Neztrácet naději

Lyra sebou ve spánku lehce škubla a otevřela oči. Zpočátku neměla ani potuchy, co ji vlastně probudilo. Jediné co zůstalo, byl zvláštní pocit, že něco není úplně v pořádku. Zkrátka, jakoby něco nebylo na svém místě.

Moc dobře věděla, že by se měla pokusit na to co nejdříve přijít, ale její stále ospalé mysli ten detail pořád unikal. Bylo to však něco opravdu důležitého. Tím si byla jistá. Možná by se mohla nejprve trochu porozhlédnout a třeba si pak i vzpomene.

Za okny stále ještě panovala hluboká noc, a tak jediné, co Lyra ze svého pokoje viděla, byly temné kroutící se stíny. K tomu všemu se celý okolní svět koupal až v téměř nepřirozeném tajuplném tichu. Jen slabý vánek se s tichým šuměním občas opíral do okenních tabulek.

A pak Lyřiny oči sklouzly zpět až na postel a přelétly po neustlaném ďolíčku vedle ní. Chvilku se na něj překvapeně dívala a srdce jí začalo zaplavovat mrazivé zjištění. Její milovaná Bon-bon byla pryč.

„Třeba si jen někam odskočila,“ snažila se uklidnit sama sebe, ale nějaké zvláštní tušení ji přesvědčovalo o opaku. Měla by se po ní podívat. Třeba se jí něco stalo.

Okamžitě tedy vyskočila z postele a zamířila ke dveřím. Ani se nenamáhala srovnat po sobě všechna ta rozházená prostěradla a deky. Pořádkumilovná Bon-bon ji za to pak určitě pokárá, ale toho se Lyra rozhodně nebála. Mnohem větší strach měla o Bon-bon samotnou.

Sotva však dveře otevřela, zarazila se. Měla pocit, jakoby něco zaslechla. Skoro to znělo jako něčí pláč, ale nebylo příliš jasné odkud k Lyřiným uším dorazil. A tak tam jen tak chvilku stála a pozorně naslouchala, dokud se ten zvuk, jež se jí tak bolestivě zařezával do srdce, neozval znovu. Teď už nebylo pochyb, že ten hlas patřil Bon-bon.

Lyra neváhala ani chviličku a bleskově se za tím jejím plačtivým tónem rozeběhla. Naštěstí nemusela hledat dlouho. Pootevřené dveře do Bon-bonina starého pokojíku jí napověděly, kde ji hledat. Přesto se Lyra před dveřmi zastavila a opatrně se zaposlouchala.

„Ach, Lyro,“ zamumlala Bon-bon plačtivě. „Hrozně moc mě to všechno mrzí. Je to moje chyba. Neměla jsem na tebe pořád tolik křičet.“

Ta slova se Lyře ani trošičku nelíbila. Bon-bon se trápila a ona ani pořádně nevěděla proč. Jisté tušení sice měla, ale na tom vlastně ani nezáleželo. Nejprve musí svou Bon-bon utišit a teprve pak bude vhodný čas na pátrání po příčině jejího nenadálého smutku. Možná se jí i svěří Bon-bon sama. Ona však na ni rozhodně nijak naléhat nebude.

Lyra tedy potichoučku otevřela dveře a opatrně vklouzla dovnitř. Nechtěla tu krémové bílou kobylku za dveřmi vyděsit více, než bylo nutné. Bon-bon si však ničeho ani nevšimla a jen tam tak stále ležela natočená čelem ke zdi a s hlavou zabořenou hluboko do svého polštáře, jímž se snažila alespoň trochu utlumit to své neustále vzlykání. Moc to nefungovalo.

Teprve když se Lyra posadila až k ní a objala ji konejšivě kolem ramen si Bon-bon všimla, že už není sama.

„Tiše, bonbónku,“ zašeptala jí Lyra něžně do ouška. „Už jsem tady s tebou.

Bon-bon sebou vyděšeně škubla a ze všech sil se snažila, co nejrychleji setřít všechny slzy, jež zmáčely její tvář. Úspěšná v tom nicméně nebyla. Slz bylo už tolik, že si je tak akorát rozmazala po celé tváři a vypadala teď celá trochu urousaně.

„Já tě vzbudila, viď?“ zašeptala Bon-bon a předstírala, jakoby se nic nestalo, ale její vlastní hlas ji zrazoval. Přeskakoval si sem a tam a stále v něm zazníval jen stěží skrývaný smutek. „To jsem nechtěla. Promiň mi to, Lyro. Hned si půjdu zas lehnout. Musela jsem jen… musela jsem…“ pokusila se Bon-bon říct, ale právě v tu chvíli už to prostě nedovedla dále zadržovat a propukla v další pláč.

Když to Lyra uviděla, objala ji a pevně ji přitiskla na svou hruď. Bon-bon se tomu už ani nijak nebránila a oddaně si položila svou tvář na její rameno. Lyra ji lehce pohladila po její krásné a sladce voňavé modro-bílé hřívě a pak položila něžně svou hlavu na tu její. Najednou jí ta krémová kobylka připadala tak maličká a zranitelná. Skoro jako nějaké hříbátko.

„No tak, broučku, neplakej,“ šeptla jí Lyra něžně do ouška. „Uvidíš, že všechno zas bude dobré. Postarám se o to.“

„J-já vím, Lyro,“ zavzlykala Bon-bon tak tiše, že ji Lyra téměř ani neslyšela. Pak se nadlouho odmlčela a zdálo se, že se chystá něco říct, ale nemá na to dostatek sil. Skoro to vypadalo, jakoby se styděla o čemkoliv s Lyrou mluvit.

