Kapitola druhá

Nad celými jablečnými sady zavládlo náhle příšerné ticho. Ptáci přestali zpívat, jako když utne, vítr se kamsi vytratil a ani ten nejmenší lísteček se nepohnul. Apple Bloom ještě nikdy nic takového nezažila a přála si, aby se tahle děsivá chvíle v jejím životě už nikdy neopakovala.

Bylo to strašlivé. Jakoby snad i samotné jabloně věděly, že se jejich milované majitelce právě stalo něco strašného. A ačkoliv slunce stále zářilo tak jako před chvílí, byl náhle svět, i když se to zdálo skoro k neuvěření, daleko temnějším místem.

Apple Bloom a Scootaloo s Big Macem po boku v naprostém šoku sledovali jak se v místě, kde kdysi stála stodola, snáší k zemi tichounce ohromný oblak prachu. V místě, kde ještě před chvílí naposledy viděli Applejack a Sweetie Belle.

Teď tam však nebylo ani živáčka. Jen ohromná hromada trosek mezi čtyřmi stále ještě stojícími stěnami.

První, kdo promluvil, byl Big Mac. Jeho hlas byl tak děsivě klidný, až z toho mrazilo. Téměř to vypadalo jakoby se ani nic nestalo, ale jeho oči prozrazovaly jak obrovský strach má o ty dvě kobylky, které zůstaly pod troskami.

„Scootaloo,“ řekl. „Máš tady s sebou svou koloběžku?“

Scootaloo překvapeně zamrkala a její mysl se zas pomalu rozeběhla. „Mám,“ odpověděla. „Ale nechala jsem ji u vás na farmě.“

„Tak pro ni zaběhni a zajeď do města co nejrychleji pro pomoc. Kdybys potkala Bábi Smithovou, tak ji pošli sem, ale nikde se zbytečně nezdržuj.“

Scootaloo přikývla a rozeběhla se zpátky k farmě tak rychle, až jí nožičky divoce kmitaly.

„My, Apple Bloom, se zatím pustíme do odklízení. Musíme se k nim dostat, co nejdřív. Závisí na tom jejich životy.“

Apple Bloom zatřásla hlavou, aby si trochu pročistila myšlenky. Nepamatovala si, že by od svého velkého bráchy slyšela v jednu chvíli tolik slov pohromadě. Teď se však nebyl čas zabývat podobnými myšlenkami, byl čas činů.

Krátkým přikývnutím potvrdila, že rozuměla a společně se rozeběhli k troskám stodoly.

 

• • •

 

Scootaloo utíkala jako o život. Mnohem později jí došlo, že tomu tak skutečně bylo, ačkoliv ten život vlastně nebyla ani její.

Zpátky na farmu to byla daleko větší dálka, než čekala, a když k ní doběhla, byla už strašlivě zadýchaná. Věděla však, že nemůže zastavit a odpočinout si. Závisely na ní životy dvou úžasných poníků, bez kterých si nedokázala Ponyville představit.

Popadla svou koloběžku opřenou o plot a rozjela se plnou rychlostí směrem k městu. Jen oblak prachu, který se pozvolna snášel k zemi, byl známkou toho, kudy projela.

Tohle bylo daleko lepší. Bez koloběžky by se do města takhle rychle nikdy nedostala. Jenže za kým by měla skočit pro pomoc?

Sotva jí však hlavou bleskla tato otázka, spatřila přímo před sebou Ponyvillskou knihovnu. „No jasně, Twilight. Ta si bude vědět rady,“ napadlo ji a zamířila ke knihovně.

 

• • •

 

Dveře do knihovny se se zaduněním otevřely, jak do nich někdo vtrhl a ani se nenamáhal zaklepat.

Twilight Sparkle se překvapeně posadila. Nepamatovala si, že by usnula, ale rozevřená kniha a od ní otlačená tvář toho byly důkazem. Navíc si ani nedokázala vzpomenout, o čem ta kniha zrovna je.

„Twi…li…ght!“ zasípal někdo od dveří děsivě.

„Scootaloo?“ otočila se Twilight na tu malou oranžovou klisničku. Nemohla si nevšimnout, jak ztěžka oddychuje a k tomu je celá příšerně zpocená. „Co tady děláš? Stalo se něco?“

„A…pple…jack, Swee…tie Be…lle, sto…do…la,“ vykoktala ze sebe Scootaloo jen s největšími obtížemi a sotva při tom popadala dech.

„Cože?“ zeptala se Twilight, která z toho nepochopila ani slovo. „Jaká stodola?“

Scootaloo se zamračila, zhluboka se nadechla a chvilku čekala, až se její zdivočelé srdíčko alespoň trochu uklidní. Když se jí to podařilo, zkusila to znovu.

„Na Applejack a Sweetie Belle spadla stodola. Musíš jim pomoct,“ vysoukala ze sebe konečně Scootaloo jasně srozumitelnou větu.

