S rodinou a přáteli

Čas strávených v kruhu té úžasné rodiny Applů naší Ruby Gleam nesmírně rychle utíkal. Ba co víc. Každý den se s nimi skvěle bavila, i když většinou byly ty dny plné tvrdé práce, jež se táhla od slunka východu až téměř do noci.

Všichni se však při tom dosti nasmáli a nikomu tak ta námaha s tím spojená ani trochu nevadila. Jen Ruby Gleam občas trochu trápil fakt, že stále netušila, jak by jí pobyt tady mohl s kouzlením pomoci.

A neřekla jí to dokonce ani Twilight, která ji sem poslala a která za ní častokrát s Trixie chodívala a vyptávala se na spoustu zvláštních a podivných věcí, kterým Ruby ani trochu nerozuměla.

Nejhorší bylo, že se vůbec netýkaly magie, jak by si Ruby přála, ale byly zaměřené spíše na to, co se od ostatních poníků naučila a jaké city k nim chová. O tom se samozřejmě mladé Ruby před ostatními moc mluvit nechtělo, a tak se snažila odpovídat, jak nejstručněji dovedla, což Twilight zrovna moc neuspokojovalo, ale co mohla dělat.

Krom Twilight se za Ruby Gleam na farmu chodili podívat i jiní poníci. Třeba Pinkie Pie, jejíž aura byla z nějakého neznámého důvodu naprosto rozdílná od všech ostatních. Nejenom že pro Ruby uspořádala velikou oslavu, když konečně odhalila její přítomnost zde v Ponyville, ale pokaždé s ní bylo tolik legrace a zábavy. Někdy jim ta věčně veselá kobylka dokonce i pomáhala se sklizní, ale Ruby si stále nebyla úplně jistá, jestli jim ta práce jde pak rychleji nebo ne.

Pak tu byla samozřejmě Lady Rarity, kterou téměř na každé návštěvě doprovázel Spike, s nímž se již Ruby krátce setkala u Twilight v knihovně, když tam byla poprvé. Ruby Gleam nepotřebovala ani vidět, aby poznala, jak vznešená tato kobylka dokáže být. Dokonce i způsob její chůze byl tak jiný, že ji Ruby podle sluchu okamžitě poznala. Navíc se Rarity z nějakého blíže nespecifikovatelného důvodu rozhodla, že se pokusí z Ruby vychovat něco víc, než jen obyčejného venkovského poníka, a tak za ní téměř každý druhý den po večerech chodila a učila ji společenským zvyklostem. Díky pobytu u Applejack se to však nesetkávalo zrovna s úspěchem.

Další na řadě byla Rainbow Dash. Poník, který miloval lítání a který podle ostatních měl krásně duhovou hřívu. To však Ruby Gleam nikdy vidět nemohla a popravdě ani netušila, jak by taková duha mohla vypadat. Docela ji to mrzelo, protože, jak se zdálo, ostatní poníci duhy milovali.

Když to Rainbow Dash zjistila, okamžitě poprosila Twilight o kouzlo díky němuž by mohla Ruby chodit po mracích a sama ji pak zanesla přímo do Cloudsdale, aby si společně prošly místa, kde se většina duh vyráběla.

Pro Ruby Gleam to byl úžasný výlet a mnohé se tam o duhách dozvěděla a i když je stále ještě nemohla vidět, tak si na ně mohla alespoň sáhnout a případně je i ochutnat. Podruhé už to raději dělat nebude.

A nakonec tu byly samozřejmě Sweetie Belle a Scootaloo. Věrné kamarádky Apple Bloom. Stále se ještě občas scházely ve své malé klubovně, i když jim začínala být dosti těsná a dokonce se stále ještě ten jejich klub jmenoval Znamínkoví křižáci. Ony samy už sice Znaménka dávno získaly, ale stále tu bylo spousta menších neoznačkovaných hřebečků a klisniček, kteří zcela jistě potřebovali jejich odbornou pomoc.

Jejich úspěšnost v získávání Znamének byla popravdě téměř nulová, ale pokaždé se při tom všichni skvěle pobavili a hlavně vždy vyzkoušeli něco nového.

Tak ten čas plynul až jablkobraní s posledním očesaným stromem dočista skončilo. Stalo se tak dokonce o celý týden dříve, než bylo na farmě zvykem. A ještěže tak, protože přípravy na Strašidelnou noc, jež se kvapem blížila, už byly v plném proudu.

