Těžký život

Potemnělým pokojem se náhle rozeznělo hlasité drnčení. Starý a viditelně již léta používaný budík poskakoval zuřivě po nočním stolku, dokud ho prudké máchnutí kopýtkem neumlčelo.

Kobylka ležící v posteli hlasitě zazívala a vstala. Venku byla ještě tma, tak jako každé ráno, když vstávala do práce.

Její mysl se stále ještě nacházela částečně v říši snů, takže chvilku trvalo, než se jí podařilo ve svém bytě rozsvítit.

Byl to malý byteček, nic víc než dvě místnosti, z nichž jedna sloužila jako ložnice a druhá jako kuchyňka, a koupelna. Nebylo to moc, ale jí to stačilo, navíc si nic lepšího ani se svým skromným platem nemohla dovolit.

Trochu se protáhla a zamířila do koupelny. Umyla se, vykartáčovala svou švestkově zbarvenou srst, sčesala trochu tu neposednou narůžovělou hřívu a krátkým pohledem zelených očí zhodnotila svou práci a spokojená zamířila do kuchyňky.

Zde z košíku sebrala pár rudých jablíček a strčila je do své brašny, kde už čekaly připravené další věci, které dnes potřebovala. Pak brašnu sebrala, položila si ji na záda a zamířila ven.

Ponyville byl v tuto brzkou hodinu téměř prázdný, ale přeci jen se dnes našel někdo, kdo jí alespoň na chvilku poskytl nějakou společnost.

„Dobré ráno, slečno Cheerilee,“ přivítala ji známá šedá poštovní kobylka.

„Ach, dobré ráno, Derpy, copak tu dnes děláš tak brzy?“

„Ale,“ řekla Derpy a mávla při tom ležérně kopýtkem, „včera k nám večer přišla jedna mimořádná zásilka a je třeba ji doručit co nejdříve.“

„A jak se má Dinky?“ zeptala se Cheerilee.

„Ta teď ještě nejspíš spí. Ani chudinka neví, že jsem už dávno venku,“ zasnila se na chvilku Derpy a v myšlenkách se vrátila ke svému jedinému a milovanému hříbátku. „Snad se nevzbudí dřív, než ji přijdu vyzvednout do školy.“ Pak se Derpy zarazila a zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala. Do tváří se jí vlilo trochu červeně, když si uvědomila, že teď byla trochu mimo. „Ehm… A jak se jí vede ve škole? Doufám, že nezlobí?“

„Je to jedna z nejhodnějších klisniček, kterou jsem kdy potkala, usmála se na ni Cheerilee a Derpy jí celá štěstím bez sebe úsměv opětovala.

Pak se ale náhle zarazila, rychle se podívala na hodiny na věži ozářené paprsky právě vycházejícího slunce a vyhrkla ze sebe: „Promiň Cheerilee, ale už musím letět. Ráda jsem tě potkala.“ A byla pryč.

Cheerilee jen lehce zavrtěla hlavou nad tou zvláštní, ale milou kobylkou a sama zamířila za svou prací, která ji čekala ve škole.

Odemkla dveře, pootvírala všechna okna, aby dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu a pustila se do úklidu.

Již na první pohled bylo zjevné, že tu celý víkend nikdo nebyl, a tak práce bylo docela dost. Musela otřít prach a celou budovu školy důkladně vymetla. Měla ráda, když její žáci ráno přicházeli do krásné a čisté třídy.

Když byla se vším hotová, zbývala do začátku vyučování už jen necelá půlhodina, a tak vzala do pusy křídu a začala na tabuli psát poznámky k látce, kterou dnes chtěla probírat.

Skončila přesně ve chvíli, kdy za hlasitého lomozu do třídy vpadla první skupinka žáků. Ihned se zarazili, když ji spatřili, a ztichli. „Dobré ráno, slečno Cheerilee,“ přivítali ji společně.

