Splněné přání

Slzy.

Slzy jí stékaly po tváři a na malém dřevěném stolku, pokrytém pilinami a malými zbytky kovu, vytvářely drobná mokrá kolečka.

Derpy Hooves seděla u svého pracovního stolku a s hlavou mezi kopýtky usedavě plakala. Byla tak hrozně sama. V celé Equestrii nebylo poníka, který by se o ni zajímal. Rodiče ji opustili a neměla ani žádné přátele. Pokaždé, když někam šla, se jí většina poníků smála kvůli jejím špatným očím, a tak se jich začala bát a vždy když to bylo jen možné, zůstávala schovaná ve svém malém bytečku.

Neměla na světě nikoho. Jen tu malou panenku, která stála na stole vedle ní. Byla to malá kobylka jednorožce, vytvořená ze dřeva a kovu. Dala jí jméno Dinky a sama ji vlastními kopýtky vytvořila. Do její výroby vložila veškerou svou lásku i přání a teď, když před ní stála hotová, propadla zoufalství.

Moc si přála, aby byla živá, aby si s ní mohla hrát, starat se o ni a hlavně být její maminkou, ale teď věděla, že se jí její sen nikdy nesplní. A tak s tichým vzlykotem seděla s hlavou opřenou o stůl a plakala až hluboko do noci.

Odkudsi z temných hlubin její duše se vynořil zlý a posměšný hlas. „Hloupé oči,“ pravil. „Hloupá neschopná Derpy. Nikdo ji nemá rád, protože je tak ošklivá. Kdo by mohl mít rád takovou ošklivku s šilhavýma očima? Nikdo, samozřejmě.“

Derpy se ten zlý hlas snažila ignorovat, ale stále ho slyšela, dokud zcela vyčerpaná vytrvalým pláčem neusnula.

 

• • •

 

Vysoko na noční obloze se na svých majestátních temně modrých křídlech elegantně vznášela princezna Luna. Sledovala spící krajinu, ozářenou jejím měsícem, a naslouchala snům poníků.

Když tu náhle uslyšela, ten strašlivě známý hlas. Hlas, který k ní promlouval každičkou chvíli, jejího tisíciletého uvěznění. Hlas, který ji přetvořil v Nightmare Moon. Tentokráte ale nevycházel z jejího nitra, ale dolehl k ní na vlákénku jednoho ze snů, kterému zrovna naslouchala. Okamžitě se vydala po jeho stopě.

Elegantně zakroužila nad Ponyville a její hříva plná hvězd se za ní třepotala ve větru. Zlehka proklouzla oknem do malého pokoje.

Před ní opřená o stůl spala šedivá kobylka se žlutou hřívou. Na stole pod ní si všimla zasychajících slz.

Otevřeným oknem proudil do pokoje chladný noční vzduch a kobylka se tak ve spánku třásla zimou. princezna Luna tedy uchopila svou magií deku z nedaleké postele a nebohou kobylku do ní zabalila.

Kobylka se ale třásla dál. Zcela evidentně ji něco v jejích snech velmi trápilo.

Princezna Luna tedy sklopila svou hlavu, špičkou rohu se dotkla jejího čela a vstoupila do jejích snů.

Byly plné strachu, úzkosti a zlých našeptávajících hlasů. Luna soustředila svou moc a všechny ty stíny jediným zábleskem jasného bílého světla zahnala. Klisnička se přestala třást a zvolna se začala usmívat, jak se její mysl začala plnit příjemnějšími sny.

To ale nebylo vše, co musela princezna Luna udělat. Ještě jednou nahlédla do její mysli. Četla v ní jako v otevřené knize, ale jen velmi opatrně, aby nic neovlivnila. Četla dlouho, než našla to, co hledala.

Krátce pohlédla na panenku stojící na stole vedle spící kobylky, přiložila k ní svůj roh a malý pokojík se na moment rozzářil jasným světlem.

Když světlo pohaslo, sledovala Luna s úsměvem dvě spící kobylky. Jednoho pegase opřeného o stůl a jednoho malého jednorožce ležícího na stole vedle ní.

„Odpusť mi, že jsem tu pro tebe nebyla dřív,“ pravila tiše do noci a rozplynula se ve stínech.

 

• • •

 

Něco, nebo někdo promluvil a zatahal Derpy za hřívu. Pomalu s hlasitým zazíváním otevřela oči a ve světle vycházejícího Celestiina slunce spatřila malou klisničku jednorožce, která se na ni zvědavě dívala.

„Ah!“ vykřikla Derpy v šoku a vyskočila do vzduchu. Zůstala hned u stropu, vznášejíc se na svých křídlech co nejdál od toho cizího, i když něčím důvěrně známého vetřelce.

„K-kdo jsi?“ vykoktala nakonec ze sebe.

„Já jsem Dinky,“ pravil hrdě jednorožec na stolku. „A ty jsi určitě moje maminka, viď?“

„C-co?“ zeptala se stále zmatená Derpy.

„No, to ty jsi mě vytvořila,“ vysvětlovala malá klisnička „A tak musíš být moje maminka.“

„A-ale t-to n-nemůže b-být p-pravda.“

„Ty mě nemáš ráda?“ zeptala se klisnička jednorožce smutně a sklopila oči k zemi. V koutcích jejích očí se zajiskřily první slzy.

Ta slova zasáhla Derpy hluboko do srdce a v tu chvíli poznala, že ať už se stal jakýkoliv zázrak, tak tohle je její milovaná Dinky.

Okamžitě slétla dolů k maličké klisničce a pevně ji objala. „To víš, že tě mám ráda, broučku,“ pravila konejšivým hlasem.

Dinky se na ni zářivě usmála a tiše zašeptala. „Já tebe taky, mami.“

Tak tam zůstaly stát ve vzájemném objetí, dokud se Celestiino slunce nevyšplhalo vysoko na oblohu.

„Maminko, já mám tak trochu hlad,“ řekla náhle Dinky.

„Tak to budeme muset jít nejprve nakoupit. Já tu doma totiž téměř nic nemám,“ usmála se na ni Derpy.

A tak zakrátko vyrazily společně ven na nákupy. A ani jednou se Derpy žádného poníka nebála. Místo toho se na ně hřejivě usmívala a ostatní poníci na ni náhle byli také daleko milejší.

Její srdce už totiž mělo zas pro koho bít.

 

Dinky and Derpy

Ilustrovala Midnight Shadow

 

Pokračování