Sama v temnotě

„Nenávidím tě, Luno. Nenávidím!“ křičela na ni hystericky Celestia.

„Ale…“ pokusila se protestovat Luna, avšak Celestia ji nenechala ani domluvit.

„Jen se na sebe podívej, ty… ty ubohé hříbě! Prý princezna noci, ale čemu vládneš?! No?! Jen sovám a nějakým ubohým nočním hlodavcům. Vždyť každý rozumný poník v noci spí.“

„Ale sestři…“ zkusila to Luna znovu, ale opět byla svou sestrou přerušena.

„K čemu tě tu vůbec mám? Řekni, k čemu?! Měsíc zvládnu zvedat i sama, takže ty jsi tu úplně zbytečná. Nikdo tě nepotřebuje, Luno! Nikdo! A už vůbec tě nikdo nemá rád! Ani já ne!“

„C-co je t-to s tebou, sestřičko?“ zavzlykala Luna a cítila, že nic na světě nedokáže zastavit příval jejích slz.

„Se mnou?! Co je se mnou?!“ rozkřičela se Celestia ještě víc. Byla teď úplně vzteky bez sebe, až její roh zlověstně žhnul. „Spíš by ses měla ptát, co je to s tebou. Zklamala jsi mě, Luno, zklamala! A teď běž. Už tě nechci nikdy vidět!“ byla poslední slova, která jí její velká sestra řekla, než se od ní otočila a odklusala z místnosti.

Luna za ní volala hlasem plným zoufalství a omlouvala se, i když ani nevěděla za co, ale Celestia se za ní ani jednou neotočila.

Luna se zhroutila na podlahu. Všechny její sny a všechno co měla ráda, se v tom krátkém okamžiku zhroutilo jak domeček z karet. Nejhorší ale bylo, že ani sama nevěděla proč. Musela to ale být ona, proč jinak by se na ni sestra tak zlobila.

Slzy jí stékaly po tváři a tvořily na zářivých dlaždicích pod ní malé krůpěje.

Z jejího hrdla se vydral výkřik, tak strašlivé bolesti a zoufalství, až se i její vlastní srdce na chvíli zastavilo. Nikdo další ho ale neslyšel. Jen ona.

 

• • •

 

Teprve pak si uvědomila, že to všechno byla jen další děsivá noční můra a že je zase zpátky ve svém strašlivém vězení.

Vládla tu neprostupná temnota a nesmírný chlad, který se zakusoval hluboko do jejího těla a zmrazil snad i morek v jejích kostech.

Už si ani nedokázala vzpomenout, jak příjemné je teplo ohně nebo i jen obyčejné přátelské pohlazení po tváři. Všechno bylo pryč, ztracené za oceánem plným utrpení.

Byla tu jen ona. V téhle temné a mrazivě chladné jeskyni kdesi na odvrácené straně měsíce. Ale nebyla tu tak úplně sama, jak se mohlo na první pohled zdát.

Kdesi v temných koutech její mysli se nacházela i Ona, Nightmare Moon.

„Ale, ale! Hříbátko se nám probudilo! Copak se mu asi zdálo pěkného?“ promluvila Lunina ústa, ale její hlas to nebyl. Tenhle byl zlý, plný nenávisti a posměchu.

Luna věděla, že to mluví Nightmare Moon.

„Nech mě už být,“ odsekla Jí. „Proč? Proč mi to děláš? Proč mě prostě nenecháš umřít?“ rozkřičela se zoufalstvím a její hlas se k ní vrátil v tisícinásobné ohlušující ozvěně. Luna se zhroutila na zem a schovala hlavu mezi kopýtka, ale ani to Nightmare Moon neutišilo.

„Copak tebe už naše hry nebaví, Luno?“ promluvila opět jejími ústy. Tentokrát byl Její hlas plný posměchu. „Mám toho pro tebe ještě tolik přichystaného, ale neboj se, brzy již budeme určitě volné. Možná tě pak nechám se dívat, až budu rvát maso z kostí tvé drahé sestřičky.“

Tentokrát Ji Luna ignorovala. Ze zkušenosti věděla, že je to to nejlepší, co mohla udělat, i když Její hlas to nijak neutišilo.

Pomalu se postavila, rozžhnula svůj roh pokřivený temnou magií a ozářila okolní jeskyni slabým světlem. Na nic víc jí nezbývalo sil.

Jeskyně byla tvořena tvrdým šedým kamenem a táhla se daleko mimo dosah jejího slabého světélka.

V jeho paprscích, však bylo možné spatřit i něco víc. Něco, co budilo hrůzu i úžas zároveň. Každá volná plocha, ať už na stěnách, podlaze či stropu jeskyně byla popsána nápisy vyrytými hluboko do skály. Tyhle už byly staré a ve většině případů poničené někým, kdo se jich chtěl buď magií, nebo hrubou silou za každou cenu zbavit.

Luna pomalu na třesoucích se nohách vykročila vpřed. Kráčela chodbami a mohutnými jeskynními dómy a hledala první volné místečko, kde by mohla pokračovat.

