Návrat

Vlny se s hlasitým šuměním tříštily o mohutné kameny přístavního mola. Lehká mořská bríza si pohrávala s plachtami všudypřítomných lodí a na napnutém lanoví rozehrávala svou zvláštní drnčivou melodii, kterou doplňovali racci poletující nad přístavem svými věčně pobavenými výkřiky.

Příchod Celestiina Slunce byl v Manehattenském přístavu jako vždy přivítán čilým ruchem. Vše probíhalo stejně jako každý jiný den. Lodě připlouvaly a odplouvaly, přístavní dělníci pilně pracovali a zdálo se, že nic na světě nedokáže narušit či změnit místní zaběhlé zvyky.

Pak se však na obzoru v paprscích vycházejícího slunce něco zalesklo a zpoza horizontu se vyhoupl malinkatý bod, jenž se pozvolna blížil k přístavu.

Když se o kousek přiblížil, bylo možné spatřit, že se jedná o nějakou loď. To by samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, kdyby loď nepřiplouvala přímo ze samotných hlubin oceánu, odkud nevedla žádná ze známých lodních tras.

Jak se loď blížila, bylo možné na ní rozeznat stále více a více detailů a jindy nezastavitelný přístavní ruch pozvolna utichal, jak většina poníků v údivu sledovala tu podivně krásnou a zaručeně cizí plachetnici.

Byla daleko větší než jakákoliv jiná, kterou Manehattenský přístav kdy spatřil. Její mohutné rudé plachty ozdobené symbolem zlatého slunce se nadouvaly v ranním větru a poháněly ji kupředu. Majestátním kýlem vyrobeným z temně černého dřeva rozrážela vlny, které se pod ní měnily v bělostnou pěnu.

Zdobená byla reliéfy různých mystických tvorů, z nichž převládali hlavně podivní protáhlí draci. Každičký detail pak byl ještě navíc zvýrazněn zlatem a jiskřivými drahokamy. Díky této výzdobě se zdálo, že loď září svým vlastním světlem.

Když loď vplula do přístavu, nebylo už jediného poníka, který by nesledoval její vskutku majestátní příjezd.

Teprve až v tuto chvíli bylo možné rozeznat posádku, jež loď doprovázela. Byla složená z podivných sveřepě se tvářících poníků. Každý z nich měl svou tvář ve větší či menší míře ukrytou pod pláštěm stejně rudým jako plachtoví zdobící loď. Všichni společně se věnovali práci a zdálo se, že ani nevnímají ten zvědavý dav, který se v přístavišti shromáždil. Dokonce ani neodpovídali na nadšené mávání těch několika odvážnějších poníků.

Loď pozvolna snižovala svou rychlost, až se nakonec s tichým zaduněním opřela svým bokem o jedno z dřevěných plovoucích mol. Byla spuštěna lana, kterých se okamžitě chopila řada přístavních dělníků a pevně je uvázala kolem kotevních kůlů.

V přístavu zavládlo v onen okamžik napjaté ticho. Dokonce i ti věčně pokřikující racci náhle samým překvapením zmlkli. Jen ty vlny stále lehce šplouchaly a sotva na něco narazily, tak se měnily v bělostnou šumící pěnu.

„Kdopak to asi připlul touhle zvláštní lodí?“ ptali se poníci sami sebe. „A odkud?“

Nezdálo se však, že by odpovědi na ty své otázky měli dostat nějak brzy. Na lodi se sice stále pilně pracovalo a začal být pomalu spouštěn nástupní můstek, ale to bylo asi tak vše. Nikdo na nikoho nevolal a pomalu ani nikdo nemluvil. A když už ano, tak jim stejně nikdo z místních nerozuměl. Místo toho se ti podivní poníci na lodi začali vyrovnávat do dvou zástupů stojících v plném pozoru.

V ten samý okamžik se odkudsi ze zadních řad toho obrovského zvědavého davu nastoupeného před lodí začal ozývat hluk a reptání a poníci jeden po druhém začali ustupovat před pochodující stráží, v jejímž čele kráčel samotný správce přístavu.

Vypadal tak trochu unaveně a rozespale. Svou hnědou hřívu měl stále ještě značně rozcuchanou a celkově byl celý tak trochu neupravený. Skoro to vypadalo, jakoby ho teprve před chvilkou někdo probudil. Přesto se na každého poníka před sebou tvářil přísně a také tak trochu rozzlobeně.

Naštěstí jeho stráže na tom byly přeci jen mnohem lépe. Jejich brnění se v tom ranním slunci zlatavě leskla a každý z těch statných hřebců i kobylek byl vzorně upravený a odpočatý. Jen ty výrazy v jejich tvářích vypadaly dost podobně těm, co měli ti poníci na lodi.

Netrvalo dlouho a celý tenhle průvod se protlačil tím okolostojícím davem až na samý konec mola, kde kotvila ona obrovská loď. Tou dobou byl již sice můstek dávno spuštěn a na palubě se konečně začínalo něco dít, ale stále to vypadalo, že se nikdo z přítomných k vylodění zrovna moc nemá. Proč by pak ale vplouvali sem do přístavu?

