Tajemství vlčích máků

Mrazivý vítr se nelítostně zabodával do Trixiiny tváře. Dokonce ani těžký, chlupatý plášť, do nějž byla téměř celičká až na čumáček zabalená, neposkytoval zrovna nějak velikou ochranu. Jen vytrvalá chůze a námaha s ní spojená přinášela do jejích prochladlých kloubů a svalů trochu tepla.

K tomu všemu ji navíc bolelo snad celé tělo. Připadalo jí, že jsou její kopýtka již dávno obroušená a každičký maličký kamínek, na který došlápla, se pod jejíma nohama proměnil v ostrý bolestivě se zařezávající střep.

To však nebylo zdaleka to nejhorší. Daleko víc ji trápily popruhy jejího malého vozíku, jež měla za sebou zapřažený. Nemusela se ani dívat a věděla, že jsou její boky i záda už nějakou chvíli od něj sedřené do krve.

Měla sto chutí okamžitě kopnout do toho odporného kusu dřeva na kolečkách, který ji tak tížil a srazit ho dolů do rokle, podél níž se táhla ta malá jen sem tam používaná cestička. Bez něj by však tady v horách dlouho nevydržela, a tak se nakonec musela spokojit jen s občasnými nenávistnými nadávkami, které směřovala na ten náklad za zády.

V ten okamžik si vzpomněla na svou malou svěřenkyni a otočila hlavou, aby ji zkontrolovala. Naštěstí se zdálo, že je Ruby v pořádku, i když ani ona zapřažená do svého vozíku se netvářila nějak obzvláště vesele. I tak se však zdálo, že jako horský poník snáší tuhle strastiplnou cestu přeci jen o něco líp.

K čemu to však Trixie bylo, když spolu už od rána nemluvily. A nejhorší bylo, že za to mohla ona sama. To ona trvala na tom, aby dnes pokračovaly dál. Jenže Ruby byla proti a přála si alespoň jeden den odpočinku. Trixie se jí ani nedivila. Město ani malou vesničku neviděly už celý jeden dlouhý týden.

Bohužel se však jejich zásoby tady v těch pustých neobydlených horách rychle tenčily, a tak Trixie trvala na svém. Bála se, že brzy začnou trpět hlady a to by ani pro jednu z nich nebylo dobré. Nakonec ji tedy Ruby oddaně poslechla, ale celý den se tvářila značně smutně a nešťastně. A navíc celou dobu zarytě mlčela.

Trixie by tuze moc zajímalo, co se jí asi tak honí hlavou. Možná by se jí přeci jen měla omluvit, ale tady v tom silném větru by jí stejně Ruby nejspíš neslyšela. Nejlepší bude, když počká, až se konečně někde utáboří.

Jenže kde? Tady venku by v tomhle příšerném mrazivém větru do rána nevydržely. Potřebovaly najít nějaký převis nebo alespoň malý dolík chráněný před nejhorším, kde by se mohly v klidu utábořit a rozdělat oheň. Naneštěstí jim osud ani trochu nepřál, a tak musely pokračovat dál a dál a přemáhat své unavené nohy k dalšímu bolestivému kroku.

„Co to bylo vůbec za ztřeštěný nápad? Přecházet takové příšerné velehory,“ blesklo Trixie hlavou. Nejen že tu nikdo nežil, ale nebylo tu ani nic dobrého k jídlu. Jen mechy a sem tam nějaký opuštěný strom. Zbytek pokrývalo šedivé kamení snad všech tvarů i velikostí a na některých místech se dokonce i teď v létě stále držel sníh.

Přes všechna ta úskalí se však Trixie nehodlala jen tak otočit a vrátit se zpět. Tam na druhé straně hor za sedlem mezi dvěma obrovskými vrcholky, které se snad za celý den ani trochu nepřiblížilo, ležela rozlehlá a velkolepá říše, o níž se Trixie před nedávnem dozvěděla.

Doufala, že v takové zemi konečně nalezne odpověď na otázku, která ji už několik let pálila. Může se Ruby Gleam naučit kouzlit, i když je zemským poníkem?

Ona sama už udělala vše, co bylo v jejích silách a stále se nic nezměnilo. Sice byla Ruby den ode dne stále citlivější na proudy okolní magie, ale tím to taky končilo. Nikdy se jí nepodařilo magicky zvednout ani stébélko trávy nebo alespoň rozsvítit maličké světélko.

