Na vlnách

Slunce pálilo ze všech sil a jeho paprsky se s démantovým jiskřením lámaly o zpěněné vrcholky vln zdánlivě nekonečného modrého oceánu. Ve vzduchu se spolu s tou zvláštní slanou vůní moře vznášela i drobná třpytící se vodní tříšť, kterou kolem sebe svou přídí rozrážela mohutná plachetnice.

Byla to krásná a vznešená loď. Vždyť její jméno, jež hrdě zářilo v podobě zlatem tepaného nápisu na její bílé přídi, patřilo samotné princezně Celestii. Tomu napovídala i socha na přídi, která měla její podobu a která se vznešeně na svých zadních nohách vzpínala k nebi a rozrážela při tom svým hrudníkem ty nejvyšší vlny, ve kterých zvesela dováděli barevní mořští poníci.

Samotná loď byla celá vyrobená ze zvláštního bílého dřeva, jež však ani v tom největším slunci neoslňovalo posádku září odražených paprsků. Zdobená byla množstvím exotických a překrásných dřevořezeb a pomalovaná nádhernými zlatavými symboly.

Tři mohutné stěžně se tyčily k obloze a plachty, jimiž byly obtěžkané, se ve větru lehce napínaly a poháněly celou loď vpřed. V závětří za lodí poletovali dva věčně se posmívající racci.

Na tom prostředním a zároveň nejvyšším ze stěžňů byl umístěn strážní koš a v něm s dalekohledem mezi kopýtky seděla mladá oranžová klisnička pegase a bedlivě sledovala okolí. Hlavu měla ovázanou modrým šátkem, který ji chránil před tím největším horkem a z nějž vykukovala její purpurová hříva.

Náhle si na obzoru všimla něčeho, co upoutalo její pozornost, a tak se hbitým nacvičeným pohybem vyhoupla z koše ven a sklouzla po nejbližším laně dolů na palubu. Její malá křidélka jí při tom zdatně pomáhala.

Dosedla jen několik kroků od druhé klisničky opírající se o zábradlí na levoboku a sledující malý kousek pevniny, k němuž se loď pomalu blížila. Takhle kobylka byla celá žlutá s rudou hřívou a velikým modrým kapitánským kloboukem naraženým na hlavě.

„Kapitánko,“ zasalutovala ta oranžová klisnička. „Zdá se, že se k nám z pravoboku rychle přibližuje cizí loď!“ oznámila stojíc v pozoru.

„Děkuji, Scootaloo,“ usmála se ta mladá kapitánka, kterou nebyl nikdo jiný než naše Apple Bloom. „Myslíš, že by to mohl být on?“

„Netuším,“ odpověděla Scootaloo. „Nejlepší bude, když se raději podíváte sama.“

„Dobrá,“ souhlasila kapitánka Apple Bloom, popadla nabízený dalekohled a přeběhla na druhou stranu lodi, kde se znovu zkušeně opřela o zábradlí a pozorně se dalekohledem zadívala na to nepřátelské plavidlo.

Až na stříbrné plachty byla ta loď celá černá a zdálo se, že je dokonce o kousek větší než samotná „Celestia“. Chvíli Apple Bloom trvalo, než ji poznala, ale hned jak spatřila vlajku třepotající se až na samé špičce nejvyššího stěžně, bylo vše jasné. Byla totiž také černá a zdobila ji lebka orámovaná dvěma zkříženými šavlemi.

„Ano, je to on,“ zabručela Apple Bloom. „Kapitán Pipsqueak. Tak přeci nás nakonec dostihl.“

„Co uděláme, kapitánko?“ zeptala se Scootaloo.

„Co by?“ zadívala se na ni Apple Bloom překvapeně. „Budeme bojovat!“ Pak se otočila dozadu směrem ke kormidlu a vykřikla: „Sweetie Belle, naber kurz k té nepřátelské lodi! Čeká nás rozhodující bitva.

„Ano, kapitánko!“ vykřikla oslovená bílá klisnička u kormidla a bez meškání splnila rozkaz. Loď se za doprovodu lehkého zavrzání lanoví mírně stočila a vyrazila vstříc nepříteli. Apple Bloom mezitím vydávala další a další rozkazy.

„Peachy Pie! Sunny Daze! Nabijte, co nejrychleji naše děla.“

„Lemon Daze! Okamžitě napni ta lana!“

„A vy všichni ostatní! Připravte se na zuřivý boj!“

Sotva Apple Bloom domluvila, pustila se celá její posádka bleskově do práce a tak jen o pouhých pár minut později již byla loď v plné bojové pohotovosti a všichni stáli vyrovnáni na palubě nebo u děl a čekali, až to vypukne.

Čas pomalu utíkal a lodě, které kolem sebe teď obratně kroužily, byly každou vteřinou stále blíž a blíž. Teď už bylo jen otázkou chvilky, kdy se jedna z lodí dostane do výhodnějšího postavení.

