Osudová cesta

Horko. Hrozivé spalující horko. To byla první věc, kterou si Ruby Gleam uvědomila, když se náhle z ničeho nic probudila. Sotva se však ve své posteli posadila, byl ten pocit okamžitě pryč. Všude bylo ticho a naprostý klid. Zdálo se, že je ještě hluboká noc a všichni dosud tvrdě spí. Nejspíš to byl jen nějaký divný sen.

Pak ale odkudsi přišly ty podivné hlasy. Prosebné a úpěnlivé. Něco chtěly, ale Ruby Gleam nedokázala pochopit co. Věděla však, kdo to k ní mluví a hrůzou se jí z toho zježily chlupy po celém těle. Byly to jabloně. Něco strašného se muselo v sadech stát.

Ruby Gleam nemeškala ani chvíli a okamžitě se rozeběhla za Applejack. Vůbec při tom nehleděla na to, že se ještě pořádně nedokáže orientovat, a tak si ve spěchu rozsekla ret o rám. Prohnala se chodbou a dveře do sousedního pokoje doslova vyrazila.

„Applejack! Applejack!“ třásla tou oranžovou kobylkou ze všech sil. „Něco se stalo! Něco se stalo tvým jabloním!“

„Co-cože?“ zamrkala čerstvě probuzená Applejack zmateně. Pak ale i ona ve své hlavě uslyšela ty důvěrně známé prosící hlasy. Jediným rychlým pohybem se vyhoupla ze své postele a rozeběhla se k oknu. Otevřela ho a vyhlédla ven.

Jak si myslela, venku byla stále ještě hluboká noc, ale to ji v tuhle chvíli ani trochu nezajímalo. Její oči sledovaly jen jednu jedinou a o to děsivější věc. Jasnou a až neuvěřitelně rychle sílící oranžovou záři za jedním z nejbližších kopečků.

V tu chvíli Applejack dočista ztuhla hrůzou. V hloubi duše se bála, že jednou tahle chvíle přijde a moc dobře věděla, že jen velice těžko něco takového půjde zastavit. Její sady byly v plamenech.

„Applejack?“ šťouchla do ní vyděšená Ruby, která stále netušila, co se děje. Tím ji probrala zpět k životu. Nebýt toho jejího šťouchnutí, tak by to všechno možná dopadlo daleko hůř.

Applejack se na Ruby otočila s očima rozšířenýma strachem. Byla to v ten okamžik tak neuvěřitelně silná emoce, že ji i Ruby ucítila.

„Hoří!“ řekla Applejack tiše. „Naše jabloně hoří.“ Pak už na nic nečekala a rozeběhla se ven z pokoje. Cestou volala z plných plic na celý dům, aby všechny vzbudila. Museli udělat vše, co bylo v jejich silách, aby zachránili, co nejvíce ze svých jabloní. Bez nich by se už nedokázali uživit.

Ruby se rozeběhla za ní.

Jen o necelou minutku již stála celá rodina před farmou a Applejack jim rozdávala úkoly. Požár se mezitím rychle šířil. Téměř se zdálo, že je nezastavitelný.

„Ty Fluttershy se postaráš o hříbata!“ rozkázala Applejack tónem, který u ní Ruby ještě nikdy neslyšela. Byl drsný a téměř bezcitný. „Kdyby se voheň začal blížit k farmě tak utečte, jak nejdál můžete.“

Fluttershy jen něco tiše pípla a zmizela v budově, odkud už se ozýval vyděšený pláč.

Applejack se mezitím otočila na dalšího poníka, jímž byla Apple Bloom. „Ty AB, zaběhni do města a zkus sehnat tolik pegasů, kolik jen dokážeš. Budem potřebovat pořádnej slejvák.“

Apple Bloom přikývla a jako mávnutím kouzelného proutku byla pryč. Nebyl čas na cokoliv čekat.

