Šťastná shledání

Prudký závan mrazivého větru se mu náhle nečekaně opřel do boku a srazil ho do vývrtky.

Mocným máchnutím svých křídel získal zpět rovnováhu a dorovnal ztracenou výšku. Celé to trvalo jen okamžik, ale on věděl, že další takovou chybu si už nesmí dovolit. Jeho pronásledovatelé mu byli na stopě a rychle se blížili, jenže přes tu hrozivou vánici, která tady vysoko v horách daleko od Equestrijských hranic panovala, neviděl ani je, ani cokoliv jiného. Jen bílou neprostupnou clonu sněhových vloček.

Přesto ho jeho pegasí instinkty neomylně vedly správným směrem. Pryč od nepřátel, kteří mu byli v patách. Pryč z království gryfů. Pryč od nebezpečí, které mu hrozilo a zpátky k milující manželce a dceři, jež na něj někde čekaly.

Už od začátku mu bylo jasné, že vydávat se sem tak hluboko na nepřátelské území, nebyl zrovna nejlepší nápad, ale jeho čest mu nedovolila odmítnout rozkaz svého velitele. Navíc v celé místní posádce nebylo lepšího zvěda, než byl on, a fakt, že by pak místo něj nastoupil někdo jiný s menší nadějí na úspěch, byl pro něj nepřípustný.

Zpočátku to byla úplně obyčejná průzkumná mise, ale pak to šlo do kytek. Za jedním skalním ohybem úplnou náhodou narazili na pětičlennou gryfí hlídku. Byl to pro všechny takový šok, že se chvilku jen nehybně vznášeli ve vzduchu a překvapeně se na sebe dívali.

Pak se na ně gryfové vrhli. On sám z toho místa unikl jen tak tak, ale jeho parťák už takové štěstí neměl. Jeho tělo teď leželo kdesi tam dole rozsápané a polámané.

Oficiálně sice žádná válka mezi Equestrií a Gryfím Královstvím vyhlášena nebyla, ale bohužel podobné potyčky byly tady v horách na denním pořádku. Takže jakmile spatřil tu gryfí hlídku, bylo mu jasné, že jim musí uniknout stůj co stůj. Věděl totiž, že pokud by ho chytili, tak velení armády v rámci zachování křehkého a poněkud nestabilního míru okamžitě popře veškerou jeho existenci. A to klidně i před samotnou Celestií.

Otázkou však bylo, jestli se mu jeho únik podaří.

Zprvu se zdálo, že se na něj usmálo štěstí a rychle se od svých pronásledovatelů vzdaloval, ale pak přišla ta hrozná vánice. Srážela ho, zpomalovala a k tomu všemu začaly jeho perutě pomalu namrzat, což nebylo vůbec dobré.

Alespoň jednu výhodu ta vánice měla. Nikdo z těch gryfů, co měl za patami, ho neviděl. Jenže to znamenalo, že nevidí ani on je a jak je znal, tak ti se rozhodně jen tak nevzdají kvůli nějakému sněhu.

A měl pravdu.

Náhle se nalevo od něj v jinak naprosto dokonale bílé stěně objevil šedý stín, který se rychle přibližoval.

Náš pegas v ten okamžik bleskurychle složil křídla a přešel na volný pád. Nad hlavou mu jen chviličku na to prolétl rozzuřený gryf. Pokusil se do něj zatít své okované drápy, ale ty naštěstí jen neškodně sklouzly po pegasově hřbetním brnění.

Gryf zařval vztekem a bolestí. Jeden z jeho drápů se totiž zachytil do spáry mezi dvěma pláty a za hlasitého křupnutí se ulomil.

„Patří ti to, ty slepičí mozku!“ zařval na něj pegas a prudce svá křídla zase roztáhl, čímž přešel do rychlého klouzavého letu a ztratil se gryfovi v bílé mlze.

Sice se mu podařilo uniknout, ale teď bylo jasné, že jde do tuhého. Gryfové byli někde kolem něj a bylo jen otázkou času, kdy ho díky svým mimořádným smyslům zase najdou.

Sotva mu hlavou bleskla tahle myšlenka, objevil se před ním další stín. Jenže tenhle letěl stejným směrem jako on, takže si pegase nejspíš ještě ani nevšiml, což byla skvělá příležitost pro útok.

