Prosba

Ponyville se pomaličku začínal nořit do tmy a většina poníků, kteří tou dobou stále ještě pobývali venku, poznala, že je již akorát ten správný čas odebrat se do svých domovů.

Dokonce i ptáci, motýli a i jiní denní tvorové se začali jeden po druhém vytrácet a svět se tak spolu s šerem nořil do stále většího a většího ticha a klidu. Jen několik můr a netopýrů se právě v tento čas probouzelo a vydalo se na svůj noční lov.

Ulice, které ve dne byly tak živým a veselým místem plným pracujících poníků a hrajících si hříbat, se plnily temnotou narušenou pouze září, jež se linula z oken okolostojících usedlostí. I ty však jedna po druhé postupně zhasínaly, jak jejich obyvatelé jeden po druhém uléhali do svých měkoučkých a voňavoučkých postelí.

Jen v knihovně se tou dobou stále ještě svítilo, ale to nebylo nijak neobvyklé, neboť kobylka, která ji obývala a která se o ni tak svědomitě starala, vždy chodila spát až jako poslední. Tou kobylkou nebyl samozřejmě nikdo jiný než naše milovaná Twilight Sparkle.

Teď, když se Spike odebral na kutě a ani nehrozilo, že by sem do knihovny zavítal nějaký zbloudilý čtenář, měla Twilight konečně dostatečný klid na své věčné studium. Však toho měla stále ještě spoustu k přečtení.

Naposledy tedy ještě svou milovanou knihovnu zkontrolovala a vrátila na svá místa několik knih, které jejich čtenáři zapomněli dáti zpět. Pak všude jednoduchým kouzlem pozhasínala. Jen tu malou petrolejku postavenou na svém čtenářském stolku nechala zářit. Hned pod ní už na ni čekala vybraná kniha, která zrovna pojednávala o jejím velikém vzoru a oblíbenci. Tedy o Starswirlu Vousatém. Vedle pak byl připraven kalamář s inkoustem, několik seříznutých husích brk a samozřejmě jeden prázdný svitek na případné poznámky. Přesně tak to měla Twilight ráda.

Zhluboka se nadechla té zvláštní směsici vůní, kterou měly pouze takovéto vzácné a staré knihy, usmála se a pustila se do čtení.

Toho večera si však pro ni osud nachystal docela jiné plány. Nestihla totiž dočíst ani do konce prvního odstavce, když se z ničeho nic ozvalo tiché zaklepání na vchodové dveře.

„Kdo by to mohl být?“ blesklo Twilight hlavou. Žádného poníka takhle pozdě večer přeci nečekala. „Snad se někomu něco nestalo?“ zhrozila se a rozeběhla se otevřít.

U dveří se trochu zarazila, protože si uvědomila, že už jsou teď na večer zamčené. Proto je nejprve svou magií znovu odemkla a teprve pak doširoka otevřela. O jedno mrknutí oka později tam pak už nehybně stála s výrazem naprostého překvapení a údivu.

Za dveřmi na ni totiž čekaly dvě kobylky. Jedna byla načervenalá s oranžovou hřívou, ale ta ji v tu chvíli ani trochu nezajímala. To spíš ta druhá, jejíž tvář byla azurově modrá s purpurovýma očima, ji hned na první pohled zaujala.

Znala totiž tuhle kobylku, i když tehdy, když se viděly naposledy, vypadala přeci jen o několik let mladší. Navíc ještě nikdy nebyly její rty ozdobeny tak nádherným zářivým úsměvem. Byla to sice stále ona, ale už na první pohled Twilight pochopila, že se v mnohém změnila. I její klobouk i plášť, kterým se kdysi tak chlubila, odvál čas kamsi do neznáma.

„Trixie?“ vydechla samým překvapením a neschopná jakýchkoliv dalších slov. Ze všech kobylek světa by tu zrovna tuhle čekala nejméně. Je ale pravda, že občas byly noci, kdy se jí po ní tak trochu stýskalo a kdy se sama sebe ptala, co asi v tom velikém světě dělá a jestli se v něm již dočista neztratila. Teď jí však odpověď stála přímo přede dveřmi.