„My tři se pokusíme ten voheň zdržet, jak nejdýl dokážem,“ otočila se Applejack na zbytek. Jímž byla ona, Big Mac a samozřejmě Ruby. „Ve stodole si vezmeme rýče, lopaty a sekery. Hlavně ale buďte vopatrný. Nechci, aby se vám cokoliv stalo. Jasný!“

„Ano!“ přikývla Ruby a spolu s těmi zbylými dvěma poníky se nejprve rozeběhla pro nářadí a pak vstříc tomu zuřícímu peklu.

Applejack jim rozkazovala, co mají dělat. Kde kopat, jaký strom porazit, ale bylo jich až příliš málo a oheň příliš divoký a nespoutaný. Přeskakoval od koruny ke koruně a nic, co ti naši tři poníci udělali, ho nedokázalo zastavit.

Dlouho se Applejack odmítala vzdát, ale pak už to prostě nešlo. Kouř, horko a únava je až příliš rychle udolávaly a nikdo z nich už neměl dost sil, aby pokračoval. A pegasové se svým deštěm byli stále v nedohlednu.

Když všichni tři utekli z nejhoršího pekla kousek stranou, všimli si, že téměř celá západní část jablečných sadů je již v plamenech. Applejack tím děsivým pohledem musela trpět nejvíc a hlasitě se rozplakala. Big Mac ji pevně sevřel v náručí a snažil se ji trochu uklidnit. Bylo to však marné. Teď už je mohl zachránit jen zázrak. Bez něj celé ty krásné Sady sladkých jablek brzy lehnou popelem.

Ruby Gleam tiše sledovala ty dva zlomené poníky před sebou. Jednoho milovala celým svým srdcem a ten druhý byl pro ni jako člen vlastní rodiny. Oba dva jí toho tolik dali a teď měli o všechno přijít. Jak se Applejack postará o svých pět hříbátek, když nebude mít z čeho žít? A co Big Mac? Co se s ním stane, když přijdou o farmu?

Hluboko uvnitř sebe cítila, jak se jí srdce nad tím vším svírá utrpením a bolestí. Jak mohl být osud tak krutý, že něco takového dopustil? Tihle milí poníci nikdy nikomu neublížili, tak proč muselo takové neštěstí postihnout zrovna je?

A v tu chvíli si Ruby vzpomněla na všechno to učení, které se jí od Trixie, Twilight, ale i Applejack dostalo. Věděla, že jestli na tomhle místě existuje někdo, kdo to dokáže zastavit dřív, než bude pozdě, tak je to ona.

Potřebovala k tomu jen jedinou věc. Svou magii. A tak ji zavolala. Jenže jako vždy se nestalo nic. Stále dělala něco špatně. Ale jak moc bylo tohle odlišné od toho, co se tehdy stalo s těmi vlky? Musela na to přijít dřív, než bude pozdě.

A tak poprvé ve svém životě upřela svůj magický zrak ne ven, ale do vlastního nitra. Pronikla jím svou myslí, duší a skončila až kdesi v těch nejtajemnějších hlubinách svého srdce. A to, co tam spatřila, ji překvapilo a šokovalo zároveň.

Obrovské a zdánlivě nekončící víry mocné a tiše se vlnící energie. Poznala, co to je. Byla to láska. Láska, kterou cítila k Big Macovi k Applejack, Trixie, ale i ostatním poníkům. To sem kdysi sáhla, když svým kouzlem ochránila Trixie před vlky a teď, když konečně pochopila, bylo na čase se silou své mysli znovu chopit té energie a využít ji pro záchranu těch hořících jablečných sadů.

V tu chvíli však zaváhala. Byla magie opravdu to, po čem v tuto chvíli nejvíce toužila? Moc dobře totiž věděla, že jakmile se pro ni jen jednou jedinkrát natáhne, tak ji to od základů změní. Tam doma za mořem ji čekaly úkoly a povinnosti, které mohla dokázat pouze s ní. To by však znamenalo, že se bude muset vrátit a opustit tak hřebce, jehož tak nesmírně milovala. Opravdu to tak chtěla? Nebylo by lepší nedělat nic a zůstat tu s ním?

Ne, na co to vůbec myslí?! Nemůže… nesmí za žádnou cenu dopustit, aby těm poníkům tady z farmy bylo nějak ublíženo. Obzvláště Big Macovi. Musí použít svou magii, aby je ochránila. Možná že existovaly i jiné cesty, ale tahle, ač stále nebyla tou správnou, byla ze všech nejlepší. Nic jiného Ruby Gleam nezbývalo.