Pegas několikrát máchnul křídly a vystoupal o několik metrů výš, ale tak, aby gryfa pod sebou neztratil z dohledu. Pak znovu srazil křídla co nejtěsněji k tělu a v střemhlavém letu zaútočil.

V plné rychlosti a okovanými kopyty napřed narazil do gryfových zad těsně nad jeho pravým křídlem, kde jak věděl je jejich brnění nejslabší.

Zadunělo to jako zvon a v gryfových útrobách něco příšerně křuplo. Rozstříkla se krev a pokropila pegasův čumák. Z té odporné železité chuti se mu udělalo zle. Odplivnul si a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak zmrzačený gryf padá k zemi.

„Chcípni, ty vypelichaná obludo!“ počastoval svého nepřítele další nadávkou a podíval se vzhůru.

A právě tak akorát.

Řítil se na něj svrchu další gryf.

Instinktivně se lehkým mávnutím křídly stočil na stranu. Bylo to však jen tak tak a gryf se kolem něj prořítil tak blízko až o sebe jejich brnění v té rychlosti zajiskřila.

Sotva se pegas trochu vzpamatoval, vrhl se za gryfem, ale ukázalo se to jako chyba.

Gryf vzepjal svá majestátní křídla tak rychle až téměř zastavil na místě. Pak se otočil na záda odhodlaný napadnout toho opovážlivce, který ho napadl.

Pegas se pokusil zabrzdit, ale věděl, že no nemůže stihnout, takže sotva se mu dostal na dosah, gryf na něj zaútočil svým pařátem.

Prudká rána do boku ho srazila stranou a gryfovy drápy se zabořily hluboko do jeho masa. Nebýt brnění, které ho ochránilo před nejhorším, byl by teď určitě po smrti.

Pegas bolestivě zařičel a vykopl kopyty. Byla to šťastná rána, která zasáhla gryfa přímo mezi oči a odhodila je od sebe.

Pegas zatnul zuby a zamával křídly, aby svůj pád zastavil. Bolelo to jako ďas a cítil, jak mu po boku stéká krev. V tom mrazivém počasí nepříjemně chladila.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, z boku zaútočil další gryf. Raněný pegas však už neměl dost sil na pořádné manévrování. Pokusil se sice uhnout, ale bylo to až příliš pomalé. Do boku se mu zaryly další drápy a prudký náraz ho omámeného roztočil k zemi.

Znovu zoufale máchl křídly, aby vyrovnal svůj pád, ale právě v ten okamžik se mu přímo do zad zaťal další dráp a přeťal jeden z hlavních křídlových svalů. Rána se okamžitě zalila proudem krve, ale to už ani pegas nevnímal. Napůl omámený bolestí se řítil k zemi. Nic na světě už nemohlo jeho pád zastavit.

Dopadl hluboko do sněhové závěje tak prudce, že se sníh rozlétl až několik desítek stop okolo. Ta závěj mu však zachránila život.

Gryfové krátce na to přistáli vedle něj. Něco si říkali, ale jemu tak bušila hlava bolestí, že je ani nevnímal. Pak ho popadli do svých spárů a odnášeli pryč a on si ke své hrůze uvědomil, že už nikdy neuvidí domov, ale hlavně také, že už se nikdy nesetká se svou jedinou dcerou. Už nikdy neuvidí svou malou…

Prudká rána do hlavy ho v ten okamžik připravila o poslední zbytky vědomí.

 

• • •

 

Slečna Cheerilee stála u otevřeného okna a dívala se ven. Pozorně však při tom naslouchala tomu, co se děje za jejími zády. Tomu sotva slyšitelnému šustění per či tužek po papíře a občasnému tichému zamyšlenému mumlání jejích studentů.

„Sweetie Belle!“ napomenula mírně jednu ze svých žákyň, která se právě snažila nenápadně nahlédnout přes rameno své kamarádky Apple Bloom a pokusit se tak najít odpověď na otázku, se kterou si nevěděla moc rady. Sotva však uslyšela své jméno, zpozorněla a upřela své oči zpátky na papír před sebou. Na papír s písemkou.

Cheerilee se usmála a krátkým pohledem zpátky do třídy zkontrolovala, zdali je vše v pořádku.

