Mezi svými

„Nazdárek, Twi. Ahoj, Trixie,“ přivítala je Applejack nadšeně, když k nim konečně doběhla. Nemohla už totiž to věčné čekání vydržet, a tak se rozhodla vyrazit jim naproti. „A ty musíš být určitě Ruby?“ usmála se na tu třetí kobylku, která ty první dvě doprovázela.

„Ano, slečno Applejack,“ pozdravila Ruby Gleam způsobně zatímco si svým vnitřním zrakem důkladně prohlížela tu farmářku před sebou. Moc toho však zjistit nestihla, protože sotva dořekla ta svá slova, tak se Twilight pobaveně rozesmála.

Trixie i Ruby Gleam z toho byly trochu zmatené, ale jak se zdálo Applejack naprosto přesně věděla, co Twilight tak pobavilo a na oplátku ji provrtávala svýma zamračenýma temně zelenýma očima. Vydržela to tak dlouho, dokud se Twilight nepřestala smát. Pak se otočila zpátky k Ruby.

„Tak zaprvý, cukříku,“ řekla sice trochu přísně, ale stále s úsměvem na rtech. „Mě žádnej poník vykat nebude. Na to ještě nejsem dost stará. A zadruhý jsem sice velice potěšena, že mě považuješ za tak mladou kobylku, ale slečnou já už několik let nejsem.“

„Promiň,“ sklopila Ruby Gleam provinile svou hlavu. „Nechtěl jsem tě urazit, Applejack.“

„To je OK,“ zazubila se na ni ta zlatohřívá kobylka a přátelsky ji podrbala kopýtkem po hlavě mezi ušima. „Myslíš, že bych se urazila jen kvůli takový hlouposti?“

„No, asi ne,“ odpověděla Ruby a nechala se od ní spokojeně hladit dál. Byl to sice trochu hrubší dotyk, než jakého se jí dostávalo od Trixie, ale i tak byl v mnohém velice příjemný. Navíc teď konečně mohla Applejack v klidu svými smysly pořádně prozkoumat.

Úplně první, co ji zarazilo, byla samozřejmě její vůně. Byla tak silně cítit po jablkách, že dokonce přebíjela i všechny ty okolostojících jabloně, kterých si Ruby všimla teprve před chvilkou. Byla to příjemně sladká vůně a zároveň i trochu vábivá.

To oproti tomu její vnější aura byla spíše uklidňující a plná dobroty a pochopení. Ještě nikdy Ruby nepotkala poníka, který by ji měl tak neuvěřitelně čistou a nezkalenou. Pár temných míst tam sice bylo, ale ta již dávno zakryl čas. Těchto několik málo informací stačilo k tomu, aby si Ruby Applejack hned na místě oblíbila. Dala jí to najevo tím nejzářivějším úsměvem, jaký dovedla.

„Tak vidiš,“ opětovala Applejack ten její úsměv, jež považovala za symbol vzájemného porozumění. Netušila však, že je v něm mnohem víc.

Spokojená s tím, že si to s Ruby všechno tak hezky nakonec vyjasnila, se otočila zpátky na Twilight s Trixie. Chvilku si je trochu zkoumavě prohlížela a pak se zeptala: „Co vás vlastně tak dlouho zdrželo? Vždyť už je dávno po poledni.“

„No,“ ušklíbla se Twilight přemýšlivě a poškrábala se kopýtkem po hlavě. „To bude asi tou snídaní. Věděla jsem, že si už s Trixie nemáme přidávat ty palačinky s borůvkami, ale když ony byly tak hrozně dobré,“ dokončila svůj krátký proslov zasněně a nevině se při tom usmívala.

Trixie měla v tu chvíli plno práce s tím, aby se sama nesmála, a tak raději ani nic neříkala. To Ruby se zas tvářila vážně a snažila se tak u Applejack vzbudit co nejlepší první dojem. Jen Applejack se na Twilight chvilku káravě dívala, ale nakonec se přeci jen hlasitě rozesmála: „He, he. To sama moc dobře znám, Twi. I když já bych si je raděj dala s jablky.“

V tu chvíli už to ani Ruby nevydržela a svým lehkým zachichotáním se připojila k těm třem starším od srdce se smějícím kobylkám.

