Drobná a velká

Drahá Twilight,

 

jistě si říkáš, proč ti píši zrovna já Velká Trixie a musím přiznat, že bych se ani nedivila, kdybys teď tento dopis prostě jen vzala a roztrhala nebo spálila. Obzvláště po tom všem, co jsem v Ponyville posledně napáchala.

Vím však, že to ty nikdy neuděláš. Vždycky jsi byla poníkem, který měl to největší a nejotevřenější srdce jaké jsem kdy poznala a jsem ráda, že se v něm našel kousek i pro mě. Děkuji ti za to, protože tím jsi mi ukázala nový směr, o kterém jsem nikdy neměla ani tušení.

Již od prvního našeho setkání jsem ti tohle všechno strašlivě záviděla. Samozřejmě jsem si ze všeho nejvíce přála být mocnější než ty, jak sama dobře víš. To ale nebylo vše. V skrytu duše jsem totiž doufala, že když tě porazím, tak získám i to všechno ostatní, co máš. Domov, přátele a hlavně klidný a spokojený život v tak krásném městečku jakým je Ponyville.

Nikdy v životě jsem nic z toho pořádně nepoznala. Ono se ani není čemu divit, když je poník celá léta jen na cestách a nikde se na chvilku nezastaví. Nemáš ani tušení, jak moc jsem toužila po nějaké spřízněné duši, které bych se mohla svěřit. Nikdo takový však nebyl a já z toho věčného smutku a zklamání začala obviňovat všechny ostatní, kteří měli to, po čem já jsem toužila.

A pak jsem tehdy v Ponyville potkala poprvé tebe. Jednorožce, který byl ve všech ohledech o tolik lepší než já a který mi to dal patřičně najevo, když zcela sám a bez pomoci dokázal zachránit Ponyville před Malou Medvědicí. Byla jsem po tom všem natolik zaslepená svou závistí, že jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo to, jak strašlivě jsi mě při tom přede všemi zesměšnila.

Teď už vím, jak moc jsem tehdy byla hloupá a vím, že o mě ti v tu chvíli vlastně vůbec nešlo. Jediné na co si v tu chvíli myslela, byly tvé kamarádky, které ses snažila ze všech sil chránit. Já byla pro tebe v ten okamžik jen poník, který se k tomu všemu úplnou náhodou přichomýtl.

To jsem však tehdy ve své zaslepenosti neviděla a přemýšlela dnem i nocí nad tím jak se ti pomstít. A právě tehdy jsem objevila ten Amulet Alicornů. Okamžitě jsem věděla, že ho za každou cenu musím mít a že jen s ním tě budu schopná porazit. A tak jsem si ho bez váhání koupila.

Ani v těch nejdivočejších snech si, má Twilight, nedokážeš představit jaké vzrušení a extázi jsem cítila, když jsem si ho poprvé nasadila. Tak ohromnou sílu, která do mě vstoupila, jsem ještě nikdy nepoznala a věděla jsem, že s ním se mi nikdo z celé Equestrie nemůže ani rovnat.

Zvláštní je, že teď, když ti o tom všem teď píšu, tak mě tahle chvíle spíš děsí. A to dokonce až tak, že se mi doslova ježí chlupy na zátylku. Vím, že už nikdy víckrát bych nechtěla zažít něco podobného. Co však následovalo, už nedokáže nikdo vzít zpět.

Od oné chvíle se téměř každé noci budím zpocená a vyděšená. Zdají se mi totiž sny o tom, co všechno bych mohla vlivem onoho amuletu napáchat, kdybys mě včas nezastavila. Jsou to strašné sny a pro nás obě bude nejlepší, když o nich nebudu vůbec psát. Pokud se však někdy opět sejdeme tváří v tvář, tak slibuji, že ti o nich všechno mezi čtyřma očima povím.

Každopádně to nejsou ty sny, co mě děsilo nejvíc. Daleko větší strach jsem měla z toho, jaký podíl na těch mých činech nesl amulet a kolik já. Přišlo snad všechno to zlo, kterým jsem vás trápila z něj, anebo nějaká část patřila mně samotné? A pokud ano, tak jak veliký podíl jsem na tom měla? Bojím se, že na tyto otázky nikdo z nás již nenajde odpověď a proto jsem se nakonec rozhodla ke kroku, který naprosto změnil můj život.

