Tóny přátelství

Bylo již brzy k ránu, když Vinyl Scratch skončila se svým představením a zamířila k domovu. Zatím ještě byla stále tma narušená jen lehkou načervenalou září značící pomalu se blížící východ slunce, a tak Vinyl ani nepotřebovala své, pro ni typické, sluneční brýle. Posunula si je tedy kopýtkem vysoko do čela až skoro ke svému bílému rohu a odkryla tak své narůžovělé oči.

Ačkoliv bylo okolí ozářené jen slabým svitem měsíce a hvězd, trvalo jejím očím chvilku, než si na tu náhlou změnu zvykly, a tak chvilku jen oslepeně mžourala.

Jen několik jí nejbližších poníků vědělo, že její brýle nejsou jen pro okrasu a že důvod proč je nosí, je mnohem a mnohem vážnější. Samotná Vinyl se o tom jen velmi nerada zmiňovala i před přáteli a už vůbec ne před svými fanoušky. Chtěla, aby ji všichni viděli jako toho „cool“ poníka, který jim dělá DJe, a ne takovou, jaká doopravdy byla.

Proto téměř nikdy své brýle nesundávala. Jen ve velmi výjimečných případech a pokaždé jen na chvilku.

Nicméně to byla veliká úleva si je zas jednou po čase sundat a vidět svět takový jaký je a ne ukrytý za stínem těch tmavých brýlí.

Vesele si poklusávala potemnělým Ponyvillem, spokojená s úspěchem svého dnešního vystoupení a těšila se zas na další, které mělo přijít za týden, a kde se zas shledá se svými věrnými fanoušky.

Vždycky jí to přišlo zvláštní potulovat se takhle v noci po městě. Nikde nebylo ani živáčka, jen ona.

Její fanoušci šli spát dávno před ní, takže se domů vracela úplně sama, a aby si alespoň trochu ukrátila cestu, pozorovala okolní město skryté pod závoj noci. Dívala se do potemnělých oken spících domů, sledovala světlušky prohánějící se po parku, prošla pod starým blikajícím světlem a naslouchala tomu pro ni až nezvyklému tichu.

To, že udělala chybu, si uvědomila, až když už bylo příliš pozdě. „Sakra!“ zaklela a pokusila se kopýtkem posunout si své brýle zpátky na oči, aby je zakryla před tím nepříjemným blikajícím světlem, ale již to nestihla.

Tělo se jí zkroutilo v křeči a Vinyl se zhroutila na zem. Nic z toho už ale nevnímala. Její vědomí již totiž bylo pryč, ztracené vlivem přicházejícího záchvatu epilepsie, který se nelítostně zmocnil jejího těla i mysli.

 

• • •

 

Vinyl Scratch se pomalu probrala z bezvědomí. V hlavě jí bušilo a snad každý sval jejího těla sténal bolestí. Jen měkká postel, na níž ležela, tu bolest trochu tlumila.

Okamžitě věděla, že zažila další ze svých záchvatů a že tenhle musel být mimořádně silný, akorát si už nedokázala vzpomenout, jak k tomu došlo. Její vzpomínky byly rozházené a některé dokonce úplně chyběly. Na to už Vinyl byla celkem zvyklá, koneckonců se jí to nestalo poprvé. Akorát by ji hrozně zajímalo, jak se vlastně dostala domů. Byla si totiž celkem jistá, že když to přišlo, byla někde venku.

„Počkat! Tohle není můj domov!“ zděsila se, když si pokoj pořádně prohlédla. Popadla své brýle, které ležely na nočním stolku vedle postele a posadila se tak prudce, až jí skrz bolavé svaly projela další menší křeč.

Pokoj byl celkem pěkně zařízený, i když se zdálo, že všechno jeho vybavení už jsou pěkné starožitnosti. Na stěnách visela spousta obrázků a fotografií všemožných poníků. Závěsy zdobené malovaným vzorem v podobě malých jablíček byly zatažené, ale i tak bylo skrz ně vidět, že venku je již krásný slunný den.

Na křesle naproti posteli seděla malá žlutá klisnička s rudou hřívou ozdobenou stejně tak rudou mašlí a četla si knížku. Když uslyšela zavrzat postel, vzhlédla od rozečtené stránky a podívala se na tu bílou kobylku, která se v ní právě posadila.

„Dobrý ráno,“ pozdravila ji s andělským úsměvem a odložila knížku. „Zůstaňte ležet, hned skočím pro AJ nebo Big Maca. Ti už se o Vás postarají. Já jsem Vás měla jen hlídat, dokud se neprobudíte,“ dodala až s přehnaně vysokou hrdostí v hlase a odběhla z pokoje pryč.