„Tak ale to už by stačilo,“ ozvala se opět Applejack a zase se tvářila přísně, i když stále vesele. „Zbytek rodiny se už na Ruby taky těší, tak co kdybychom se přestaly vybavovat a vydaly se dál?“

„Máš pravdu, AJ,“ zívla v tu chvíli Twilight. „Doprovodíme Ruby k vám na farmu a pak si s Trixie půjdeme konečně lehnout. Začínám být už pořádně unavená.“

„Jo, to já taky,“ přidala se Trixie, která nedokázala tomu nakažlivému Twiligtinu zívání odolat.

Applejack se na ně krátce usmála a pak se s lehkým pokýváním hlavy otočila a vyrazila vpřed cestičkou vinoucí se mezi jabloněmi hojně obtěžkanými úrodou. Zbylé tři kobylky se vydaly hned za ní a rozhlížely se po okolí. Obzvláště Ruby Gleam, která tu ještě nikdy nebyla.

Všechno to tu tak neuvěřitelně svěže a sladce vonělo. Navíc z každého stromu už z dálky vyzařovalo štěstí a spokojenost, a tak Ruby Gleam okamžitě poznala, jak svědomitě se o každý ze stromů Applejack stará. Vlastně se to zdálo až skoro neuvěřitelné, že by jedna jediná kobylka jich zvládla tolik, ale všechno v okolí tomu nasvědčovalo. Možná jí sem tam někdo z její rodiny občas pomohl, ale nejvíce práce odvedla právě ona.

Ruby Gleam byla vším tím okolo natolik uchvácená, že si téměř ani nevšímala cesty před sebou. Proto do ní občas Trixie, jež na ni stále po očku dohlížela, zlehka šťouchla, aby jí udala ten správný směr.

Naštěstí to netrvalo nijak dlouho a nedaleko od nich se zpoza stromů vynořila veliká farma čítající mnoho rozličných stavení. Povětšinou byla plná různých zvířat a obklopená nejen rozlehlými lány jabloňových sadů, ale i různobarevnými malými políčky plnými kukuřice, obilí, slunečnic, brambor a další a dalších hospodářských plodin.

Nic z toho bohužel Ruby vidět nemohla, ale všechno to cítila. Svým vnitřním zrakem viděla ovce, krávy, kozy a spousty dalších i těch nejdrobnějších zvířátek. Hlavně však také vycítila, že na blízku je několik dalších poníků. A zrovna jeden takový poník si jich právě podle všeho všiml a vydal se jim naproti.

„Twilight, Twilight!“ ozval se radostný výkřik a z nedaleké stodoly se vyřítila žlutá kobylka s dlouhou za ní vlající rudou hřívou ozdobenou velikou mašlí.

Twilight samozřejmě okamžitě poznala, že je to Apple Bloom, která za těch několik let, od doby, kdy tu Trixie byla naposledy, pořádně vyrostla. A to hlavně do krásy. Celá třetina všech mladých hřebců v Ponyville se teď za ní otáčela. Ten zbytek obdivoval samozřejmě Scootaloo nebo Sweetie Belle.

Jenže teď byla Apple Bloom tak příšerně umazaná od černého oleje, že ani její Znaménko, jež před pár lety právě s Twilightinou pomocí získala, nebylo vidět. Nijak si toho však nevšímala a vesele skočila Twilight kolem krku, čímž ji trochu umazala. Twilight to však nevadilo. Už dlouho se s Apple Bloom neviděly, protože měly obě dvě v poslední době tolik práce, a tak byla za tuto společnou chvíli velice vděčná.

„Ahoj, Apple Bloom,“ přivítala se s ní a už se chtěla své mladší kamarádky na něco zeptat, jenže Applejack ji přerušila.

„Apple Bloom!“ ozvala se ta oranžová farmářka přísně.