Odešla jsem z Equestrie pryč. To abych už nikdy v téhle krásné zemi nepáchala žádné další zlo.

Dva měsíce po našem rozloučení jsem se v Manehattenu nalodila na jednu z obchodních lodí mířících kamsi do vzdálených zemí, o nichž jsem až dosud neměla ani tušení. S sebou jsem si vzala jen pár nejnutnějších věcí a svůj klobouk a plášť. Nic víc jsem si na loď ani vzít nesměla a vlastně jsem po tom ani netoužila. Alespoň jsem tak za sebou nechala téměř vše, co by mi mohlo připomínat ty mé staré chyby.

Na lodi jsem se nechala zaměstnat jako kuchařka a musím říct, že to byly jedny z nejhezčích chvil v mém životě. Práce sice byla namáhavá a má první jídla popravdě nepatřila mezi nejlepší, ale nakonec jsem si na to všechno zvykla a stala se platným členem posádky. Každý večer, když se loď klidně kolébala na vlnách, za mnou chodili ostatní námořníci a já jim vyprávěla příběhy. Jindy zas zuřily bouře tak strašlivé, že jsem se přivázaná ke kůlu modlila k Luně i Celestii, aby mě ochránily před nejhorším. Naštěstí ke mně byly obě dvě milosrdné.

Jak však čas plynul, tak jsem začala zjišťovat, že tenhle život není tak úplně pro mě a já věděla, že je zase čas jít o kus dál. A tak jsem se jednoho krásného dne nechala vysadit v jednom z drobných přístavů lemujících pobřeží země kolem, které jsme se zrovna plavili.

Nevím, kde přesně tahle země leží a vlastně neznám ani jméno, kterým ji nazýváte tam u vás v Equestrii. Vím však, že je to zcela jiný svět, než na jaký jsem byla až do té doby zvyklá

Ještě nikdy jsem totiž nepoznala kraj tak krásný a zároveň smrtelně nebezpečný jako zde. Kam až mé oko dohlédne, se táhnou jen obrovské nekonečné hory s vrcholky ztrácejícími se v mracích. V hlubokých rozeklaných údolích proudí dravé potůčky a pomalu se spojují v divoké horské říčky. Je to drsný a zatím téměř ještě nezmapovaný kraj, plný dravé zvěře, nebezpečných srázů a řítících se lavin.

Ani bych se nedivila, kdyby zde nikdo nežil. Vždyť takové místo pro nás poníky není zrovna nejvhodnější. K mému údivu jsem však i zde sem tam narazila na maličkou vesničku či městečko, tísnící se v zákrytu hor, skryté před tím nejhorším větrem a bouřemi.

Procházela jsem těmito místy a pořádala pro místní obyvatele představení plná magie a kouzel. Byl o ně až překvapivě veliký zájem a všichni zúčastnění byli naprosto uneseni i z toho nejmenšího kouzla. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila proč. Za celou tu dobu, co jsem zde strávila, jsem totiž nepotkala žádného jiného jednorožce a dokonce ani pegase. Jen samé zemní poníky.

Časem jsem pochopila, že to má i svůj důvod. Jedině oni jsou totiž dost odolní a silní, aby vůbec mohli v těchto končinách přebývat. Jak jsem se později dozvěděla, tak se zde ani žádní jednorožci či pegasové nerodí. Skoro to vypadá, že sem vlastně ani nepatří a že i sama příroda se podle toho zařídila.

Má magická představení díky těmto okolnostem rychle narůstala na popularitě, ale já za ně od místních nikdy moc nechtěla. Jen pár zlatek na jídlo, ubytování a další jiné nezbytnosti. Občas mi i ta trocha přišla moc, vždyť ti poníci, co zde žijí, toho sami mají tak hrozně málo. Většinou jen jeden druhého a občas ani to.