Lyra to vycítila, sevřela Bon-bon ještě o něco pevněji ve svém náručí a začala se zlehka houpat ze strany na stranu. Věděla, že to má Bon-bon ráda a že ji to alespoň trošičku uklidní.

„Z-zahraješ mi něco?“ ozvala se Bon-bon náhle tak tichým hláskem, že by ji Lyra nejspíš ani neslyšela, kdyby neměla její rty přitisknuté na krku hned pod svým levým ouškem.

Lyra zamrkala a překvapeně upřela svou mentolově zelenou tvář na Bon-bon na svém rameni. Na lyru sice hrála velmi často a mnohokráte i v Bon-bonině přítomnosti, ale ještě nikdy se nestalo, aby o to požádala ona sama.

Chvilku Lyře trvalo, než našla znovu své poztrácené myšlenky, ale o to větší byl úsměv v její tváři, když konečně promluvila.

„Moc ráda,“ řekla své Bon-bon, jež se k ní stále oddaně tulila v touze najít u své milované kobyly alespoň špetku útěchy před tím, co ji trápilo. A protože Lyra nechtěla odejít od Bon-bon zrovna v takové těžké chvíli pro svou lyru, která teď ležela na nočním stolku vedle její postele, tak prostě seslala své kouzlo a ten krásný zlatý hudební nástroj k sobě jednoduše přemístila.

Zeleně se zablesklo a na posteli vedle nich se zjevila Lyřina malá lyra. Bon-bon překvapeně zamrkala, ale neříkala nic. Nebylo to poprvé, kdy Lyra provedla něco takového. Vlastně se s tím ani nikdy před nikým moc nechlubila. Dokonce ani před Bon-bon, která však s Lyrou žila už tak dlouho, že se již několikrát stala svědkem podobného kouzla. Občas se sama sebe ptala, co všechno se vlastně ta úžasná nazelenalá kobylka tehdy v Canterlotu všechno naučila.

Lyra si Bon-bonina krátkého zamyšlení ani nevšimla a okamžitě se pustila do práce. Stále však při tom svou milovanou Bon-bon pevně objímala a utěšovala. Ještě štěstí, že svou magii tak dobře ovládala, aby dokázala tolik věcí najednou.

Lyřin roh nad Bon-boniným čelem se lehce rozzářil a lyra ležící na posteli se vznesla pomaličku do vzduchu. Chvilku bylo ticho a pak Lyra něžně brnkla svou magií o první ze strun a zrodil se tón, jež hned pozvolna přešel v další a další a spolu tak dohromady splétaly krásnou konejšivou hudbu.

Byla to tichá píseň bez jediného slova, ale Bon-bon okamžitě poznala, že každá zahraná nota patří jen a jen jí. Lyra jí svou písní dávala kousek vlastního srdíčka a spolu s tím přicházel do její duše i dlouho hledaný klid. Tohle na Lyře nejvíce milovala. To, že když je nejhůř, tak je tu Lyra pořád s ní, a že by nikdy na světě svou Bon-bon neopustila. Je pravda, že byla Lyra hrozně nepořádná a věčně se myšlenkami toulala nějakými jinými světy, což Bon-bon dovedlo občas pořádně rozčílit, ale to nebylo nic proti tomu, co jí dovedla Lyra dát, když se Bon-bon cítila nejhůř.

„Už jen za tohle by si zasloužila vědět, co mě trápí,“ blesklo Bon-bon nečekaně hlavou a ona okamžitě věděla, že tak to i bude nejlepší. Píseň však stále ještě neskončila, a tak se pouze od Lyry lehce odtáhla a podívala se jí do těch krásných zelených očí. I nadále zůstaly obě dvě v tom svém uklidňujícím objetí.

Teprve až, když byla odehrána poslední nota a Lyra se na ni pyšně usmála, našla Bon-bon konečně dostatek odvahy a chvilku času, aby se se vším svěřila.

„Víš, Lyro, chtěla jsem, abys zemřela,“ začala poněkud nešťastně. Ihned si však svou chybu uvědomila a začala se omlouvat: „Myslím tehdy, když jsi byla nemocná a v bezvědomí a já se o tebe starala. Bylo to strašné a pořád mě to hrozně bolí. Dnes v noci se mi o tom zase zdálo.“

Lyra se tvářila nejprve překvapeně až skoro šokovaně, ale s každým dalším Bon-boniným slovem se jí do tváře vkrádalo větší a větší pochopení. „Myslím, že ti rozumím,“ snažila se Lyra dát najevo svůj zájem a pohladila při tom svou krémovou přítelkyni po tváři.

„Jsi milá, Lyro, ale já vím, že to není pravda,“ řekla Bon-bon tím svým typickým lehce káravým hlasem a odstrčila něžně Lyřino kopýtko. „Bojím se, že to nikdy nikdo nepochopí. Nikdo nezažil to co já. Rok naprostého zoufalství a beznaděje, kdy jsem se o tebe oddaně starala bez jediné šance, že se mi vůbec někdy vrátíš zpátky. Bylo to strašné a mnohokráte jsem si tehdy přála, abys prostě odešla a my obě se tak konečně přestaly trápit. Jenže sama bych tě nikdy umřít nenechala. Na to tě mám hrozně moc ráda. Těch myšlenek se však nijak jednoduše zbavit nedalo. Jen jediná věc mi pomáhala. Jedna dávná vzpomínka.“

„Jaká?“ zeptala se Lyra zvědavě a ani se tím, co Bon-bon právě řekla, moc netrápila. Rozuměla tomu, čím ta kobylka prošla a spíš ji litovala než, aby ji odsuzovala.