Ruby Gleam se ani nenadála a bylo to tu. Ještě nikdy Strašidelnou noc neslavila. Však také nebylo proč, když v jejich zemi nikdo o Nightmare Moon neměl ani tušení. I tak však byla rozhodnutá, že si to nenechá ujít. Naštěstí znala spoustu poníků, kteří jí se vším pomohou.

 

• • •

 

Strašidelná noc!

Bojíme se moc!

Sladkosti nám dejte

a trochu štěstí přejte.

 

Skupina několika až překvapivě velkých koledníků dokončila svou básničku a toužebně postrčila vpřed pytlíčky, které už čekaly jen a jen na to, až se zaplní sladkostmi.

Twilight, u jejíž knihovny se právě koledovalo, se na ně spolu s Trixie zkoumavě zadívaly. I ony dvě se samozřejmě o této noci skrývaly pod maskami.

Trixie měla na sobě zapůjčený Twilightin starý kostým, jež jí dával podobu Starswirla Vousatého a Twilight se pro změnu oblékla do starého ošoupaného hnědého pláště svázaného pouze kusem provazu. Měla to být samozřejmě Moudrá Clover z dávné Equestrijské historie, ale k Twilightině rozčilení to zas nikdo nepoznal. Copak si už nikdo z poníků nepamatoval, že Clover byla Starswirlovou učednicí? To, že jsou teď spolu, by jim mělo napovědět.

Ve skupince nastoupené před nimi bylo také několik až příliš dobře známých masek. Jeden už docela starý a zčásti vypelichaný vlk, upír, jemuž za ta léta již chyběl jeden zub, poněkud již potrhaná Frankensteinova nevěsta a nakonec jedna přerostlá a poněkud trochu růžovější slepička.

„Apple Bloom, Scootaloo, Sweetie Belle, Pinkie?!“ podivila se Twilight. „Nemyslíte, že jste už všechny na tohle trochu na to staré?“

„No sme,“ přiznala Apple Bloom. „Ale sme tu hlavně kvůli Ruby. Ona ještě Strašidelnou noc nezažila, tak sme vyrazily s ní.“

„Kvok?“ podivila se Pinkie. „Já myslela, že jsme tu hlavně kvůli sladkostem.“

„A kde ji tedy máte?“ zeptala se Twilight, když nikde tu výše zmíněno kobylku nespatřila. Pinkie si při tom vůbec nevšímala. Něco podobného tu už s ní totiž zažila mnohokrát.

„No, je tady hned vedle nás,“ usmála se Apple Bloom a ukázala na něco, co vypadalo tak trochu jako křoví jen s tím rozdílem, že tohle mělo uprostřed dvě veliké zlatě zářící oči.

„Chtěla jsem jí pomoct,“ ozvala se opět Pinkie. „Ale ona si chtěla kostým udělat sama. Nevím, kde se stala chyba, ale asi se jí to nějak nepovedlo. Skoro to vypadá, jako by si ho vyráběla poslepu.“

„Pinkie!“ ozvala se Twilight výhružně a naklonila se k té své růžové kamarádce. „Zapomněla jsi snad? Ruby je slepá,“ pošeptala jí.

„A?“ zamrkala Pinkie Pie nevině v odpověď.

Twilight už to nevydržela a zoufale zabořila tvář mezi svá kopýtka. Dostat se do Pinkiina světa bylo občas až nesmírně těžké.

„Já myslím, že je to docela pěkné,“ ozvala se Trixie. „Viď Ruby?“

„Mhhm,“ přikývlo to křoví radostně a trochu při tom zašustilo. „Půjdeš se s námi podívat na náměstí? Za chvíli tam má prý přiletět Nightmare Moon. Moc ráda bych se s ní setkala.“

„Ale jistě, zlatíčko,“ usmála se Trixie a pak mrkla na Twilight. „A co ty? Snad tu nechceš zůstat sama?“

„Samozřejmě, že ne,“ bránila se Twilight a za chvilku již všechny společně vyrazily vstříc Strašidelné noci, kterou si hodlaly i náramně užít.

 

• • •

 

Čas se opět rozeběhl tím svým závratným tempem, které má, jen když se někde skvěle bavíte. Nebylo tedy divu, že aniž by se Ruby nadála, už tu byl Běh v lisoví, kterého by se i ona sama také velice ráda zúčastnila.

 

• • •

 

„Seš si vopravdu jistá, že to zvládneš, cukříku?“ zeptala se ustaraná Applejack, která stála na startovním poli hned vedle ní.