A právě v jednom takovém malém městečku jsem při představení potkala někoho, kdo mě konečně dovedl na tu cestu, kterou jsi mi tehdy v Ponyville při našem posledním setkání ukázala.

 

• • •

 

„Přistupte blíže, přistupte blíže a sledujte jak Velká a Mocná Trixie předvede to nejúžasnější představení, které kdy vaše malé městečko spatřilo. Čeká vás všechny totiž chvíle plná tajemných čar a kouzel. Jen jeden zlaťáček na poníka a za hříbě půl,“ provolávala Trixie zplna hrdla na celé náměstí sledovala narůstající dav, kterému postupně prodávala lístky. Při tom se však snažila pozorně naslouchat veškerému hovoru, který mezi sebou přítomní poníci vedli.

„Ach jo, tolik nemáme,“ ozval se náhle z davu drobný lehce zpěvavý hlas malé klisničky stojící opodál. Trixiiny uši zbystřily. „Někdo z nás se bude muset vrátit domů.“

Sotva to Trixie zaslechla, okamžitě si přestala všímat všech ostatních a zamířila přímo k té malé klisničce, která, jak se ukázalo, nebyla sama. Obklopovalo ji ještě dalších asi deset hříbat přibližně stejného věku jako ona. Podle všeho to byla ještě celkem malá hříbátka. Neměla totiž ještě ani svá Znaménka.

Samotná klisnička byla lehce načervenalá s tmavě oranžovou hřívou a zlatýma očima, které se na Trixie upíraly s podivným nepřítomným výrazem. Skoro to vypadalo, jakoby ji ta klisnička vlastně vůbec neviděla a přesto se naprosto přesně dívala přímo do jejích očí.

„Copak maličká?“ otázala se ji Trixie, tak aby ji slyšeli i všichni poníci okolo. „Ty se nechceš dívat na mé představení.“

„Ráda bych, ale nemáme dost zlaťáků pro nás všechny,“ řekl klisnička smutně. „Máme jen jeden a to jsme se na Vás všichni tak hrozně těšili.“

„Opravdu?“ podivila se Trixie. „Já osobně si myslím, že ty sama jich máš u sebe dost pro vás všechny,“ dodala Trixie s úsměvem a sáhla kopýtkem klisničce za ucho.

Když kopýtko zase vytáhla, bylo k údivu všech přihlížejících plné třpytivých zlatých mincí. Odkudsi z davu za ní se ozvalo zamumlání a následoval kratičký potlesk.

„Ale protože jste tak hezká a hodná malá hříbátka, tak dnešní představení máte ode mě úplně zadarmo a tyhle vaše zlaťáky si můžete nechat na něco jiného,“ pokračovala Trixie. „Třeba na nějaké sladkosti. Co vy na to?“

Tváře všech hříbat, která před Trixie v tu chvíli stála, se rozzářila nádhernými úsměvy, které Trixie tak příjemně hřály na srdci. Dav kolem ní se rozezvučel překvapením a následně jásotem. Několikrát dokonce i odkudsi zaznělo její jméno. Nic z toho však v tu chvíli Trixie nevnímala a dívala se na tu zvláštní klisničku, která se jako jediná nesmála. Místo toho jen zkoumavě hleděla Trixie do očí, i když se zdálo, že se vlastně ve skutečnosti dívá úplně někam jinam.

„Děkujeme Vám,“ řekla nakonec klisnička po chvilce a i její tvář se rozzářila. Trixie si oddechla. Věděla, že na téhle červené klisničce je něco víc než se jen na první pohled mohlo zdát. Netušila sice co, ale velice nerada by zrovna jí zklamala.

„Není zač,“ opětovala Trixie její úsměv a rozeběhla se k připravenému pódiu. Byl čas začít s představením.

 

• • •

 

Trixie musela uznat, že dnes se jí to opravdu povedlo. Ještě nikdy snad nebylo její představení tolik plné hříběcího smíchu, radosti a bouřlivých aplausů. Nebyla si tak úplně jistá tím, co za to vlastně mohlo, ale nejspíš to byla právě ta malá červená klisnička, kterou Trixie celé představení po očku sledovala.