Scootaloo, která k ní seděla nejblíže, si jejího pohledu všimla, přestala se na chvilku věnovat písemce a úsměv jí opětovala.

Cheerilee by se na tu malou klisničku, kterou měla tak ráda, klidně vydržela dívat celé hodiny, ale nechtěla ji při takhle důležitém testu rušit, a tak se, i když nerada, opět zadívala z okna ven a zamyslela se.

Od onoho osudného dne, kdy našla malou Scootaloo ležet zbitou a uplakanou, už uplynul více než rok. Rok, který téměř celý strávily pospolu. Rok, během kterého si k sobě přirostly k srdci víc než by kdy Cheerilee považovala za možné.

Zamilovala si tu malou oranžovou klisničku a Scootaloo, i když se to před ostatními snažila skrývat, měla ráda ji. Cheerilee ale nepotřebovala, aby jí svou lásku Scootaloo dávala nějak okatě najevo a ani po tom, popravdě řečeno, moc netoužila, vždyť ty radostné pohledy a noci, kdy se k ní Scootaloo v posteli tulila, byly víc než si, kdy ve svém životě mohla přát.

Konečně měla to, po čem ve svých snech nejvíce toužila a co jí bohužel život odepřel. Měla dceru.

Náhlé dunivé zaklepání na dveře přerušilo tok jejích myšlenek a vytrhlo ji ze zamyšlení. A nejen ji. Celá třída okamžitě zpozorněla a přestala si všímat svých písemek.

Cheerilee se otočila a zadívala se na dveře. „Kdo by to tak mohl být? Nikoho přeci nečekala,“ blesklo jí hlavou.

„Vstupe,“ vyzvala toho, kdo stál za dveřmi, a sledovala, jak se dveře pomalu otvírají a odhalují postavu nějakého cizího pegase. I když si byla celkem jistá, že ho dosud nikdy v životě neviděla, bylo na něm něco až děsivě známého.

Byl krémově bílý se zlaceným brněním typickým pro většinu strážných. Jeho hříva byla hnědá s odstínem trochu do červena a oči měl fialové až téměř purpurové.

„Zdravím,“ uklonil se sotva vstoupil do třídy a odložil svou helmu, kterou až dosud svíral v jednom ze svých kopýtek, na zem. „Omlouvám se, že Vás ruším při vyučování,“ pokračoval s pohledem upřeným na Cheerilee. „ale posílají mě sem z radnice. Hledám totiž jistou mladou slečnu a tam mi řekli, ať se jdu poptat sem, že ji tady určitě najdu. Ta, jež hledám, se jmenuje Scootaloo.“

Při tom posledním slově sebou Cheerilee šokovaně škubla a myslí jí blesklo nečekané poznání. Ta tvář, ty oči. Jen jediný poník, kterého znala, měl podobné rysy a tím poníkem, byla její Scootaloo.

I Scootaloo se náhle zcela překvapeně podívala na onoho pegase a bylo na ní vidět, jak se výraz její tváře pomaličku mění z překvapení na výraz neskonalého údivu.

„Tati?“ zeptala se třesoucím hlasem a pegas s pohledem upřeným do jejích očí lehce přikývl.

„Tati!“ vykřikla a seskočila ze své lavice a rozeběhla se k němu. „Tati! Tatínku,! volala stále hlasitěji, dokud mu neskočila kolem krku a neobjala ho tak nejtěsněji, jak dokázala. Pegas její objetí láskyplně opětoval a v jeho očích byly slzy.

„Já myslela…“ zavzlykala Scootaloo náhle, ale sotva začala, přistálo jí na rtech jeho kopýtko a zarazilo ji.

„Teď ne, drobku,“ zarazil ji pegas hlasem, ze kterého byla cítit bolest. „Teď ne, ale slibuji, že až přijde vhodná chvíle, tak ti všechno povím.“

Cheerilee a zbytek třídy se na ty dva dívali se směsicí nečekaného údivu a radosti. Přesto ve svém srdci cítila Cheerilee i něco jiného. Něco, co by tam v takové krásné chvíli být nemělo.

Byl to strach. Strach, že o svou malou Scootaloo zase přijde.

„A kdopak je tahle překrásná mladá dáma?“ zeptal se náhle pegas s očima upřenýma na Cheerilee a úplně ji tím zaskočil.