Opět se soustředila na ty proudy energie ve svém srdci. Pevně je svou myslí sevřela a vytáhla ven. Pak znovu otevřela svůj magický zrak okolnímu světu

Něco bylo jinak. Doslova totiž cítila, jak je každičká buňka jejího těla nabitá magií, která jen čekala na její pokyn. Kdo by to byl řekl, že láska je ten klíč k tomu všemu. Možná jedině Twilight, která to již nejspíš od samého začátku tušila.

Teď však nebyl čas na přemýšlení. Byl čas konat. A tak se Ruby otočila od těch dvou poníků a zamířila vpřed. Věděla, co musí udělat a žádný oheň ji v tom nezastaví.

„Ruby, stůj!“ volala zoufale Applejack. „Tam nemůžeš! Vždyť tam uhoříš!“

Ruby se na chvilku zastavila a otočila se. Applejack možná sice právě přicházela o všechno, ale stále jí daleko více záleželo na ostatních. Za takové poníky se vyplatilo bojovat až do posledního zbytku sil.

„Neboj se,“ usmála se Ruby Gleam a v očích jí podivně zlatavě zajiskřilo. „Všechno bude zas v pořádku.“ Pak vykročila směrem do plamenů.

Big Mac spatřil ten záblesk a věděl, že Ruby Gleam… jeho Ruby Gleam se změnila. Že se rozhodla následovat to, k čemu byla předurčena. V tu chvíli se rozplakal i on.

Plameny šlehaly všude kolem ní, kopýtky se brodila řeřavými uhlíky, ale nic z toho jí nemohlo ublížit. Magie v jejím srdci ji ochraňovala a ona pokračovala dál a dál až do samého centra toho strašlivého pekla. Tam se zastavila.

Ještě jednou pohlédla směrem, odkud skrze plameny cítila Big Macovu přítomnost. „Je mi to líto,“ zašeptala. Pak soustředila všechny své síly a začala čarovat.

Téměř okamžitě ji její magie doslova obklopila. Kdyby tu teď někdo byl, tak by ke svému údivu viděl, jak úplně celá Ruby Gleam září svým vlastním zlatavým světlem, které bylo s každou chvilkou silnější a silnější.

V půlce kouzla Ruby poznala, že je to stále málo. Potřebovala mnohem víc energie. To, co si vzala z lásky k Big Macovi a Applejack nestačilo na to, aby to uhasilo tak obrovský požár. A tak se znovu natáhla do svého srdce a vzala si úplně vše, co tam ještě zbývalo. Ve své mysli si vzpomněla na ty poníky, jimž ta láska v jejím srdci patřila. Byla tam Apple Bloom a její dvě věrné kamarádky, Twilight, Pinkie Pie, Fluttershy, Rainbow Dash, Rarity a nakonec i Trixie. Všechny je svým způsobem milovala a teď se to chystala využít pro něco dobrého.

Síla, která ji v ten okamžik naplnila, ji zvedla ze země jako by byla pouhé pírko. Srst se jí přebytkem té energie úplně zježila a zářila teď tak jasně, že i Big Mac s Applejack ji přes ty plameny mohli vidět.

A tehdy Ruby Gleam to své kouzlo seslala.

Svět se na maličký moment zastavil, aby se vypořádal s tou náhlou změnou reality, která ho postihla. Celý ten obrovský požár krátce zablikal a pak, jakoby někdo otočil vypínačem, zmizel. A nejen to. Všechny stromy, tráva i květy, jež byly již dávno ohněm stráveny a proměněny na popel, byly zpět. Celé sady vypadaly, jakoby se tu vlastně vůbec nic nestalo

Záře kolem Ruby Gleam pohasla a ona se vyčerpaně svalila do trávy. Cítila se tak příšerně stará a vyčerpaná. A tak prostě zavřela oči a usnula.