„Dobré ráno,“ odpověděla Cheerilee mile.

Všechna hříbata se usadila, opět se zabrala do svého rozhovoru a čekala, až dorazí zbytek jejich spolužáků, kteří se jeden po druhém trousili do třídy. Každého z nich Cheerilee mile přivítala ve své třídě a zářivě se usmála. Byla tu Twist, Silver Spoon, Diamond Tiara, Apple Bloom, Sweetie Belle, Featherweight a další a jako úplně poslední s pětiminutovým zpožděním dorazila Dinky Hooves. Celá neupravená a rozcuchaná, ale s úsměvem na rtech a muffinem pevně sevřeným v ústech.

Cheerilee se usmála. Zdálo se, že Derpy dnes ráno nestíhala a vzbudila svou Dinky pozdě, ale to Cheerilee nijak nevadilo.

„Utište se, prosím. Dnes…“ začala svůj výklad, ale pak se zarazila. Jedna z lavic ve třídě byla prázdná.

Rychle očima třídu ještě jednou prolétla, aby zjistila, kdo chybí. „Kde je Scootaloo?“ zeptala se Apple Bloom se Sweetie Belle.

„My nevíme,“ odpověděly obě společně a pokrčily rameny. Pak se slova ujala Apple Bloom. „Dnes ráno na nás nikde nečekala,…“

„… a tak jsme mysleli, že už je tady,“ dokončila Sweetie Belle.

„Nevíme, co s ní je,“ řekly opět společně a bylo vidět, že jsou z nečekané absence své kamarádky nervózní.

A Cheerilee se jim ani nedivila. Ty tři byly prakticky nerozdělitelné, a fakt, že jedna z nich chyběla, nevěstil nic dobrého. Cheerilee z toho neměla dobrý pocit, ale nic moc dělat nemohla, dokud vyučování neskončí. „Snad se do té doby objeví,“ pomyslela si a pustila se do výkladu.

O dvě hodiny později byla stále lavice Scootaloo prázdná. To rozhodně nebylo normální. Něco se jí určitě muselo stát, a tak se nakonec rozhodla k tomu, co již léta neudělala. Ukončila předčasně dnešní výuku.

Poté co se postarala, že si nikdo nic ve škole nezapomněl a vyprovodila je ze třídy, zamířila na druhý konec Ponyville, kde bydlela Scootaloo.

Věděla, že to má ta ubohá malá klisnička teď těžké. Maminka jí před pár lety zemřela, a teď žila se svým otčímem někde až na samém okraji města.

Chtěla se vydat tou nejkratší cestou přímo skrz město, ale nějaký zvláštní pocit hluboko v srdci ji zarazil, a tak to raději vzala malou oklikou přes park.

Touhle dobou byl park téměř prázdný. Zahlédla jen pár dalších poníků, kteří se v něm procházeli.

Už se chystala parkem co nejrychleji proklusat, když se znovu ozval ten podivný pocit. Poznala ho. Byl to její starý učitelský instinkt, který se jí snažil něco sdělit anebo spíš něco ukázat. A tak se za ním vydala.

Cesty se úžily a křoví kolem nich stále přibývalo a bylo stále méně a méně udržované, až náhle cesta úplně skončila.

Cheerilee se zarazila. Tohle nečekala. A tehdy to zaslechla. Tichý, zoufalý pláč.

Okamžitě se jako lvice chránící své mladé prodrala hustým křovím a nevšímala si trnů, které ji poškrábaly na bocích.

A tam, v tom nejhustším houští, stočená do klubíčka, ležela Scootaloo. Hlasitě plakala a její malé tělíčko se zachvívalo divokými vzlyky. Byla celá odřená, plná modřin a v kopýtkách přitisknutých ke své hrudi něco svírala. Bylo to dřevěné a rozlomené na několik kusů. Cheerilee okamžitě pochopila, že to nemůže být nic jiného než její milovaná koloběžka.