„Ano, Applejack?“ zamrkala Apple Bloom nevině svýma jasnýma jantarovýma očima. „Stalo se něco?“

„Jo, stalo!“ pokračovala Applejack dál tím káravým tónem. „Máme tu návštěvu a ty seš černá jak noc. To ses nemohla alespoň trochu vopláchnout? Vždyť už jsi, u Celestie, dávno dospělá!“

„Promiň, Applejack,“ sklopila Apple Bloom trochu provinile oči a současně uvolnila Twilight ze svého sevření. „Když já sem na to úplně zapomněla. Vod rána sem dávala dohromady tu česačku, co se před měsícem rozbila, a tak sem nějak nevnímala, jak ten čas letí. Teprve až když sem je uviděla za voknem, tak sem si vzpomněla a bez přemýšlení jim vyběhla naproti.“

„Hmm,“ zamručela Applejack.

„No tak, AJ,“ vložila se do toho Twilight. „Přeci se na ni nebudeš zlobit.“

Applejack se na Twilight krátce podívala a její až doposud přísná tvář se náhle jako nějakým kouzlem rozzářila úsměvem. „Já se ale přeci nezlobím a ona to moc dobře ví,“ zazubila se Applejack a krátce mrkla na Apple Bloom, která okamžitě přestala hrát zkroušenou kobylku a nechala ve své tváři vykvést nádherný trochu pobavený výraz.

„Jen je nás tu na farmě teď tolik, že se prostě někdo musí starat vo pořádek,“ pokračovala Applejack. „A bez trochy toho kárání to prostě nejde.“

„Hmm,“ zamyslela se nad tím Twilight. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela. Nakonec se to rozhodla prozatím nechat být a tak využila nabízené situace a raději změnila téma. „A jak se vůbec má ta vaše rodina?“ zeptala se.

„Dobře,“ usmála se Applejack šťastně. „Ale proč se ptát? Vždyť se můžeš sama podívat, když už seš tady. Beztak se tě už nemůžou dočkat a já bych dostala vod Fluttershy pěkně vyhubováno, kdyby ses za ní nezastavila.“

„Máš pravdu, Applejack,“ pokývala Twilight hlavou. „Měla bych za ní zajít. Přes to věčné studium jsem ji snad už celý měsíc neviděla.“

„No, právě,“ přitakala Applejack a netrpělivě pobídla ty zbylé čtyři kobylky k další chůzi směrem k hlavnímu stavení, jež se tyčilo nedaleko.

Apple Bloom se mezitím stihla přivítat s Trixie, která si nějak stále nedokázala spojit tu malou nevinou klisničku, jež si pamatovala, s touhle velikou a krásnou kobylkou. Trochu ji to uvádělo do rozpaků, protože nějak nevěděla, co říct, ale Apple Bloom si jí naštěstí dlouho nevšímala a místo toho se přitočila k Ruby.

„Ahoj, já sem nějaká Apple Bloom,“ představila se.

„Ahoj, Apple Bloom. Já jsem Ruby Gleam a moc ráda tě poznávám,“ usmála se ta načervenalá kobylka a i když se snažila, tak se při tom vůbec na Apple Bloom nedívala. „Ty musíš být určitě sestra Applejack, viď?“

„No samozřejmě,“ napjala Apple Bloom hrdě svůj hrudníček. Pak se však zarazila a zamyšleně na Ruby Gleam pohlédla. Vzpomněla si totiž na to, co jí Applejack ráno o té jejich návštěvě říkala. „Ale jak si to poznala když… když nevidíš?“

„Apple Bloom!“ napomenula ji Applejack přísně.

„Co?“ zamrkala ona oslovená rudohřívá kobylka nevině. „Ptám se, protože mě to zajímá.“

Applejack si povzdechla, ale dál už se k tomu raději nevyjadřovala. Apple Bloom sice možná za ta léta dospěla, ale zvědavá byla pořád stejně.

„No, už ta vaše jména mi hodně napověděla,“ usmála se Ruby. „Ale spíš jsem to vycítila. Vaše aury jsou si dost podobné.“

„Aury?“ zeptala se Apple Bloom zmateně. Tohle ji ve škole nikdo neučil.