„Ano, Twilight?“ zamrkala Trixie nevině. „Také tě moc ráda vidím,“ dodala po chvilce.

V ten okamžik Twilight znovu doslova vykřikla její jméno a nadšeně jí skočila kolem krku. Vzápětí na Trixiině tváři přistála nádherně horká přátelská pusa, což tak trochu překvapilo nejen ji, ale i samotnou Twilight.

„Ach, Trixie,“ vzdychla Twilight a trochu se teď červenala. Tu azurovou kobylku však ze svého objetí nepustila. „Ani nevíš, jak moc se mi po tobě stýskalo. Jsem hrozně moc ráda, že jsi zase zpátky.“

„Já vím, Twilight,“ usmála se na ni Trixie vlídně. „Já vím. Co kdybys nás teď ale pozvala dovnitř. Obě dvě jsme z těch cest už hrozně unavené a navíc tu venku začíná být tak trochu zima,“ dodala Trixie tak trochu škádlivě, ale stále s veselým úsměvem.

Tehdy si Twilight uvědomila, že tam vlastně Trixie není sama, a tak ji s růžolícím uzarděním bleskově pustila ze svého sevření a krátce se na tu druhou kobylku podívala.

Byla ještě mladá. Skoro jako Twilight když tehdy před lety poprvé zavítala do Ponyville. Navíc něco na ní bylo až příliš důvěrně známého. Twilight měla pocit, že už ji někdy viděla anebo alespoň někde o ní četla.

„A kdopak je tohle?“ zeptala se zvědavě.

Trixie se na ni překvapeně podívala. „Copak ty jsi nedostala žádný z mých dopisů?“ zeptala se a zdálo se, že je trochu zklamaná.

„Jen jeden,“ začala se Twilight omlouvat. „A to je navíc už hrozně dávno. Od té doby uplynulo možná šest nebo sedm let.“

Sotva však dořekla tato slova, něco v její hlavě secvaklo a ona si vzpomněla. „Ty jsi Ruby Gleam!“ vykřikla nadšeně. „Moc ráda tě poznávám.“

„Já Vás také, slečno Twilight,“ usmála se ona oslovená kobylka krásným roztomilým úsměvem a nabídla jí své kopýtko, se kterým si Twilight radostně potřásla. Jen se na ni při tom ta kobylka nedívala, ale tou dobou již Twilight věděla proč tomu tak je a proto se tomu ani nedivila.

„Jsem moc ráda, že alespoň jeden z těch dopisů našel svůj cíl,“ povzdychla si v tu chvíli Trixie. Věděla sice, že je to značně riskantní posílat je přes takovouto obrovskou dálku, ale i tak ji teď velice mrzelo, že se všechny až na ten jeden kdesi ztratily.

Twilight si toho všimla, usmála se a pohladila Trixie konejšivě po hřívě. „Nic si z toho nedělej, Trixie. Udělám nám něco k pití a k jídlu a ty mi to všechno hezky sama povíš.“

Trixie jí krátce pohlédla do očí a výraz zklamání se náhle proměnil v lehce zlověstný úsměv. „Mám takový pocit, že nevíš, do čeho jdeš,“ zazubila se Trixie. „Je to však tvé rozhodnutí, i když značně neuvážené.“

„Stejně se už těším,“ odpověděla jí Twilight svým vlastním úsměvem. „A teď už pojďte, ať mi tu nakonec přeci jen nenastydnete,“ dodala a zavedla obě dvě kobylky do útrob své malé stromové knihovny.

„A copak vás dvě vůbec sem k nám do Ponyville přivádí?“ zeptala se Twilight, když za nimi zavírala dveře.