Již od začátku měla Trixie pocit, že ona jediná na rozdíl od ostatních se na ni vlastně ani vůbec nedívá. Její oči byly upřené kamsi do prázdného prostoru pod jevištěm a ani jednou neuhnuly stranou. Skoro to vypadalo, jakoby byla slepá, ale přesto to byla právě ona, která pokaždé tleskala svýma kopýtkama jako první.

Toho večera hrála Trixie své představení jen pro ni a samotnou ji překvapilo, jak rychle to celé uteklo. Téměř se ani nenadála a byla u konce, ale i když už byla z toho všeho čarování hrozně moc unavená, tak přidala ještě pár překvapení na závěr jako malý přídavek. Teprve pak se se svým publikem rozloučila a všem jim kopýtkem mávala a ukláněla se, dokud se všichni poníci nerozešli do svých domovů.

Teprve pak seskočila z pódia a pustila se rychle do balení. Musela si totiž ještě sehnat nějaký nocleh, což bude takhle pozdě na večer nejspíš celkem problém.

Své rekvizity již měla sbaleny a zrovna se pouštěla do skládání svého maličkého pojízdného pódia, které si vozila s sebou, když se náhle znenadání za jejími zády ozval hlas, který již dnes jednou slyšela.

„Slečno Trixie, omluvám se, že ruším,“ zazněl hlas té malé červené klisničky.

Trixie se otočila a usmála se. „Copak si přeješ, maličká?“

„Chtěla jsem Vám ještě jednou poděkovat za ty peníze, co jste nám dnes dala,“ řekla klisnička. „Bohužel je ale nemohu přijmout, protože vím, že jsou to Vaše vlastí peníze, které Vám dali ostatní diváci. A tak jsem Vám je přišla vrátit, abyste neměla dnes hlad.“

Trixie si nervózně odkašlala a překvapeně se na onu klisničku podívala. Ta tam však jen stála a dívala se trochu stranou. Téměř jakoby netušila, kde přesně Trixie je. „Ale vždyť jsi sama viděla, jak jsem je vyčarovala.“

„Vím, co jste chtěla, aby ostatní viděli a opravdu se Vám to povedlo, ale také vím, že to byla jen obyčejná iluze, kterou jste ty zlaťáky, co jste již měla v kopýtku, schovala. Patří tedy po právu Vám a ne mě, i když i tak Vám za ně hrozně moc děkuju.“

„Ale kdepak, maličká, ty jsou teď už jen a jen tvoje,“ usmála se Trixie nad andělskou nevinností oné klisničky. „Jestli máš ale pocit, že jsi je získala neprávem, tak co kdybychom spolu udělaly takový maličký obchod?“

„Mhmm,“ přikývla rudá klisnička.

„Výborně,“ řekla Trixie, posadila se a pokynula klisničce, aby si sedla vedle ní. Ta to však, jak se zdálo, ignorovala. „Ty si necháš ty peníze, ale výměnou za ně mi prozradíš, jak jsi vlastně přišla na ten můj trik a jestli jsi prohlédla i ostatní má kouzla. Platí?“

„Platí!“ přikývla klisnička a usmála se.

„To jsem ráda,“ opětovala jí Trixie úsměv. „A nestůj tam tak pořád a sedni si už ke mně. Mám tu deku, kterou nás můžu obě přikrýt, aby nám nebyla zima.“

„Ach, promiňte,“ vzdychla klisnička překvapeně. „Nevšimla jsem si Vás,“ řekla a její čelo se na maličkou chvilku zamračilo námahou. Teprve pak si to zamířila přímo k Trixie a posadila se vedle ní.

Trixie ta její poslední věta opravdu zaujala, ale snažila se to nedávat nijak najevo.

„Víte, slečno Trixie,“ začala klisnička.

