Kapitola čtvrtá

Když se Sweetie Belle probudila, panovala venku stále ještě hluboká noc. Do okna jejich pokoje se s hukotem opíral vítr a třásl okenními tabulkami. Kdesi v dáli se zablesklo a zahřmění, které následovalo, bylo doprovázeno vytím dřevních vlků. Zdálo se, že od Svobodného lesa přichází bouře.

Ještě se nestačila ani po pokoji pořádně rozhlédnout a už ji vítal známý hlas. „Dobré ráno, Sweetie,“ pozdravila ji Twilight ze své postele. „Jak se cítíš?“

Sweetie Belle se otočila jejím směrem a nemohla si nevšimnout malé rozsvícené lampičky a knihy, rozložené na posteli. Twilight si zase četla. Na první pohled se zdálo, že se jedná o nějakou lékařskou knihu zabývající se anatomií poníků. Její stránky byly hojně zdobeny obrázky v podobě různých orgánů, o kterých Sweetie Belle ani netušila, že existují.

„Ahoj, Twilight,“ řekla nakonec po chvilce přemýšlení. „Docela to jde, jen mě trochu bolí levá přední noha. Doktor říkal, že ji mám jen naraženou, takže to není nic hrozného.“

„To jsem ráda, že alespoň ty jsi v pořádku,“ povzdechla si Twilight, aniž by si pořádně uvědomovala, co vlastně té malé klisničce říká.

Sweetie Belle tuhle poznámku nemohla nechat bez přehlédnutí. „Jak je Applejack?“ zeptala se. Od té doby, co je Twilight přenesla do nemocnice, Applejack neviděla a ani se o ní nedozvěděla žádné zprávy.

Twilight se na ni smutně podívala a zavrtěla hlavou. Teprve teď si Sweetie Belle všimla, že má Twilight oči plné slz. „Bohužel je na tom hodně zle,“ řekla jí Twilight s tichým povzdechem.

„Ch-chtěla bych ji vidět,“ promluvila Sweetie Belle váhavě. „Nemohly bychom se za ní jít podívat?“

Twilight se na ni soucitně podívala a pokusila se o úsměv. Nebyl však vůbec přesvědčivý. „To je dobrý nápad. Já už za ní dnes v noci jednou byla. Jen to musíme oznámit sestře,“ souhlasila Twilight a začala se pomalu zvedat z postele.

 

• • •

 

Applejack byla stále ve stejném stavu jako, když ji Twilight posledně opouštěla. Nehýbala se a jen tiché pípaní přístrojů prozrazovalo, že je stále ještě při životě.

Sweetie Belle k ní lehce pokulhávajíc opatrně došla, opřela se o její postel a pohladila ji po nezraněném kopýtku. Bylo až nepřirozeně studené. Chvíli tam jen tak seděla a s očima plnýma slz tu oranžovou kobylku pozorovala. Pak třesoucím se hlasem promluvila: „Moc mě to mrzí, Applejack. Kdybych tě hned poslechla, nic z toho by se nestalo. Je to moje vina…“

Víc však už říct nestihla, neboť u ní náhle byla Twilight a něžně ji objala. Sweetie Belle pustila Applejack a ponořila se do toho vřelého uklidňujícího objetí. Zabořila tvář do Twilightiny purpurové srsti a divoce se rozvzlykala.

„Ale kdepak, Sweetie. To není pravda,“ utěšovala ji Twilight a hladila ji po hřívě. „Byla to jen hloupá nehoda. Nesmíš si to vyčítat.“

Sweetie Belle se odtáhla, upřela na Twilight své uslzené oči a lehce přikývla. Pak se otočila zpátky k Applejack.

„Vím, že mě asi neslyšíš,“ promluvila tichým nejistým hlasem „ale chtěla bych ti poděkovat za to, co jsi pro mě udělala. Vždycky jsi tu pro mě byla, když mi bylo nejhůř. A to nejen tam v té stodole. Dokonce ses jednou nabídla, že budeš mou sestrou, když jsme se tehdy s Rarity pohádaly. Pro tebe to bylo možná jen na chvilku, ale pro mě jsi zůstala tou druhou velkou sestrou až doposud. Ani nevíš, jak moc ráda bych ti pomohla, ale nevím jak.“

Sweetin hlas se náhle definitivně zlomil a ona propadla v další pláč. Tentokrát trvalo mnohem déle než se Twilight podařilo ji trochu uklidnit. Sotva tak učinila, Sweetie na ni opět upřela své mladé zelené oči.