„Ano, aury,“ přitakala Ruby Gleam a dala se do vysvětlování toho, co ji kdysi Trixie učila. „Každá živá i neživá bytost kolem sebe většinou nevědomky vytváří určité pole energie, které se odborně nazývá aura. U živých bytostí a obzvláště těch myslících je tohle pole daleko silnější a zřetelnější. Nejvíce zajímavé na tom je, že každé takovéto pole je u různých bytostí či předmětů úplně jiné. Nanejvýš se mohou občas trochu podobat, ale nikdy neexistují dvě naprosto stejná.“

„Hmm, a dál?“ pobídla ji Apple Bloom nedočkavě, neboť už byly téměř u farmy a ona moc dobře věděla, že pak už na Ruby moc času mít nebude.

„No, já dovedu všechny ty aury kolem sebe vnímat a také díky tomu dokážu od sebe rozeznávat i jednotlivé poníky,“ přiznala Ruby. „Někteří jednorožci to také umí, ale moc často toho nevyužívají, když mohou používat své vlastní oči. Občas to totiž bývá dost nepřesné. Obzvláště ve větších skupinkách, kde se ty aury začínají dost prolínat.“

„To je hustý,“ zazubila se Apple Bloom. „Už se těšim, až tě představim Sweetie Belle a Scootaloo. Ty budou zírat.“

„Moc ráda poznám všechny tvé kamarádky,“ usmála se Ruby Gleam vstřícně.

„Super,“ zaradovala se Apple Bloom a chystala se ještě něco dodat, jenže už to nestihla. Dveře stavení se totiž v tu chvíli otevřely dokořán a ven se vyřítil houf několika ještě dočista maličkatých hříbátek v čele s kanárkově žlutou kobylkou pegase, která když spatřila, kolik dalších poníků se tu sešlo, tak se na místě zarazila a trochu nervózně vyčkávala, co bude dál. Hříbátkům ta sešlost však vůbec nevadila a tak divokým cvalem všechna vyrazila naproti té skupince pěti kobylek, která se k nim pomalu blížila.

Jak se ukázalo, tak těch hříbátek bylo také pět. Tři klisničky a dva malí hřebečci. Většina z nich patřila mezi zemní poníky, až na jednu z klisniček, která byla pegasem. A hlavně všechna ta hříbátka byla ještě tak maličká, že nejspíš většina z nich ani neuměla mluvit.

„Apflejack,“ ozvalo se šišlavě z toho pádícího hloučku a vzápětí všech těch pět hříbátek přistálo radostně Applejack kolem krku. Zbytek kobylek se v tu chvíli zarazil a s úsměvem sledoval tu krásně dojemnou scénu před sebou. Jen Ruby Gleam vypadala trochu zmateně. Dělo se toho najednou kolem ní tolik, že to prostě nestíhala, a tak jí to Apple Bloom, která si toho kupodivu všimla dříve než Trixie, začala šeptem tlumočit.

„He, he,“ usmála se Applejack na svá hříbátka pohledem plným lásky a všechny je svými předními kopýtky objala. „Jak ste se tu celou dobu měli, mí malí cukříci? Doufám, že ste nezlobily maminku.“

„Ne,“ zavrtěla ta nejstarší z kobylek hlavou tak silně až jí její bronzově zbarvená hříva poskakovala sem a tam.

„To sem moc ráda, ale teď bych vám byla vděčná, kdybyste mě na chvilku pustili,“ poprosila je Applejack. „Moc ráda bych se totiž nejdřív přivítala s maminkou.“

„Ale…“ ozvalo se nespokojeně.

„Nebojte se, cukříci,“ uklidňovala je Applejack. „Dneska už se nikam nechystám, takže si pak spolu určitě něco zahrajeme. Teď si ale ještě běžte chvilku hrát tady s Apple Bloom, Twilight anebo s našimi hosty.“

Po těchto jejích slovech ji všechna hříbátka konečně propustila ze svého až poněkud překvapivě drtivého sevření a rozprchla se vstříc ostatním kobylkám.

Dvě nejmladší klisničky se zastavily před Ruby Gleam a zvědavě si ji prohlížely. Ta třetí a nejstarší z nich si vybrala za svou oběť Twilight a nadšeně ji objala, což Twilight radostně opětovala. Zbylí dva hřebečci se rozdělili mezi Apple Bloom a Trixie a v záchvatu soutěživosti se jim snažili vyšplhat snad až na hlavu.