Trixie z toho byla zklamaná a zdálo se, že Ruby také. Hrozně ji mrzelo, že jí sama nijak nedokáže pomoci, ale to neznamenalo, že se vzdá. Sama sobě totiž přísahala, že když to nedokáže ona, tak najede někoho, kdo by to udělal za ní. Nehodlala nechat tu malou slepou kobylku světu na pospas. Záleželo jí na ní.

„Podívej!“ ozvala se z ničeho nic po celém dni mlčení Ruby, jakoby tušila, že na ni zrovna Trixie myslí. Musela však při tom křičet z plných plic, aby přehlušila ten vytrvale dunící vítr.

Trixie se otočila, podívala se směrem, kterým Ruby ukazovala, a hrůzou se jí zježily chlupy na zádech. To co viděla, byla hustá černá bouřková mračna, která se k nim rychle blížila.

Nad tím, jak to Ruby zjistila, už ani nepřemýšlela. Již dávno totiž poznala, že Ruby dokáže svým zvláštním smyslem rozpoznávat i neživé předměty a něčeho tak obrovského a plného nespoutané energie, jako byla tahle bouře, si musela všimnout prakticky hned

„Tak tohle nám tu ještě scházelo,“ zabručela Trixie. Pak se otočila k Ruby a z plných plic na ni křičela: „Pospěš si, zlatíčko! Musíme se někam schovat dřív, než nás to chytne! Sama moc dobře víš, jak zrádné ty bouře dokáží tady v horách být!“

K Rubyiným uším ten její křik dolehl už jako pouhý šepot ztrácející se ve větru. Přesto se na Trixie usmála a pokývala hlavou. Snažila se jí tak dát najevo, že už se na ni nezlobí. Teď bylo ze všeho nejdůležitější, aby se obě dostaly do bezpečí.

Obě se tedy daly vyčerpaně do klusu, ale naštěstí nemusely běžet nijak dlouho. Cesta se totiž náhle lehce stočila a ztratila se v malém údolíčku skrytém za jedním z obrovských skalních štítů. Vítr tu byl náhle docela snesitelný a dokonce tu k Trixiinu údivu rostla vysoká svěže zelená tráva obklopující malý lesík plný podivně pokroucených stromů.

Nebylo to sice nic moc, ale v současné chvíli měla Trixie s Ruby pocit, že se ocitly doslova v ráji. A jaká pak byla jejich radost, když o chvíli později objevily nedaleko ve skále kamenný převis. Byl sice dočista maličký, ale dvě kobylky se do něj pohodlně vešly a ještě by tu možná bylo místo pro třetího poníka.

Zanedlouho již pod oním převisem vesele plápolal malý ohýnek, na němž se v malém železném kotlíku dusila trocha zeleniny. Ruby s Trixie mezitím vybalily ze svých vozíků teplé a měkoučké deky a ustaly si hned vedle toho jejich ohníčku. Doufaly, že je jeho teplo a světlo bude chránit před tou bouří, která právě v plné síle nad nimi propukala.

Brzy nato již za hlasitého hřmění křižoval jeden blesk za druhým a k zemi se snášely proudy vody, které se stékaly v malé potůčky, jež se posléze ztrácely kdesi v té propasti pod nimi.

Nic z toho však našim kobylkám nevadilo. Seděly s plnými bříšky v suchu a teple a svět se náhle zdál daleko snesitelnějším místem.

„Promiň mi, že jsem tě ráno neposlechla, Ruby,“ ozvala se náhle Trixie. „Měla jsem více dbát na tvá varování. Měly jsme štěstí, že jsme to tu našly včas.“

„To nic, Trixie. Vím, že jsi to myslela dobře,“ usmála se Ruby, zvedla se a posléze se uvelebila hned na dece vedle Trixie. Přitom položila svou hlavu do jejího klína a nechala se od ní hladit po hřívě. Měla Trixie moc rád a jedna hloupá hádka to rozhodně změnit nemohla. Občas měla dokonce pocit, jakoby se k ní Trixie chovala tak, jako se chová maminka ke své dceři. Nevadilo jí to, ba dokonce se jí to velice líbilo.

„Jsi moc hodná,“ povzdechla si Trixie. „Občas mám ale pocit, že si tě vlastně ani nezasloužím.“

Ruby nevěděla, co na to říct, a tak natáhla své kopýtko a pohladila po tváři tu kobylku, která se nad ní skláněla. Trixie mlčela a kdyby Ruby viděla, všimla by si, jak se v záři blesků odrážejí v Trixiiných očích drobounké slzičky.