Bon-bon se zarazila a upřela na Lyru své hluboké modré oči. „Pamatuješ si tu chvíli, kdy jsme se poprvé setkaly?“ zeptala se tak trochu nečekaně.

Ovšem, že si to Lyra pamatovala. Jak by mohla zapomenout na své první setkání s Bon-bon. Škoda jen, že ta chvíle byla protkána tolika ošklivými událostmi.

 

• • •

 

„Ahoj, Lyro,“ pozdravila svou dlouholetou kamarádku jedna bílá rudohřívá kobylka jednorožce. Na boku měla Znaménko v podobě několika malých hvězdiček a srpku měsíce. „Jsem hrozně ráda, že jsi přijala mé pozvání a dorazila sem na tu mou narozeninovou oslavu.“

„Děkuji, Moondancer,“ uklonila se Lyra. „A přeji ti vše nejlepší,“ usmála se posléze zvesela a přátelsky svou kamarádku objala. Než jí však vůbec stihla předat svůj dárek, už tu byli další hosté.

„Moc ráda vás obě vidím,“ ozvala se další kobylka. Tahle byla lehoučce šedivá s překrásně růžovou hřívou a k tomu všemu nebyla vůbec sama. Doprovázely ji ještě další dvě kobylky. Jedna byla téměř celá modrá až na pramen bílé vinoucí se skrz její hřívu a té druhé srst zářila krásnou žlutou barvou. Jen ta její hříva byla modrá.

Všechny tyhle tři nově příchozí kobylky byly jednorožci, ale to tady v Celestiině škole pro nadané jednorožce nebylo nic neobvyklého. Jak už samotný název napovídal, jiného poníka byste zde hledali jen stěží.

„Twinkleshine, Minuette, Lemon Hearts?!“ rozzářila se Lyra štěstím. „Moc ráda vás všechny zas vidím. Už je to dlouho, kdy jsme se všechny takhle hezky společně sešly… Ale kde máte Twilight,“ zarazila se Lyra, když si všimla, že přeci jen jedna kobylka z té jejich šestice chybí.

„Ani se raději neptej,“ ozvala se Minuette a dost se při tom mračila. „Snažily jsme se jí dnes připomenout, že má Moondancer narozeniny, ale zase do ní něco vjelo a ona se s námi odmítala o čemkoliv bavit. Místo toho utekla kamsi pryč.“

„Taky jsem ji dnes potkala,“ přiznala Lyra. „Ale ani si mě nevšimla a jen kolem mě proběhla,“ dokončila smutným a zklamaným hlasem. Měla Twilight moc ráda, i když vycházet s ní bylo občas hrozně těžké. Častokrát na své kamarádky úplně zapomínala a věnovala se jen těm svým starým zaprášeným knihám.

„Vy to nevíte?“ ozvala se Moondancer náhle.

„Co?“ upřely na ni zbylé čtyři kobylky své zvědavé pohledy.

„Princezna Celestia před chvilkou poslala Twilight, aby dohlížela v Ponyville na přípravy letošní Oslavy letního slunovratu.“

„Cože?“ vytřeštily všechny čtyři své oči.

„Do Ponyville?“ zeptala se Twinkleshine zmateně. „Kde to vůbec je?“

„Popravdě to není nijak daleko,“ pustila se Moondancer do vysvětlování. „Vlakem tam jsi cobydup.“

„Hmm,“ zamyslela se Lyra. „A co kdybychom tu tvou oslavu trochu posunuly a oslavily ji společně s Twilight v tom Ponyville? Určitě jí to udělá hroznou radost, když tu teď nemůže být s námi.“

„To je skvělý nápad, Lyro,“ pochválila ji Moondancer. „Já jsem pro.“ Pak se otočila k ostatním svým kamarádkám a zeptala se: „A co vy? Půjdete také za Twilight?“

„Mhmm,“ přikývly i ty zbylé tři kobylky. Přeci si nenechají ujít takovou skvělou příležitost, jak se zúčastnit těch úžasných oslav se slunovratem spojených.

„Výborně,“ usmála se Moondancer. „Tak tedy vzhůru na vlakové nádraží. Vlak by měl jet každou chvilku.“

Každá z kobylek popadla do třpytivého sevření své magie vše, co unesla, a společně se rozeběhly pryč ze západního nádvoří, kde se původně měla ta jejich malá oslava konat. Nádraží bylo naštěstí nedaleko.

 

• • •

 

„Bon-bon, Bon-bon!“ volala známá růžová kobylka z plných plic a netrpělivě při tom poskakovala sem a tam.

„Ano, Pinkie Pie? Děje se něco?“ zeptala se krémově bílá Bon-bon toho růžového klubíčka radosti a energie.

Pinkie se zarazila uprostřed výskoku a chvilku to vypadalo jakoby se jen tak vznášela nad zemí. Pak si však i samotná gravitace uvědomila svou chybu a přitáhla tu růžovou kobylku zpět.

