Jablkobraní

Čtyři zemští poníci se toho brzkého rána sešli venku před farmou a prohlíželi si tu obrovskou úrodu nádherných jablíček, jež jim příroda letos dopřála. Bylo jich tolik, že i samotný vzduch byl dočista prosycen jejich vůní a jedno bylo krásnější než druhé. Na některých se dokonce stále ještě leskly drobounké kapičky rosy, jež se však v tom ranním slunku rychle odpařovala.

Jen jediná kobylka nic z této krásy neviděla a tou byla samozřejmě Ruby Gleam. O to lépe však vnímala tu jejich sladkou vůni a dokonce slyšela i ten tichý vánek, který se proháněl ve větvích.

Všechno z toho jí do toho nejmenšího detailu připomínalo statného hřebce, jenž stál hned vedle ní. A to dokonce i ta klidná, ale neuvěřitelně silná energie, kterou svým vnitřním zrakem z těch stromů cítila.

Bylo to něco tak úžasného, že téměř ani nedýchala, aby snad náhodou tu krásnou chvíli nepokazila. Tolik života na jednom jediném místě ještě nikdy nepoznala, ale přesto si byla naprosto jistá tím, že nic z toho se ani trochu nemůže vyrovnat tomu krásnému hřebci, do kterého se až po uši zamilovala. Big Mac byl zkrátka úžasný, ba přímo dokonalý. Kéž by tak alespoň našla v těch posledních pár dnech, které tu strávila, dost odvahy, aby mu to řekla.

„No, myslim, že bychom se do toho mohli pustit, ne?“ promluvila po chvíli Applejack, která samozřejmě byla také jedním z těch čtyř poníků. „Zdá se, že nás letos čeká víc práce než kdy jindy.“

„Eeyup,“ souhlasil Big Mac a ten krásně hluboký tón jeho hlasu způsobil, že Rubyino srdce divoce poskočilo.

„Jasně, ségra,“ přidala se i Apple Bloom. Pak se otočila na Ruby a řekla: „Tak co, seš na to připravená?“

„No já nevím,“ špitla Ruby trochu nesměle. Měla pocit, že těch jablek okolo je daleko víc než si vůbec dovedla představit. Možná nakonec bylo přeci jen tentokrát lepší, že je nevidí. „Snad to zvládnu.“

„Neboj se, cukříku,“ usmála se Applejack a přátelsky ji pohladila po hlavě. „Vsadim svůj klobouk, že nám ještě všem ukážeš, z jak tvrdýho seš těsta.“

„Budu se snažit,“ usmála se Ruby Gleam na tu úžasnou a přátelskou kobylku vedle sebe.

„To moc ráda slyšim,“ kvitovala její slova Applejack. Poté se ještě jednou rozhlédla po svých milovaných jabloních a pak se radostně vzepjala na zadní a zvesela zavýskala: „Tímto tedy oficiálně zahajuju naše letošní jablkobraní!“

„Eeyup!“ přidal se k ní Big Mac po svém.

„Super,“ usmála se Apple Bloom a i ona se po vzoru své starší sestry postavila bojovně na zadní nohy.

Jen Ruby Gleam hlasitě polkla a zdála se být příšerně nervózní. Začínala mít takový pocit, že vůbec netuší, k čemu se to právě upsala.

Starostlivá Applejack si toho samozřejmě opět okamžitě všimla a objala Ruby konejšivě kolem ramen. „To zvládneš,“ řekla jí. „Uvidíš, že tak hrozné to není. Co kdybys ze začátku třeba pomohla Big Macovi nosit to, co s Apple Bloom sklidíme. Takhle si budeš moct sama říct, kolik toho uneseš.“

„Díky, Applejack,“ pokusila se Ruby Gleam o úsměv, ale moc přesvědčivě to nevypadalo.

„Pro tebe sem klidně AJ,“ podrbala ji Applejack mezi oušky. „Skoro každej z rodiny mi tak občas řiká a každej, kdo sklízí naše jabka, podle mě do tý rodiny patří.“

„Díky, AJ,“ usmála se Ruby znovu a tentokrát to bylo mnohem lepší.

„Tak a teď už poď,“ pobídla ji Applejack. „S Big Macem ti nejprve ukážeme, jak se to dělá.“

Ruby se nenechala dvakrát pobízet, a tak všichni čtyři vyrazili do sadů a s sebou táhli i několik povozů plných malých i velkých košíků. Applejack se nejprve chvíli zkoumavě rozhlížela, než si vybrala jeden ze stromů a s pomocí ostatních se pustila do práce.