„To je naše učitelka,“ řekla mu Scootaloo. Pak se rozhlédla po třídě a po chvilce váhání něco svému tatínkovi zašeptala.

„Opravdu?“ podivil se bílý pegas. „Tak to je mi velikou ctí, že Vás poznávám, mladá dámo,“ usmál se na ní a pokusil se uklonit, ale Scootaloo, která ho za žádnou cenu nehodlala pustit, mu v tom tak trochu překážela.

Cheerilee z toho byla tak v rozpacích, že najednou neměla ani tušení, co říct. A kdyby její srst nebyla tak temně fialová, bylo by vidět jak moc se červená.

„D-děkuji,“ vykoktala konečně ze sebe po chvilce, zcela zjevně zaskočená tím galantním chováním.

„Pokud by to nevadilo, velice rád bych si teď se Scootaloo promluvil chvilku o samotě. Jistě chápete, že po tolika letech si toho musíme spoustu povědět,“ řekl pegas tak trochu omluvně a s mírně provinilým výrazem. Jakoby snad tušil, co se právě Cheerilee honí hlavou.

Cheerilee přikývla, i když její srdce proti tomu ze všech sil protestovalo, a sledovala, jak ti dva společně opouštějí její třídu a bolestivě ji z toho píchalo u srdce. Věděla, že bez Scootaloo by si už svůj život nedokázala ani představit.

Na písemku si toho dne už nikdo včetně Cheerilee ani nevzpomněl.

 

• • •

 

„Omlouvám se, že jsem Vám tak vtrhl do vyučování, ale jistě pochopíte, že jsem už to čekání nemohl vydržet, když už jsem byl tak blízko,“ začal pegas, když se po vyučování se Scootaloo po boku opět sešel na chodbě před třídou se slečnou Cheerilee.

„Nic se nestalo,“ usmála se na něj Cheerilee. Teď už byla mnohem klidnější, ačkoliv stále hluboko v srdci cítila ten zvláštní mrazivý pocit strachu. Byla však odhodlaná nedat mu žádnou příležitost bránit jí v uvažování.

„To jsem velice rád,“ oddychl si hřebec a pak o něco vážněji pokračoval: „Moc rád bych si s Vámi o samotě promluvil o spoustě věcí, ale nemyslím si, že je k tomu teď vhodná chvíle a navíc si ještě musím tady v Ponyville zařídit nějaké věci. Co kdybych Vás tedy dnes pozval na večeři?“

„Dobrá,“ přikývla Cheerilee a věděla, že jí ani nic jiného nezbývá. „Co takhle v osm?“ navrhla po chvilce přemýšlení.

„Výborně,“ usmál se hřebec „stavím se pro Vás,“ Pak se otočil ke Scootaloo a prozatím se s ní rozloučil. „Tak se zatím měj, drobku. Určitě se ještě uvidíme.“ řekl a znovu ji objal.

„Zatím ahoj, tati,“ usmála se Scootaloo šťastně a skočila mu kolem krku.

Pegas ji ještě chvilku nechal, než ji opatrně položil na zem. Pak se ještě rozloučil s Cheerilee a nechal ty dvě kobylky o samotě.

 

• • •

 

Bylo přesně na minutu osm hodin večer, když se ozvalo zaklepání na dveře jejich bytu.

„Už běžím,“ zavolala Cheerilee zděšená faktem, že ten čas tak rychle utekl, a snažila se co nejrychleji nanést na svou tvář ještě trochu make-upu.

„Jak vypadám?“ zeptala se na názor své Scootaloo, která ji po celou dobu jejích příprav s mírně pobaveným a lehce nechápavým výrazem sledovala.

„Skvěle, jako vždycky,“ usmála se na ní Scootaloo.

Cheerilee se na ni podívala a lehce si povzdechla. Kdo by to byl tušil, že naprosto obyčejná večeře bude rozhodovat o osudu toho krásného vztahu, který mezi nimi vykvetl. Musela však uznat, že Scootaloo má pravdu. V zrcadle na chodbě vypadala opravdu nádherně.

Oči měla obtažené lehkým nazelenalým stínem a kolem nich nádherné černě zvýrazněné řasy. Švestkově fialová srst z větší části zakrytá temně modrými šaty byla důkladně vykartáčovaná a lehce se ve světle leskla.