„Ty to nevíš?“ zhrozila se Pinkie Pie takovým způsobem až trošičku Bon-bon vyděsila. „Do města dnes přijela nová kobylka. Ty jsi ji neviděla?“

„Aha,“ oddychla si Bon-bon. Už si pomalu myslela, že se stalo něco hrozného. „Myslíš tu purpurovou, co jsem viděla před chvílí přilétat v kočáře?“

„Jo, to je přesně ona,“ zazubila se Pinkie a zdála se už mnohem klidnější, když zjistila, že o tom Bon-bon již ví. „Applejack říkala, že se jmenuje Twilight Sparkle a prý bude bydlet v té staré stromové knihovně. Tak jsem se rozhodla, že jí tam uděláme přivítací oslavu, ale nemám už na to moc času a proto bych tě chtěla požádat o pomoc. Nikdo neumí dělat tak úžasné sladkosti jako ty. Ani já ne. Vždycky když si nějakou dám, tak se cítím… mhmm,“ zasnila se Pinkie Pie a snažila se svými kopýtky sebrat z neexistující misky jeden z těch úžasných bonbónů. Tvářila se trochu zklamaně, když zjistila, že tam vlastně žádné nejsou.

Bon-bon si tiše povzdechla a snažila se, aby si toho Pinkie Pie nevšimla. Dneska ji čekalo ještě tolik práce a teď navíc tohle. Nejraději by okamžitě odmítla, ale to dobré kamarádky nedělají. Hold jí nezbude nic jiného než odsunout své plány na večer a splnit nejprve Pinkiinu prosbu. Dnes se určitě zas skoro nevyspí.

„Moc ráda,“ řekla Bon-bon nakonec a usmála se na tu růžovou kobylku před sebou.

„Paráda,“ zazubila se Pinkie a začala nadšeně poskakovat kolem. „Ještě musím sehnat pár věcí, takže se tak za půl hodinky sejdeme u nás v cukrárně. Platí?“

„Budu se těšit,“ usmála se Bon-bon a sledovala jak se Pinkie Pie bleskovým pohybem ztratila kdesi v dáli. Už teď věděla, že to bude náročný den.

 

• • •

 

Oslava se teprve rozeběhla a Twilight už byla zavřená u sebe v pokoji. Její kamarádku Lyru to dost zklamalo, ale mnohem horší bylo, že si Twilight ani nevšimla, že sem spolu s Moondancer, Twinkleshine, Minuette a Lemon Hearts vůbec dorazily.

Neměla to Twilight sice za zlé, protože už v první chvíli si Lyra všimla, jak strašně je ta její purpurová kamarádka neklidná a nervózní, ale i tak jí to velmi ublížilo. Zbytek té jejich canterlotské skupinky se tím ani nijak moc netrápil. Nejspíš jim stačilo, že jsou tady na Twilightině přivítací oslavě, a to, že samotná oslavenkyně kamsi utekla, je snad ani nezajímalo. Místo toho si zvesela užívaly zábavy a Lyřina trápení si ani nevšímaly.

„Ach jo,“ zabručela a nejraději by do něčeho v tu chvíli kopla. Jenže přesně v tu chvíli jí na rameni přistálo jedno přátelské uklidňující kopýtko. Lyra zamrkala překvapením a otočila se na toho poníka, který si jako jediný všiml jejího rozezlení.

Byla to krásná krémově bílá zemská kobylka přibližně stejného věku jako ona samotná. Hřívu jí tvořila dvojice vzájemně se proplétajících pramenů modré a růžové, které se ke konci lehce zakrucovaly a dávaly tak té kobylce lehce načechraný vzhled. Oči měla modré jak nebeskou báň.

„Jsi v pořádku?“ zeptalo se Lyry to andělské stvoření. „Vypadáš nějak ustaraně. Copak, že se s ostatními nebavíš?“

Lyra zavrtěla prudce hlavou, aby se zbavila toho podivného pocitu, který ji náhle zcela ochromil. „To je v pořádku,“ pokusila se usmát. „Jen jsem sem přišla za jednou svou kamarádkou, ale jak se zdá ona na mě bohužel nemá čas. Není to její vinou, ale mě to pořád tak trochu trápí,“ vylila si Lyra své srdíčko, aniž by vlastně tušila, proč to dělá. S nikým jiným by se takhle nebavila, ale na té krémové kobylce před ní bylo něco zvláštního.

„Ach, to mě moc mrzí,“ řekla ta kobylka soucitně. „Také to moc dobře znám, když se se mnou nikdo nebaví.“ Pak se zarazila, rozhlédla se a natáhla se kopýtkem pro něco do nedaleké mističky.

„Na, vezmi si. Tyhle karamelky jsem dělala já. Jakmile jednu ochutnáš, tak se ti určitě hned ta tvá nálada zlepší,“ usmála ta zemská kobylka a podala jí malou kostičku zabalenou do stejně krémově bílého papíru, jako byla její srst. Obal byl navíc ozdoben stejným bonbónkem, jaký měla ona kobylka ve Znaménku.

Lyra se na ni chvilku zmateně dívala, ale nakonec tu nabízenou sladkost přijala, rozbalila ji a strčila si ji do pusy. A přesně v ten okamžik se svět změnil.