Ještě chvilku tam takhle společně seděly, ale ani jedna už nic neříkala. Trixie přemýšlela a mezitím její malá Ruby pomalu usínala, až konečně o nějaký ten čas později zlehka a rytmicky oddychovala s hlavou složenou stále v Trixiině klíně.

Když si už byla Trixie jistá, že Ruby tvrdě spí, naposledy ji pohladila po čelíčku a pak ji něžně zvedla svou magií a uložila na její místo, kde ji ještě přikryla dekou.

„Dobrou noc,“ zašeptala a sama se odebrala do svého pelíšku, kde také brzy usnula únavou. Zuřící bouře tou dobou již začínala pomalu slábnout.

 

• • •

 

„Trixie! Trixie!“ vytrhl ji ze spánku nějaký hlas a chvilku trvalo, než si uvědomila, že to s ní třese malá Ruby. „Myslím, že tam nahoře něco je,“ pokračovala a hlas se jí třásl strachy.

Trixie se po těch slovech doslova vymrštila a zadívala se směrem, který jí Ruby Gleam ukázala. Panovala temná bezměsíčná noc, takže toho moc Trixie neviděla, avšak moc dobře věděla, že Rubyiným smyslům může bezvýhradně důvěřovat. Možná sice nebyla schopná vnímat drobné detaily, ale živé bytosti se před ní neschovaly.

A pak to Trixie spatřila. Temné pomalu se plížící stíny skryté v jinak téměř dokonale černé noci. Nevěděla sice, co jsou zač, ale bylo jí okamžitě jasné, že nevěstí nic dobrého.

„Ruby, zlatíčko,“ promluvila Trixie tiše a její hlas byl až nepřirozeně klidný. „Schovej se až úplně dozadu jak nejdál to jde, a ať se bude dít cokoliv, tak se snaž zůstat za každou cenu v bezpečí.“

Ruby přikývla a neříkala nic. Ve tváři měla výraz neskutečného strachu.

Trixie si toho všimla a tak se na Ruby ještě jednou otočila a snažila se ji trochu uklidnit: „No tak běž! Trixie se o všechno postará. Uvidíš, že to bude v pořádku.“

Teprve teď Ruby poslechla a přitiskla se ke skále v tom nejzazším koutu jejich malého převisu. Třásla se snad po celém těle a zuby jí o sebe divoce drkotaly. Nebála se však ani tak o sebe, jako spíš o Trixie. Nechtěla, aby se jí něco stalo. Jenže neměla ani tušení, jak by jí mohla pomoci, když by k něčemu došlo.

Trixie mezitím popadla většinu dřeva, co se kolem povalovala a vhodila ho do ohně. Ten jí odpověděl radostným zapraskáním a divoce se rozhořel. Trixie si pak stoupla až úplně na vnější okraj toho zářivého světla, jež vydával, a vyčkávala, co se bude dít. A ty podivné bytosti skryté pod pláštěm noci se mezitím rychle blížily.

Nejhorší bylo, že se Trixie cítila již teď strašlivě unavená a to vůbec nebylo dobré. Takhle si bude muset dávat moc dobrý pozor, co se svou magií udělá, jinak hrozilo, že se vyčerpá až příliš a na místě omdlí.

Stíny byly tou dobou již jen pár desítek stop od ní. Dokonce slyšela i jejich zlověstně funění. Nemusela je vidět, aby věděla, že jim jdou po stopě. Toho se Trixie bála. Stále totiž doufala, že jen projdou okolo a ztratí se kdesi v horách. Teď se však zdálo, že mají dočista jiné úmysly. A právě v ten okamžik provedla své první kouzlo.

Její roh se krátce zableskl a na jeho špičce se zformoval malý světelný orb. Byl tak krásně jiskřivě duhový a plný nádherných neustále se měnících vzorů. Na světě nemohlo být nikoho, kdo by se v tu chvíli nezastavil a nesledoval tu neuvěřitelnou krásu, jak stoupá vzhůru k obloze. Trixie to však neudělala a moc dobře věděla proč. Místo toho jen pevně zavřela oči a kouzlo spustila.

Orb na obloze se náhle proměnil a vybuchl bělostným oslepujícím světlem, které se zařezávalo všemu živému v okolí do očí. Jen Ruby, která samozřejmě nic neviděla, a Trixie, která to čekala, zůstaly následkům kouzla ušetřeny.