Applejack mezitím využila situace a zamířila si to tryskem rovnou k Fluttershy. Pár stop před ní však téměř zastavila, lehce se uklonila a pak ji nesmírně pevně objala. Vzápětí zaplavila její voňavě a sladké rty desítkami drobných zamilovaných polibků.

Trixie když to uviděla, zrudla jako rak a raději sklopila svůj pohled trochu stranou. Teď už věděla, jak je to s Applejack a její rodinou a bylo to zjištění, které naprosto nečekala. Myslela si, že kobylka jako Applejack bude mít za manžela nějakého statného hřebce, ale jak se zdálo, tak se zmýlila.

Jak ale s tím, co právě viděla, souvisela ta malá hříbátka? Měla sice jisté tušení, ale bála se kohokoliv zeptat, aby nikoho neurazila, a tak nakonec upřela alespoň na Twilight tázavý výraz.

„Ano, jsou adoptovaní,“ řekla Twilight, která okamžitě pochopila Trixiinu nevyslovenou otázku.

Trixie jen lehce pokývala hlavou na znamení, že rozumí. Pak se znovu podívala na ta malá hříbátka kolem sebe a najednou je viděla docela jinýma očima. Všechna jí náhle až příliš připomínala její malou Ruby, o kterou se už tolik let starala.

A tak zvedla jedním kopýtkem toho hřebečka, který se kolem ní celou dobu motal. Druhým kopýtkem se natáhla kamsi do prostoru za jeho ouškem a vytáhla odtamtud malou zlatě zářící pampelišku, kterou tomu hřebečkovi obratně vpletla do hřívy.

Všichni poblíž v tu chvíli okamžitě zmlkli a překvapeně se na Trixie podívali. Obzvláště Twilight, která sice magii studovala téměř celý život, ale nikdy by ji nenapadlo použít nějaké kouzlo jen tak pro potěchu někoho jiného. Vždycky se spíš zajímala o praktickou část magie a používala ji jen tam, kde uznala, že jí je zapotřebí.

To Trixie byla jiná. Už od začátku používala svou magii spíš k tomu, aby ostatní pobavila, i když v počátcích se s tím hrozně chvástala. Teď se sice v mnohém změnila, ale přesto jí zrovna tahle úžasná vlastnost i nadále zůstala. Bylo to zkrátka něco, s čím se musel poník narodit a Twilight náhle ke svému údivu poznala, že už jen kvůli téhle jediné věci tu azurově modrou kobylku nesmírně obdivuje.

Když zbylá čtyři hříbátka zjistila, že je tu někdo až takhle zajímavý a kouzelný, tak si okamžitě přestala všímat svých dosavadních obětí a rozeběhla se směrem k Trixie. „Já ci taky,“ volala ta, která už uměla alespoň trochu mluvit.

Trixie se na ně krásně usmála a pak se postupně ke každému z nich pomalu sklonila a pokaždé zpoza jeho ouška vytáhla jinou kytičku. Odměnou jí bylo pět šťastných a spokojených maličkých tváří a naprosté a trochu také napjaté ticho.

„Páni, Trixie,“ promluvila jako první Apple Bloom, když Trixie dočarovala. „Jak si to udělala? Vždyť to bylo něco naprosto úžasnýho.“

„To je mé tajemství,“ odbyla ji Trixie s úsměvem. „Ale jestli chceš, tak ti můžu také jednu přičarovat,“ dodala vesele a pak, aniž by čekala na odpověď, ještě jednou natáhla své kopýtko a zpoza Apple Bloomina ouška vytáhla poslední kvítek a podala jí ho. Tentokrát to byl krásně veliký jabloňový květ.

„Díky Trixie,“ usmála se Apple Bloom a sama si ten kvítek vpletla do hřívy.

„Bylo mi potěšením,“ uklonila se Trixie nejen Apple Bloom, ale i všem ostatním okolo.