Najednou už nebyl tak šedý a posmutnělý jak ho dosud Lyra viděla. Teď byl mnohem sladší a veselejší. Stejně jako ta karamelka, jež se jí pomalu rozpouštěla na jazyku. Nic takového Lyra ještě nezažila a připadalo jí až skoro neuvěřitelné, že by něco takového dokázal jen jediný obyčejný bonbón.

„Děkuji,“ usmála se Lyra na tu kobylku zvesela. „Jsou opravdu výborné. Možná dokonce i ty nejlepší, jaké jsem kdy měla.“

„Není zač,“ odpověděla ta krémová a s lehkým začervenáním sklopila hlavu. Pak se ale výraz její tváře na malou chvilku náhle změnil a posmutněl. „Moc mě to mrzí, ale už budu muset jít,“ řekla náhle. „Mám doma ještě spoustu práce, která nepočká. Jsem ale moc ráda, že jsem tě poznala,“ usmála se ta kobylka opět, ale Lyru tím tak snadno neoklamala. Ta kobylka před ní se něčím velice trápila.

„Počkej. Já ti s tím pomůžu,“ vyhrkla ze sebe Lyra dřív, než by jí ta kobylka stihla utéct pryč a překvapila tím nejen ji, ale i sama sebe.

Bon-bon se zarazila a šokovaně na tu zelenkavou kobylku jednorožce pohlédla. Tohle jí ještě nikdo neřekl. Ani její nejlepší kamarádky. Ještě nikdy jí nikdo nenabídl pomocné kopýtko. Možná to byla také trochu tím, že se se svými starostmi a trápeními nikomu nesvěřovala, a tak vlastně ani neměli ostatní poníci důvod nad tím uvažovat. Vždycky se před ostatními totiž snažila vypadat, co nejšťastněji a nejveseleji a to i když v srdci nosila jen zármutek a žal.

Ta kobylka před ní to však nějak poznala. Nějakým způsobem prohlédla tu její šarádu a Bon-bon to nejen překvapilo, ale hlavně se to svým způsobem dotklo i jejího srdíčka. Najednou cítila, jak se jí v koutcích hromadí první slzy. Všechen ten smutek, co v sobě měla, chtěl ven, ale Bon-bon si nepřála, aby se to stalo tady před zraky ostatních poníků. Té zelené kobylce by se však svěřila moc ráda, ale v soukromí.

„Tak dobrá,“ přijala Bon-bon nakonec tu její nabídku. „Pojď za mnou.“

Ta druhá kobylka přikývla, ale ještě než vyrazily, položila poslední otázku: „A jak se vlastně jmenuješ?“

„Já jsem Bon-bon,“ odpověděla jí Bon-bon. „A jak ty?“

„Tak proto děláš tak výborné sladkosti,“ usmála se na ni ta zelená kobylka mile a Bon-bon cítila jak jí z toho až srdce poskočilo potěšením. „Já jsem Lyra,“ představila se hned vzápětí. „A představ si to, že na lyru i hraji,“ zasmála se Lyra vesele.

„To je pěkné,“ rozjasnila se Bon-bon a cítila se hned mnohem lépe. „Ale teď už pojď. Práce na nás nepočká,“ pobídla ji s lehkým zábleskem radosti v oku a obě dvě spolu bok po boku zamířily pryč z oslavy směrem k Bon-bonině domovu.

 

• • •

 

„Ty tady bydlíš úplně sama?“ zhrozila se Lyra, když spatřila ten obrovský dům, jež patřil pouze jedinému poníkovi jménem Bon-bon. „Vždyť je to dům spíš pro nějakou velikou rodinu.“

„No a co?!“ vyštěkla náhle Bon-bon až nečekaně nepříjemně a Lyra okamžitě poznala, že se dotkla nějakého velmi citlivého místa. Raději snad ani nechtěla vědět jakého.

Bon-bon si také uvědomila, jak ošklivě se ke své nové kamarádce zachovala a s hrůzou v očích si zakryla kopýtkem své rty. „Promiň, já nechtěla,“ začala se omlouvat. „Nemyslela jsem to zle. Jen… jen…“ snažila se něco říct, ale nevěděla co.

„To je v pořádku, Bon-bon,“ usmála se Lyra. „Nic se nestalo. Chápu, že jsi měla nejspíš těžký život a ode mne by bylo velmi neslušné, kdybych začala vyzvídat. Obzvláště, když se známe jen pár minut.“

Bon-bon přikývla a neříkala nic. Přesto se zdála mnohem spokojenější. Mezitím obě dorazily až k vchodovým dveřím a společně vstoupily dovnitř. Bon-bon rozsvítila a spolu s Lyrou se usadila ke stolku v kuchyni.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Lyra zvědavě.

Bon-bon se na ni podívala s úsměvem. „No, nejprve jsem ti chtěla nabídnout trochu čaje a popovídat si, ale když jsi do toho tak hr, tak můžeme rovnou začít. Potřebuji připravit na zítra nové zboží do mého obchůdku. Dneska jsem na to moc času neměla, protože jsem pomáhala Pinkie s přípravou té její oslavy.“

„Hmm,“ zamyslela se Lyra. „A jak se takové bonbóny dělají?“

„Já nedělám jen bonbóny,“ zachichotala se Bon-bon. „Je toho mnohem víc. Prakticky všechno na co si vzpomeneš. Karamelky, lízátka, žvýkačky, sladké pendreky, čokoládové pralinky a další a další, ale jestli chceš, tak se rovnou můžeme do něčeho z toho pustit.“

„Moc ráda,“ usmála se Lyra. „A nebude ti vadit, kdybych nám k tomu něco zahrála na svou lyru?“

„Určitě nebude,“ opětovala Bon-bon ten její úsměv šťastně. „Alespoň nám to tak mnohem rychleji uteče.“

„To ano,“ souhlasila Lyra a nechala se od Bon-bon dovést k pracovnímu stolu, kde Bon-bon již po několik let tvořila svá malá sladká kouzla.