„Paltééé!“ vykřikla náhle Apple Bloom z plných plic a všechna děla na pravoboku jí odpověděla svým hromovým duněním. K nebi se vznesl celý oblak dělových koulí a zasypal nepřátelskou loď. Většina jich však jen za hlasitého žbluňknutí zmizela v hlubinách oceánu. Pouze pár jich našlo svůj cíl.

V tu chvíli odpověděla i děla z druhé lodě a vzduch se naplnil pachem střelného prachu a létajícím olovem.

Jedna z koulí prolétla Apple Bloom kolem hlavy tak blízko, že jí srazila její klobouk, a když se o pár metrů dál zanořila pod hladinu moře tak ji ještě navíc zalila sprškou slané vody.

Apple Bloom se otřásla a klidně si uhladila svou promočenou hřívu. Pak sebrala ze země svůj klobouk, nasadila si ho a vydala rozkaz k další střelbě.

Krátce na to další z koulí prořízla palubu jen několik centimetrů od místa, kde zrovna stála Scootaloo. Ta díky tomu klopýtla, zavadila o zábradlí a zřítila se do vody za lodí.

„Poník přes palubu!“ vykřikla Apple Bloom okamžitě. „Hoďte jí okamžitě někdo záchranné lano! A vy všichni ostatní připravte se na zahákování! Teď už to bude jen boj poník proti poníku!

Obě lodě už k sobě byly skutečně tak blízko, že raději přestaly pálit z děl, aby nepoškodili samy sebe a místo toho obě posádky po svém nepříteli vrhly lana zakončené háky, aby k sobě mohly obě lodi přitáhnout ještě blíž.

Nakonec se jim to podařilo a za zvuku skřípění a praskání dřeva se všichni ti poníci vrhli proti sobě statečně do boje. V tlamičkách či kopýtkách pevně svírali své šavle a zuřivě s nimi mávali kolem sebe.

I samotná Apple Bloom popadla svou zbraň a zaútočila. Znala ty poníky, proti kterým teď bojovala. Tamhle byl Featherweight, tamhle Snips a Snails a tam zas Rumble. Kdysi jí všichni věrně sloužili, ale teď z nich byli zrádci, kteří sloužili tomu ďábelskému Pipsqueakovi.

Apple Bloom věděla, že mezi nimi nemá v šermu soupeře a tak hladce postupovala vpřed a odrážela hravě všechny jejich útoky. Pak ale nakonec před ní stanul on. Kapitán Pipsqueak se svou šavlí.

„Tak se zas setkáváme, Apple Bloom,“ řekl posměšně. „A věřím, že tentokrát to je i naposledy.“

„Tak to máš pravdu. Dnes totiž odbyla tvá poslední hodinka!“ zazubila se Apple Bloom a bleskově zaútočila. Kapitán Pipsqueak její výpad však hravě vykryl a vzduch vyplnilo jiskřivé zazvonění.

„Pleteš se, Apple Bloom. To na tebe dnes čekají žraloci!“ zasmál se a také zaútočil.

Vzduchem se míhal jeden úder za druhým. Apple Bloom i Pipsqueak měli oba dva co dělat, aby se vyhnuli útokům toho druhého. Nakonec to však byl Pipsqueak, komu přálo štěstí a kdo srazil Apple Bloom na zem. Okamžitě k ní přiskočil a chystal se k poslednímu úderu.

Náhle se však odkudsi ozvalo hlasitě zvonění zvonku a volání kobylky, jež na ně zvonila. Byla celá švestková se sytě zelenýma očima.

„Konec přestávky, moje hříbátka,“ volala zvesela. „Je čas vrátit se na hodinu.“

Celý svět se náhle v jediném okamžiku změnil.

Moře se proměnilo v drobný travnatý porost. Z lodí se staly dvě sousedící pískoviště a jedna prolézačka. Z nedalekého stromu, který ještě před chvilkou býval hlavním stěžněm, viselo k zemi zavěšeno několik švihadel.

Mořští koníci kroužící vesele kolem lodi se změnili v dovádějící Dinky a Twist. No a z těch dvou uštěpačných racků se nakonec vyklubaly Diamond Tiara a Silver Spoon.

Dělové koule teď vypadaly spíš jako trsy trávy svázané do uzlíku a místo šavlí svírala hříbátka ve svých tlamičkách různé notně již polámané klacíky.

Pipsqueak se usmál, sklonil se k Apple Bloom a pomohl jí zas na nohy. „Příště tě dostanu,“ usmál se na ni.

„No, abych to nebyla spíš já,“ zazubila se Apple Bloom v odpověď a pak se všechna ta hříbátka radostně rozeběhla na další vyučovací hodinu. Vždyť podobných dobrodružství jich v těch jejich představách čeká ještě nezměrná spousta.

 

Konec