„Nemůžeš pro ni něco udělat, Twilight?“ zeptala se. „Nějaké kouzlo?“

Twilight sklopila smutně hlavu a trvalo dlouho, než promluvila. „Je mi to moc líto, Sweetie,“ začala ztěžka. „Ale nemohu udělat nic víc, než už udělali doktoři. Léčivá kouzla jsou velmi komplikovaná věc vyžadující dokonalé znalosti jak magie, tak i medicíny a i tak není v silách žádného jednorožce vyléčit tak těžká zranění, jaká utrpěla Applejack. Pokud by se o to někdo přeci jen pokusil, stálo by ho to tolik sil, že by to znamenalo jeho smrt, a i tak by byl výsledek velmi nejistý.“

Když Twilight mluvila, všimla si Sweetie Belle té hrozné bolesti, která se zračila v jejích očích a ihned zalitovala toho, že ji takovou otázku vůbec položila. Muselo to být pro Twilight nesmírné utrpení, když je jedna z jejích nejlepších kamarádek na pokraji smrti a ona jí nemůže nijak pomoci.

„Promiň, Twilight,“ špitla tiše a pevně tu skleslou kobylku objala. Twilight se na ní bolestivě pousmála a pohladila ji po hřívě. Už se chystala říct něco v odpověď, když se náhle místností rozlehlo děsivě hlasité pískání jednoho z přístrojů.

Obě dvě se překvapeně otočily tím směrem a chvilku jim trvalo, než pochopily, jak hrozné zprávy tenhle zvuk přináší.

Sotva si to však uvědomily, rozlétly se dveře a dovnitř vběhl doktor s dvěma sestrami. Ihned byli u Applejack a Twilight se Sweetie Belle si téměř ani nevšimli. Doktor přelétl rychlým zkušeným pohledem všechny přístroje a okamžitě se pustil svými kopýtky do srdeční masáže.

„Sestro, odveďte tyhle dvě pryč!“ rozkázal „A vypněte už, sakra, ten rámus.“

Sweetie Belle sledovala s výrazem naprostého zděšení, jak se jedna ze sester sklonila k přístrojům a vypnula je. V místnosti náhle zavládlo děsivé ticho, přerušované pouze bouří zuřící za oknem a rytmickou doktorovou prací. Pak je sestra obě dvě spolu s Twilight vystrčila na chodbu a zavřela za sebou dveře.

Twilight se posadila tak jak zrovna stála a bylo jí úplně jedno, že pod sebou má jen studené dlaždičky. Nemluvila, jen sledovala se zoufalým výrazem ty dveře a tiše se modlila. Zůstala tam tak dokud se dveře zas neotevřely. Neměla ani tušení, jak dlouho to trvalo. Jestli pár minut nebo celou hodinu.

Za dveřmi stál doktor. Otřel si pot z čela a úlevně si oddychl. „Vaše kamarádka prodělala zástavu srdce. Bylo to sice o chlup, ale naštěstí ještě žije,“ oznámil jim. „Bohužel to vypadá, že se její stav zhoršuje, takže ji znovu vezmeme na sál. Běžte si zatím lehnout do svého pokoje a až budeme vědět víc, tak za vámi někoho pošlu.“

Twilight přikývla a postavila se. Cítila se hrozně. Bála se, že svou milovanou kamarádku ztratí, ale věděla, že teď nemůže dělat nic. A tak pouze pohladila zasmušilou Sweetie Belle po tváři a spolu se vydaly zpátky na pokoj.

Ani jedna z nich už té noci neusnula.

 

• • •

 

Apple Bloom se vzbudila s hlavou zabořenou do svého polštáře. Stále byl ještě promáčený od jejího pláče a i na své smutné tvářičce měla zbytky zasychajících slz. Nejspíš někdy během noci zcela vyčerpaná vším tím žalem a bolestivým utrpením usnula.

