Moje malá sestřička

Milý deníčku,

vím, že existuje nespočetně slov, jež bych mohla vepsat do tvých prázdných stránek tím temně modrým inkoustem mého krátkého husího brka, ale ani jedno z nich by nebylo to správné, které by dokázalo smýt z mého svědomí ty ošklivé a nehezké výčitky, jež se na něm usadily.

Už zas jsem byla na svou malou sestřičku ošklivá, i když si to vlastně ani nejspíš nezasloužila. Ano, je pravda, že rozházela všechny mé nitě a příze po celém butiku, ačkoliv jsem jí výslovně několikrát žádala, aby si s nimi nehrála, ale byl tohle opravdu důvod k tomu, abych na ni tolik křičela, až jsem ji celou uplakanou zahnala zpátky do jejího pokoje, kde se zamkla a odmítá navzdory všem mým prosbám otevřít?

Až teď se zpožděním mi dochází, že nebyl a moc mě to kvůli Sweetie Belle mrzí. Je to pořád přeci jen malé hříbě, které touží po dobrodružném objevování, a já na ni přeci nemohu mít ty samé požadavky, co bych měla vůči dospělým, ale na to jsem v tu chvíli vůbec nemyslela.

Je až s podivem jak slepě a bezohledně se ke své jediné sestřičce dokáži v některých chvílích zachovat, ale když já jsem z toho všeho shonu kolem sebe občas tak strašlivě unavená, že už ani nevím, co pořádně říkám.

Teď však není čas hledat nějaké výmluvy. Ublížila jsem jí a vůbec netuším, jak to zase dát do pořádku. Nejhorší na tom všem je to vědomí, že to nebylo poprvé a určitě ani naposledy. Vždyť takhle se to se mnou táhne již od jejích prvních dnů hned po narození.

Proč jí nedokáži být tak skvělou sestrou jako je Applejack k Apple Bloom? Copak ony dvě se spolu někdy hádaly? A jak je možné, že spolu vůbec dokáží tak skvěle vycházet? Jaké je v tom kouzlo, že já na něj navzdory veškeré snaze nedokáži přijít?

Mrzí mě, že jsem ho ještě neodhalila a nejen ani tak kvůli mně samotné, ale spíš kvůli Sweetie Belle. Kéž bych…

 

• • •

 

„Rarity?“ ozve se právě v ten okamžik tichým lehce ochraptělým hlasem od dveří mého pokoje a mě je okamžitě jasné, že Sweetie Belle až dosud bez ustání plakala. A přesto za mnou přišla.

„Moc mě to mrzí,“ pokračuje ta moje úžasná mladší sestřička omluvně, když jsem v tom svém nenadálém překvapení nestihla včas zareagovat. Není se ani čemu divit, když to mé jméno vyřčené tím jejím sladkým něžným hláskem ve mně rozproudilo další vlnu dávných bolestivých vzpomínek.

„Já vím,“ otočím se k ní a cítím, jak i mé oči vlhnou slzami. Husí brk až dosud pevně sevřený v poli mé magie se začne zcela zapomenut snášet zlehka k zemi, kde nakonec zanechá malou temnou kaňku v barvě mého vlastního svědomí.

V očích Sweetie Belle však zahlédnu stále patrnou váhavou jiskřičku a tak roztáhnu svá kopýtka ve znamení objetí a milosrdného odpuštění. Přesto to chvilku sestřičce trvá, než překoná ty zbytky smutku a ukřivdění a rozeběhne mi v ústrety. Do mé náruče skočí už ale s takovou silou až se spolu kratičce zatočíme.

Tehdy se na ni skrze své orosené řasy podívám a promluvím.

„Ty se za nic omlouvat nemusíš,“ řeknu jí a cítím, jak se mi hlas chvěje. Možná strachem. Strachem, že bych o ni mohla přijít.

„To já na tebe měla být milejší,“ pokračuji dál. „Zachovala jsem se k tobě velmi nehezky, až téměř neodpustitelně. Mladá a úžasná klisnička jako ty si takové zacházení nezaslouží. Možná by pro nás obě bylo nakonec lepší, kdybych tehdy přeci jen odešla,“ pronesu na závěr těch pár slov, jež měly zůstat spíše myšlenkami, ale už je pozdě.

V těch velkých krásných zelenkavých očí na té roztomilé sametově bílé tváři se objeví otázka a strach.

„P-prosím?“ zkusí to Sweetie Belle, ale hlas se jí třese tolik, že jí téměř ani není rozumět. Zdá se, že má poslední věta ji vyděsila víc než bych si kdy dokázala představit.

„To si už nemůžeš pamatovat,“ snažím se ji uklidnit, ale je to marné. Že by se o mě také bála? Ale proč, když si to snad ani nezasloužím?