Povozy nechali na cestě, protože v trávě by se s nimi moc dobře nejezdilo. Jen z nich ještě sebrali všechny ty volné košíčky a rozestavěli je pod vybraný strom. Když bylo všechno hotové, tak Applejack ještě jednou prolétla všechno svýma bystrýma očima a pak už se jen otočila zády ke stromu a mohutně svýma zadníma nohama vykopla.

Strom se zakymácel jak v divoké vichřici a už se dolů k zemi snášela záplava překrásně červených jablíček. Naprostá většina z nich skončila v připravených košíčcích. Jen několik spadlo mimo, ale ty Ruby s Apple Bloom rychle sesbíraly a daly je tam, kam pařily.

Teď byla řada na Big Macovi, na jehož záda byly všechny ty koše plné jablek naloženy a on s nimi zamířil k cestě, aby jejich obsah vysypal do nejbližšího z připravených povozů.

„Tak teď je řada na tobě,“ usmála se Applejack na Ruby Gleam. Apple Bloom již mezitím vybrala jiný strom a právě pod něj umísťovala poslední z košíků, které měla ještě k dispozici.

Krátce na to následovalo druhé kopnutí a další jablíčka se poroučela jak nějakým kouzlem k zemi. Apple Bloom začala sbírat ta, která minula svůj cíl a Applejack se mezitím pustila do nakládání košíků na Rubyina záda.

„Applejack? Tedy… AJ? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ ozvala se ta načervenalá kobylka, když na ní Applejack zavěsila ten první z nich.

„Sem s tim holka,“ pobídla ji zvesela ta zelenooká farmářka a přiložila k tomu prvnímu košíku druhý.

„Nechci být neuctivá,“ začala trochu nesměle. Bála se totiž, že by mohla tu skvělou kobylku urazit, „ale pořád mi vrtá hlavou, proč si Twilight myslí, že mi sbírání jablek nějak pomůže s tou mou magií.“

„Jo holka,“ zamračila se Applejack, ale spíš zamyšlením než, že by se urazila, „taky nemám naprostý tušení. Dělám jen to vo co mě Twilight poprosila. Magie jako taková mi nic neříká, ale vo jabkách a farmaření tě naučim všechno, co vim. Vždyť něco vypěstovat je vlastně taky takový malý kouzlo a nikdo v tom nejni lepší než my zemští,“ dodala a položila na Ruby Gleam už třetí košík. Ta si toho však, jak se zdálo, ani nevšimla.

„Moc ráda si to všechno od tebe poslechnu,“ usmála se Ruby Gleam mile. „Mohla bych se na něco zeptat už teď?“

„Ale klidně, cukříku,“ řekla Applejack a sebrala čtvrtý košík a přidala ho k těm prvním třem.

„No hrozně by mě zajímalo, jak vlastně poznáte, které stromy máte očesat jako první,“ začala Ruby Gleam zvědavě. „Všimla jsem si totiž, že…“

„Hele, holka,“ zarazila ji Applejack starostlivě, která právě přikládala už pátý košíček plný jablek. „Seš si jistá, že už nemáš dost?“

„Hmm,“ zamrkala Ruby Gleam trochu překvapeně. Však jí také právě Applejack přetrhla nit jejích myšlenek, ale kvůli tomu se na ni zlobit nemohla. „Myslím, že jeden nebo dva ještě zvládnu,“ usmála se po chvilce a několikrát poskočila, aby tomu dodala na důvěryhodnosti.

„U skákavý kobylky,“ zavrtěla Applejack nechápavě hlavou. „Z čeho vás tam za tím mořem dělaj? Snad ze železa, ne?“

„Ne. Z kamene,“ ušklíbla se Ruby Gleam pobaveně.

„He, he,“ zasmála se Applejack. „Moc vtipný, ale stejně už radši běž, ať to zbytečně nepřepískneš. Čeká nás ještě dlouhej den. To, cos mi chtěla říct, mi povíš, až se vrátíš. Času na povídání budeme mít ještě spoustu.“

„Tak dobrá,“ přikývla Ruby a zamířila i s tím nákladem směrem odkud cítila Big Macovu přítomnost. Ten na ni samozřejmě čekal u povozů, aby je bez problémů našla a dokonce jí pomohl i s vyložením všech těch voňavých jablíček, jež přinesla. Pak společně bok po boku zamířili zpět s prázdnými košíky za Applejack.