Vinyl se chabě usmála a svalila se zpátky na postel. Ta klisnička byla vážně legrační.

Teprve teď si všimla, jaké tu panuje ticho. Ne, nebylo to tak úplně ticho, nějaké slabé zvuky přeci jen byly slyšet, ale místo aby ticho narušovaly, tak ho spíš jen prohlubovaly. Vinyl Scratch naslouchala tichému zpěvu ptáků a šumu větru v listoví tam někde venku za oknem. Bylo to zvláštní, celý život trávila v klubech nebo se sluchátky na uších a přitom to ticho, bylo tak příjemné.

Dveře do pokoje se otevřely a dovnitř vklouzli dva noví poníci společně s tou malou klisničkou, se kterou se již poznala.

Jako první byla oranžová kobylka se slámově zbarvenou hřívou a kloboukem na hlavě a tím druhým byl mohutný a statný tmavě červený hřebec s oranžovou hřívou. Oba dva měli Znaménko v podobě různých jablíček, takže se asi nejspíš jednalo o rodinu.

„Bré ráno, slečno,“ začala ta oranžová kobylka. „Já sem ňáká Applejack a tohle je můj brácha Big Mac,“ řekla a ukázala kopýtkem na toho hřebce vedle sebe.

„Já jsem Vinyl Scratch,“ představila se Vinyl a pokusila se na ně usmát, ale moc přesvědčivé to nebylo.

„Jak se cítíte?“ zamračila se Applejack. To jméno už slyšela, ale nedokázala si vzpomenout kde. „Tady brácha Vás našel v noci ležet v bezvědomí a v křečích na cestě na kraji Ponyville, tak sme Vás vzali k nám na farmu a postarali se o vás.“

Teprve teď si Vinyl uvědomila, že je krom jiného i čerstvě vykoupaná, a zrudla ve tvářích. Moc dobře věděla, k jakým všem nepříjemnostem může během záchvatu docházet a v očích těch dvou moc dobře viděla, že tomu tak i skutečně bylo, přesto se o tom ani jeden z nich slůvkem nezmínil a Vinyl jim za to byla ze srdce vděčná.

Applejack si moc dobře všimla, jak ta bílá kobylka zrudla a hned jí bylo jasné proč, ale pokračovala dál, jakoby se nic nestalo. „Máte štěstí, že sme zrovna s bráchou byli venku. Vypadalo to na blížící se bouřku, a tak sme raději šli do sadů zkontrolovat estli je všechno OK. Mohla ste pěkně nastydnout, kdybychom si Vás nevšimli.“

„Eeyup,“ dodal Big Mac na znamení souhlasu.

„Jsem vám všem třem velice zavázána,“ poděkovala Vinyl. „A teď bych už měla vyrazit domů. Nechci vás tu obtěžovat déle než je nutné.“

„Tak s tím ani za mák nesouhlasím!“ zarazila ji Applejack přísně. „Ještě nejste úplně v pořádku a bylo by od nás velice neslušné, kdybychom Vás v takovém stavu nechali jít. Hezky tu u nás zůstanete alespoň do zítra. Big Mac se o Vás postará, zatímco já a tady Apple Bloom budeme ve městě.“

„Eeyup,“ pokýval hlavou Big Mac a usadil se do křesla naproti posteli.

„Kdybyste něco potřebovala, stačí jen říct a Big Mac Vám to přinese. Zatím se tu u nás mějte pěkně a hezky si vodpočiňte,“ rozloučila se Applejack a společně s Apple Bloom zamířily za prací.

Vinyl se posadila a opřela se zády o čelo postele. Zvědavě pozorovala toho hřebce před sebou. I on ji pozoroval, ale za celou dobu nepromluvil ani slovo.

Ticho trvalo snad celou věčnost, až to nakonec Vinyl nevydržela a promluvila. „Ty toho moc nenamluvíš, co?“ zeptala se a až teprve pak si uvědomila, že nevědomky přešla do tykání.

„Nope,“ zavrtěl Big Mac hlavou a pokračoval v mlčení.

„Asi jsi o mně nikdy neslyšel, co?“ zeptala se Vinyl.

„Nope,“ bylo opět to jediné, co vyšlo z Big Macových úst. I když toho moc nemluvil, tak se zdálo, že je rád, když si s ním povídá.

Vinyl se trochu osmělila a pokračovala. „Já dělám po nocích DJe,“ pochlubila se.