Spokojená sama se sebou se rozloučila se Scootaloo a zamířila ke dveřím.

„Dobrý večer,“ uklonil se hřebec a s lehce pobaveným úsměvem dodal: „Vypadáte opravdu překrásně.“

Jeho zájem byl opravdu potěšující a Cheerilee cítila, jak se lehce červená. Vždyť i tomu hřebci to moc slušelo. Pryč bylo jeho brnění. Místo toho měl na sobě temně rudou uniformu zcela evidentně určenou pro slavností příležitosti. Cheerilee si byla celkem jistá, že takové uniformy obyčejní strážní nenosí, ale měla pocit, že už ji někdy viděla. Nejspíše v některé z knih.

„Děkuji,“ podívala se na něj s veselým úsměvem. Vypadalo to, že ať už se té večeře jakkoliv bála, tak nakonec v této zjevně milé společnosti to bude i celkem příjemný zážitek.

Hřebec se na ni tak zvláštně podíval a odklusal ke dveřím vedoucím z chodby ven, které podržel a počkal dokud Cheerilee skrz ně neprojde. Teprve pak se vydal za ní a brzy již pomalu kráčeli bok po boku.

Venku byl nádherný letní večer. Vzduch byl vlažný a plný různých vůní a tančících světlušek.

„Teď si uvědomuji, že jsem se Vám úplně v tom spěchu, který jsem dnes měl, zapomněl představit,“ začal po několika krocích hřebec trochu omluvně. „Jmenuji se Morning Breeze.“

„Těší mě,“ podívala se na něj Cheerilee pobaveně. „Já se jmenuji Cheerilee, ale to už Vám určitě Vaše dcera řekla.“

„Samozřejmě,“ zazubil se Morning Breeze. „To víte, musela se hned pochlubit.“ Pak se zarazil a na chvíli se odmlčel.

Když znovu promluvil, byl jeho hlas tichý a smutný. „Určitě si teď říkáte, co je to za otce, když dokáže tahle opustit svou jedinou dceru…“

„Popravdě jsem si vždycky myslela, že všichni její příbuzní jsou po smrti,“ zarazila ho na chvilku Cheerilee.

Hřebec si povzdechl. „Ano, také jsem si to o sobě občas myslel,“ řekl s takovou bolestí v hlase, až Cheerilee okamžitě zalitovala svých slov. Hřebec si však ničeho nevšímal a pokračoval dál. Skoro jakoby to už chtěl mít z krku.

„Věřte mi, že kdybych mohl, tak se za ní okamžitě vrátím, ale jisté okolnosti mi v tom zabránily,“ řekl hřebec.

„Jaké okolnosti?“ zeptala se Cheerilee starostlivě. Cítila, že toho pegase vedle ní něco velmi trápí.

„Myslím, že bude pro oba daleko lepší, když se o nich nebudu zmiňovat,“ pokusil se ji odmítnout hřebec, ale Cheerilee se jen tak nedala. Náhle mu na čumáku lehce přistálo její kopyto a zarazilo ho.

„Věřím Vám a chápu, jak to pro Vás muselo být těžké,“ začala Cheerilee přísně. Tak jako správná učitelka. „Pokud se s tím však nikomu nesvěříte, tak Vás to bude užírat až do konce života.“

Hřebec se na ni dlouze zadíval a pak se náhle k jejímu velikému údivu rozplakal. Cheerilee ho něžně objala, skoro jakoby to bylo malé hříbě, a odvedla ho na nedalekou lavičku.

Trvalo dlouho, než se hřebec odvážil znovu promluvit. Cheerilee však trpělivě vyčkávala a celou tu dobu ho něžně objímala. A pak náhle zcela nečekaně začal hřebec vyprávět.

Vyprávěl o svém osudném setkání s gryfy, kteří ho po krátkém souboji zajali a uvěznili v jednom ze svých vězení. Do vězení, kde strávil celá léta, bez jakékoliv naděje. Nikdo po něm nepátral, nikdo ho nehledal. Dokonce se zdálo, že i gryfové na něj už téměř zapomněli. Místo toho byl prohlášen za mrtvého a po letech strávených v žaláři tak již o sobě dokonce začal uvažovat. Jen vzpomínka na rodinu ho držela při životě.