„Ale no tak,“ napomenula ji Trixie mírně. „Úplně stačí, když mi budeš říkat Trixie. A než vůbec začneš, tak by ses mi měla nejdřív ze všeho představit. Nemyslíš? Tvé jméno mě totiž zajímá ze všeho nejvíc.“

„Dobrá sl… Trixie,“ opravila se klisnička a tvář se jí rozzářila. „Mě říkají Ruby Gleam.“

„Moc hezké jméno,“ poznamenala Trixie a sledovala, jak se tvář té klisničky rozjasnila ještě o něco víc. „Tak a teď můžeš začít, když už se známe.“

„Víš Trixie, já jsem již od svého narození úplně slepá,“ přiznala se Ruby. V tu chvíli v Trixie hrklo, ale raději mlčela a nechala tu malou povídat. „Jenže pak jsem jako malá zjistila, že dokážu cítit věci kolem sebe. Neumím to přesně popsat, ale připadá mi to jako bych cítila nějakou jejich vnitřní energii. Ze začátku to byly jen takové mlhavé obrazce v mé mysli, ale čím jsem starší, tím jsou jasnější a zřetelnější. Dokonce jsem se naučila podle téhle energie rozpoznávat od sebe i různé poníky. Každý ji má totiž trochu jinou. Díky tomu jsem taky hned poznala Vás … tebe, když jsi ke mně v tom davu přišla. Doslova jsi na rozdíl od ostatních zářila. Ještě jsem necítila nikoho tak silně jako tebe. Bylo o zvláštní.“

„Jenže teď mě sotva vnímáš, že?“ skočila jí Trixie do řeči. Bylo vidět, že ji povídání té klisničky velice zaujalo a vypadala, že nad tím vším usilovně přemýšlí.

„Ano, jak to víš?“ podivila se Ruby. „Před tím jsi byla plná energie a teď tě téměř ani nevidím. Proto mi taky chvíli trvalo, než jsem tě našla, a proto jsem dostala strach, že jsi nějaká nemocná.“

„Ale kdepak, maličká,“ usmála se Trixie. „Za to, že mě teď téměř necítíš, může to mé představení. Hodně jsem se na něm totiž vyčerpala, takže teď už ve mně zbývá jen velice málo mé vlastní magie. Nemusíš se ale bát, stačí se vyspat a bude zas zpátky. A pokud se nepletu, tak nějak takhle jsi vycítila i ta má kouzla, že?“

„Ano,“ pokývala Ruby radostně hlavou. „Cítila jsem, jak se kroutí, natahují a dotýkají věcí, které jsi zrovna potřebovala. Bylo to něco úžasného. Nic tak silného jako tohle jsem ještě nikdy nepoznala. Jsem moc ráda, že jsem se na to všechno mohla dívat.“

„To jsem ráda,“ usmála se Trixie. „A musím říct, že jsi opravdu zvláštní klisnička. Máš totiž dar, který bych u zemského poníka nečekala. Jak to vypadá, tak dokážeš nějakým způsobem vnímat magii kolem sebe.“

„Ráda bych ti toho řekla víc, ale je už pozdě, takže bychom se asi měly spíš rozejít. Co kdybychom se sešly zas zítra?“ navrhla Trixie. „A nevíš, kde bych tady mohla přespat?“ dodala po chvilce.

„Třeba u nás,“ vybafla Ruby. Skoro se zdálo, že na to celou dobu čekala. „U nás to nikomu vadit nebude.“

„Tak dobrá,“ usmála se Trixie. „Vezmi mě k vám.“

 

• • •

 

A tak mě ta malá klisnička, jež se mi představila jako Ruby Gleam zavedla k sobě domů. Ukázalo se, že je to vlastně sirotčinec, kde žila spolu s těmi hříbátky, které s ní přišly na představení. Staral se tam o ně moc milý pár opravdu úžasných poníků, kteří si nechali od svých svěřenců říkat „Teto“ a „Strejdo“.

Společně jsme všechna ta malá hříbátka uložili do postýlek. Ani nevíš, jakou měli radost, když jsem to byla já Trixie, kdo jim popřál toho večera dobrou noc. Pak jsem si spolu s těmi dvěma sedla k šálku horkého čaje a svěřila se jim s myšlenkou, která mi celý večer vrtala v hlavě.