„No,“ zamyslela se Trixie. „To je právě to, co jsem ti psala v těch několika dopisech. Abych to ale řekla zkrátka, tak potřebuji tvou pomoc tady s Ruby. Chtěla jsem ji naučit čarovat, ale už si prostě nevím rady. Vím, že ona na to má. Dokonce jsem ji naučila úplně vše, co jsem se kdy já o magii dozvěděla, ale navzdory mé veškeré snaze se nám spolu ještě ani to nejjednodušší kouzlo nepodařilo. Proto jsem přišla za tebou. Jsi její poslední naděje.“

„A ty opravdu věříš tomu, že i zemský poník se může naučit kouzlit?“ zeptala se Twilight a doufala, že tou svou otázkou ani jednu z nich neurazí. Naštěstí tomu tak nebylo.

Trixie chvíli mlčela a zamyšleně se na Twilight dívala. „Víš Twilight, také jsem častokrát pochybovala, a proto ti to nemám za zlé. Pak se ale stalo něco, co můj názor dočista změnilo.“

„Co?“ skočila jí Twilight zvědavě do řeči, ale Trixie se najednou k ničemu dalšímu moc neměla.

„Všimla sis jaké má Ruby Znaménko?“ zeptala se Trixie po chvilce.

„Ne,“ zavrtěla Twilight hlavou. „Je tu moc tma.“

„Tak si přeci rozsviť a podívej se,“ pobídla ji Trixie a tvářila se při tom téměř nedočkavě. Zvláštní jak taková chytrá kobylka jako Twilight dokáže být i po tolika letech takhle dětsky naivní a roztomilá.

Twilight se zařídila podle Trixiiných slov a jedním ze svých kouzel rozžhnula veliký lustr zavěšený u stropu. Místnost se tak okamžitě zalila příjemnou oranžovou září a ona si mohla konečně prohlédnout tu tajemnou kobylku.

Byla sice o něco menší než Twilight s Trixie, ale o to pevněji bylo její tělo stavěné. Možná tedy byla trošičku baculatější, než bylo v Equestrii obvyklé, ale na kráse jí to rozhodně neubíralo. Navíc v tom světle svíček se její srst lehce jiskřila, jako kdyby do ní byly vpleteny malé rubíny.

Twilight však nic takového nějak obzvlášť v tuto chvíli nezajímalo, a tak svým pohledem téměř okamžitě sklouzla na kobylčin bok, kde se na obdiv vystavovalo její Znaménko. Mělo podobu malé namodralé zářící hvězdičky. Ještě nikdy Twilight neviděla takovéto Znaménko na boku nějakého zemského poníka.

„Páni,“ vydechla Twilight údivem. „To opravdu vypadá na Znaménko, které má co dočinění s magií. Jak jsi k němu přišla?“

„Kouzlila jsem,“ pípla Ruby stydlivě, a kdyby měla jinou barvu, tak by bylo vidět jak moc se při tom červená.

Twilight překvapeně zamrkala a poškrábala se kopýtkem po hlavě. „Tak teď už ničemu nerozumím,“ oznámila těm dvěma.

„To já právě taky ne,“ přitakal Trixie. „Sama jsem to však na vlastní oči viděla.“

„Ale vždyť jsi sama před chvilkou říkala, že kouzlit neumí,“ namítla Twilight a tvářila se stále zmateněji.

„Ano,“ souhlasila Trixie. „To jsem přesně řekla. To však neznamená, že to nedokáže.“

„Takže ty mi chceš říct, že Ruby získala své Znaménko tak, že seslala nějaké kouzlo, ale ani jedna z vás vlastně neví, jak se jí to povedlo?“ zeptala se Twilight, která konečně začínala chápat, co se jí Trixie snaží vysvětlit.

„Přesně tak,“ usmála se ta azurová kobylka. „Nevím, jak se jí to tehdy povedlo, ale přesto to dokázala. Proto doufám, že má Ruby stále naději se tomu naučit, i když mě naprosto nenapadá jak.“

„No,“ vzdychla Twilight a posadila se na podušku. „Možná bude nejlepší, když mi povíte, jak se to vlastně stalo,“ navrhla, když se jí podařilo trochu seřadit své myšlenky. Na slíbené pití a jídlo dočista zapomněla.

„Tak dobrá,“ usmála se Trixie a pustila se do vyprávění.

 

Pokračování