Nakonec po neuvěřitelných sedmi letech se na něj konečně usmálo štěstí. Do jeho cely byl zavřen druhý poník. Bylo to sice jen na chvilku a jen kvůli nějaké obyčejné krádeži, ale díky tomuhle poníkovi se dostala ven zpráva o jeho existenci, která se nakonec dostala až k uším samotné Celestie, která okamžitě začala vyjednávat gryfy o jeho propuštění a protože vztahy mezi královstvími byly již několik let klidné a mírumilovné, trvalo jen několik týdnů, než si pro něj přišli a odvedli ho pryč. Pryč z vězení a zpátky do Equestrie.

Zde se však dozvěděl další drtivou zprávu. Jeho manželka před lety zemřela a dcera byla odevzdána do péče otčíma, který se s ní odstěhoval pryč.

Celestia však stála při něm a pomohla mu z nejhoršího. Trvalo to několik dlouhých měsíců, ale nakonec byl opět schopen normálního života. K tomu mu navíc Celestia přislíbila doživotní rentu vyplácenou ze státní pokladny.

A tak po letech zoufalého čekání zamířil sem. Do Ponyville. Za svou dcerou.

„A tady na radnici jsem se pak dozvěděl, k čemu tady před rokem došlo,“ zakončil Morning Breeze své vyprávění. „A jsem Vám neskonale vděčný, že jste se mé dcery ujala,“

Cheerilee přikývla a cítila, že přišel čas. Čas položit tu otázku, která jí ležela na srdci. Pegas byl však rychlejší.

„Víte, nejsem slepý,“ začal náhle. „Tam ve třídě jsem ve Vašich očích viděl, jak moc ji máte ráda a jak hrozný máte strach, že o ni přijdete. Chápu Vás a chtěl jsem Vám říct, že se nemusíte bát, že bych Vám ji odvedl pryč. Scootaloo ve Vás vidí svou ztracenou maminku a takový krásný vztah, který mezi vámi dvěma vyrostl, bych zničit nedokázal. Místo toho jsem se rozhodl, že se přestěhuji sem do Ponyville, abych jí mohl být na blízku.“

V tu chvíli Cheerilee ucítila, jak jí ze srdce spadl veliký balvan. „Děkuji,“ zašeptala téměř neslyšně a se slzami štěstí v očích toho hřebce objala.

Morning Breeze se usmál a objetí jí opětoval. Do nozder ho náhle zasáhla její vůně. Byla krásná a sladká. Trochu mu připomínala dozrávající švestky a cítil, jak se mu z ní náhle zatočila hlava.

„No, myslím, že bychom se už měli vrátit domů,“ ozvala se Cheerilee s pohledem upřeným na oblohu. Panovala již totiž hluboká noc, takže bylo celkem jasné, že všechny restaurace už před nějakou dobou zavřely. Cheerilee to ale nijak nevadilo.

„Asi máte pravdu,“ usmál se hřebec a pomohl Cheerilee vstát „ale ta večeře pořád platí. Co takhle to zkusit zítra?“

„Budu se těšit,“ souhlasila Cheerilee a lehkým a zcela nečekaným polibkem na tvář se s ním rozloučila.

 

O rok později

 

„Táži se Vás, pane Morning Breeze, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou Cheerilee a budete jí oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“ zeptala se starostka slavnostně.

„Ano,“ pronesl Morning Breeze a usmál se na Cheerilee, která mu stála po boku.

„Táži se Vás, slečno Cheerilee, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem Morning Breezem a budete mu oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

„Ano,“ řekla Cheerilee šťastně a lehce se bokem opřela o svého nastávajícího.

„Pak prohlašuji váš sňatek za právoplatně uzavřený,“ dokončila starostka svou řeč a lehce jim kopýtkem pokynula.

Cheerilee a Morning Breeze se na sebe podívali a pak se poprvé jako manželé políbili.

Náměstí před radnicí v tu chvíli vybuchlo radostí a nadšením všech zúčastněných poníků, ale ze všeho nejvíc byl slyšet hlas jedné oranžové již pomalu dospívající klisničky. Byla to samozřejmě jejich milovaná Scootaloo.

 

Konec