Otázka přístupu

„Ráno, když jsem se probudila,“ chýlila se Trixie svým dlouhým vyprávěním ke konci, „Ruby ještě spala, a tak jsem se opatrně vymotala ze svých dek, abych ji neprobudila a šla si prohlédnout ty podivné vlčí máky, které Ruby tak nečekaně vykouzlila. Zdálo se, že horské prostředí jim vůbec nesvědčí. Byly totiž tou dobou již notně povadlé a některé už dokonce začínaly opadávat. Proto jsem ten nejčerstvější z nich utrhla, magicky ho zakonzervovala a schovala si ho pro pozdější studie.“

„A máš ho tady?“ vyhrkla Twilight nedočkavě. Všechno, co Trixie vyprávěla, bylo nesmírně zajímavé, ale to kouzlo, které Ruby tak náhle dokázala, bylo až skoro neuvěřitelné. Navíc jí to trochu připomnělo ji samotnou a její vstupní zkoušky do Celestiiny školy pro nadané jednorožce, kde to dopadlo tak trochu podobně.

„Samozřejmě,“ usmála se Trixie a kupodivu se vůbec nezlobila, že ji Twilight tak přerušila. „Kdybys chvilku počkala, tak bych ti ho sama ukázala,“ dodala s úsměvem. Pak jedinou myšlenkou přivolala to jejich podivné magické zavazadlo a začala se v těch bednách a brašnách na něm přehrabovat.

Chvilku to trvalo, než našla, co hledala. Drobnou skleněnou a hlavně pevně zavřenou lahvičku, v níž ležel malý rudý květ vlčího máku. Byl sice již dávno suchý, ale díky kouzlu, které na něj Trixie seslala, si stále zachovával svou barvu i tvar.

Twilight by zajímalo, kde se Trixie takovým kouzlům naučila. Tohle totiž nebyla ta samá kobylka, co tu kdysi byla. Tehdy bez svého kouzelného amuletu znala pouze několik magických triků, ale teď to byl jednorožec, který podle všeho magii skutečně rozuměl. Že by to učení Ruby kouzlům nakonec změnilo i ji?

„Pořádně si ho prohlédni a pak mi řekni, co cítíš,“ řekla Trixie a podala tu lahvičku Twilight. Ta ji se zamyšleným výrazem sevřela ve svých kopýtkách a zkoumavě ji převracela sem a tam.

Trixie se mezitím otočila na Ruby, která tam jen tak seděla s levým uchem natočeným k nim a zdálo se, že odpočívá. Z čeho by ale mohla být tak unavená? Něco s ní nejspíš nebylo v pořádku.

Ruby, zlatíčko? Copak je s tebou?“ promluvila na ni ve svých myšlenkách. Ruby však nijak nezareagovala a jen tam tak dál seděla. To naopak Twilight překvapeně zastříhala ušima a krátce na Trixie pohlédla. V očích jí zářil výraz neskonalého údivu. Dávala si však pozor, aby si jí Trixie nevšimla.

Ruby?!“ zkusila to Trixie znovu a mnohem silněji. Tentokrát to naštěstí zabralo a Ruby sebou divoce škubla, když se jí hlavou náhle rozlehl ten ustaraný výkřik.

Ano, Trixie?“ zeptala se. „Stalo se něco?

No, na to bych se měla zeptat spíš já tebe, maličká,“ promluvila Trixie ustaraně. „Vypadáš najednou tak hrozně unaveně. Nebolí tě něco?

Promiň Trixie,“ začala Ruby omluvně. „Nechtěla jsem tě vyděsit. To jen tady Twilight je hrozně silná a je nesmírně obtížné se na ni v mysli dívat. Bolí mě z toho hlava a navíc přes tu její záři jen stěží vnímám cokoliv jiného.

„Promiň, Ruby,“ řekla Twilight a sklopila provinile uši. Teprve o pár vteřin na to jí došlo, co právě udělala, a zrudla až ke kopýtkům.