„Nevím, ale chtěla bych to i tak zkusit,“ uklidňovala ji Ruby Gleam. „A navíc mi tady nic stejně nehrozí. Nanejvýš spadnu nebo klopýtnu.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Applejack a zdálo se, že ji to přeci jen trochu uklidnilo. „Nic horšího než tohle se ti fakt stát nemůže, ale zkus se raději přece jen držet někoho z nás, ať někde nezabloudíš.“

„Dobrá,“ ujišťovala ji Ruby.

„Tak co, poníci? Jste připraveni?“ ozvala se v tu chvíli Pinkie Pie odkudsi shůry. Zezdola jí odpověděl sbor souhlasných hlasů. I Ruby s Applejack se k nim přidali.

„Výborně,“ zazubila se Pinkie. „Takže: Tři! Dva! Jedna! Start!“ zakřičela z plných plic a zazvonila při tom současně na malý zvonek, jež měla v balónu s sebou.

Všichni nastoupení poníci se v tu chvíli dali jako jeden do běhu. Někteří se již teď dostávali do vedení a Applejack byla samozřejmě mezi nimi. Jiní zase zvolili volnější tempo a drželi se vzadu.

Právě ty si vybrala i Ruby Gleam a snažila se držet jejich skupinky. Neviděla sice, s kým běží, ale podle jejich aur alespoň věděla, kde přibližně jsou. Docela to i fungovalo, ale pak náhle Ruby klopýtla o nějaký kořen, jehož si snad ani všimnout nemohla a po několika kotrmelcích skončila s hlavou zabořenou v prachu cesty.

„Au!“ zabručela a mnula si odřené kopýtko. Nemohla se však dlouho zdržovat, protože jinak ztratí ty ostatní poníky a sledovat trasu by pak pro ni bylo daleko těžší. Jenže než se stihla pořádně soustředit, už byli z jejího dosahu.

„Hmm. A co teď?“ zapřemýšlela. Takhle na Big Maca rozhodně nijak nezapůsobí, když skončí hned na začátku Běhu. Ne, kdepak. Nesmí se jen tak vzdát. Musí něco vymyslet.

A tak se zas postavila, zatnula zuby a soustředila svůj vnitřní zrak až na hranice svých možností. Při tom stále myslela na Big Maca a na Applejack, na kterých jí záleželo, a které nechtěla zklamat. Náhle jí hlavou prolétla krátká vzpomínka na ně, jak spolu sbírají jablka a v tu chvíli na cestě před sebou ucítila něco důvěrně známého.

Popošla blíž a důkladně to místo prozkoumala. Nebylo na něm vlastně nic zajímavého, jen z něho cítila přesně to samé, co dokázala vyčíst z aury kolem Applejack. Navíc se to docela rychle vytrácelo.

Nejprve jí nebylo vůbec jasné, co se to děje, ale pak si všimla, že takových míst je kolem ní spousta a že všechna jedno za druhým udávají přesný směr cesty. V ten okamžik pochopila, že jsou to drobné otisky aury, jež tu Applejack zanechala, když tudy probíhala. Kdysi dávno jí o tom Trixie četla nějaké teorie, ale Ruby nikdy ani nedoufala, že by je mohla vidět i ona.

Pokaždé, když se totiž Applejack dotkla kopýtky země, přenesla do ní i malou špetku své vlastní energie a díky tomu, že ji Ruby Gleam za těch pár týdnů tak dobře poznala, mohla sledovat i tyto drobné pozůstatky její nedávné přítomnosti. Navíc čím déle je sledovala, tím to bylo snazší a snazší.

„Super,“ zaradovala se Ruby Gleam a vyrazila vpřed. Snažila se při tom cválat přesně ve stopách, které tu Applejack po sobě zanechala.

Běžela dlouho a ani jednou se nezastavila. Občas měla dokonce i pocit, že kolem někoho proběhla, ale nebyla si tím úplně jistá, protože svůj vnitřní zrak upírala pouze na ty stopy před sebou.

A pak najednou před ní vytanul obrovský známý zářící bod, u nějž se Ruby konečně zastavila. Byla to samozřejmě Applejack, kterou tak oddaně celou dobu následovala.

Teprve teď Ruby Gleam dovolila svým smyslům soustředit se i na něco jiného a okamžitě poznala, že tu Applejack vůbec není sama. Kolem byla snad stovka dalších poníků a všichni radostně dupali svými kopýtky do země a jásali. Navíc poznala, že tohle je místo, kde před nějakou chvílí startovala, takže to musel být i cíl.