Stejnou otázku si kladl i správce stojící jen kousek pod lodí. Byla skutečně veliká a to ho docela znervózňovalo. Kdyby chtěla, tak by z celého místního loďstva nadělala třísky a nejspíš by se ani nepoškrábala. Docela by ho zajímalo, kde se takové lodě staví. Jedna nebo dvě by se určitě hodily.

Pak si však uvědomil, že by se mel raději věnovat svým povinnostem, stoupl si do pozoru a spustil: „Vítám vás v Equestrii, cizinci. Uveďte, prosím, jméno lodi a důvod vaší návštěvy.“ Už dlouho tahle slova neříkal. Nebylo totiž komu. O obyčejné obchodní lodi se starali jeho podřízení. Proto doufal, že zapůsobil dostatečně diplomaticky a výhružně zároveň. Nechtěl, aby tu zrovna za jeho služby, došlo k nepokojům.

Na lodi to zašumělo, ale nikdo mu neodpověděl. Tohle se správci zrovna moc nelíbilo. Bylo však docela možné, že mu jen prostě nerozuměli. Přeci jen ani on nevěděl, odkud jsou.

„Okamžitě mi sežeňte nějakého překladatele!“ otočil se na nejbližšího strážného a zakřičel na něj tak hlasitě, že by ho slyšel i hluchý.

„Myslím si, že to nebude nutné,“ ozval se z lodi jasný zvonivý hlas nějaké kobylky, která se právě vyšplhala v doprovodu dalších poníků odkudsi z podpalubí.

Správce přístavu se opět bleskově otočil zpět a spatřil ji, jak tam hrdě stojí opřená o zábradlí. Byla celkem vysoká a zahalená do stejně rudého pláště, jaký měli i ostatní. Jen pár kroků od ní stála druhá trochu menší, ale o to silnější postava. I ona nejspíš byla kobylkou, ale přes ty hloupé pláště nebylo nic moc poznat.

Hned za těma dvěma leželo na malém vozíku vyrovnáno neuvěřitelné množství různých beden a zavazadel. Správce netušil, co se v nich skrývá, ale pomalu začínal mít pocit, že vstávat dnes takhle brzy do práce nebyl zrovna dobrý nápad. Navíc se zdálo, že ho ta zatracená kobylka na lodi naprosto ignoruje.

Místo toho, aby mu konečně odpověděla, si totiž ještě chvilku povídala s jedním z těch divných poníků a pak si jen tak ledabyle mávla kopýtkem. V ten okamžik někdo vykřikl cosi v nějakém podivném cizím jazyce a všichni ti poníci vyrovnaní ve dvoustupu se jako na povel dali do pohybu. Jejich okovaná kopyta rytmicky bušila do toho malého nástupního můstku a úplně ho roztřásla. To samé čekalo i to nebohé dřevěné molo, kde stál správce přístavu se svou stráží a s hrůzou v očích sledoval, co bude dál. Přitom doufal, že z toho rozhoupaného plovoucího mola nespadne.

Chvíli mu trvalo, než si toho všiml, ale teď mu to bylo jasné. Všichni ti poníci skrytí v těch rudých pláštích byli ještě navíc navlečeni do nějakého druhu brnění. K tomu všemu jich bylo tolik, že pokud by se k něčemu rozhodli, tak by je ani ti jeho strážní nezastavili.

Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, ale i tak se správce notně vyděsil, když poník kráčející vepředu opět něco z plných plic vykřikl a všechny ostatní tak okamžitě zastavil. Následoval další výkřik a z dvoustupu byl náhle špalír lemující cestu od správce přes molo a můstek až k samotné lodi. Správce se přistihl, jak uvažuje nad tím, že takováto morálka by se mu v té jeho jednotce také celkem hodila.

Obě kobylky, které zatím jen vyčkávaly, poznaly, že teď přišla jejich chvíle a vyrazily skrze ty nastoupené poníky vpřed. Vozík se zavazadly se vydal za nimi, i když ho nikdo netáhl. Nejspíš v tom hrála roli nějaká magie.

Pomalým vznešeným krokem sešla jedna po druhé z lodi a zastavily se jen několik málo stop před správcem a jeho skupinou. Vypadaly tak elegantně, a to jim ještě ani nepohlédl do tváře.

„Zdravím, Vás, pane správce,“ oslovila ho ta vyšší kobylka, která s ním už před chvilkou mluvila. „Dlouho Vás zdržovat nebudeme. Tady chlapci si jen naberou nějaké zásoby na zpáteční cestu a zase vyrazí.“

Tahle věta správce moc nepotěšila. Doplnit takovéto lodi zásoby je bude stát spoustu času a úsilí. Navíc měl takový neblahý pocit, že z toho nekouká ani jediný zlaťák. Nechtěl však riskovat nějaký mezinárodní konflikt a obzvláště s říší, která staví tak obrovské lodě, a tak mu nezbylo nic jiného než jen přikývnout.