Trixie vyvalila oči a samým překvapením doslova lapala po dechu. Místo ní se tedy ujala slova ta oslovená načervenalá kobylka se zlatýma očima.

„Vy jste nás slyšela?“ zeptala se s náznakem studu ve svém hlase. „Omlouvám se, jestli jsem k Vám byla nezdvořilá, ale nevěděla jsem, že nás při tom může slyšet i někdo jiný.“

„No, ano, může,“ přiznala Twilight a barva jejích tváří byla stejná jako ten květ vlčího máku, co zrovna držela v kopýtkách. „Každý zkušenější jednorožec to při troše studia dokáže. Problémem telepatie však je, že pokud si nedáte pozor, tak vás může slyšet kterýkoliv cizí poník, jenž je vám zrovna na blízku a jenž tomu rozumí. Je však slušností takovéto komunikaci nenaslouchat. Omlouvám se za svou nezdvořilost, ale nesmírně mě překvapilo, že to umíš i ty, Ruby. Něco takového je u zemského poníka až skoro neuvěřitelné.“

„Trixie mě to naučila,“ pípla Ruby až skoro provinile a změnila barvu ze světle červené na daleko tmavší.

„To bylo od ní moc milé, nemyslíš?“ pohladila ji Twilight konejšivě po hřívě a pak po chvilce dodala: „Je to takhle lepší?“

Ruby chvilku nevěděla o čem Twilight mluví, ale pak najednou pochopila. Už z ní v její mysli nebylo to jasné zářivé slunce, ale pouhá maličká jiskřička, která však byla stále dost jasná na to, aby ji Ruby bez problémů viděla.

„Děkuji Vám, Twilight,“ usmála se Ruby.

„To nic nebylo,“ usmála se ona oslovená purpurová kobylka. „Jednou se to určitě také naučíš. A přestaň mi už, prosím, vykat. Pro všechny jsem pouze Twilight.“

„Vynasnažím se,“ přikývla Ruby a nervózně se odmlčela.

„Promiň, Twilight, že mě to tak překvapilo,“ vybrala si zrovna tuto chvíli ticha Trixie na svou omluvu. „Mělo mě napadnout, že nás tady v Equestrii může slyšet i někdo jiný. Za ta léta v cizině jsem si však na ostatní jednorožce již dávno odvykla, a tak jsem byla trochu neopatrná.“

„Nic se nestalo, Trixie. To já spíš měla být slušnější,“ omluvila se Twilight ještě jednou. Pak se krátce zamyslela a zeptala s na otázku, která jí vrtala hlavou: „A to tam opravdu žádní jednorožci nejsou?“

„Prakticky ne,“ odpověděla Trixie. „Potkala jsem za celou tu dobu jen dva a ti stejně nevěděli o magii prakticky nic. To i pegasů tam bylo víc. V horách sice moc nežili, ale dole na pláních, kde se rozkládala Říše, jich už bylo celkem dost, i když stále méně než v Equestrii, ale i tak se dokonce zvládali starat o počasí, tak jako tady u nás.“

„A co je to vlastně za Říši, o které pořád mluvíš,“ přerušila ji Twilight zvědavě. Měla sice pocit, že o něčem takovém už někde četla, ale nedokázala si vzpomenout kde a hlavně co.

„Říká se jí 旭日帝國 neboli Říše vycházejícího slunce a leží od Equestrie asi patnáct tisíc mil na východ. Je to moc hezká země a v mnohém mi připomínala Equestrii, i když architektura, jazyk, zvyklosti a dokonce i písmo byly naprosto jiné. Hlavně tam však žijí stejně milí poníci jako tady v Equestrii a to bylo na tom všem nejlepší. Díky nim jsme se s Ruby naučily mluvit jejich řečí, i když se musím přiznat, že Ruby mě v tom o několik měsíců předběhla. Už tehdy to totiž byla hrozně bystrá a inteligentní kobylka a nic se na tom nezměnilo ani teď.“

Ruby Gleam při těchto slovech zrudla do barvy růží a sklopila hlavu provinile k zemi. Byla ráda, že ji zrovna Trixie takhle chválí, ale ve stejný okamžik se za to příšerně styděla. Nechtěla, aby si ostatní poníci mysleli, že je v něčem lepší než oni. Chtěla jim jen pomáhat.