„Hej, přestaňte tam tak postávat a pojďte dál,“ zavolala na ně náhle Applejack od dveří farmy. Fluttershy stála hned vedle ní a jejich ocásky byly spolu vzájemně pevně propletené. „Chtěly sme vás pozvat na oběd, ale teď už je tak pozdě, že to bude všechno nejspíš studený.“

Na to nikdo z přítomných neměl, co namítnout a popravdě by se ani neopovážil. A tak se za chvilku sešli všichni v jídelně kolem velikého prostřeného stolu. Fluttershy po chvilce přinesla i několik mís plných kouřícího jídla, které musela sice nejprve trochu přihřát, ale to rozhodně nikomu nevadilo.

Vonělo to totiž tak krásně, že dokonce i Trixie s Twilight, které se před chvíli ještě ládovaly těmi borůvkovými palačinkami, dostaly okamžitě hlad.

„Jen se neupejpejte a pusťte se do jídla,“ pobídla je Applejack zvesela. Byla šťastná, že se jich tu dnes sešlo tolik. Milovala ta společná posezení s rodinou a přáteli u jednoho stolu.

„A kde je vlastně Big Mac?“ zeptala se Twilight, jež si jako první z hostů uvědomila, že jedno místo je stále prázdné.

„Ten jel už před svítáním na nákupy do města,“ odpověděla Applejack. „Vrátí se až večer.“

Po těchto jejích slovech už nezbyl žádný další důvod proč vyčkávat, a tak se všichni pustili s chutí do jídla před sebou. Při tom si spolu všechny dospělé kobylky zvesela povídaly a to, co mělo být prve obědem, se začalo stále více a více protahovat.

Nejspíš by takhle vydrželi až do večeře, kdyby si věčně ustaraná Fluttershy nevšimla, jak moc jsou Trixie s Twilight unavené. Chtěly se zde sice původně zastavit jen na otočku, ale pozvání k obědu nakonec ani jedna z nich neodolala. Teď se však ta probdělá noc začala projevovat v plné síle.

Když se od nich Fluttershy dozvěděla, že jsou již druhým dnem vzhůru bez jediné hodiny spánku, tak je okamžitě svými tichými úpěnlivými prosbami začala pobízet k tomu, aby se vrátily domů a konečně se pořádně vyspaly.

Dlouho tomu odolávat nedokázaly, a tak se nakonec obě dvě rozloučily nejen s Ruby Gleam, ale i s celou rodinou Applů, a společně zamířily zpět k Twilightině knihovně. Ruby tak zůstala zcela sama obklopená pouze těmi novými avšak velice pohostinnými poníky. Nijak jí to však nevadilo. Všichni byli tak milí, hodní a příjemní. Obzvláště Apple Bloom se jí líbila, protože jak se zdálo, tak byly obě dvě přibližně stejného věku.

Apple Bloom její pocity sdílela a tak když Twilight s Trixie odešly, pomohla své nové kamarádce důkladně prozkoumat ten jejich velký dům. Nechala Ruby ať si to všechno nejprve svým vnitřním zrakem v klidu prohlédne a případně i kopýtkem osahá. Zabralo jim to daleko více času než by čekala, protože to tu Ruby vůbec neznala a byla zpočátku velmi opatrná. A tak se s ní Apple Bloom mezitím bavila o všem možném, co ji právě napadlo. Nejvíc se jí líbilo, když Ruby vyprávěla zážitky ze svých cest s Trixie. Také by někdy chtěla zažít něco takového.

Z kuchyně se pomalu začala linout vůně připravované večeře, a proto Apple Bloom raději zavedla Ruby nejprve do pokoje pro hosty, který byl teď určen jen a jen pro ni, a pomohla jí s ubytováním. Pak ji vzala zpátky do jídelny, ale ještě než tam dorazily, ozvalo se klapnutí dveří a Ruby Gleam okamžitě zaznamenala přítomnost někoho nového.

„Big Macu,“ vykřikla Apple Bloom radostí a vrhla se svému staršímu bratrovi kolem krku.

Big Mac nic neříkal, jak už bylo jeho zvykem. Místo toho se jen usmál a zamířil si to rovnou do kuchyně, kde se přivítal jak se svou druhou sestrou Applejack tak i s Fluttershy. Celou tu dobu na něm Apple Bloom visela, ale on si toho ani trochu nevšímal. Sundal ji teprve, až když si všiml toho jejich nového hosta v podobě Ruby Gleam.