„Tehdy jsi byla ještě maličká a mě samotné bylo asi tolik let, co je právě tobě,“ dodám a doufám, že ji ta představa mého odchodu, jež jsem jí tak náhle vnukla, přestane trápit.

„Pověz mi o tom víc, prosím,“ zažadoní Sweetie Belle a já v tu chvíli zalituji těch svých slov, která k tomuhle všemu vedla. Velice nerada se někomu svěřuji se vzpomínkami na tuhle část svých hříběcích let, ale vím, že ona si to zaslouží. Dlužím jí to a koneckonců je to také hlavně o ní.

„Dobrá, zlatíčko,“ přikývnu nakonec tiše. „Snad mě pak nepřestaneš mít ráda,“ dodám tónem s lehkou příchutí strachu a pustím se do vyprávění.

 

• • •

 

„Nenávidím tě, ty špindíro!“ rozkřičela se malá Rarity na ještě menší hříbátko zabalené v plenkách. Nikdo další v domě nebyl, a tak konečně mohla nechat volný průchod všem těm v ní zuřícím emocím. Jak ona tohle malé stvoření nesnášela.

„Kvůli tobě jsem přišla o všechno!“ pokračovala Rarity ve svém hněvu a její hlas si divoce přeskakoval od tóniny k tónině. O nějaké líbeznosti či uhlazenosti nemohla být ani řeč a to bylo u Rarity, jež toužila stát se tou nejvznešenější dámou z celého Ponyville, až s podivem.

„Měla jsem krásný pokojíček, rodiče mě měli rádi a maminka ke mně každý večer chodila a četla mi pohádky na dobrou noc,“ vyjmenovávala ta malá alabastrově bílá kobylka všechny své křivdy. „A teď si na mě ani nevzpomenou!“ zajíkla se zlostí. „Starají se pořád jen o tebe a mě si už vůbec nevšímají. Skoro to vypadá jako bych dočista přestala existovat, ale jakmile jdou někam pryč, tak jsem to právě já, kdo se jim hodí na to tvé hloupé hlídání.“

„Nechápu, co vlastně na tobě vidí,“ postěžovala si Rarity, když se žádné odpovědi nedočkala. „Vždyť jsi pořád tak hrozně malá, nemotorná a dokonce ani mluvit ještě neumíš. A přesto se všechno musí pořád točit jen kolem tebe. I ten můj pokojíček jsem ti nakonec na naléhání rodičů musela dát a přestěhovat se dolů.“

Malé klisnička ležící ve své postýlce samozřejmě neříkala nic. Jen se na svou starší sestřičku nechápavě dívala lehce uslzenýma zelenýma očkama a dál si cumlala ten svůj dudlík. Vlastně těm Raritiným podivným slovům ani trochu nerozuměla, ale tomu smutku a zlobě v nich ukrytých ano a moc ji to bolelo.

„Ahh!“ zasténala Rarity. „Vždyť ani mluvit se s tebou nedá, když ani nevíš, co říkám.“ A pak náhle tón jejího hlasu prudce otočil. Už nebyl rozzlobený, ale spíš smutný a ublížený. Už nebyla žádná zloba, za kterou by se mohla skrývat.

„Dobrá, vyhrála si,“ oznámila nakonec Rarity té malé klisničce podivným hlasem. „Odstěhuji se odsud někam pryč, kde budu mít zas klid a čas jen pro sebe. S tebou to pod jednou střechou už ani chvilku nevydržím,“ pronesla, otočila se a bez jediného dalšího slůvka či ohlédnutí zamířila ke dveřím. Když brala za kliku, měla v očích zvláštní neproniknutelný výraz.

„Va-vi-ty?“ ozval se přesně v tu chvilku za jejími zády poněkud nesmělý, ale zároveň nádherně sladký hříběcí hlásek, jaký tento svět ještě nikdy neslyšel. Rarity ztuhla jako socha a s kopýtkem položeným na klice zírala do dubových dveří před sebou.

„Va-vi-ty?“ zkusila to maličká Sweetie Belle znovu, ale o moc lépe to neznělo. Ani se nebylo čemu divit, když její rty až na občasné žvatlání, smích či pláč dosud žádné slovo neposkvrnilo. Rarity si v onu chvíli však takovýchto drobných detailů ani nevšímala.

„C-c-cože?“ otočila se na tu klisničku a v její zmatené tváři se mísila jedna emoce za druhou. Najednou cítila, že její předchozí zlostné odhodlání je to ta tam. Nahrazeno zvláštním palčivě ostrým ostnem výčitek.