Posadila se a zadívala se oknem ven, kde již panovalo podivné šedivé ráno. Celestiino slunce se skrývalo kdesi za hustou clonou mraků a z nebe se k zemi snášel tak jemný déšť, že ani jablečné sady, skryté kdesi za jeho mlžnou clonou, neviděla.

Tiše si povzdechla a sklouzla z postele. Věděla, že dnešní ráno bude jiné než ta ostatní. Ve vzduchu sice byla cítit vůně připravované snídaně, ale Apple Bloom neměla na žádné jídlo ani pomyšlení. Přesto nakonec našla dost sil, aby opustila svůj pokoj a zamířila dolů do kuchyně.

Šla pomalu s hlavou skloněnou. Pryč byla ta veselá radostná klisnička plná energie, která tu ještě včera byla a nadšeně po domě běhala.

Posadila se ke stolu, kde na ni čekala snídaně, kterou jim připravila Bábi. Do jídla se však nepustila. Jen tam tak seděla a s prázdným výrazem se dívala do svého stále plného talíře.

Seděla tam i dlouho poté, co už Big Mac s Bábi od stolu odešli. Nevšímala si jich. Místo toho se toulala svými myšlenkami a vzpomínala na svou milovanou sestrou Applejack.

Možná by tam seděla a utápěla se v lítosti až do večera, kdyby se náhle neozvalo zaklepání na hlavní dveře. Zvuk, tak zcela nečekaný v onu brzkou hodinu, ji vytrhl z její nálady a vrátil zpět do reality. Bleskově se rozeběhla ke dveřím otevřít a v srdci jí zaplanul drobný plamének naděje.

Za dveřmi stál Spike. Jeho dračí šupiny se v dešti podivně leskly. Ve tváři měl tak ustaraný výraz, že se všechna ta naděje v mžiku rozplynula.

„Apple Bloom,“ spustil. „Posílá mě Twilight. Musíte hned za Applejack do nemocnice. Je na tom zle.“

Víc toho říct nestihl. Apple Bloom vystřelila ze dveří jako blesk, div ho nesrazila, a zmizela v houstnoucím dešti. Spike si povzdechl. Mrzelo ho, že je nositelem tak špatných zpráv.

 

• • •

 

Apple Bloom se pomalu brouzdala mokrou trávou zpátky k farmě. Déšť sice již před chvílí ustal, ale obloha byla stále zahalena šedými mraky. Pegasové se je snažili zahnat ze všech sil pryč, ale bezúspěšně. Sotva se jednoho zbavili, přivál vítr od Svobodného lesa další.

Apple Bloom už to v té nemocnici nemohla dále vydržet. Jen tam tak sedět a sledovat jak její sestřička pomalu umírá.

Ano, teď již to bylo jisté. Applejack navzdory snaze snad všech doktorů z Ponyville pomalu opouštěla tento svět. Její tělo rychle ztrácelo svou sílu a vůli bojovat.

Nikdo nevěděl, kdy přesně ten okamžik přijde a to na tom bylo nejhorší. To děsivé čekání na tu strašnou chvíli, kdy poník, který tu s vámi byl celý život, náhle odejde.

A tak z nemocnice utekla.

Pomalu kráčela s hlavou skloněnou po cestě vinoucí se mezi sady a dívala se do země. Musela přece existovat nějaká cesta. Její Applejack přeci nemohla jen tak zemřít. Co by si bez ní počala? Vždyť toho spolu tolik prožily. Jak v dobrém tak i ve zlém.

Ne, ona nebude jen tak stát a nečinně přihlížet. Nevzdá se a najde cestu jak své drahé sestřičce pomoci. Jenže, kde by ji měla hledat, když všichni ostatní jsou již bezradní?

V tu chvíli ji náhle něco malého cvrnklo do čumáčku a vytrhlo ze zamyšlení. Podívala se na to. Byl to žlutý a seschlý list. Hned vedle ní ležel další a pak další a další. Byly jich stovky, tisíce.