„Myslím, že bychom měly začít těmi pralinkami,“ navrhla Bon-bon. „Ty bys mi tedy mohla míchat s čokoládou, zatímco se bude vařit. Já mezitím připravím formičky.“

„Mhmm,“ souhlasila Lyra a pod Bon-boniným vedením se obě dvě pustily do práce. Zanedlouho se již v malém kovovém hrnci za pomalého bublání vařila čokoláda a Lyra jí malou dřevěnou vařečkou sevřenou ve svém kopýtku míchala. Bylo to trochu zvláštní nepoužívat na takovou věc svou magii, ale kdyby to dělala, tak by se pak nemohla plně věnovat své lyře, na níž hrála jednu zvonivou píseň za druhou.

Všechno jim šlo hladce, ale pak se Lyra rozhodla zahrát jednu starou písničku, kterou moc často nehrávala. Měla však pocit, že by se Bon-bon mohla líbit. Jakmile ale zahrála několik prvních tónů, všimla si, že se nálada v místnosti prudce změnila k horšímu.

Bon-bon už se neusmívala. Místo toho byla v jejích doširoka otevřených očích vidět hrůza a hluboký nekončící smutek. Lyru to tak vyvedlo z míry, že málem zvrhla ten hrnec s čokoládou na zem. Hrát však nepřestala. Na to v tu chvíli vůbec nemyslela, ale magie si i nadále žila svým životem.

„Prosím, přestaň!“ žadonila Bon-bon zoufale a hlas se jí třásl těžko skrývanou bolestí. V duchu si přála, aby sem Lyru nikdy nezavedla. Mohla přeci tušit, že to tak skončí. Vždycky to tak skončilo. Vždycky!

Lyra se po těch slovech okamžitě vzpamatovala a odložila svou lyru na nedaleký stolek. Pak sundala hrnec z kamen a přitočila se bleskově k Bon-bon, kterou pevně sevřela v konejšivém objetí.

„Měla bys jít pryč,“ vzlykla Bon-bon. „Než ti nějakým slovem ublížím víc než by ti bylo milé.“

„Jsi milá Bon-bon,“ usmála se Lyra. „Já tě však nehodlám nechat tady samotnou v takovémto stavu. Nemyslíš si, že by bylo mnohem lepší, kdyby ses mi s tím, co tě tak trápí, svěřila?“

„Myslíš, že jsem to ještě nikdy nezkoušela,“ upřela na ni Bon-bon vyčítavý pohled. „Nikdy jsem to ale nedokázala. Nemám v sobě sílu se o tu bolest na srdci s někým podělit. Jsem tak slabá. Tak beznadějná. Zapomeň na mě, Lyro, a vrať se domů. Bude to tak pro nás obě lepší.“

Lyra se zamračila a kopýtkem přizvedla Bon-boninu sklopenou hlavu a podívala se jí hluboko do jejích modrých očí. „To už nikdy neříkej,“ řekla přísně. „Vždycky je nějaká naděje, i když už se to občas může zdát naprosto nemožné.“

Bon-bon polkla a vyděšeně se dívala do těch zelených blyštivých očí před sebou. Najednou v nich nebyla ani stopa po jakékoliv laskavosti. Teď byly přísné až skoro káravé. Skoro jako oči její maminky, když se na Bon-bon zlobívala. Přesto v nich bylo i něco jiného. Nějaký zvláštní druh přátelství nebo lásky.

„Ta píseň, co jsi hrála, mi kdysi zazněla i na svatbě,“ vydechla ze sebe Bon-bon neslyšně.

„Na svatbě?“ vyhrkla Lyra překvapením a škubla sebou. „Ale…“ začala ale Bon-bon ji nenechala.

„Znali jsme se spolu od malička. Byl to ten nejkrásnější hřebec v celém Manehattanu. Už jako malá jsem ho milovala a on miloval mě. Proto nám už tehdy byla oběma jasné, že se jednoho dne vezmeme a budeme mít spolu spoustu krásných hříbátek. Před asi dvěma lety k té svatbě nakonec došlo. Ach jak já tehdy byla šťastná, Lyro. Byly to nejkrásnější týdny mého života. Dokonce jsme si pořídili i tenhle dům tady v Ponyville a chystali se sem přestěhovat. Jenže pak… pak…“ snažila se Bon-bon něco říct, ale nešlo to.

Lyra ji objala a něžně ji hladila jedním kopýtkem ve hřívě. Zdálo se, že to pomáhá a Bon-bon se znovu pustila do vyprávění.

 

• • •

 

Manehattan se již před několika hodinami ponořil do noci a mladá Bon-bon stále oddaně čekala u malého stolku s večeří na návrat svého manžela. Otevřeným oknem sledovala zářící pouliční lampy doplněné svitem těch několika domácností, kde ještě poníci nešli spát.