„Ruby Gleam?“ ozvala se Applejack poněkud překvapeně. „Co tady děláš? Kde sou vostatní?“

„Eh? Cože?“ zatvářila se Ruby Gleam nechápavě. „Já jen běžela za tebou, jak jsi říkala.“

„Tos udělala moc dobře, holka,“ usmála se Applejack pyšně a podrbala ji na hlavě. „Víš vůbec, kolikátá si doběhla?“

„Ne,“ zavrtěla Ruby Gleam hlavou až její hříva poskakovala.

„Seš devátá, cukříku,“ zaradovala se Applejack a zvedla ji svými kopýtky do výšky. „Na někoho s tvym handikepem je to něco úžasnýho. Sem ráda, žes jim ukázala, z jakýho těsta sou poníci z naší rodiny.“

„Díky, Applejack,“ usmála se Ruby Gleam, pro kterou byla tahle slova daleko větší odměnou než cokoliv jiného, a položila si unaveně hlavu na její rameno. Měla tuhle kobylku tak hrozně ráda. Vlastně skoro jako svou starší sestru. Bylo jí s ní tak dobře a nejraději by tu teď v jejím náručí usnula.

„Vidim, že tě to pěkně zmohlo,“ řekla Applejack, když si toho všimla. „Tak poď,“ oznámila jí následně. „Lehni si na mý záda a půjdeme si domů vodpočinout.“

Ruby Gleam ani neprotestovala, jak moc začínala být znavená, a tak tiše poslechla. Applejack se ještě rozloučila s ostatními a zamířila zpět na farmu. Osud ostatních závodníků ji už ani tolik nezajímal. Teď se musela postarat o toho poníka na svých zádech, který možná do jejich rodiny nepatřil krví, ale srdcem určitě.

 

• • •

 

Listí ze stromů bylo úspěšně shozeno, a tak mohla přijít konečně zima, na kterou se už všechna hříbata v Ponyville nesmírně těšila.

I Ruby Gleam z ní samozřejmě měla radost. Zimy u nich doma v horách byly totiž kruté a nelítostné, ale tady v Ponyville to byla stejně veselá chvíle jako každá jiná. Akorát plná sněhu.

A pak pár týdnů na to přišel svátek pro poníky z Equestrie ze všech nejdůležitější. Srdcehřejný večer, tedy slavnostní chvíle, kdy zemští poníci, pegasové a jednorožci konečně nalezli vytoužený mír. Ruby Gleam bylo souzeno strávit tuto chvíli v kruhu té úžasné rodiny, kde již pár měsíců přebývala. Nic jiného si snad ani přát nemohla. Tedy možná jen to, aby tu s ní dnes večer byla i Trixie s Twilight.

 

• • •

 

„Brrr, to je ale zima,“ oklepala se Applejack, když vklouzla zpět do toho jejich krásně vyhřátého domova. To Ruby, která byla venku s ní, nevypadala zrovna, že by ji to mrazivé počasí nějak obzvláště trápilo. Přeci jen byla horský poník a její delší srst ji před takovýmto počasím celkem dobře chránila. Jen kopýtka měla od všeho toho sněhu urousaná.

„A jak se daří zvířátkům?“ zeptala se starostlivě Fluttershy, jež okamžitě po jejich návratu přiklusala do předsíně, aby se s nimi přivítala. Tedy hlavně se svou milovanou Applejack. „Jsou všechna v pořádku?“

„Nemáš se čeho bát, můj motýlku,“ konejšila ji Applejack sladce a něžně ji objala. „Všechna jsou bezpečně zavřená a řekla bych, že tam mají možná ještě tepleji než my tady.“

Jak se zdálo to Fluttershy uklidnilo a se slůvky: „Díky, miláčku,“ tu svou krásnou oranžovou kobylku políbila.

Ruby Gleam je nechtěla v této intimní chvilce rušit, a tak mezitím odklusala ke krbu v obývacím pokoji a připojila se tak k Apple Bloom, která už se tu také na koberečku před krbem vyhřívala.

„Ahoj, AB,“ pozdravila svou úplně nejlepší kamarádku. „Mohla bych si lehnout na chvilku k tobě?“ poprosila.