„Scootaloo,“ oslovila ji Cheerilee, aby se jí snad nelekla.

Scootaloo se na ni podívala uplakanýma rudýma očima a skrz vzlyky ze sebe vysoukala tiché „Běž pryč.“

Cheerilee se, ale tak snadno odbýt nedala. Místo toho si lehla hned vedle ní a konejšivě ji objala. Zdálo se jí to nebo se k ní Scootaloo opravdu ještě více přitiskla? Začala ji něžně hladit po hřívě a šeptat uklidňující slůvka.

Trvalo snad hodiny, než její pláč alespoň trochu ustal a tehdy se ji Cheerilee rozhodla zeptat na otázku, která jí celou tu dobu vrtala v hlavě. „Copak se ti stalo, zlatíčko?“

Scootaloo se na ni dlouze podívala, jako by se jí snad s něčím chtěla svěřit, ale nakonec uhnula pohledem a zašeptala: „Spadla jsem z koloběžky.“

Cheerilee ihned poznala, že je to lež, a i když věděla, že to pro Scootaloo bude nesmírně těžké, musela z ní pravdu dostat za každou cenu. „Vím, že to není pravda. Stalo se ti něco jiného, že?“ řekla sice přísně, ale tvář měla plnou soucitu a pochopení.

Scootaloo dlouze mlčela a pak aniž by se na ni podívala, téměř nepatrně přikývla.

Otázky, která měla přijít teď se Cheerilee bála nejvíc, ale musela to udělat. Navíc už nějakou dobu měla podezření.

„Tvůj nevlastní táta, tě doma bije, viď?“ zeptala se.

Ticho, které následovalo, trvalo snad roky a na jeho konci Scootaloo opět nepatrně přikývla a ihned vzápětí propukla v další neovladatelný pláč. Pevně se k Cheerilee přitiskla a zabořila svou tvář do srsti na její hrudi.

Teď když už to bylo venku, spadl Cheerilee ze srdce veliký kámen, ale na jeho místě se ihned objevil další. Konečně znala pravdu a bylo na čase začít jednat.

Vyčkala chvíli až se Scootaloo opět trochu uklidní a pak jí pokynula. „Pojď, půjdeme si společně s tvým tátou promluvit.“

Ze Scootaloo bylo patrné, že má obrovský strach, ale zdálo se, že Cheerilee důvěřuje, a tak se zvedla a společně zamířily k jejímu domovu.

Cheerilee si ještě cestou od Scootaloo vzala její rozbitou koloběžku a dala si jí do brašny. To aby té ubohé klisničce nepřekážela.

 

• • •

 

Cheerilee zaklepala jednou a pak, když se nic nedělo, to zkusila ještě jednou. Bála se, aby svým klepáním ty chatrné dveře nevyrazila.

Tak tady Scootaloo žila celá ty léta? V téhle odporné rozpadající se ruině? Co to je za poníka, že dovolí žít malé klisničce na takovém místě?

Po nesmírně dlouhé době se ozvalo odemykání zámku a dveře se otevřely. Zevnitř se vypotácel postarší hnědý pegas. Byl celý špinavý a byl z něj cítit alkohol. Když ho Scootaloo spatřila, schovala se za Cheerilee a třásla se strachy.

„Co chceš?!“ začal nevrle.

„Chtěla bych si s Vámi promluvit o Vaší nevlastní dceři,“ zkusila to Cheerilee diplomatickým přístupem. „Víte, jsem její učitelka a poslední dobou jsem si nemohla nevšimnout jejích…“

Hnědý pegas jí ale arogantně přerušil. „Co je mi po nějaké fuchtli, kterou má ta moje nána za učitelku. Zas někomu něco nakecala, co? Já jí ale ukážu, té mrše ulhané.“

„No dovolte!“ ohradila se Cheerilee, ale pegas ji zcela zjevně ignoroval a stále si mlel tu svou.