Údolím se rozlehlo několik příšerně bolestivých zavytí. V tu chvíli Trixie oči znova otevřela a spatřila ve zbytkovém světle svého kouzla snad celý tucet odporných vlků vyrovnaných do půlkruhu kolem nich.

„A sakra!“ zaklela. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Sice je teď trochu zdržela, ale to nepotrvá věčně. A co bude dělat pak? Tolik vlků sama zastavit nikdy nedokáže. Možná, když by byla plně při síle, tak by nějakou šanci měla. Teď ji však bolel každičký kousek jejího těla.

Její jedinou nadějí, tak zůstával oheň, ke kterému se okamžitě rozeběhla. Magií popadla jeden z hořících smolnatých klacků a položila ho před Ruby. „Vem si to!“ rozkázala. „A když bude nejhůř a nějaký z těch vlků přijde až k tobě, braň se! A pozor ať se nespálíš,“ dodala na tu chvíli až nečekaně starostlivě.

Při těch slovech v Ruby doslova zatrnulo. Vlci? Ona nechtěla zemřít ve spárech těch hladových stvoření. Vždyť byla ještě mladá.

Trixie si jí už ale nevšímala a odvážně se těm vlkům, kteří se již pomalu vzpamatovali ze svého nečekaného oslepení, postavila. Věděla, že jí už moc času nezbývá, a tak seslala další ze svých kouzel, kterým oddělila plameny z nedalekého ohně a zformovala je do podoby dlouhého ohnivého biče.

Uhlíky v ohništi sice stále žhnuly, ale všechen ten žár, který vydávaly, byl okamžitě přesunut do Trixiiny magické zbraně, která se vznášela vedle ní.

Krátce na to se vlci se zuřivým zavytím odhodlali k prvnímu útoku. Daleko však nedoběhli. Ozvalo se totiž hlasité prásknutí, vzduchem proletělo cosi příšerně žhavého a zem před nimi se proměnila ve spáleniště.

„Táhněte nebo shořte, vy bestie,“ zazubila se Trixie zlostně a zaútočila podruhé.

Tentokrát však byli vlci opatrnější. Obcházeli Trixie v bezpečné vzdálenosti a hledali nějakou skulinku v její obraně. K tomu všemu se dva z nich od hlavní skupiny oddělili a zamířili si to rovnou k Ruby, která už však na ně čekala a hořícím klackem pevně sevřeným mezi zuby je od sebe držela dál. Obejít ji naštěstí nemohli, protože hned za zády měla pevnou skálu, jež jí poskytovala alespoň trochu jistoty.

Po několik minut byly obě kobylky i vlci sevřeni v této zdánlivě patové situaci, ale pak náhle jeden z vlků kroužících kolem Trixie zaútočil. Trixie po něm okamžitě švihla svým ohnivým bičem, ale toho využil další vlk a také zaútočil.

I on jen tak tak uhnul před tou planoucí zkázou, ale v tu chvíli se přidal k útoku další a situace se opakovala. A pak znovu a znovu. Trixie je sice pokaždé zahnala včas pryč, ale s každým takovým výpadem k ní byli vlci o krok blíž. A čím blíže byli tím zuřivěji a agresivněji na ni útočili. Věděli totiž, že kořist bude brzy jejich.

Pak najednou byli již tak blízko, že je už Trixie nedokázala včas odrazit a oni se na ni vrhli. Jeden se zakousl do jejího ramene a srazil ji k zemi. Druhý zas po ní máchl svou tlapou a rozsekl jí tvář.

Bolelo to a pálilo jako čert vlivem čehož Trixie ke své hrůze ztratila nadvládu nad svým ohnivým kouzlem a její plameny se neškodně vrátily zas tam, kam patřily. Do ohniště, které bylo až příliš daleko.

Přesto se nehodlala jen tak vzdát. Sebrala tedy své poslední síly a vykouzlila kolem sebe slabé pole, které všechny vlky odhodilo několik stop vzad. Hned vzápětí se sice opět rozplynulo, ale alespoň byla opět volná. Moc sil jí už však nezbývalo a dokonce již ani nedokázala vstát.

Oproti ní se vlci vzpamatovali téměř okamžitě a vrhli se jí po krku. Trixie seslala s vypětím sil další kouzlo, kterým toho nejbližšího z nich odhodila stranou. A pak znovu a znovu, než si krátce na to sáhla až na úplné dno svých sil. Tehdy pochopila, že selhala.