„Va-vi-ty!“ zopakovala ještě jednou Sweetie Belle pyšně to úplně první slůvko svého života a ani netušila s jakou silou těch několik souhlásek buší na Raritino zatrpklé srdce.

„T-ty jsi řekla mé jméno?“ pronesla Rarity spíš pro sebe a pomalým krokem zamířila zpět. Nevěděla, proč to dělá a nejspíš si to ani sama plně neuvědomovala.

„Va-vi-ty!“ souhlasila Sweetie Belle, posadila se a roztáhla svá kopýtka v touze po objetí. Věděla, že jedině tak může své smutné starší sestřičce pomoci. Spoustě věcí sice ještě nerozuměla, ale moc dobře si uvědomovala, že když nic neudělá, tak ji dočista ztratí.

„Já… já…“ zkusila Rarity ještě něco říct, ale už to nešlo. Místo toho měla oči náhle plné hořkých slz. Pochopila, že ji má tahle maličká klisnička navzdory tomu jak se k ní ona sama chovala opravdu ráda.

Nemohla od někoho takového jen tak odejít. To by jí určitě hrozně ublížilo a něco takového by Rarity nechtěla. Ne když…

„… ji mám sama ráda,“ blesklo Raritinou hlavou náhlé prozření. Její až dosud smutné a zkroušené srdce právě zjistilo, že jí na tomhle maličkém tvoru skutečně záleží. Konečně pochopila, že všechna ta zloba a závist, jež k ní až dosud cítila, byla jen pouhým důsledkem toho strachu, jež v ní toto vědomí vzbuzovalo. Teď už se bát ale nebude. Musí jít Sweetie Belle příkladem.

„Promiň,“ vzlykla Rarity z posledních sil a pevně tu svou mladší sestřičku sevřela v náručí. Pak propukla v dlouhý trošku bolestivý ale hlavně očišťující pláč. I malá Sweetie Belle se k ní přidala svými vlastními slzami. Obě ale cítily, že takhle blízko k sobě ještě neměly.

A Rarity tehdy sama sobě přísahala, že už se k ní nikdy nebude chovat zle. Vždyť tohle byla koneckonců její jediná a nejmilovanější sestřička. Žádnou lepší nikde na tomhle světě nenajde.

 

• • •

 

„Tak to vidíš,“ vzdychnu a pohlédnu Sweetie Belle do tváře. Vidím v ní několik čerstvých slz, a tak je nejprve opatrně setřu svým kopýtkem a teprve až pak pokračuji.

„Tolikrát jsem se k tobě zachovala nehezky,“ řeknu jí, „a když si už konečně tu svou chybu uvědomím, tak to zas všechno brzy pokazím. Občas si říkám, že takovou starší sestru, jako jsem já, si snad ani nezasloužíš.“

„To není pravda,“ špitne Sweetie Belle a znovu mě pevně obejme. Na krku cítím lechtání její krásné růžovo-fialové hřívy. „Ty jsi ta nejlepší velká sestra, jakou jsem si kdy mohla přát,“ usměje se na mě, když naše objetí skončí. „Ani s Applejack bych nikdy nebyla tak šťastná.“

„Ale vždyť…“ zkusím namítnout, ale Sweetie Belle mě včas přeruší.

„I když se totiž občas hádáme,“ pokračuje moje mladší sestřička svým krásným něžným hláskem a já v ní na malý okamžik vidím někoho mnohem dospělejšího, „tak vždycky nakonec za mnou přijdeš a omluvíš se mi.“

„No ale…“ snažím se opět něco říct, ale opět neúspěšně.

„A proto vím, že mě máš pořád opravdu moc a moc ráda,“ dodá téměř šepotem a v očích se jí zaleskne další drobná slzička. „A stejně tak mám i já ráda tebe.“

„Ach, drahoušku,“ vzdechnu a přitisknu ji samou láskou k sobě tak až se ani jedna z nás nemůže pořádně nadechnout. „Jsi ta nejúžasnější sestřička, jakou bych si kdy mohla přát,“ vzlyknu.

„Tak to jsme dvě,“ přidá se Sweetie Belle a brzy již obě dvě brečíme té druhé v náručí. Tentokráte to jsou však slzy toho největšího štěstí.

 

• • •

 

Naštěstí jsou na tomhle světě poníci, kteří ta správná slůvka, jež mění naše srdce a napravují i ty nejhorší křivdy, znají. A Sweetie Belle je jedním z nich. Jsem moc ráda, že ji mám a v celé Equestrii není nikoho, koho bych milovala více než jí.

Sama sice možná tak úplně nevím, jak být tou správnou sestrou, ale ona ano. Je zkrátka vším, co bych si od mladší sestřičky mohla přát. A občas i mnohem a mnohem víc.

 

Konec