„Nikdo mi nebude kecat, do toho jak já mám vychovávat svou vlastní dceru. Kdo ti vůbec dal právo mě obtěžovat a kecat mi do výchovy?“

„Ale…“ zkusila to znovu Cheerilee, ale opět byla přerušena.

„Já tý malý děvce ale ještě ukážu. To jí nestačilo, že jsem o ní dneska přerazil tu její pitomou koloběžku? Ne, asi ne! Ona si sem ještě musí přivést nějakou blbou krávu, která musí do všeho kecat.“

„Cože?!“ rozkřičela se na něj Cheerilee. Nebyla ani tak šokovaná výrazy, kterými ji právě nazval, ale spíš tím, co ten poník provedl té malé Scootaloo. „Okamžitě přestanete týrat svou dceru, nebo na Vás zavolám stráže.“

„Ty hnusná mrcho!“ osopil se na ní pegas. „Nikdo, opakuji nikdo, mi nebude kecat do toho jak se mám chovat ke své dceři.“ A v ten moment se rozpřáhl a plnou silou uhodil Cheerilee kopytem do obličeje.

Cheerilee se zajiskřilo před očima, ale tu strašlivou ránu ustála. V puse cítila krev z prasklého rtu. Podívala se na toho hnědého pegase ledově chladným pohledem plným děsivé nenávisti. Ten se náhle zarazil a o krok ustoupil. Cheerilee mu však už neřekla nic, jen se otočila ke Scootaloo, jež byla děsem nad tím, co právě viděla, téměř bez sebe, a řekla tichým a vyrovnaným tónem: „Pojď, Scootaloo, tady již pro nás dvě není místo.“

A Scootaloo bez váhání poslechla.

 

• • •

 

První místo, kam zamířila, byla farma u jablečných sadů. Bylo to nedaleko a věděla, že je tam kobylka, na kterou se může kdykoliv spolehnout.

Když je obě dvě Applejack spatřila, zděsila se. Jedna plná modřin a druhá s čumáčkem od krve. Už se chystala zeptat, co se stalo, ale něco v očích Cheerilee ji zarazilo.

„Nechám ti tu teď na chvíli Scootaloo,“ řekla jen Cheerilee prostě. „Postarej se o ni, prosím. Něco si jen zařídím a za chvíli jsem zpátky.“

Applejack jen mlčky přikývla. Věděla, že ať už se stalo cokoliv, na povídání bude čas později.

Dalším místem, kam Cheerilee zamířila, byla radnice, kde strávila velmi dlouhou dobu rozhovorem se starostkou. Když odtamtud odcházela, zářil na jejích rtech vítězoslavný úsměv.

Ještě však zbývalo zařídit poslední věc, a tak se vydala za Twilight do knihovny.

 

• • •

 

Ze svých pochůzek se vrátila zpátky do sadů až skoro večer. Applejack mezitím Scootaloo umyla, ošetřila a uložila do postele v pokoji Apple Bloom, kde Scootaloo nakonec i usnula. Apple Bloom mezitím svou spící kamarádku věrně hlídala.

Cheerilee se usmála nad její nevinou spící tváří, a skoro jí bylo líto ji probudit, ale bohužel musela. Tady Scootaloo celou noc být nemohla. Byl čas ji vzít do jejího nového, i když možná jen dočasného domova.

„Pojď Scootaloo, půjdeme ke mně,“ zatřásla s ní Cheerilee něžně. „Mám tam volnou pohovku, na které se můžeš krásně vyspat.“

Scootaloo zmateně zamrkala, protřela si své zalepené oči, a když nad sebou spatřila tvář své učitelky, nádherně se usmála.

 

• • •

 

Domů dorazily až po setmění. Cheerilee připravila pro Scootaloo místo na spaní a dala jí k večeři něco z jablečných koláčků, které jim Applejack dala na cestu.