Kdyby byl podzim, tak by to tady v sadech nebylo nic zvláštního, ale teď byl teprve začátek léta. Pomalinku začala zvedat hlavu vzhůru a skoro se bála toho, co nejspíš uvidí.

A měla pravdu. Všechny stromy v celých sadech byl pokleslé a jejich povadlé žloutnoucí listy se jeden po druhém se snášely dolů na zem, kde už vytvořily zdánlivě nekonečný žlutý koberec. Téměř to vypadalo, jako když i samotné stromy pláčou.

Ještě nikdy v životě nic takového tady v sadech Apple Bloom nezažila a okamžitě jí bylo jasné, že to má něco společného s tím, co se stalo Applejack. Cítila žal, jenž z těch jabloní vyzařoval. Stýskalo se jim po jejich majitelce, která o ně každý den tak svědomitě pečovala a která jim darovala téměř celý svůj život. Apple Bloom měla téměř pocit, že v šelestu padajících lisů slyší její jméno. „Applejack.“

Otřásla se, když ji z té scény, která se jí odehrávala před očima, zamrazilo v zádech a pak si náhle uvědomila, že dorazila na úplně jiné místo než, kde chtěla být. Stála v samotném středu celých jablečných sadů. Na místě, které měla Applejack ze všech nejraději.

Byl to malý kopeček, odkud šlo přehlédnout celé jejich sady včetně farmy. Na jeho vrcholku rostla prastará jabloň. Rostla tu už nejspíš dávno předtím, než se tady na okraji Svobodného lesa jejich rodina usadila. Jablíčka sice už dávno neplodila a přesto ji Applejack milovala. Pokaždé, když byla všechna práce hotová, si sem Applejack chodila odpočinout. Lehla si do trávy pod její staré mohutné větve a naslouchala šumění větru prohánějícího se v korunách stromů. Častokrát si dokonce s onou jabloní a vlastně i všema okolo povídala.

Apple Bloom sem za Applejack chodila moc ráda a společně tu strávily mnoho krásných a nezapomenutelných chvil. Většinou si jen tak lehly vedle sebe, Apple Bloom si položila svou hlavu do jejího klína a nechala se od ní hladit po hřívě.

Jenže proč sem přišla právě teď? Co ji sem zavedlo? To přeci nemohla být jen tak nějaká náhoda. Podívala se na tu starou mohutnou jabloň před sebou a skoro měla pocit, že se jí ten strom snaží něco říct. Něco nesmírně důležitého. Nějaký fakt, který ji celou dobu unikal. Kéž by jí tak dokázala porozumět.

Posadila se tedy do trávy, opřela se zády o její kmen a s pohledem upřeným do kraje naslouchala šepotu větru ve větvích.

 

• • •

 

Scootaloo si zabalila své školní pomůcky a vyběhla ven.

Dnes byla ve škole ze Znamínkových Křižáků jediná. Sweetie Belle byla v nemocnici a Apple Bloom teď měla zcela jiné starosti.

Zdálo se, že zpráva o nehodě, která se stala včera Applejack, se Ponyvillem rychle rozšířila, takže se slečna Cheerilee ani neptala, kde ty dvě klisničky jsou. Navíc se zdála zasmušilejší než kdy jindy. Dokonce i Silver Spoon a Diamond Tiara si odpustily své obvyklé povýšené vystupování a nechali Scootaloo a ostatní hříbata na pokoji.

„Hej, Scoot?!“ vyrušil ji náhle ze zamyšlení známý hlas.

„Apple Bloom? Co tady děláš?“ podivila se Scootaloo, když spatřila jednu ze svých nejlepších kamarádek. „Myslela jsem, že…“

„Potřebuju, abys mi s něčím hrozně důležitým pomohla“ skočila jí Apple Bloom do řeči.

„Cože?“ podivila se Scootaloo. „S čím?“

„Tady ti to říct nemůžu,“ rozhlédla se Apple Bloom bázlivě po okolí. „Řeknu ti to, až budeme u nás v klubovně. Tak pojď, musíme si pospíšit.“

Scootaloo jen pokrčila nechápavě rameny a spolu s Apple Bloom zamířila dolů k sadům, kde se skrývala jejich malá, ale útulná klubovna.

 

Pokračování