Výčitky

„Dobrou noc, sestřičko. A přeji ti příjemné sny,“ rozloučila se s Celestií princezna Luna poté co si spolu vyměnily vládu nad nebeskou oblohou a spolu s tím i vládu nad celou Equestrií.

„Ať i tvá noc je příjemná a ničím nerušená,“ usmála se na ni Celestia a hlasitě zazívala. Dnešek byl pro ni opravdu namáhavý, a tak se těšila, až ulehne ve svých komnatách ke spánku.

Princezna Luna ji láskyplně objala a roztáhla svá překrásná křídla v barvě noční oblohy, která jim právě zářila svým tajuplným svitem nad hlavami, a vzlétla k výšinám.

Noc byla skutečně nádherná. Hvězdy se třpytily jako drobné démanty rozsypané po temné sutaně a nad tím vším se vznášel stříbrný měsíc, jakoby dohlížel na to, že je tam nahoře mezi hvězdami všechno v pořádku.

Všude dnes panoval naprostý klid a mír. Kamkoliv Luna zamířila, vnímala z myslí poníků jen příjemné a šťastné sny.

Princezna Luna svou práci zbožňovala. Sledovat temnou krajinu pod sebou ozářenou jen stříbrným svitem měsíce a hvězd, nahlížet do snů spících poníků i dalších obyvatel Equestrie a přinášet štěstí a mír tam, kde ho bylo potřeba.

Ale dnes se zdálo, že nikdo ze spících poníků po celé Equestrii nepotřebuje, aby vstoupila do jeho snů a zahnala z nich noční můry, které ho pronásledovaly, a tak nakonec zamířila zpět do Canterlotu.

Když dosedala na balkón, ze kterého před několika hodinami vzlétla, ucítila náhle v myslích spících poníků podivné zlověstně zachvění.

Byl to tak nesmírně silný pocit smutku, zoufalství a zmaru, až se pod jeho náporem překvapeně zapotácela.

Nikdy ve svém životě nic tak intenzivního ještě nepoznala. Ihned zapátrala skrz drobná vlákénka snů vznášejících se v okolním prostoru po zdroji oněch pocitů a překvapením na chvilku celá zkameněla. Nebyl to nikdo jiný než její sestra princezna Celestia.

Otřásla se, aby se zbavila toho podivného mrazení, které ji na chvilku ochromilo, a rychle se rozeběhla. Její srdce se svíralo strachem o svou velkou sestru.

Prohnala se komnatami jako jedna z padajících hvězd rychle klouzající po noční obloze. Bez ohledu na strážné vtrhla do Celestiiných komnat.

Tam ve své posteli s nebesy spala její sestra zachumlaná do svých pokrývek bílých jak čerstvě padlý sníh a zdobených zlatou krajkou.

Její spánek ale nebyl ani trochu klidný. Byla celá upocená, chvěla se a chvilkami sebou i divoce házela.

„Sestřičko, sestřičko, co je s tebou?“ přispěchala k ní Luna a třásla s ní, aby ji probudila.

Jenže ať dělala cokoliv, ten hrozivý sen nechtěl její milovanou sestřičku opustit, a tak si nakonec lehla na postel hned vedle ní, láskyplně ji objala, přitiskla svůj zářící roh k jejímu čelu a vstoupila do jejích snů.

 

• • •

 

Vzduch hned vedle ní se proměnil v prskající kouli energie a s hlasitým zahřměním explodoval.

Výbuch ji ošklivě popálil celou pravou část těla a nemilosrdně srazil z oblohy.

Celestia padala omráčená dolů k zemi a bílá pírka z jejích ošklivě zraněných křídel jedno po druhém postupně odpadávala a pomalu se snášela za ní jako sněhové vločky.

Pár desítek metrů nad zemí se vzpamatovala a zoufale roztáhla křídla, aby alespoň trochu zmírnila svůj pád.