„Ruby! Ruby!“ probral ji opět po chvilce známý hlas. Byla to Applejack „Seš v pořádku?“

Ruby Gleam otevřela své slepé oči a krátce pokývala hlavou. Pak si všimla Big Maca opodál a upřela na něj svou pozornost. Kéž by mu tak mohla říct, co k němu stále cítí, ale už to nešlo. Kdyby to teď udělala, už by neměla dost sil odejít a to si nemohla dovolit. Ostatní poníci na ni tam za mořem spoléhali.

V tu chvíli všechen ten strach, stres a zklamání konečně dolehl na její duši a ona se rozplakala. Applejack ji pevně sevřela ve své náruči a konejšivě s ní houpala sem a tam. „To bude dobrý, cukříku,“ šeptala jí něžně.

O chvíli později dorazili první pegasové v čele s Rainbow Dash. A hned za nimi Apple Bloom s Twilight a Trixie.

„Applejack, Ruby?“ začala Twilight zmateně. „Co se tu děje? Myslela jsem, že tu hoří.“

„Ano, hořelo,“ přikývla Applejack suchým unaveným hlasem. Nejradši by teď vůbec s nikým nemluvila a šla by s Ruby i Big Macem okamžitě spát. „Ruby to však zastavila. Bez ní bychom to nikdy včas neuhasili.“

„Ruby?“ ozvala se Trixie šokovaně a tázavě na svou svěřenkyni pohlédla.

„Ano, Trixie. Čarovala jsem,“ řekla Ruby, ale nebyla v tom ani stopa po hrdosti nebo pýše. Jen smutek a zklamání. „Konečně jsem pochopila, co se mě Twilight tady přes Applejack snažila naučit.“ O tom, že cena za toto zjištění byla až přespříliš vysoká, raději Ruby Gleam mlčela.

„Jsem na tebe tak pyšná,“ zaradovala se Trixie a pevně tu svou milovanou načervenalou kobylku objala.

Ruby Gleam však zůstala chladná. Téměř bez citu. Místo toho se na Trixie podívala tím nejsmutnějším ze všech pohledů a řekla: „Měly bychom odsud, co nejdřív odejít a vrátit se zpět. Poníci tam za mořem nás každým dnem více a více potřebují.“ Moc dobře totiž věděla, že pokud to neudělá teď, tak už to nedokáže nikdy.

Big Mac to nejspíš také vycítil a jen tiše sklopil svou tvář zalitou slzami k zemi. Mlčel tak jako vždycky.

Trixie se zarazila a úsměv se rozplynul. Zkoumavě se podívala do té Rubyiny načervenalé tváře a pochopila. Dala to najevo lehkým přikývnutím a pak dodala: „Ano, Ruby. Myslím, že máš pravdu. Až se vyspíš, tak začneme balit.“

Ostatní okamžitě začali protestovat, ale Trixie je s přísným výrazem zarazila. „Věřte mi,“ řekla jim. „Takhle to bude pro nás obě nejlepší. Nedělejte nám to, prosím, ještě těžší.“

„Dobrá!“ ozvala se Applejack jako první a všechny ostatní tak okamžitě umlčela. Skoro se zdálo, že se při tom zase rozpláče. „Teď se ale poďte všichni vyspat. Potřebujete to.“

Na to nemohl nikdo nic namítat, a tak se všichni pomalým krokem z toho místa rozešli. Nikdo neměl v sobě v tu chvíli ani trochu nálady si s někým druhým promluvit.

 

• • •

 

O několik dní později se všichni tito poníci sešli v Manehattanském přístavu, aby se s Trixie a Ruby Gleam rozloučili.

Obrovská loď, chlouba Equestrijského námořnictva, již stála připravená k vyplutí a čekala jen na své dva poslední pasažéry.

Byla to skutečně krásná a mohutná loď se zářivými bílými plachtami, ale s tou lodí, jež sem téměř před rokem dovezla ty dvě kobylky, se rovnat nemohla. A to ani svou krásou a ani velikostí. I tak však na ni byl skutečně majestátní pohled a všem přítomným vrtalo hlavou, kdo by mohl být tak důležitý, že si od princezny Celestie vysloužil takovou pozornost.