„My dvě si tady v Equestrii nějakou dobou pobudeme,“ pokračovala kobylka a pokynula při tom směrem k té druhé, „ale nemusíte mít o nás strach. Narodila jsem se tu a znám každičký kousek téhle země.“

„A jaké, že je, prosím, Vaše ctěné jméno?“ zeptal se správce přístavu poněkud nervózně. Měl totiž pocit, že se mu celá tahle situace začíná tak trochu vymykat z kopýtek. Proč zrovna v jeho službě se musí stát něco takového?

Kobylka se na něj zadívala a zdálo se, že se pod tím pláštěm pobaveně usmála. Pak zvedla své kopýtko a stáhla si svou kápi dolů na záda. Celému světu tak odhalila svou nádherně jiskřivou a azurovou tvář, jejíž zdánlivá dokonalost byla narušena pouze malou jizvou pod jejím pravým uchem. Oči měla jasné a v barvě fialek, světle modrá hříva protkaná dvěma úzkými stříbrnými prameny se lehce leskla a její čelo zdobil malý roh. Správce nemusel přemýšlet nijak dlouho, aby poznal, že tak kobylka, co před ním stojí, patří mezi jednorožce.

„Mé jméno je Velká a Mocná Trixie a je mou velkou ctí oznámit vám, že se zas na nějaký čas vracím zpět sem k vám do Equestrie,“ zvolala ta kobylka a dávala si moc dobrý pozor, aby ji slyšeli i poníci v těch nejvzdálenějších řadách.

Chvilku bylo ticho, ale pak se začal tím obrovským davem šířit tichý šum. Zdálo se, že na ní ani po tolika letech někteří stále ještě nezapomněli. To Trixie velmi potěšilo.

„A tohle je má věrná učednice, Statečná a Překrásná Ruby Gleam,“ pokračovala Trixie nezastavitelně dál ve svém malém představení a ukázala při tom na tu druhou kobylku.

Sotva Ruby zaslechla své jméno, následovala Trixiin případ a stáhla si kápi. V tu chvíli dav ztichl údivem.

Skutečně byla krásná. Však to také byla kobylka v těch nejlepších letech a navíc tak krásně stavěná. Lehce načervenalá srst se třpytila na slunci a oranžová hříva, do níž bylo vpleteno několik nádherných šperků, jí ve dvou volných pramenech splývala až k ramenům. Nejkrásnější však byly její oči. Byly totiž celé zlaté. Ještě nikdy v životě správce neviděl takovouto barvu očí. Čím déle se však do nich díval, tím větší měl pocit, že ty oči nejsou tak úplně v pořádku. Vypadaly, tak nějak prázdně a také trochu nepřítomně. Skoro jakoby byly slepé. Někde v koutku své mysli měl však takové neblahé tušení, že takové oči vidí mnohem a mnohem víc.

Ruby Gleam tam chvilku tiše stála a sledovala svým magickým zrakem ten obrovský dav. Pak po vzoru Trixie zvolala: „Zdravím vás, Equestrijští. Je mi ctí navštívit tuto vaši krásnou zemi.“

Zdálo se, že přesně tahle slova dav potřeboval k tomu, aby se někteří z poníků vzpamatovali a začali provolávat slávu té jejich úžasné zemi. Ruby Gleam toho využila a otočila se na Trixie.

Je jich tu tolik,“ řekla jí svým vnitřním hlasem, který nikdo jiný slyšet nemohl. „Trochu mě to děsí.

Ještě chvilku to vydrž, Ruby, a budeme pryč,“ konejšila ji Trixie stejným způsobem. „Nesmíš však zapomenout, že nejvíce záleží právě na prvním setkání a dojmu, který tehdy uděláš. Proto musíš v takové situaci pokaždé předvést takovou malou šou a alespoň trochu ukázat, co v tobě vězí. Pak k tobě budou všichni přistupovat s daleko větší úctou.

Já vím, Trixie,“ odpověděla Ruby Gleam. „Budu se snažit.

Hodná holka,“ usmála se na ni Trixie přátelsky a pak se otočila zpátky ke správci. „Mohl byste nás, prosím, co nejrychleji doprovodit na vlak do Ponyville? Musím tam, co nejrychleji vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“

„Do Ponyville?“ podivil se správce. Co mohou mít takovéto dvě jistě velmi vznešené kobylky společného s tím malým polozapomenutým městečkem? Možná bude lepší, když se ani ptát nebude. „Hned Vám někoho seženu,“ usmál se místo toho správce a zdvořile se uklonil.

„Velice Vám děkujeme,“ opětovala Trixie jeho úsměv a otočila se zpátky na ty poníky nastoupené za jejími zády. Něco k nim pronesla tou podivnou lámanou řečí a oni jí sborově odpověděli. Ruby Gleam udělala posléze přesně to samé.

„Tak můžeme,“ oznámila Trixie následně správci přístavu a pod ochranou jeho stráží zamířila spolu s Ruby Gleam pryč z přístavu a směrem k osudu, který se zdál být stále velmi nejistý. K osudu, který na ně jistojistě čekal v tom malém městečku na okraji Svobodného lesa.

 

Pokračování