Naštěstí si ani jedna z těch dvou starších kobylek toho jejího duševního zmatku nevšimla. Obzvláště Twilight, jejíž pozornost byla v současné chvíli zcela pohlcena tou azurově modrou kobylkou s fialkovým očima, se kterou si právě povídala.

„A jak to dopadlo s tou pomocí pro Ruby, kterou jste tam hledaly? Našly jste tam nějakou?“ zeptala se Twilight a oči jí plály nedočkavostí. Hrozně moc ji totiž zajímalo, co všechno vlastně spolu Trixie a Ruby Gleam zažily a obzvláště se chtěla dozvědět nějaké informace o té podivné zemi, kterou navštívily.

„Ne, nenašly,“ odpověděla Trixie krátce a zamračila se. Zdálo se, že jí je tenhle její neúspěch velice nepříjemný. „Ale našly jsme něco jiného,“ pokračovala po chvíli. „Tedy spíš jsme se dozvěděly, že místní císařovna hledá nového dvorního čaroděje, a tak jsem se samozřejmě přihlásila i s Ruby jako mou pomocnicí. Tehdy jsem právě potkala ty další dva jednorožce. I oni se o to místo ucházeli, ale o magii nevěděli prakticky nic a tak jsem to místo bez jakýchkoliv větších potíží vyhrála.“

„No, páni, Trixie,“ vzdechla Twilight údivem. „Z tebe je teď dvorní čarodějka. To je opravdu úžasné. Blahopřeji ti. Jsem tak hrozně šťastná, že se ti to podařilo.“

Trixie na ni krátce podezřívavě pohlédla a zdálo se, že na moment se do její duše vrátilo to její staré já. Pak se však nakonec přeci jen usmála a řekla: „Děkuji ti, Twilight. I mně to tehdy samozřejmě udělalo velikou radost. Vždyť se mi tak konečně splnilo mé dávné přání. Naneštěstí ta radost nevydržela dlouho a přišlo zklamání. Myslela jsem si totiž, že díky neomezenému přístupu do místní knihovny, který jsem spolu s titulem dvorní čarodějky získala, se mi tam konečně podaří najít odpovědi na otázky, jež mě a Ruby tak vytrvale pronásledovaly. Jenže ve všech těch knihách nebylo o něčem takovém ani řádku, a tak jsem nakonec poprosila císařovnu o laskavost. Rozhodla jsem se totiž…“ zadrhla se Trixie náhle.

„… přijít za mnou,“ dokončila Twilight tu její větu.

„Ano,“ souhlasila Trixie tak trochu neochotně a svým pohledem se snažila před tím Twilightiným uhýbat. Zdálo se, že je jí takovéto přiznání značně nepříjemné. Kolik asi času strávila přemýšlením nad tím, jestli má skutečně o pomoc požádat zrovna tu kobylku, která již dvakrát naprosto změnila její život a která byla v magii o tolik lepší než ona. Stará Trixie by na to nikdy nepřistoupila, ale tahle byla přeci jen jiná a nakonec se rozhodla pro to, co se jí samotné sice moc nelíbilo, ale co bylo nejlepší pro její mladou svěřenkyni.

Ruby Gleam si Trixiina stavu okamžitě všimla. Však už ho také mnohokrát na té dlouhé cestě sem do Equestrie zažila. Nebylo to totiž poprvé, kdy o svém rozhodnutí začala Trixie pochybovat. Proto k ní opatrně přistoupila a něžně ji objala.