„No jasně, Ruby,“ usmála se Apple Bloom a posunula se kousek stranou, aby jí udělala místo. Za chvilku už vedle sebe obě ležely s kopýtky nataženými k plápolajícímu ohni, a protože ten kobereček nebyl zrovna veliký, tak se k sobě i poněkud více tulily. Ani jedné z nich to však nevadilo.

„Nevíš, kde je Big Mac?“ zeptala se Ruby, když si uvědomila, že jeho přítomnost nikde necítí. Celou tu dobu venku se těšila, až bude zase s ním a on byl teď někde pryč.

„Vim,“ usmála se Apple Bloom. „Ale neřeknu. Slíbila sem mu to.“

„No tak, Apple Bloom,“ žadonila Ruby Gleam.

„Neboj se,“ uklidňovala ji její rudohřívá kamarádka. „On se ti vrátí. Za chvilku by tu už měl být.“

Ruby Gleam si jen tiše povzdechla a zabořila svou hlavičku do toho koberce pod sebou. Apple Bloom, která okamžitě poznala, že se její nevidomé kamarádce po Big Macovi opravdu moc stýská, se k ní otočila čelem a něžně ji objala. Jak se zdálo, tohle zabralo a na Rubyině tváři se opět objevil tichý spokojený úsměv, který jí vydržel až do chvíle, kdy v tom příjemném teple a přátelském obětí usnula.

Klapnutí dveří vytrhlo Ruby Gleam z dřímoty. Apple Bloom tou dobou už s ní nebyla, a tak na koberečku ležela sama. Okamžitě tedy vyskočila, a zatímco se v její ospalé mysli pomalu probouzel ten tajemný vnitřní zrak, zamířila opatrným krokem do předsíně, aby zjistila, kdo to vlastně dorazil. Třeba to byl on. Big Mac.

A měla pravdu. Už cestou tam vycítila jeho úžasnou přítomnost, ale daleko větším překvapení pro ni bylo, že nebyl sám. Doprovázely ho dvě známé kobylky. Jedna magičtější než druhá.

„Ruby, zlatíčko,“ ozval se důvěrně známý Trixiin hlas. „Tak dlouho jsem tě už neviděla.“

Ruby se za svou Trixie okamžitě rozeběhla a brzy ji již svírala ve svém drtivém sevření. „Chyběla jsi mi, Trixie,“ zavzlykala a ve zlatých očích se jí zatřpytily slzy.

„Ty mě taky, zlatíčko,“ napodobila ji Trixie a hladila ji při tom po její krásné oranžové hřívě. „Byly jsme teď totiž s Twilight dlouho pryč,“ začala Trixie vysvětlovat. „Až v samotném Canterlotu. Princezna Celestia si mě totiž vyžádala, abych jí všechno o svých putováních pověděla.“

„Ale teď už jsi tady,“ usmála se Ruby spokojeně.

„No, popravdě,“ zamračila se Trixie a sklopila při tom provinile své fialkové oči. „Nebýt tady Big Maca, tak bychom tu asi ani dnes nebyly. Čekal na nás už na nádraží, a jakmile jsme dorazily, tak nás obě dvě pozval sem na farmu. Nebýt jeho, tak bychom s Twilight dnešní Srdcehřejný večer nejspíš strávily samy u ní v knihovně.“

„Díky Macu. To bylo od tebe moc hezké,“ usmála se Ruby Gleam, pustila Trixie a samou radostí mu skočila kolem krku. Než si uvědomila, co vůbec dělá, tak mu na tvář vlepila jeden krátký šťastně zamilovaný polibek.

Oba dva okamžitě ztuhli a zrudli jako dvě krásné růžičky. Zbytek kobylek v místnosti také okamžitě přestal v tom, co právě dělal a nervózně po sobě pokukovaly. Ani jedna z nich náhle nevěděla, co říct.

Nakonec to byla Applejack, kdo situaci zachránil. „Nechcete se vodsud trochu pohnout,“ napomenula je. „Za chvilku sem přijdou Rarity, Pinkie Pie a Rainbow Dash a ani se sem do předsíně nebudou vejít, protože ste ji celou úplně vobsadili.“

Po těchto jejích slovech se všichni z toho trochu nečekaného šoku vzpamatovali a zamířili společně do obývacího pokoje. Při tom předstírali, jakoby se v té předsíni vlastně vůbec nic nestalo.

Pak ale vzápětí dorazil i zbytek a celá ta událost byla dočista zapomenuta. Jen Ruby s Big Macem se tak trochu snažili jeden druhému vyhnout. Moc jim to ale nepomohlo, protože u slavnostní tabule nakonec skončili zase vedle sebe.