Ruby Gleam věděla, že Trixie svůj zoufalý a značně nerovný boj prohrává. S každým dalším úderem byla její magie slabší a slabší. V tom jejím posledním telekinetickém úderu bylo dokonce už tak málo síly, že to toho útočícího vlka vůbec nezastavilo a jen mu to zježilo srst.

Ruby věděla, že je jen otázkou několika vteřin, kdy se na Trixie některý z vlků vrhne a roztrhá ji na kousky. A dokonce se zdálo, že už se ani bránit nebude. Jen tam tak ležela a ztěžka oddychovala.

Kdyby jí tak mohla nějak pomoci. Jenže ti dva vlci, co na ni dotírali, ji odmítali kamkoliv pustit. Hořící klacek, který stále pevně svírala ve své tlamičce, je sice nutil udržovat jistou vzdálenost, ale ani to už nejspíš dlouho nevydrží.

Navíc měla hrozný strach a to útočící vlky ještě více dráždilo. Věděli, že jejich vítězství je nadosah. Ruby si z celého srdce přála, aby sem ti hloupí vlci nikdy nepřišli, aby nikdy neexistovali a aby nikdy neublížili její Trixie.

Bez Trixie si totiž svůj život nedokázala ani představit. Vždyť toho pro ni tolik udělala. Dala jí naději a budoucnost, kterou by tam doma nejspíš nikdy nenašla. A teď ta úžasná azurová kobylka, kterou Ruby milovala jako svou vlastní maminku, kterou nikdy nepoznala, měla prostě jen tak zemřít ve spárech vlků. To ona nikdy nedovolí!

„Nikdy!“ zakřičela Ruby na ty vlky před sebou.

Ten nečekaný výbuch hněvu je překvapil a oni se zarazili. Najednou se tahle malá kobylka zdála daleko nebezpečnější, než cokoliv s čím se kdy setkali. Okamžitě si tedy přestali všímat té druhé, která je už stejně nemohla ohrozit, a zamířili rovnou k ní. Byl čas to všechno skončit.

Ale Ruby se už nebála. Byla odhodlaná bojovat s nimi až do poslední kapky krve a cítila, jak její srdce zaplavuje směsice nenávisti a lásky. Otočila na ně své zlatavé nevidoucí oči a chystala se k útoku. K útoku, který rozhodne mezi životem a smrtí. K útoku, který byl poslední nadějí pro její Trixie.

A pak náhle něco v hlubinách jejího nitra povolilo. Nějaká zábrana, o které neměla ani tušení, ale která tam musela být celý její život. A z těch míst za ní ukrytých vytryskla vlna energie, jež ji naplnila doslova až k prasknutí.

Trixie ucítila, jak se něco změnilo. Zvedla své oči a zadívala se směrem, odkud ten podivný pocit přicházel. Byla to Ruby, ale najednou v ní bylo něco navíc. Něco co si Trixie myslela, že nikdy neucítí. Byla to magie. Čistá, nespoutaná a přeci jen v mnohém tak odlišná od magie jakou znala u jednorožců.

Nebyl tu žádný kouř ani magické jiskry. Takhle magie byla tichá, klidná, ale zároveň nesmírně silná. Trixie měla v tu chvíli pocit, jakoby sledovala nějakou vysokou horu a ne tu malou červenou kobylku. A pak se ta hora probudila.

Svět kolem Ruby se náhle na malý okamžik zastavil, ale ona nic z toho nevnímala. Jediné, co v tu chvíli cítila, byla ta neuvěřitelná energie, která se skrze ni volně šířila do všech stran.

Když se pak svět znovu rozeběhl, byly všichni vlci nadobro pryč. Místo nich se tam teď ve větru neškodně kývaly malé rudé kvítky vlčích máků.

Trixie překvapeně zamrkala. Myslela si, že ji z toho vyčerpání už šálí zrak, ale zdálo se, že tomu tak skutečně je. Vlci byli skutečně pryč. Bez jediného magického záblesku, tak jak by to čekala. Prostě tam v jednu chvíli byli a pak ne.