„To je v pořádku, Trixie,“ zašeptala a láskyplně se jí otřela o čumáček. „Jsem si jistá, že mi Twilight pomůže. A když ne ona, tak určitě zná někoho, kdo to dokáže.“

Trixie na Ruby Gleam krátce pohlédla a Twilight by přísahala, že na kratičký okamžik zahlédla v jejích očích slzy. Tehdy poprvé pochopila, co Trixie tolik změnilo. Už totiž nežila jen sama pro sebe jako dřív. Teď její srdce bilo jen pro Ruby a ona byla odhodlaná dát jí vše, co bylo v jejích silách. Skoro jako skutečná maminka.

Toto zjištění s Twilight skutečně hluboce pohnulo a ona sama sobě v duchu přísahala, že ani jednu z nich nehodlá zklamat. Udělá vše, co je v jejích silách a učiní tyto dvě úžasné kobylky šťastné.

„Ruby má pravdu,“ odkašlala si Trixie nervózně a něžně od sebe Ruby odstrčila. Skoro se zdálo, že ani vlastně nechce, ale zároveň se v takové pozici cítila před Twilight značně nepříjemně. „Nevím už, za kým dalším bych šla. Jsi její poslední naděje. Pomůžeš jí, prosím?“

Twilight nemusela ani přemýšlet a už měla odpověď na jazyku. „Ano,“ usmála se. „Slibuji, že najdu způsob, jak Ruby naučit magii.“

V ten okamžik se Trixie nesmírně ulevilo. Moc se této rozhodující chvíle bála, i když se to snažila nedávat najevo. Teď však získala Twilightin příslib a už mohla být konečně trochu klidnější. „Děkuji ti, Twilight,“ opětovala její úsměv. „Moc to pro mě znamená. Než ale začneme, tak by mě zajímalo, jestli cítíš něco zvláštního z toho vlčího máku, který jsem ti dala.

„No,“ začala Twilight. „Necítím z něj krom toho tvého konzervačního kouzla nic dalšího. Je to prostě obyčejný květ vlčího máku. Takový, jakých na loukách rostou tisíce.“

„Přesně tak,“ souhlasila Trixie, ale Twilight se nenechala přerušovat a pokračovala ve svých dál.

„Zajímavé na tom však je to, že tenhle květ vždycky vlčí mákem byl a nejspíš tak i zůstane až navěky,“ řekla zamyšleně a výraz v jejích očích byl s každým slovem stále více a více nepřítomný. „Takhle se však ta naše jednorožčí magie nechová a obzvláště kouzla ze školy proměn. Na každém takovém předmětu by měla zůstat nějaká stopa, neboli jak nás ve škole učili reziduální magická energie, která vydrží prakticky po celou věčnost a díky níž lze zjistit jeho původní podobu.“

„Já vím,“ přerušila ji Trixie. „A kdybych to tehdy neviděla na vlastní oči, tak bych tomu ani nejspíš nevěřila. Zároveň je mi již dávno jasné, že tohle je nejspíš jediná stopa, kterou máme, ale zatím jsem nenašla žádný způsob, jak s ní naložit. Nenapadá tě něco?“

„Hmm,“ zamyslela se Twilight. „Myslím, že Ruby se té naší jednorožčí magii vlastně ani naučit nemůže,“ pronesla spíš pro sebe, ale přesto nahlas.

Trixie sebou při těch slovech trhla. „T-takže si myslíš, že se Ruby nikdy vědomě kouzlit nenaučí?“ zakoktala a její hlas byl plný směsice strachu a zklamání.

„Kdepak,“ zavrtěla Twilight hlavou. „Nic takového jsem neřekla. Řekla jsem jen, že nedokáže používat jednorožčí magii. To ale neznamená, že by nemohla kouzlit vůbec. Jen je podstata té její magie od naší značně odlišná a podle mě je to právě ten důvod, proč se zatím ještě kouzlit nenaučila.“

„Jak to myslíš, Twilight?“ zeptala se Trixie a i Ruby upřela svou pozornost směrem k ní. Tohle ji totiž nesmírně zajímalo. Možná se konečně dozví, co vlastně celou tu dobu dělala špatně.