„Big Macu?“ osmělila se v tu chvíli Ruby a cítila, jak se jí srdíčko divoce rozbušilo.

„Eeyup?“ řekl Big Mac na znamení, že poslouchá.

„No,“ znejistěla Ruby náhle. „Chtěla bych, abys věděl, že… že…“ zadrhla se náhle a bylo jí jasné, že ta dvě slůvka v tuhle chvíli vyslovit nedokáže. „… že se mi tu u vás na farmě hrozně moc líbí,“ změnila na poslední chvíli téma.

„To sem rád,“ usmál se Big Mac.

„Hmm,“ zabručela Ruby Gleam a v duchu si nadávala, jak příšerně nemožně a hloupě se zachovala. Takhle u Big Maca určitě nijak nezaboduje. Možná by to měla zkusit ještě jednou a tentokrát lépe. Big Mac se na ní určitě zlobit nebude. Takový on není. Jenže než stihla cokoliv říct, tak to byl právě on, kdo promluvil.

„Taky mě těší, že seš tady,“ dodal v tu chvíli Big Mac po chvilce přemýšlení.

Ta jeho slova Ruby Gleam tak překvapila, že doslova zamrzla v půli kroku. Stála tam teď jen tak s jedním kopýtkem částečně zvednutým a ve tváři měla napůl šokovaný a napůl potěšený výraz, který byl výsledkem naprostého duševního zmatku, který pohltil její náhle prudce bušící srdce.

„Já… ehmm… díky,“ zakoktala zmateně.

„Neni vůbec zač,“ usmál se Big Mac a v poklidu zastavil. Zdálo se, že čeká až se Ruby Gleam vzpamatuje. Možná dokonce i věděl, jaké city k němu ta malá zemská kobylka chová, ale rozhodně to nedával nijak najevo. A už vůbec nebylo jasné, jaké city k ní chová on. Přesto měla Ruby Gleam díky svému vnitřnímu zraku na maličký pocit, že jisté sympatie tu přeci jen jsou. Zatím slabé a téměř nepatrné.

Toto zjištění ji až překvapivě uklidnilo a na její až dosud strnulé tváři vykvetl šťastný úsměv, který patřil jen jemu. Hřebci, který si stále více získával její srdce.

Teprve pak si uvědomila, v jaké poloze se to zastavila, a tak s lehkým začervenáním své kopýtko položila zpátky na zem. „Tak pojď, Applejack už na nás určitě čeká,“ pobídla ho a vyrazila vpřed. Big Mac vyrazil hned za ní.

„Tak tady ste,“ poškádlila je Applejack. Nebyla totiž slepá a moc dobře poznala, že cestou sem se mezi těma dvěma něco odehrálo. Nejspíš to bylo sice jen něco nepatrného, ale Ruby Gleam po tom teď doslova zářila štěstím a to Applejack stačilo, aby i ona měla radost.

„No, tak budem pokračovat, ne?“ dodala po chvilce, kdy nikdo nepromluvil, a zavedla Big Maca s košíky k dalšímu stromu a znovu se pustila do práce. Když s tím byla hotová, poslala ho i s nákladem jablek zpátky k povozům a přizvala si k sobě Ruby.

„Tak na co ses mě chtěla předtím zeptat, cukříku?“ otázala se a připomněla tak Ruby tu otázku, kterou po scéně s Big Macem dočista zapomněla.

„No,“ začala Ruby, „zajímalo by mě, jak poznáš, které stromy sklidit jako první. Všimla jsem si, že si ho vždycky nejprve pečlivě vybereš.“

„To je docela dobrá otázka,“ usmála se Applejack a mocným kopnutím svých silných nohou sklidila další strom. „Možná právě kvuli tomu tě za mnou Twilight poslala.“

„Myslíš?“ podivila se Ruby. Nějak netušila, co tím Applejack chce říct.

„Mám totiž takové malé tajemství,“ usmála se Applejack tak trochu tajemně a lehce při tom Ruby pohladila. „Umím svým stromům naslouchat a oni dovedou naslouchat mě.“

„Cože?“ zamrkala ta zlatooká kobylka překvapeně. „O tom jsem nikdy neslyšela. Je to vůbec možné?“

„Moc mi nevěříš, co?“ zazubila se pobaveně Applejack. „Tak pořádně poslouchej a hlavně se ničeho nelekej.“

„Nazdárek, má zlatá jablíčka,“ zahlaholila posléze zvesela ke všem stromům v okolí. „Co kdybyste tady Ruby Gleam mezi náma pěkně přivítaly?“

Apple Bloom to také slyšela, a tak na chvilku přestala se sbíráním popadaných jablek a s úsměvem se na Applejack dívala. V mysli se jí odehrála dávná scéna, kdy sama na vlastní kůži zažila, jak silné pouto pojí její starší sestru s těmi krásnými stromy. Jedině díky němu se vrátila z míst, kam by za ní už ona nemohla.