I oni dva se však zas brzy osmělili a bavili se spolu jako dřív. Jako dva velmi dobří přátelé. A možná v tom tentokrát přeci jen bylo něco víc.

 

• • •

 

A tak Ruby Gleam strávila svůj první Srdcehřejný večer v kruhu přátel a rodiny, jež ji přijala za svou. Moc si to tehdy užila a nesmírně se nasmála. Nakonec šla spát, až když už venku zářilo světlo nového dne.

Čas se pak dal opět do pohybu a zima utekla daleko rychleji než by kdokoliv čekal. Bylo tedy třeba pomalu začít s jejím vymetáním.

 

• • •

 

„Tak, Ruby,“ otočila se na ni Applejack s radostným úsměvem. Milovala, když se konečně zas mohla věnovat nějaké práci. Ta zimní zahálka dokázala být občas pěkně otravná. „Ty patříš v Ponyville mezi nejsilnější kobylky, takže budete s Big Macem velet skupině na vodklízení sněhu z polí.“

„Moc ráda,“ usmála se Ruby šťastně a zamířila si to rovnou za Big Macem, který už čekal připravený ve své pracovní vestě u nejbližšího z pluhů. Applejack mezitím dál rozdělovala všechny ostatní zemní poníky, jež v ten dnešní den dostala na starosti.

Sama pak s Apple Bloom zamířila k týmu, který měl za úkol sázení a zalévání nových semínek, z nichž vyrostou nové květiny, obilí, zelenina a spousta dalších věcí.

„Dobrý ráno, Ruby,“ usmál se na ni Big Mac jako první a způsobil tak, že se Rubyino srdce zatřepotalo v jejím hrudníčku, jako malý šťastný motýlek.

„Dobré ráno i tobě, Big Macu,“ vrátila mu jeho pozdrav spolu se zářivým úsměvem, který si určitě zasloužil. „Jsem moc ráda, že ti budu pomáhat.“

„Eeyup,“ souhlasil Big Mac a to bylo vše, co Ruby potřebovala, aby věděla, že i on je rád, že ji tu dnes má. Pořád si však nebyla jistá tím, co k ní cítí. Určitě ji měl rád, ale otázkou bylo, jak moc. Miluje ji vůbec? Možná by konečně měla najít odvahu a říct mu to, aby se už konečně přestala potácet v nejistotě.

Moc dlouho se tím však netrápila, protože brzy již dorazili zbylí poníci a všichni se pilně pustili do práce. Pod Twilightiným odborným vedením jim to všem šlo pěkně od kopýtka a obzvláště, když jim letos ještě pomáhala Trixie, která dokázala každé věci, jíž se dotkla, vnuknout trochu toho exotického tajemství.

Domů se Ruby vrátila spolu s Big Macem. Oba byli spokojení, ale nesmírně unavení. Ani se neobtěžovali jít do svých pokojů a jen tak se svalili v obýváku na koberec hned vedle sebe a na místě tvrdě usnuli.

Applejack je takto našla o chvíli později, když se i ona konečně vrátila. Ruby Gleam ležela s hlavou pevně vtisknutou do Big Macova boku a ten ji zas na oplátku zlehka objímal jedním svým kopýtkem. Nejspíš ani netušili, do jaké polohy se to vlastně po usnutí dostali, ale rozhodně jim to v současné chvíli ani trochu nevadilo.

Applejack je nechtěla budit, když jim to tak hezky spolu slušelo, a tak se jen šťastně usmála a zamířila za Fluttershy, která již určitě nahoře ukládala jejich hříbátka ke spánku.

 

• • •

 

Vymetání zimy se toho roku opravdu vyvedlo a než se Ruby Gleam nadála, už se blížil další svátek, jež poníci v Equestrii slavili. Na tenhle se těšila úplně ze všech nejvíc.

Byl to samozřejmě Den srdíček a podkoviček neboli svátek zamilovaných a také štěstí. Sotva se o něm Ruby Gleam dozvěděla, přísahala si, že se na tento kouzelný den konečně svěří Big Macovi s city, jež k němu hluboko v sobě chová. Možná že se pak i od něj dozví, že ji miluje.

Osud si však pro ni již na tento den dávno nachystal zcela jiné plány, o kterých Ruby Gleam nemohla mít ani tušení. Tak jako tak se mělo onoho krásného zamilovaného dne rozhodnout o jejím osudu.

 

Pokračování