„Z tvého vyprávění jsem pochopila, že ses Ruby snažila naučit magii tak, jak nás ji učí ve školách. Vím, že to byl ten nejlepší a vlastně i jediný přístup, jaký sis mohla v dané situaci dovolit, a věřím, že v mnohém i Ruby pomohl. Přesto si myslím, že byl už ve svém základu špatný. Ruby totiž není jako my. Je to zemský poník a žádný jednorožec na světě ji té její magii naučit nedokáže. Dokonce ani já bych jí už nebyla moc platná, protože všechnu potřebnou práci jsi již odvedla ty, Trixie. Ona se musí učit magii od někoho úplně jiného.“

„A koho máš na mysli?“ zeptala Trixie a tvářila se lehce zmateně. Zdálo se totiž, že tak úplně nerozumí tomu, co Twilight zrovna říká.

„Samozřejmě další zemské poníky,“ usmála se Twilight. „A myslím, že znám zrovna jednu skvělou rodinu, kde by mohla Ruby začít.“

„Zemské poníky?“ ujišťovala se značně překvapená Trixie. „Vždyť ti nic o magii nevědí.“

„To není tak úplně pravda,“ přerušila ji Twilight. „Sama moc dobře víš, že jen díky té jejich zvláštní magii je úroda všeho, co zasadí, tak hojná a bohatá. Proto musí být schopni nějakým způsobem, ač nejspíš nevědomky, tu svou magii nějak ovládat.“

„No, sice chápu, jak to myslíš, ale pořád se mi to nějak nezdá,“ vzdychla Trixie. „Každopádně nemá ani jedna z nás, co ztratit. Tak proč to nezkusit. Alespoň si zatím my dvě budeme moct v klidu popovídat o všem ostatním,“ usmála se nakonec a krátce na Twilight mrkla.

„Výborně,“ zazubila se Twilight radostně. „Zítra ráno vezmeme Ruby na farmu k Applejack. Věřím, že si spolu budou ty dvě skvěle rozumět a Applejack navíc bude určitě hrozně ráda, když zas bude mít nějakého hosta, který by se mohl občas postarat o ty jejich děti. Má s nimi teď tolik práce.“

Trixie překvapeně povytáhla obočí, ale na nic se raději neptala. Zaprvé si Applejack pamatovala jen mlhavě a zadruhé se beztak zítra o ní všechno dozví. Místo toho raději začala s Twilight probírat, co má vlastně s Ruby v plánu a co všechno k tomu budou potřebovat.

Mladá Ruby jim zpočátku pozorně naslouchala a občas se do rozhovoru i zapojila. Byla však stále unavenější a unavenější a i když se tomu dlouho bránila, tak jí hlava nakonec sklouzla až na stůl a ona usnula tvrdým a zcela jistě zasloužilým spánkem.

 

• • •

 

„Ruby Gleam, zlatíčko. Už je skoro poledne. Měla bys vstávat,“ ozval se důvěrně známý Trixiin hlas a po hřívě ji něžně pohladilo již důvěrně známě kopýtko. Nemusela ho vidět, aby ho poznala. Pouze Trixie totiž voněla tak krásně po jasmínech.

„Ještě chviličku, Trixie,“ zavrněla Ruby Gleam ospale a zabořila svou tvář ještě hlouběji do polštáře. „Mě se nikam nechce,“ zamumlala a bylo jí úplně jedno, že si vůbec nepamatuje, jak se vůbec do nějaké postele dostala.