Pozorovala ty siluety cizích poníků za okny, jak žijí své veselé životy, a pokaždé, když jedno takovéto světlo vyhaslo, tak neklid v jejím srdci o malý kousek povyrostl. Vždyť by tu již měl dávno být.

„Co je s tebou, miláčku?“ povzdechla si Bon-bon. „Kdepak se mi touláš?“

Nebyl tu však samozřejmě nikdo, kdo by jí odpověděl.

Očima sklouzla na nástěnné hodiny na zdi kuchyně a sledovala, jak se malá ručička pomalu přibližuje ke dvanáctce. Tehdy se rozhodla, že bylo již čekání dost. Něco se určitě muselo stát a je její povinností se po svém manželovi podívat. Přehodila tedy přes sebe těžký tmavý modrý kabát a zamířila ven do sychravé noci.

Tlumené údery jejích kopýtek o kamenné dláždění byly jediným zvukem, který se v tu pozdní dobu městem ozýval. Všichni ostatní již spali anebo si alespoň užívali v tichosti a teple svých domácností chvíle zaslouženého klidu a odpočinku.

Dokonce i v kancelářích, kde její milý pracoval, již bylo dávno zhasnuto a nikde nebylo ani živáčka, a tak se vydala do ulic a bezmyšlenkovitě bloumala jako nějaký ztracený stín prázdnými ulicemi velkoměsta. Neměla žádný cíl a ani žádné myšlenky. Jen hrozivý všepohlcující strach.

A pak, když už se na obzoru objevila ta podivná krvavá záře vycházejícího slunce, ho konečně našla. Ležel v malé uličce s tváří vtisknutou do špíny pod sebou. Kolem něj se rozlévala kaluž temně karmínové tekutiny.

„Whispy?“ oslovila ho Bon-bon vyděšeně a otočila ho k sobě čelem. Neměla to dělat. Přes celý krk se mu totiž táhla dlouhá roztřepená krvavá rána. Někdo mu prořízl hrdlo.

V Bon-bon se v tu chvíli něco bolestivě zlomilo. Nekřičela a ani neplakala. Jen něžně sevřela svého mrtvého miláčka v náručí a něžně ho kolébala sem a tam.

Tak ji tam o pár hodin později našli i první poníci spěchající do práce. Tichou a umazanou od krve, kterou by nikdy ona sama neprolila.

 

• • •

 

„Zabili mi ho, Lyro. Oni mi ho zabili,“ zavzlykala Bon-bon zoufale a příval jejích slz snad ani nebylo možné zastavit. „A nejhorší je, že ani nevím, proč a kdo to udělal. Ani stráže na nic nepřišly.“

„To je strašné, Bon-bon,“ soucítila s ní Lyra a začala svou kamarádku něžně kolébat.

„Musela jsem z toho města odejít,“ pokračovala ta nešťastná kobylka dál. „Ostatní poníci si na mě ukazovali a mysleli si, že jsem to byla já, kdo to udělal. Stejně bych na tom místě, které mi vzalo to nejdražší v mém životě, ani žít nemohla. A tak jsem se přestěhovala sem. Do domu, který jsme s manželem pár dní před jeho smrtí koupili. Nikomu v Ponyville jsem o tom, co mě sem přivedlo, neřekla. Bála jsem se, že budou jako ti poníci v Manehattanu a odsoudí mě za něco, co jsem nikdy neudělala.“

Teprve teď se Bon-bon odmlčela a dlouze hleděla Lyře do očí. Měla strach, že ji i tahle milá kobylka odsoudí a i když ji téměř ještě neznala, tak doufala, že by z nich jednou mohly být ty úplně nejlepší kamarádky.

Sama Lyra by ráda něco řekla, ale nějak nevěděla, co. A ono se to vlastně ani k téhle zvláštní smutné chvíli nehodilo. Místo toho pohladila Bon-bon po tváři a setřela z ní všechny ty její hořké slzy bolesti. Celou tu dobu se při tom na ni vlídně usmívala a snažila se dát tak najevo svůj soucit a pochopení.

Bon-bon sebou lehce škubla, když se jí Lyra dotkla. Byla to už léta, kdy si někdo naposledy dovolil tak něžný dotyk. Navíc v něm bylo i něco jiného. Nějaké zvláštní kouzlo, které všechnu tu bolest z jejího srdce vytáhlo a zahnalo ji kamsi pryč. Tehdy Bon-bon poznala, že ji Lyra ve všem naprosto důvěřuje a byla jí za to nesmírně vděčná.

Pak však očima zavadila o hodiny na zdi a ta magická chvíle byla ta tam. „To už je tak pozdě?!“ zhrozila se. „Za pár hodin bude svítat a já nemám ještě nic hotového. Rychle, Lyro. Musíme se okamžitě pustit do práce.“

Lyra se usmála a propustila tu Bon-bon ze svého sevření. Něco se jí na té krémové kobylce hrozně líbilo. Byla pořád tak pořádkumilovná a pracovitá, ale hluboko uvnitř byla stále malým nešťastným hříbátkem, jež hledalo v tom těžkém světě nějakou oporu. A Lyra měla na malou chvilku pocit, že ji i našlo. Nehodlala svou novou kamarádku jakkoliv zklamat.

„Máš pravdu, Bon-bon,“ souhlasila Lyra a vrátila čokoládu zpátky na kamna a znovu se pustila do vaření. Bon-bon ji chvilku s úsměvem pozorovala, a pak se také pustila do práce. Bylo to skvělé dělat něco ve dvou.