Nejprve se nedělo nic a Ruby tak trochu nevěděla, co si o tom všem myslet. Že by s Applejack nebylo všechno úplně v pořádku? Pak se ale lístky na všech stromech jako jeden pohnuly. Ozvalo se tiché zašumění a hned potom další a další. A v každém tom zvláštním zvuku slyšela Ruby Gleam ke svému údivu tichý a téměř nezřetelný hlas. Přesto mu dokonale rozuměla.

Ve stejnou chvíli se několik těch samých lístků vzneslo na nějakém neviditelném vánku do vzduchu a pomalu se snesly až k Ruby, kde kolem ní chvilku zvědavě kroužily a lehce se o ni otíraly, jakoby snad věděly, že je ta kobylka vidět nemůže.

Teprve až když dosedly na zem v dokonalém kruhu kolem jejích kopýtek, našla Ruby Gleam dost odvahy, aby se konečně nadechla. „To… to bylo úžasné, Applejack,“ usmála se Applejack. „Slyšela jsem, jak ke mně promlouvají.“

„Cože? Tys je vážně slyšela?“ podivila se Applejack. „Ještě jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by to krom mě a Apple Bloom dokázal.“

„No, ano,“ zrudla Ruby a cítila se trochu provinile. „Vítaly mě tu. Sice jsem těm jejich slovům nerozuměla, ale nějaký hlas v mém srdci mi napovídal.“

„Výborně,“ usmála se Applejack. „Tak to má být. Musíš jim naslouchat srdcem. Škoda jen, že to v dnešních dnech už moc poníků nesvede. Ty seš ale jiná a to se mi líbí. Schválně, zkus jim taky něco říct,“ pobídla ji Applejack trochu nedočkavě. V té malé červené kobylce bylo něco víc, než se na první pohled zdálo.

„Já? Ale…“ zkusila zaprotestovat Ruby, ale Applejack ji zarazila.

„Prostě to zkus, cukříku,“ usmála se a chytila ji za kopýtko. „Nemáš se čeho bát. Budu tady s tebou.“

„Tak dobrá,“ polkla Ruby Gleam nervózně a zapřemýšlela nad tím, co by asi tak po těch okolních stromech mohla chtít. Pak si však svým vnitřním zrakem všimla Big Maca vpovzdálí, který tam už na ni u povozů trpělivě čekal, aby k nim trefila a věděla, že chce něco, z čeho by měl radost on.

„Moc vás prosím,“ otočila se Ruby Gleam k okolním stromům. „Dejte mi to nejsladší a nejvoňavější jablíčko, které máte.“

Stromy v odpověď lehce zašuměly a pak něco v tom nejbližších z nich lehce luplo a po lístcích a větvičkách sklouzlo k Ruby Gleam jedno krásné, veliké a červené jablíčko, které jí s neuvěřitelnou lehkostí přistálo přímo na zádech, kde se chvilku kutálelo, ale nakonec na nich i zůstalo.

Ruby ho sice neviděla, ale i tak poznala podle vůně, že je to to nejúžasnější jablíčko, jaké si kdy z celého srdce mohla přát.

„No páni,“ pokývala Applejack uznale hlavou. „Sama bych nejspíš nic takovýho nesvedla. Asi ses jim zalíbila. No, ale teď už toho necháme být, ne? Pořád se tu jen vybavujeme a práce nám utíká. A beztak mám pocit, že bys nejraději to jablíčko někomu odnesla,“ usmála se vědoucně.

Ruby Gleam zrudla a mlčky sklopila hlavu. Hrozně se styděla.

„No nebudu tě trápit,“ snažila se Applejack uklidnit tu malou zamilovanou kobylku. „Hned jak tě naložím, tak za ním můžeš vyrazit.“

„A to ti nevadí, že se mi Big Mac líbí?“ zeptala se Ruby náhle, když Applejack připevňovala na její záda další košíky plné jablek.

„Cože?“ zamrkala Applejack překvapeně. „Proč by mi to mělo vadit? Je to jeho věc koho si vybere a záleží jen na jeho srdci, kdo to nakonec bude.“

„Takže on nikoho nemá?“ vydechla Ruby Gleam údivem a štěstím, když si ze slov, která jí Applejack právě řekla, seskládala tuhle novou informaci.