V Twilightině tváři se zobrazilo několik pocitů najednou. Nejprve to byl kratičký úsměv, když si myslela, že je to jen nějaký žert. Pak uvědomění, když pochopila, že všechno, co Scootaloo řekla, bylo myšleno zcela vážně. A nakonec to byl výraz plný hrůzy, když jí došla ta děsivá váha těch slov, která právě slyšela.

„Která stodola?“ zeptala se po chvilce a příšerně se při tom mračila.

„Ta stará, co stojí až skoro u lesa,“ informovala ji Scootaloo.

Twilight přikývla, aby dala najevo, že ví, o jakém místě se mluví. Pak ještě naposledy mrkla na Scootaloo. „Najdi Spika a běžte to říct Rarity,“ řekla jí a rozplynula se v purpurovém obláčku magie.

Scootaloo, která zůstala v knihovně zcela osamělá, se poškrábala po hlavě. Oznámit takovou zprávu Rarity. To se lehko řekne, ale hůř udělá. Svou současnou situaci si zrovna moc nezáviděla, ale snad jí Spike alespoň trochu pomůže.

 

• • •

 

Za zády Apple Bloom a Big Maca se zablesklo a v místě, kde ještě před chvilkou byl jen vzduch, se zhmotnila Twilight. Rychlým pohledem prolétla celou situaci.

Bylo vidět, že Apple Bloom a Big Mac se snažili opravdu ze všech sil. Nedaleko od nich se již totiž tyčila celkem veliká hromada odklizených trosek. Přesto Twilight bylo okamžitě jasné, že to jen obyčejnou silou nemohou zvládnout dříve než za pár hodin.

„Kde jsou?“ zeptala se těch dvou a Big Mac s Apple Bloom se na ní překvapeně otočili. Nečekali, že pomoc dorazí až tak brzy. V jejich ustaraných očích však bylo vidět zablesknout se jiskřičku naděje, když ji spatřili.

„Kde jsou?“ zkusila to Twilight netrpělivě znovu a tentokrát se konečně dočkala odpovědi.

„Někde támhle,“ ukázala Apple Bloom kopýtkem. „Tam jsem je naposledy viděla.“

„Děkuji,“ přikývla Twilight. „A teď běžte stranou!“

Big Mac s Apple Bloom se na sebe překvapeně podívali. Takový rozkazovačný tón u Twilight neznali. Bylo jim však okamžitě jasné, co se chystá, a tak nemeškali ani chvilku a odklusali pár stop stranou.

Ani Twilight už na nic nečekala a její roh se rozzářil neuvěřitelně jasnou září, která stále sílila a sílila. Zatnula zuby a po tváři jí začal stékat proudem pot.

Krátce se zablesklo a mezi Twilightiným rohem a zemí prolétl blesk čiré energie. Vzduch se naplnil vůní ozonu a levandule.

Apple Bloom jen s výrazem naprostého úžasu sledovala jak magie kolem Twilight s každou vteřinou sílí a z té energie, co se vznášela ve vzduchu, se jí zježily všechny chlupy na těle.

Pak se znovu zablesklo. Tentokrát však daleko jasněji než předtím až to Apple Bloom na chvíli zcela oslnilo.

Když se jí zas vrátil zrak, spatřila Twilight jak se unaveně potácí na místě, kde ještě před chvilkou byla ta obrovská hromada trosek. Ta teď byla několik desítek stop stranou. Jak se tam dostala, neměla Apple Bloom ani tušení.

A tam na zemi nedaleko Twilight ležela Applejack a pod ní Sweetie Belle. Apple Bloom měla, co dělat, aby v onen okamžik svůj pohled neodvrátila.

Její sestřička na tom byla podle všeho hodně zle. Jen tam tak ležela s očima zavřenýma a srst měla zalitou krví. Sweetie Belle vypadala naštěstí celkem v pořádku, i když na ně všechny koukala poněkud vyděšenýma očima.

Víc už si toho Apple Bloom prohlédnout nestihla, protože přesně v tu chvíli Twilight zatřásla hlavou, aby se trochu vzchopila, doběhla k těm dvěma kobylkám a v dalším purpurovém záblesku Twilightiny magie všechny tři zmizely.

„Nemocnice!“ řekl Big Mac prostě a oba dva se tím směrem rozeběhli.

 

• • •

 

Sestra Redheart seděla za svým stolem u recepce v Ponyvillské nemocnici a nudila se. Vždyť dnešek byl až nečekaně klidný. Od rána tu nebyl ani jediný pacient, a tak neměla co na práci.

Pak se náhle přímo před jejíma očima purpurově zablesklo a z prostoru se vynořily tři kobylky. V té co stále ještě stála, poznala Twilight, jenže ani ta již nevydržela na nohou dlouho a vyčerpaně se svezla na zem. Přesto ještě z posledních sil zašeptala „Pomozte jim, prosím.“

Sestra Redheart už však v tu chvíli byla téměř u nich a cestou volala z plných plic na doktora.

Twilight se usmála. Věděla, že dovedla své dvě kamarádky do dobrých kopýtek. Pak položila hlavu na zem a nechala to bezvědomí, které se o ni už chvíli pokoušelo, ať se jí konečně zmocní.

 

Pokračování