„Zdravim, já sem Big Mac,“ představil se prostě a nabídl jí své kopýtko.

„Já jsem, Ruby Gleam,“ usmála se ta malá červená kobylka před ním. Nebylo jí úplně jasné proč, ale byla z toho statného hřebce neuvěřitelně nervózní. Nejenom, že krásně voněl po jablkách jako jeho dvě sestry, i když tahle vůně byla daleko těžší a zemitější, ale i sledovat jeho auru bylo něco neuvěřitelného. Byla tak klidná a tichá. Skoro jako nějaké jezero za naprostého bezvětří.

Big Maca trochu zklamalo, že ta malá hezká kobylka nepřijala jeho kopýtko, ale v tu chvíli se k němu přitočila Apple Bloom a šeptem mu vysvětlila, jak se to s Ruby Gleam doopravdy má.

Big Mac se nejprve zadíval do těch krásných zlatých očí před sebou a teprve teď si všiml té zvláštní prázdnoty, která v nich byla. Tam, kde u jiných poníků bylo možné zahlédnout odrazy jejich vlastní duše, neviděl tentokrát nic. Byly to mrtvé oči někoho, kdo nikdy nespatřil svit slunce anebo tu temnou krásu noci.

Něco na tom zjištění ho nesmírně dojalo a hluboko v srdci ucítil nad tou kobylkou lítost. Osud jí vzal něco, co téměř každý jiný poník považoval za samozřejmé. A tak se k ní pomalu sklonil a něžně ji uchopil za to její kopýtko a lehce si s ním potřásl. „Moc rád jsem tě poznal,“ dodal na závěr a zase ji pustil.

Ten krátký dotyk spustil v Ruby úplnou lavinu emocí. Srdce jí vyskočilo až kamsi do krku a po páteři jí od hlavy až k ocasu proběhlo podivné mrazení. K tomu všemu měla pocit, jakoby se její žaludek houpal někde na vodě.

„Tě-těší m-mě,“ vykoktala Ruby poněkud zmateně. Nějak nedokázala pochopit, co se to s ní najednou děje. Ještě nikdy nic takového nezažila.

Apple Bloom si toho naštěstí všimla a raději jí pomohla se usadit ke stolu. Při tom se lehce pobaveně usmívala. Ona totiž, na rozdíl od Ruby, moc dobře věděla, co se právě stalo. Nechtěla však svou novou kamarádku uvádět do ještě větších rozpaků, a tak raději nechala toto téma být.

Big Mac s Apple Bloom se posléze také usadili ke stolu a za chvilku se objevila i Applejack s hříbátky a všechny je usadila do jejich malých židliček. Pak se vrátila za Fluttershy do kuchyně a pomohla jí přinést večeři.

Byla stejně výborná jako ten dnešní oběd, ale tentokrát si toho jídla Ruby Gleam ani moc nevšímala. Místo toho se v něm jen tak rýpala a potajmu svým vnitřním zrakem sledovala Big Maca opodál. Stále se nemohla zbavit dojmu, že je to někdo naprosto úžasný a dokonalý.

Po večeři Applejack s Fluttershy společnými silami vykoupaly všech těch pět malých neposedů a odnesly je nahoru do jejich postýlek. Zakrátko odtamtud Ruby slyšela tichou ukolébavku, která byla tak krásná, že by nejspíš uspala i divokého lva.

Big Mac se krátce na to také odebral na kutě. Nikdo se mu ani nedivil, protože vypadal po tom dnešku příšerně utahaně. Jeho místo u stolu vzápětí nahradila Applejack, která se mezitím vrátila od svých malých hříbátek. Musela se přeci starat i o svého hosta.

Všechny tři si ještě nějakou chvíli povídaly, ale nakonec, když venku padla tma, i Apple Bloom s Ruby zamířily nejprve do koupelny a posléze do svých pokojů, kde už na ně čekaly krásně měkoučké ustlané postýlky. Jen si ještě předtím na chodbě stihly popřát vzájemně dobrou noc.

Applejack šla spát až jako úplně poslední, a tak se ještě před zalehnutím rozhodla všechny své malé i velké svěřence zkontrolovat. Nejprve nahlédla do pokoje, kde spaly její tři malé klisničky a hned potom zkontrolovala i ty své dva mladé hřebečky.