„Ne nemá,“ usmála se Applejack. „Může být klidně jen tvůj, ale to už je na vás dvou a já se vám do toho motat nebudu.“

„Ale on je přeci o tolik let starší než já,“ zapochybovala Ruby nahlas, i když to ani vlastně nechtěla.

„A tobě to snad vadí?“ zeptala se Applejack a pokračovala v nakládání košíků na Rubyina záda jakoby vůbec o nic v jejich rozhovoru nešlo.

„Ne, nevadí,“ přiznala Ruby a byla červená jak ta jablíčka okolo

„Tak vidíš,“ plácla ji Applejack zvesela lehce kopýtkem do boku. „A teď už běž, ať tam na tebe nemusí čekat celé věky.“

Ruby se lehce zachichotala a vyrazila vpřed, jak nejrychleji dovedla. Hrozně se těšila, až Big Macovi dá to jablíčko, které stále leželo mezi košíky na jejích zádech.

„Něco jsem ti přinesla, Macu,“ vyhrkla ze sebe s nadšením, když k němu konečně dorazila a sundala si kopýtkem to jablíčko ze zad a podala mu ho.

Big Mac si to jablíčko od ní vzal a chvilku si ho prohlížel. Ruby Gleam mezitím vysypala ta zbylá jablíčka ze svých košíků a otočila se zpátky k němu.

„Díky, Ruby,“ usmál se na ni Big Mac a i když to Ruby neviděla, tak to ve svém srdci cítila. „Je moc krásný. Taky jedno pro tebe mám,“ dodal hned vzápětí, přiběhl k nejbližšímu stromu a zkušeným kopnutím srazil druhé jablíčko, které bylo tomu jejímu až zázračně podobné a které jí okamžitě vložil do jejích kopýtek.

„Hi, hi,“ zachichotala se Ruby Gleam jak malá klisnička a měla pocit, že se na místě samou radostí rozplyne. Právě se totiž stala tou nejšťastnější kobylkou na světě. Nevěděla sice, jestli to jeho gesto bylo projevem díků, přátelství anebo dokonce lásky, ale prozatím jí to stačilo.

„Také ti za něj děkuji,“ dodala, když se trošičku vzpamatovala z toho svého opojení. Oba dva se pak na sebe usmáli a zamířili zpátky k Applejack. Cestou se s chutí zakousli do těch dvou krásných jablíček, která si vzájemně darovali, a tvářili se při tom nesmírně spokojeně. Tedy alespoň Ruby Gleam. V Big Macově případě toho moc z jeho tváře vyčíst nešlo.

A tak jim ten čas společně rychle utíkal. Hlavně Ruby, která si střídavě povídala s Applejack, Big Macem a občas dokonce i s Apple Bloom. A stejně tak i přibývalo sklizených jablíček. Šlo jim to zkrátka pěkně od kopýtka.

Oběd jim Fluttershy donesla v malém košíku až přímo sem. Byly to sice jen nějaké studené sendviče a džbán jablečného cideru, ale i tak to všechno Ruby Gleam po té tvrdé práci radostně zhltla a vypila.

Po jídle se všichni čtyři pustili zase pilně do práce a skončili, až když se slunce již téměř dotýkalo obzoru. Teprve pak společně s povozy plnými jablek zamířili zpátky domů, kde všechna ta jablíčka pečlivě uložili do skladu.

Od Applejack se Ruby Gleam dozvěděla, že část jich zůstane na uskladnění, část se odveze do moštárny a ze zbytku se udělá marmeláda. Už teď se Ruby těšila, až ochutná něco z těch plodů práce, na které se i ona podílela.

Než si to však nechala projít hlavou, už u ní stála Applejack a na hlavě jí přistálo něco velikého a příjemně měkkého. Ruby Gleam zamrkala a kopýtky ten předmět ohmatala. Byl to klobouk.

„Myslim, že si ho zasloužíš,“ oznámila jí Applejack. „Říkala sem přece ráno, že se s tebou o něj klidně vsadim a mám pocit, že sis ho zasloužila.“

„Ale ten je přeci tvůj,“ vzdychla Ruby překvapením. „To nemohu přijmout.“

„He, he,“ zasmála se Applejack. „Teď už ne. Teď už je jen tvůj. A o mě se neboj. Já jich mám doma mnohem víc.“

 

Pokračování