Dlouho tu však už stát neměla. Kapitán byl již nervózní a netrpělivě pobízel ty dvě kobylky, na které se ještě čekalo.

Ruby Gleam se tedy ještě naposledy se všemi rozloučila a pak se otočila k Applejack.

„Applejack,“ řekla Ruby trochu nesměle. „Celou dobu ses o mě starala jako o vlastní a já jsem ti za to nesmírně vděčná. Jsi pro mě jako starší sestra, kterou jsem nikdy neměla.“

„Ále,“ vzlykla Applejack dojetím. „To je vod tebe moc hezký. I já tě mám moc ráda a nevim, jestli existuje na světě něco čim bych ti mohla voplatit, to cos pro nás udělala. Jednu věc ti ale slíbit můžu. Kdykoliv budeš u nás na farmě vítána.“

„Díky, AJ,“ usmála se Ruby a nakonec svou pozornost upřela i na toho poníka, na němž jí záleželo nejvíce. Na Big Maca.

„Chci, abys věděl, že tě miluji a že na tebe nikdy nezapomenu,“ řekla mu. „To láska k tobě mi otevřela oči a hlavně i mé srdce. Děkuji ti, za všechno, cos pro mě udělal.“

Big Mac jen sklopil hlavu a neříkal nic. Nedokázal to. Ruby Gleam to však pochopila a něžně ho políbila na čelo. Pak se otočila a spolu s Trixie odešla po nástupním můstku do lodi. Ta hned vzápětí po uvolnění od kotevních kůlů rozvinula své plachty a zamířila vstříc té nesmírně vzdálené zemi za mořem.

Všichni přítomní poníci za ní hleděli s výrazem smutku a zklamání. Opouštěly je dvě úžasné kobylky, které si zamilovali.

„Já tebe také,“ zašeptal náhle Big Mac do dáli za vzdalující se lodí. Teprve v tuto chvíli dovolil svým emocím, aby se vydraly na povrch a rozplakal se.

„Proč si jí to nikdy neřekl?“ přitočila se k němu ustaraně jeho sestra Applejack. „Myslim, že pak by tu zůstala.“

Big Mac si otřel své slzy a smutně se na Applejack zadíval. „Já vim, ale její osud leží tam v tý zemi za mořem. Nedokázal bych žít s tím, že sem ji vo to připravil.“

„Ach, Big Macu,“ vzdychla Applejack a pevně ho objala. „Seš ten nejlaskavější hlupák, jakýho sem kdy poznala.“ Pak se dlouze zamyslela a dodala. „Víš, bude mi hrozně chybět.“

„Mě taky, AJ. Mě taky,“ pokýval Big Mac hlavou a setřel si z tváře další slzy. „Jednu věc ale vim celkem jistě a to mi pomáhá se s tim vyrovnat.“

„Jakou?“ zeptala se Applejack.

„Vim, že jednou se Ruby Gleam zase vrátí,“ začal Big Mac a bylo to to nejdelší, co od něj Applejack v poslední době slyšela. „Možná to potrvá rok, dva anebo pět, ale vona přijde a už tu s námi zůstane. Pak konečně budem voba dva šťastní.“

„Víš co, Macu?“ usmála se na něj Applejack. „Věřím ti. Už jen kvůli tobě.“

A tak tam spolu stáli a ve vzájemném objetí sledovali tu loď, dokud se neztratila za obzorem. Teprve pak spolu s ostatními zamířili domů.

A v tu chvíli Big Mac odkudsi zdáli zaslechl tichý hlásek. Znal ho až moc dobře. Patřil té kobylce, která právě odplula pryč.

Pořád však spolu budeme v naší mysli,“ řekl mu ten hlas a Big Mac se konečně usmál. Věděl, že ačkoliv je Ruby teď již kdesi daleko za obzorem, tak mu tu malý kousek sebe nechala. Dokud ji stále bude nosit v srdci, tak ona si vždycky najde cestičku, jak se s ním spojit.

Byla to úžasná kobylka tahle Ruby. Možná dokonce ze všech kobylek v celém širém světě ta nejúžasnější. A na takové kobylky se zkrátka nezapomíná.

 

Konec