Šlo jim to tak hezky od kopýtek, že do rána měly všechno hotové, a tak se mohly jít spolu ještě podívat na radnici, kde měla samotná princezna Celestia přivítat ten krásný okamžik letního slunovratu. Ani jedna z nich neměla tušení, že se to všechno poněkud pokazí.

O tom, co se tam tehdy událo, však mluví zcela jiný příběh a toho našeho se tak úplně netýká.

 

• • •

 

Nightmare Moon byla pryč. Poražená díky Twilight a jejím pěti kamarádkám. Konečně tedy přišla chvíle, kdy se Lyra spolu s Moondancer, Twinkleshine, Minuette a Lemon Hearts mohly vrátit domů. A tak se spolu sešly na vlakovém nádraží a čekaly, až dorazí první spoj směrem na Canterlot.

Za Lyrou však přišel toho dne ještě někdo. Krémově bílá zemská kobyla s tím nejsladším jménem ze všech. Samozřejmě to byla Bon-bon, která se chtěla se svou novou kamarádkou naposledy rozloučit.

„Měj se tu hezky, Bon-bon,“ řekla Lyra a i jejím uším to znělo tak trochu zvláštně. Proč vlastně odjíždí, když to vůbec nechce. Jenže její domov byl v Canterlotu a ne tady. Nebo se snad pletla?

„Ty si to v tom Canterlotu také hezky užij,“ řekla Bon-bon smutně a odmítala se při tom podívat Lyře do očí. Chtěla, aby tu s ní ta kobylka zůstala, ale mohla vůbec něco takového po někom chtít? Vždyť takové rozhodnutí nebylo vůbec jednoduché.

„Tak už pojď,“ ozvala se Twinkleshine. „Vlak je již tady, tak ať nám nakonec neujede.“

Lyra přikývla a pomalým krokem zamířila k nástupišti. Při tom se stále ohlížela na tu smutnou kobylku, jež tu poznala. Nechtěla od ní pryč. Chtěla být s ní.

I Bon-bon měla podobné pocity a svýma smutnýma očima sledovala, jak se Lyra pomalu vzdaluje. „Neodcházej,“ zašeptala sama sobě a doufala, že ji Lyra nějakým zázrakem uslyší, ale nic takového se samozřejmě nestalo.

Těsně před vlakem se Lyra zarazila a naposledy se otočila. Při tom se zadívala přímo do modrých očí své nové kamarádky. Hrozně ji bolelo, že nemohou do Canterlotu spolu.

„No tak, Lyro,“ řekla Moondancer. „Přeci nenecháš své kamarádky čekat?“

V tu chvíli sebou Lyra škubla a podívala se podivnýma očima na ty čtyři kobylky, jež na ni čekaly nastoupené ve vlaku. Pak se otočila opět k Bon-bon a najednou měla jasno. V tom, co Moondancer řekla, bylo něco pravdivého. Lyra by rozhodně nikdy nenechala své kamarádky čekat. A na světě byla jen jedna taková kobylka, která byla Lyřinou opravu dobrou kamarádkou. Jen ona si totiž na rozdíl od ostatních všimla jejího trápení a neváhala ji trochu rozveselit.

„Máš pravdu, Moondancer,“ usmála se Lyra tajemně. „Své nejlepší kamarádky nikdy čekat nenechám.“ A pak se rozeběhla pryč od nich. To Bon-bon byla její opravdovou kamarádkou. Ne tyhle čtyři, které si ani nejspíš nevšimly, že Lyra na té oslavě chybí.

Moondancer a ostatní jen překvapeně z rozjíždějícího vlaku sledovaly, jak Lyra v plné rychlosti pádí k té úplně obyčejné a nezajímavé zemské kobylce, která se, Celestia ví proč, s ní přišla rozloučit.

„Mohla bych u tebe ještě nějakou chvilku zůstat?“ zeptala se Lyra, když přistála Bon-bon kolem ramen.

Bon-bon se v tu chvíli samým štěstím nedostávalo slov, a tak pouze Lyru objala tak pevně jak jen dokázala a zlehka přikývla na znamení souhlasu. Takhle šťastná už nebyla celá léta.

 

• • •

 

„Ano, pamatuji si tu chvíli moc dobře, bonbónku,“ usmála se Lyra. „I do toho nejmenšího detailu. Na setkání s tebou bych nikdy nemohla zapomenout.“

„Tak teď už musíš vědět, jak těžké pro mě bylo se o tebe starat,“ začala vysvětlovat Bon-bon. „Už podruhé v mém životě hrozilo, že ztratím někoho, kdo je mému srdci nejdražší. A já nevím, jestli bych napodruhé něco takového vydržela.“

„Já ti rozumím,“ řekla Lyra a znovu ji k sobě přivinula. „Naštěstí je to ale už za námi. Není proč se tím už trápit.“

„Já vím,“ usmála se konečně Bon-bon a Lyra věděla, že to nejhorší už je pryč. „Jedna skvělá kobylka mi totiž kdysi řekla, abych nikdy neztrácela naději, a já se tím snažím od té doby každým dnem řídit, i když je to mnohdy nesmírně těžké.“

„Ach, Bon-bon,“ vzdychla Lyra šťastně a láskyplně svou milovanou krémovou kobylku políbila. Bylo to tak krásné být spolu. Krásnější než cokoliv jiného si dovedla představit.

 

Konec