jak záře kolem Applejack každou vteřinou sílí a sílí. I ta překrásná sladká vůně jabloňových květů, která se vznášela ve vzduchu, byla teď daleko silnější a Apple Bloom cítila, jak ji pomalu konejší ke spánku.

Pomalu zavřela oči a spokojeně usnula.

 

• • •

 

Zamrkala a překvapeně se postavila.

Bylo nádherné slunné letní ráno. Ptáčci zpívali a zelené koruny jabloní se tiše kolébaly ve větru.

Ničeho z toho si však Apple Bloom nevšímala a divoce se rozhlížela kolem. Místo, kde v noci ležela její sestra, bylo prázdné. Jen deky tam po ní zůstaly

„Hledáš snad někoho, cukříku?“ ozval se jí za zády ten hlas, po kterém v posledních pár dnech tolik toužila.

Apple Bloom se prudce otočila a spatřila svou sestřičku. Stála tam před ní živá a zdravá. Bez jediného škrábnutí.

Déle už to Apple Bloom nevydržela a skočila jí kolem krku. „Tebe,“ vzlykla a rozplakala se štěstím.

Applejack se na ni usmála a sevřela ji v pevném objetí. „Taky si mi chyběla,“ zašeptala a políbila ji na tvář.

 

• • •

 

„Tak jak je jí, pane doktore?“ zeptala se nedočkavě Twilight.

Doktor na ni upřel zamyšlený pohled. „Nikdy jsem nic takového ještě nezažil. Je úplně zdravá. Dokonce bych řekl, že je zdravější, než byla předtím. Jsem si celkem jistý, že před rokem jsme jí tu dělali plombu na jednom ze zubů a teď je i ta plomba pryč. Místo ní je jen dokonalý naprosto zdravý zub.“

„Takže můžeme jít?“ zeptala se s nadějí v hlase Twilight a mrkla při tom na Applejack, která stála vedle ní.

Doktor se zamračil a poškrábal se po hlavě. Pak se však jeho tvář roztáhla do radostného úsměvu. „Nevidím nic, co by vám v tom mohlo zabránit,“ řekl jim a sledoval, jak se ty dvě kobylky nadšeně rozeběhly ven. Kéž by tak všechny případy končily takhle šťastně.

Venku už na ně čekaly jejich kamarádky a nadšeně je vítaly. Jen Rarity byla taková zamlklá.

„Copak se stalo?“ zeptala se jí Applejack.

Rarity nervózně zašoupala kopýtkem po zemi a spustila: „Chtěla bych se omluvit, že jsem tvé sestře nedůvěřovala. A také bych ti chtěla poděkovat, že jsi tam v té stodole zachránila mou Sweetie. Vím, že bez tebe by tam tehdy zemřela. Přej si cokoliv a já ti to splním.“

Applejack se na ni usmála. „Ty hlupáčku, mě úplně stačí, když mě obejmeš.“

V ten okamžik se i na tváři Rarity objevil nádherný úsměv a s radostí přání své kamarádky splnila.

 

• • •

 

A co jabloně?

Inu, toho roku se urodilo mnohem méně jablíček než obvykle, ale nikomu v celém Ponyville to nevadilo, když díky nim se vrátilo to jablíčko ze všech nejkrásnější.

 

Konec