Scootaloo mlčky všechno snědla a hlasitě při tom zívala. Cheerilee jí, ale ještě než půjde spát, chtěla ukázat jednu věc.

„Scootaloo, něco jsem ti přinesla,“ řekla a natáhla hlavu do své brašny a vytáhla odtamtud nově spravenou koloběžku. Vypadla snad ještě lépe, než kdy předtím.

Scootaloo překvapení vytřeštila oči a jen tam tak s pusou dokořán stála. Pak se trochu vzpamatovala, koloběžku si od Cheerilee vzala a přitiskla ji pevně ke své hrudi, jako nejcennější poklad, kterým byla. V očích měla slzy a rty se jí lehce chvěly.

„J-j-jak?“ zeptala se prostě.

„Zašla jsem za Twilight a ta ti ji kouzlem spravila,“ usmála se na ni Cheerilee.

„Díky, díky, díky,“ vyhrkla ze sebe Scootaloo, upustila koloběžku a pevně Cheerilee objala. „Jsi ten nejlepší poník v celé Equestrii.“

Pak se náhle zarazila a dodala: „Ale neříkej to Rainbow Dash.“

Cheerilee se neubránila lehkému smíchu a i tvář Scootaloo se o poznání rozjasnila. Bylo už ale hodně pozdě a tudíž čas jít spát.

Cheerilee uložila Scootaloo do jejího nového pelíšku, popřála jí dobrou noc, zhasla a také zalehla.

Už skoro usínala, když ucítila, jak se někdo opatrně vloudil do její postele a pevně se k ní přitiskl. Cheerilee Scootaloo pevně objala a společně za chvilku usnuly.

 

• • •

 

Deset let. Deset let uplynulo od doby, kdy si k sobě vzala do opatrování Scootaloo. Nejprve si myslela, že je to jen na chvíli, než se to nějak vyřeší, ale pak si přirostly k srdci a už spolu zůstaly. A teď byla Scootaloo už několik měsíců pryč. V Canterlotu, kde se ucházela o místo mezi Wonderbolts. A hrozně Cheerilee chyběla.

Každý den spolu brzy ráno chodily do školy a ona jí se vším pomáhala. A stále nemohla zapomenout na ten den, kdy se jí konečně podařilo přemluvit Rainbow Dash, aby Scootaloo trénovala. Tehdy jí poprvé Scootaloo řekla: „Díky, mami.“

Celé roky pak Scootaloo tvrdě cvičila, až nakonec před několika měsíci jí Rainbow Dash zajistila místo mezi zájemci o vstup do jejich řad. Zvláštní bylo, že samotná Rainbow Dash, ač o tom často mluvila, nikdy k Wonderbolts nenastoupila. Zůstala navždy jen jejich fanouškem, ačkoliv stále u nich měla velmi dobré jméno.

A tak se teď Cheerilee vracela sama domů a vzpomínala na ty krásné chvíle, které spolu prožily.

K jejímu údivu byly dveře do bytu odemčené. Že by ráno zapomněla zamknout?

Otevřela dveře a zarazila se. Přímo před ní stála její milovaná Scootaloo. Chvíli se jen na sebe plny překvapení dívaly a pak Scootaloo vykřikla. „Já to dokázala, mami. Vzali mě mezi sebe,“ a skočila jí kolem krku.

„To ale znamená, že…“ bleskla hlavou Cheerilee smutná myšlenka, na to, že už ji skoro neuvidí.

Scootaloo si všimla jejího zachmuření a lstivě se usmála. „Ale přijala jsem to jen za té podmínky, že budu moct zůstat v Ponyville,“ vyhrkla ze sebe s nadšením.

Cheerilee ji pevně objala a začala plakat. Ano, bylo v těch slzách trochu smutku z doby, kdy byly od sebe odloučeny, ale jinak to byly slzy štěstí a hlavně pýchy.

 

Pokračování