„Kdepak, broučku,“ nenechala se Trixie odbýt. „Za chvilku půjdeme za Applejack. Neměly bychom být nezdvořilé a nechat ji příliš dlouho čekat. Twilight už za ní totiž hned po rozednění poslala Spika se vzkazem.“

Ruby Gleam zamumlala něco značně neurčitého, ale pak si konečně začala všímat svým vnitřním zrakem okolí. Tahle brzy po probuzení byl stále ještě dost rozmazaný a nepřesný. Místo konkrétních různobarevných slabě či silně zářících aur obklopující vše živé i neživé viděla spíše jiskřivou a neurčitou mlhu. Jen Trixie s Twilight byly dost silné na to, aby je bez jakýchkoliv potíží od všeho toho okolo panujícího zmatku rozeznala.

„No, dobrá,“ přikývla nakonec po chvilce váhání Ruby Gleam a začala se hrabat z postele. Moc se jí sice nechtělo, neboť deky byly tak krásně měkoučké a celou ji něžně objímaly, ale nic jiného jí nezbývalo. Docela tomu poníkovi, jemuž ta postel patřila, záviděla. Takové pohodlí Ruby Gleam zrovna moc na cestách nezažila.

Dlouho na to však nemyslela, protože si právě svým probouzejícím se magickým zrakem všimla něčeho jiného. S aurou kolem Trixie i Twilight bylo totiž něco v nepořádku. Nebyly tak zářivé jako včera. Dokonce by se dalo říct, že byly trochu temnější. Ale hlavně byly velmi nestálé a jejich intenzita se měnila s každou vteřinou.

„Vy jste v noci nespaly?“ zeptala se Ruby Gleam, tak trochu ustaraně, ale i trochu podezřívavě.

„No, tak trochu,“ ušklíbla se Trixie nevině, kterou ani už moc nepřekvapovalo, že to Ruby poznala. „Po tom, co jsi tak najednou usnula a my tě společně uložily do postele jsme si toho s Twilight musely ještě spoustu povědět a promyslet. Navíc jsme hned ráno ještě vyrazily pár věcí zařídit. Nemusíš se však bát. Hned jak tě po snídani odvedeme k Applejack, tak si půjdeme lehnout.“

„A to tam budu bez tebe?“ zeptala se Ruby trochu vyděšeně. Za ta léta, která strávily spolu, si nepamatovala chvíli, kdy by byly takto odděleny, a tak se toho samozřejmě bála.

„Ano, zlatíčko,“ usmála se na ni Trixie konejšivě. „Shodly jsme se s Twilight, že tak to bude pro tebe nejlepší. Uvidíš však, že u Applejack ti bude dobře. Ona se o tebe postará jako o vlastní a samozřejmě tě já a Twilight budeme často navštěvovat, tak se nemusíš bát, že bys mě neviděla.“

„Ale co tam u ní budu dělat?“ starala se Ruby i nadále. Moc ji to totiž zrovna neuklidnilo.

„Všechno, co ti Applejack řekne,“ řekla Trixie prostě. „A už se přestaň vyptávat a pojď se raději nasnídat. Beztak jsme ti všechno chtěly povědět až cestou.“

Ruby poznala, že nic víc už nezmůže, a tak se konečně zvedla s postele a sklouzla opatrně na podlahu. Takhle brzy po probuzení ještě nedokázala moc dobře vnímat neživé předměty kolem sebe, a tak si musela dávat pozor, aby něco neshodila nebo do něčeho nenarazila. V takových chvílích se řídila spíše svým sluchem a čichem.

Trixie to moc dobře věděla, a tak se k ní něžně přitiskla svým bokem a zlehka jí udávala ten správný směr. Ruby jí za to byla moc vděčná, což dala najevo tím, že se k ní přitiskla ještě těsněji, a pod jejím vedením zamířila ke schodům vedoucím do přízemí.

Twilight vyrazila hned za nimi a spokojeně se usmívala od ucha k uchu. Nijak však ten projev vzájemné lásky, kterého byla právě svědkem, nekomentovala. S Trixie si o tom může promluvit později. Teď by se nejprve měly všechny tři pořádně nasnídat a pak vyrazit za Applejack, která již nejspíš svého nového hosta netrpělivě vyhlížela.

 

Pokračování