Očima pomalu sklouzla z těch rudých květin a podívala se na Ruby. Ta se ale jen zapotácela a svezla se na zem. Trixie poznala, že je zle. Okamžitě tedy sebrala zbytky svých sil, postavila se a zamířila značně nejistým krokem k ní. Už z dálky poznala, že je v bezvědomí. Ale byla tu ještě jiná věc, která ji velice zaujala. Malé Znaménko na jejím boku, jež mělo podobu modré zářící hvězdičky.

Teď však nebyl vhodný čas přemýšlet nad ničím z toho, co se právě stalo. Musela se o Ruby postarat. Věděla totiž, že je na tom Ruby hodně zle. Dokonce se bála, že taková divoká ukázka magie si vyžádala daleko víc než jen tu její vnitřní energii. Něco takového ji klidně mohlo stát i život. Musela se o ni postarat.

Svou vlastní magii již také dočista vyčerpala a tak ji chytila zuby za její oranžovou hřívu a odtáhla zpátky k ohni, kde ji co nejpohodlněji uložila zpátky do jejích dek. Byla tak strašlivě bledá a studená. Přesto sebou v tu chvíli zavrtěla a probrala se.

„Já to dokázala,“ zašeptala Ruby tak tiše, že ji Trixie ani skoro neslyšela.

„Já vím, zlatíčko,“ usmála se Trixie. „Teď ale zůstaň ležet. Musíš si odpočinout. To cos udělala, může být hodně nebezpečné. Uvařím ti něco, co ti pomůže.“

Po těchto slovech přiložila Trixie znovu na oheň a z posledních zbytků zásob uvařila v kotlíku hustý a hlavně silný zeleninový vývar, který pak doslova násilím lžičku po lžičce vpravovala do úst té malé načervenalé kobylce.

Ruby se zmítala a bránila. Příšerně se jí totiž točila hlava, žaludek se jí křečovitě svíral a ona tak měla pocit, že se každou chvíli vyzvrací.

„Tiše, Ruby,“ sklonila se k ní Trixie a pohladila ji po tváři. Ruby se bála, že se na ni zlobí, ale když byla takhle blízko, poznala, že tomu tak není. Cítila z ní spíš pýchu a starosti. „Vím, že ti teď musí být strašně špatně, ale zkus toho, prosím, sníst, co nejvíc. Potřebuješ nabrat zpátky tu ztracenou energii, a čím dříve tím lépe. Uvidíš, že ráno už to bude mnohem lepší.“

Ruby nic sice neřekla, ale i tak bylo patrné, že jí Trixiina slova přeci jen uklidnila. S vypětím všech sil a s Triixiinou pomocí do sebe dostala ještě několik dalších lžic toho vývaru. Pak ji ale to rychle postupující vyčerpání definitivně přemohlo a ona na místě usnula.

Trixie poznala, že toho už víc se svou malou svěřenkyní nesvede. Proto odložila lžíci i kotlík, sebrala kopýtky ze země všechny až dosud rozházené deky a nebohou Ruby s nimi přikryla. Nemohla si přeci dovolit, aby ještě k tomu všemu nastydla.

Chvíli nad tím ještě přemýšlela a pak se nakonec zavrtala do dek k ní. Nejen že ji bude takhle moct zahřívat svým vlastním tělem, ale bude mít i navíc kontrolu nad tím, kdyby s ní přeci jen bylo něco v nepořádku. Moc dobře totiž věděla, jak zrádný a nebezpečný dokáže být takovýto výbuch syrové nespoutané magie, který Ruby před chvíli předvedla. Na svých cestách už potkala několik jednorožců, kteří se z toho již nikdy nevzpamatovali. Navíc tahle kobylka nebyla dokonce ani jednorožec, ale obyčejný zemský poník, a tak Trixie neměla ani tušení, co by to s ní mohlo udělat.

Ještě dlouho do noci tam takhle ležela s ustaraným pohledem upřeným na nevinou spící tvář té její malé svěřenkyně. V duchu se při tom celou dobu modlila, aby byla Ruby v pořádku. I přes všechen ten neklid a starosti však cítila, jak v jejím srdci pomalu narůstá pocit nezměrné radosti. Po všech těch letech to totiž konečně dokázaly. Možná se Ruby přeci jen jednoho dne stane čarodějkou.

Teprve až když se na obzoru objevilo svítání, uklidnila se Trixie natolik, aby mohla i ona alespoň na chvilku usnout. Krátce na to jí v její spící tváři vykvetl malý hrdý úsměv. Poprvé v životě cítila pýchu nad úspěchem někoho jiného a byl to neskutečně krásný pocit.

 

Pokračování