„Jsem známá hlavně tady v Ponyville, ale občas mě zvou na nějaké akce i do Canterlotu a jiných větších měst,“ začala Vinyl vyprávět.

A tak povídala a povídala a hodiny jedna po druhé rychle utíkaly. Povídala mu o sobě, o hudbě, o té své nemoci a o spoustě dalších a dalších věcí. A i když Big Mac s ní za celou tu dobu prohodil jen několik málo slov, tak bylo zřejmé, že celou tu dobu jejímu vyprávění pozorně naslouchá.

Byla to úleva si takhle s někým popovídat a Vinyl nějakým šestým smyslem věděla, že cokoliv Big Macovi řekne, tak to navždy zůstane jen mezi nimi.

Své vyprávění přerušila jen na chvíli. To když jí Big Mac skočil udělat něco k obědu. Pak ji vzal s sebou na malou procházku po sadech a Vinyl opět pokračovala ve svém životním příběhu.

Když už se Vinyl cítila vyprávěním a chůzí vyčerpaná, posadili se společně pod jednu z jabloní a opřeni zády o její kmen naslouchali tichým zvukům přírody.

Slunce radostně zářilo a ve vzduchu se vznášela vůně dozrávajících jablek. Vinyl měla pocit, že takhle dobře si snad již celá léta neodpočinula.

Když se začalo smrákat, vrátili se společně na farmu, kde na ně už čekala Applejack s přichystanou večeří.

Všichni, včetně Bábi Smithové, se společně usadili k jednomu velikému stolu a pustili se do jídla. Applejack, Apple Bloom i Bábi Smithová toho měli spoustu k vyprávění. I Vinyl se samozřejmě ihned zapojila radostně do jejich rozhovoru. Jen Big Mac téměř celou dobu mlčel, ale při tom všemu pozorně naslouchal, jak bylo jeho zvykem.

Po večeři strávili ještě nějaký čas na zápraží a pozorovali vycházející hvězdy. V tu chvíli se Vinyl přistihla, že uvažuje nad tím, jaké by to bylo mít takovou krásnou rodinu, jako mají tihle poníci. Záviděla jim, ale zároveň věděla, že kdykoliv by jen chtěla, tak stačí jen za nimi přijít a oni ji u sebe zas rádi přivítají.

S těmito myšlenkami se odebrala ke spánku a spolu s ní i všichni ostatní. Nepamatovala si, kdy naposledy šla spát takhle brzy.

Ráno po snídani se se všemi rozloučila a konečně zamířila domů. Již ji nic nebolelo a cítila se nádherně odpočatá.

„Tak zas někdy na shledanou. Moc rád jsem si s tebou popovídal,“ byla slova, která jí při rozloučení řekl Big Mac a která jí po celou cestu domů zněla v hlavě. Byla to ta nejdelší řeč, kterou k ní za celou tu dobu pronesl.

 

O několik dní později

 

Její vystoupení se již téměř chýlilo ke konci a právě na tuto chvíli si Vinyl nachystala své překvapení.

Písnička, kterou právě hrála, skončila a Vinyl se chopila mikrofonu. „Jsem ráda, že se tu dnes všichni skvěle bavíte. Jako další písničku jsem si přichystala něco speciálního. Je to na počest jednoho mého skvělého přítele, který mi pomohl, když mi bylo nejhůř. Možná ho někteří z vás znají, a i když toho on sám moc nenamluví, tak je to opravdu skvělý poník. Jmenuje se Big Mac a tahle další písnička je jen pro něj.“

S těmito slovy opět zapnula hudbu a roztočila desky, ale z mohutných reproduktorů po stranách místnosti se nevydralo nic jiného než naprosté a dokonalé ticho. Ne, počkat. Tak úplné ticho to nebylo, jen tóny písně, kterou hrála, byly sotva slyšitelné. Celý sál pomalu umlkl a pozorně té hudbě naslouchal. Byl to zpěv ptáků, šum listů ve větru, zurčení horské bystřiny a mnohem a mnohem víc.

Když píseň skončila, panovalo v sále naprosté ticho. Žádný z poníků, kteří tu právě byli, neměl dost odvahy, aby tu magickou chvíli porušil. Nakonec to byla sama Vinyl Scratch, která, ač velmi nerada, to ticho přerušila další ze svých skladeb a pokračovala tak dál ve svém obvyklém programu.

A ačkoliv věděla, že její přítel Big Mac na její přestavení nejspíš nikdy nepřijde, tak cítila, že ať už je kdekoliv, tak maličký kousek jeho srdce je pořád s ní.

 

Konec