Vzápětí s hlasitým zaduněním dopadla přímo na tvrdou a spálenou zem. Udělala několik děsivých kotrmelců, než se úplně zastavila. K temné obloze se vznesl prach a kamení.

Elementy Harmonie až dosud kroužící kolem její hlavy pohasly a jeden po druhém spadly na zem.

Celestia byla velmi vážně zraněná. Z mnoha ran jí vytékala karmínově rudá krev, kterou však hned vyprahlá zem pod ní hladově vpíjela. Křídla byla zlámaná a stočená do podivného úhlu.

Daleko horší však bylo uvědomění si toho, že selhala. Že zklamala všechny, kteří v ni věřili a kteří se postavili na její stranu, aby bojovali proti Nightmare Moon.

Kolik úsilí a životů je jen stálo získat všech šest Elementů Harmonie a ona přesto selhala. Ale jak vůbec mohl někdo po ní chtít, aby se postavila své vlastní sestře?

Milovala ji. Celý život to byla její maličká Luna a i teď, když její tělo i duši pohltilo to zlé nenávistné stvoření, jí nedokázala za nic na světě ublížit.

Celestia začala plakat a nepřestala ani, když spatřila, jak několik kroků od ní dosedla na zem samotná Nightmare Moon. Ve tváři měla vítězoslavný úsměv.

„Ale, ale. Kdopak nám to tu leží v prachu a hlíně?“ začala si ji dobírat Nightmare Moon. „Není to snad samotná všemocná Celestia?“

Celestia se se smutkem v očích podívala na tu, která byla jejím největším nepřítelem a milovanou sestrou v jedné osobě, a věděla, že prohrála. Že přišel definitivní konec. Nejen její, ale i celého světa, který na ni spoléhal. Ale ani teď na prahu smrti v sobě nedokázala najít vůli k tomu, aby jí ublížila. Na to ji měla stále příliš ráda.

„Jsi slabá!“ posmívala se jí dál Nightmare Moon. „Jen ubohé hříbě, které si myslí, že je něčím víc a že se může postavit mě, vládkyni samotné temnoty. Teď poznáš, jak vypadá opravdová síla. Teď zemřeš,“ skončila temným hlasem plným nenávisti a její roh se rozzářil zlověstným svitem.

„Miluji tě, sestřičko, a pořád tě budu milovat, ať se děje cokoliv,“ zvolala Celestia zoufale a s hlavou skloněnou k zemi čekala na poslední smrtící úder.

Ale nic se nestalo.

Opatrně zvedla hlavu a podívala se Nightmare Moon do očí. Do očí, které se náhle změnily z těch zlých nenávistných v oči její sestry Luny. Spatřila v nich slzy.

„Sestřičko,“ řekla Nightmare Moon Luniným hlasem. „musíš to udělat. Musíš Ji zastavit. Pokud selžeš i ty, znamená to konec všemu, co jsme měly rády. Pokud to nedokážeš udělat kvůli sobě, udělej to alespoň kvůli mně. Mrzí mě, to co se mezi námi stalo, ale věz, že jsem ti již dávno odpustila a budu tě mít pořád ráda, ať se děje cokoliv. A teď prosím pospěš, dlouho ji neudržím…“ ztrácel se postupně Lunin hlas až zmizel docela. Na konci z něj byla navíc slyšet ohromná bolest.

Nightmare Moon se opět vrátila její podoba, ale jen tam tak bez hnutí stála, jakoby sváděla nějaký vnitřní boj.

Celestia se opatrně postavila. Nohy se jí třásly, ale slova, která jí Luna řekla, ji dodala sílu, kterou tak marně hledala. Nedokázala sice svou sestru zabít, ale pochopila, že existuje i jiná cesta. Uvězní ji na místo, kam se žádný poník nikdy nedostane a na dobu tak dlouhou, jak jen dovede. Snad do té doby najde způsob, jak zbavit Lunu jejího prokletí.