Všech pět hříbátek zachumlaných do svých maličkatých dek vypadalo tak neuvěřitelně spokojeně. Applejack by se na ně takhle vydržela dívat snad celé hodiny, ale nechtěla je budit, a tak nakonec s těžkým srdcem za sebou dveře do obou pokojů zavřela.

K Apple Bloom do pokoje se už Applejack nedívala. Moc dobře totiž věděla, že její mladší sestřička už není žádné hříbátko, ale že je to krásná mladá slečna, která potřebovala mít svůj klid a soukromí. Přesto se před jejími dveřmi na chvilku zarazila a naslouchala, jestli je všechno v pořádku. Při tom přemýšlela nad tím, jak moc je na svou malou sestřičku hrdá. Tolik toho v posledních letech dokázala.

Naštěstí z pokoje své sestřičky nic neslyšela, a tak usoudila, že již dávno spí a proto zamířila k posledním pokoji, kam před chvílí ulehla ke spánku ta mladá kobylka jménem Ruby Gleam.

O ní měla největší starost, protože tu u nich byla poprvé, a tak Applejack doufala, že se jí tu líbí. Celý den se snažila, aby se tu Ruby Gleam cítila příjemně, ale sama moc dobře věděla, že rozhodující je právě ta první noc a hlavně jak dobře se poník ve své nové posteli vyspí.

Naneštěstí se ukázalo, že jsou její starosti opodstatněné. Už zpoza dveří totiž slyšela nespokojené vzdychání, a když opatrně nahlédla dovnitř, tak si okamžitě všimla, jak sebou malá Ruby hází v postýlce sem a tam. Rozhodně s ní něco nebylo úplně v pořádku.

„Copak se děje, cukříku?“ zeptala se Applejack od dveří. „Trápí tě snad něco?“

Chvíli panovalo v místnosti ticho naplněné jen prudkým oddechováním té malé kobylky. „Já nevím,“ vzdechla nakonec Ruby Gleam zkroušeně. „Je mi hrozné horko a pořád musím myslet na… Big Maca,“ přiznala Ruby tak trochu neochotně. Hrozně se totiž styděla, ale vlastně ani nevěděla proč.

„On se ti líbí, viď?“ zeptala se Applejack, které bylo náhle všechno jasné a která mezitím vklouzla potichoučku až do pokoje a usadila se opatrně k Ruby na postel.

„Ano,“ pípla Ruby téměř neslyšně, „líbí.“

„A už jsi někdy… eh… byla s nějakým… hřebcem?“ zeptala se Applejack a spolkla ten knedlík, který se jí tak najednou usadil v krku.

Ruby Gleam vypadala nejprve trochu zmateně a zdálo se, že naprosto nechápe, o čem Applejack vlastně mluví. Pak ale divoce zavrtěla hlavou a řekla: „Ne. Na cestách jsme nikdy neměly čas se s kýmkoliv přátelit.“

„A řekla ti tedy vůbec někdy Trixie, jak to mezi hřebci a kobylkami chodí?“ pokračovala Applejack ve vyptávání a cítila, jak rudne od hlavy až ke kopýtkům. Ještě, že to Ruby nemohla vidět.

„No, asi ne,“ zašeptala Ruby Gleam nesměle.

„Zatracený jednorožci a ta jejich hloupá magie,“ rozlítila se po těch jejích slovech Applejack. „Myslej pořád na kdejaká kouzla a na vlastní potřeby úplně zapomínaj.“

„Prosím?“ zeptala se tichounce dočista zmatená Ruby.

„To nic, cukříku,“ uklidňovala ji Applejack konejšivě. „Ty za nic nemůžeš. Chceš, abych ti o tom řekla já?“

„Hmm,“ přikývla Ruby Gleam a i v té tmě se zdálo, že je daleko červenější než kdy jindy. Přeci jen měla totiž jisté tušení, čeho by se ten jejich rozhovor měl týkat.

„Tak dobrá,“ povzdechla si Applejack a pustila se do vysvětlování. Dnešní noc, jak se zdálo, bude opravdu hodně dlouhá.

 

Pokračování