Řekla jsem jim, že Ruby Gleam je něco víc než jen obyčejný zemský poník. Možná se tomu budeš smát, ale svěřila jsem se jim s tím, že nejspíš stejně jako my jednorožci dokáže svým způsobem využívat magii. Sama nevím proč tomu tak je a nejspíš se to za svůj život ani nebudu mít šanci dozvědět.

Možná za to může ta její slepota, která ji učinila citlivější na jiné formy vnímání, mezi něž patří, jak moc dobře víš i schopnost cítit proudění magie v okolí. Vím, že na škole nás učili, že tyhle schopnosti mají jen jednorožci, ale ještě nikdy jsem nepoznala jednorožce, který by to dovedl tak snadno a přesně. Obávám se, že dokonce ani ty Twilight nedokážeš tak snadno vycítit magii jako ona.

Možná za to třeba mohou geny nějakého jednorožce z její rodové linie, a které se nějakým záhadným způsobem projevily. Nebo je to prostě jen zázrak, který se již nikdy v historii našeho světa opakovat nebude. Anebo a toho se bojím nejvíc, je to, co se ve školách učíme chybné.

Co když to nejsou jen jednorožci, kdo dovede čarovat? Co když se to může naučit i někdo jiný? Třeba právě zemský poník. Vždyť sami učitelé nám říkali, že magie je v nás všech, ale jen jednorožci díky svým rohům, které slouží jako její ohniska, ji dokáží využívat aktivně. Co když však nějaký poník dovede soustředit magii bez rohu, jen s pomocí své vůle? Bylo by to vůbec možné? Po setkání s Ruby mám pocit, že by tomu tak i mohlo být.

Neznala jsem odpověď na ty otázky, ale věděla jsem, že je jen jediná možnost jak se dobrat alespoň nějakého výsledku a zároveň i nějak té malé klisničce pomoci. Proto jsem těm dvěma navrhla, že si malou Ruby Gleam vezmu k sobě do učení.

Bylo to nesmírně těžké je přesvědčit o tom, že to tak pro ni bude nejlepší a že se o ni budu dobře starat. Nakonec se mi to však povedlo. Mám pocit, že za to může fakt, že i ti dva moc dobře věděli, že Ruby Gleam není jen obyčejný zemský poník a chtěli pro ni to nejlepší, což by jí oni sami dva nikdy dát nemohli. Musela jsem však přísahat, že se za nimi spolu s Ruby přijdeme jednou za čas podívat.

A tak jsem následujícího rána vyrazila k dalšímu městu. Tentokrát jsem však již nebyla sama. Malá Ruby Gleam šla se mnou. Zprvu smutně a neochotně. Nebylo se čemu divit, když za sebou zanechávala veškerý svůj dosavadní život. Naštěstí to netrvalo nijak dlouho a již brzy jsme si spolu zvesela povídaly.

Ona mi vyprávěla o svém životě a já zas o tom mém. Občas jsem přihodila samozřejmě i nějakou tu magickou poučku, jež nás učili ve škole. Přeci jen jsem slíbila, že ji budu vzdělávat. A povídala jsem jí samozřejmě i o tobě, tvých kamarádkách a také o Princezně Celestii a Luně.

Strávily jsme spolu na cestě mnoho dní a zdá se, že Ruby je díky každé mé zkušenosti, o kterou se s ní podělím, vnímavější k okolní magii. Žádná kouzla samozřejmě ještě nedokáže, ale já věřím, že se jí to jednou podaří.

Teď se zas chystáme na další cestu, ale ještě než vyrazíme, jsem ti chtěla napsat tento dopis. Nejsem si jistá, jestli vůbec dorazí tam kam má a vím, že mi na něj nejspíš nebudeš moct ani odpovědět. Přesto jsem se musela s tím vším někomu svěřit a jsem ráda, že jsi to mohla být zrovna ty.

No, budu už muset končit, protože Ruby mě už nedočkavě pošťuchuje. Tak se měj tam v Ponyville krásně a já ti slibuji, že jednoho dne se na tebe obě dvě přijdeme podívat.

Prozatím se s tebou loučí,

 

tvá Věrná a Oddaná Trixie

a Ruby Gleam

 

Pokračování