Elementy Harmonie zazářily duhovými barvami a vznesly se vzhůru. Pomalu se roztočily kolem její hlavy a stále zrychlovaly a zrychlovaly, až se nakonec proměnily v duhový vír, který však i nadále stále sílil a sílil.

Pak náhle vybuchl a k nebi se rozvila nádherná duha. Vystoupala vzhůru, a pak téměř okamžitě zamířila k Nightmare Moon. Ta se v ten okamžik probrala ze svého ochromení, ale už bylo příliš pozdě na jakoukoliv akci.

Duhová záře ji zcela obklopila, Nightmare Moon děsivě zakřičela, a pak najednou byla pryč.

Princezna Celestia se vyčerpaně zapotácela a zhroutila se spolu s Elementy znovu na zem. Z posledních sil ještě ukončila nadvládu té věčné noci a vyzvedla nad obzor nádherné zářivé slunce.

„Sbohem, sestřičko“ zašeptala ještě než zcela vyčerpaná únavou a bolestí upadla v milosrdné bezvědomí.

 

• • •

 

Sen skončil a Luna s Celestií se probudily.

Celestia se zmateně podívala na svou sestřičku ležící hned vedle ní, a téměř okamžitě pochopila, co se právě stalo.

„Ty… Ty jsi to viděla, viď?“ zeptala se tichým smutným hlasem.

„Ano,“ přikývla Luna. „Tebe to pořád trápí, viď? I teď po tolika letech. Proč jsi mi nic neřekla?“

„Bála jsem se,“ řekla Celestia a sklopila hlavu. „Nechtěla jsem ti přidělávat starosti, zvlášť když ses teprve před nedávnem vrátila. Nechtěla jsem, abychom se pohádaly jako tehdy, než ses změnila v Ní.“ Její hlas se v tu chvíli zlomil a začala plakat.

Luna ji znovu pevně objala. Celestia jí objetí opětovala a ztrápeně zabořila svou hlavu do její hřívy.

Tohle od své velké sestry Luna nikdy nečekala, ale chápala ji. Navzdory všemu, co kdy prožila, byla Celestia hluboko uvnitř stále tím malým nevinným poníkem, kterým kdysi bývala. I ona potřebovala lásku, objetí a útěchu, ačkoliv si o to nikdy sama neřekla.

„Vím, že jsem tehdy nebyla zrovna dobrá velké sestra,“ začala náhle Celestia. „Skoro jsem se o tebe nestarala a nenaslouchala tvým trápením. A až teprve, když přišla Ona, jsem pochopila svou chybu, a jak moc tě mám doopravdy ráda.“

Hluboce se nadechla, než sebrala sílu na to dál pokračovat. Hlas se jí třásl. „A… A pak, když jsem tě… Ji zapudila,“ jsem se nedokázala smířit s faktem, že jsi možná nadobro pryč. Každou noc, když jsem za tebe zvedala měsíc k obloze, jsem na tebe myslela a doufala, že se vrátíš.“

Pak se náhle znovu rozplakala: „Odpusť mi prosím, sestřičko. Nechtěla jsem, aby to tak skončilo, strašně mě to mrzí.“

Princezna Luna ji ještě pevněji objala, začala ji hladit po hřívě a šeptala jí při tom něžná uklidňující slůvka. Zůstaly takto spolu velmi, velmi dlouho, dokud Celestia znovu neusnula.

Krátce na to Luna vycítila, že je na čase ukončit noc a předat vládu dni. Ale když se podívala na svou spící sestru a poklidný výraz v její tváři, který se objevil, když se konečně někomu svěřila se svým trápením, nedokázala v srdci najít vůli k tomu ji probudit. A tak vstala z postele a rozhodla se, že to udělá sama.

„Jen spi, moje sestřičko. Jen spi. Po tisíc let jsi za mě zvedala můj měsíc a je tedy na čase, abych i já alespoň na chvilku sebrala to břímě z tvých ramen,“ zašeptala jí princezna Luna do ucha a odešla ven, aby přivedla slunce a začala tak nový den.

 

Pokračování