Čím dále byla, tím byly nápisy novější a čitelnější, ale i tak jí trvalo několik hodin, než ho našla.

Sebrala do pusy kámen, který tu předtím zanechala, sklonila se ke skále a začala do ní vyrývat jediné slovo. Slovo, které již do skály napsala tolikrát, že si většinu z nich ani nepamatovala. Slovo, které Nightmare Moon již tolikrát v hrozivém hněvu zničila a které v nesčetných proměnách zdobilo každičký kousek jejího vězení. Bylo to krátké slovo a znělo: „PROMIŇ.“

Jak psala, cítila, že zuřivost Nightmare Moon s každým napsaným písmenem roste. Křičela na ni, trápila její tělo strašlivou spalující bolestí, která se zařezávala hluboko do jejího srdce, ale Luna ani na chvilku nezaváhala.

Teprve až když bylo poslední písmenko napsané k její spokojenosti, podlomily se pod ní nohy a zhroutila se na studenou kamennou zem.

Zloba Nightmare Moon byla strašlivá. Její tělo se zazmítalo v bolestivých křečích a bezmocně hrabala kopýtky po zemi. V ten okamžik se jejího těla opět zmocnila Ona a Luninu mysl pohltila další noční můra.

 

• • •

 

Luna se skláněla nad ležící Celestií a vítězoslavně se usmívala. Její sestra, která jí tolik ublížila, konečně padla k zemi a se strachem v očích sledovala, jak se Luna chystá k poslednímu smrtícímu úderu.

Celestia krvácela z mnoha ran a jedno z jejích křídel bylo zlomené a stočené do podivného úhlu. Luna cítila její strach a srdce se jí rozbušilo divokým vzrušením, které až hraničilo s extází.

Užuž se chystala proklát srdce své sestry svým zářícím rohem, když ji náhle něco zarazilo. Nějaká vzpomínka.

Ze všech sil se snažila si ji vybavit, ale bylo to tak těžké. Skoro jakoby jí něco bránilo. Nakonec to, ale přeci jen dokázala.

„Miluji tě, sestřičko, a pořád tě budu milovat, ať se děje cokoliv,“ zazněl jí v hlavě Celestiin hlas a Luna pochopila, že tohle všechno je jen další lež.

„Neudělám to! Slyšíš! Nikdy své sestře neublížím!“ rozkřičela se a jeskyně jí odpověděla ozvěnou. Sen skončil.

 

• • •

 

Nightmare Moon tentokrát mlčela, ale kdesi hluboko uvnitř Luna cítila Její spalující zuřivost.

Opět uchopila mezi zuby kámen a pokračovala tam, kde naposledy skončila.

Netušila jak dlouhá doba uplynula, než znovu přišla k vědomí. Mohly to být jen vteřiny, ale i klidně celá staletí. Stejně tak vůbec netušila, jak dlouho už je zavřená v tomhle hrozném vězení.

Byla si jistá jen jedinou věcí. A to že za každou cenu musí ve svém vzdoru vytrvat. Že musí využít každičkou chvíli, kdy je při vědomí, a vyrývat do skály to slovo, které ji tolik pálilo na srdci.

Znala jen tmu, bolest, chlad a mučení. Trápila ji děsivá žízeň a hlad. Nejedla a nepila snad už stovky let a pouze její vrozená magie ji držela na živu. Přesto stále ve svém psaní pokračovala. Věděla totiž, že pokud skončí, tak to bude znamenat, že Nightmare Moon vyhrála a Luna už se ze svých nočních můr nikdy neprobudí.

Bála se, že už to dlouho nevydrží a v hloubi duše doufala, že její sestra najde způsob, jak ji zbavit toho hrozného prokletí.

Tentokrát vydržela psát mnohem déle. Celých několik metrů ozdobila svým stále se opakujícím nápisem, než se vyčerpáním zhroutila na zem a její mysli se ponořila do další strašlivé noční můry.

Takhle to šlo den za dnem, rok za rokem a Luna si už ani nebyla jistá tím, co je sen a co skutečnost. Chvíle, kdy se jí podařilo zvítězit a získat alespoň na chvilku vládu nad svým tělem, byly stále kratší a Luna se bála, že již dlouho to utrpení nevydrží a poddá se Jí.

Náhle se ale něco změnilo.

Začalo to záblesky reality, které pronikaly do jejích snů. Jak se zdálo, podařilo se Nightmare Moon konečně prolomit jejich vězení a vrátit se do Equestrie, ale něco nešlo tak úplně podle plánu.

Luna cítila jak zuřivost Nightmare Moon roste s každou minutou a zdálo se, že všechna ta zuřivost je směřována k jedné malé fialové kobylce a jejím kamarádkám, které se Jí opovážily postavit.

Pak se jí náhle chopila síla větší, než si kdy Luna dokázala představit. Zdvihla její tělo vysoko do vzduchu a prodrala se až do nitra jejich vzájemně propletené duše.

Luna cítila, jak něco z jejího nitra trhá tu věc, která se její duší šířila jak nějaký hrozivý nádor. Bolelo to a pálilo, daleko víc než všechna mučení, kterých se jí od Nightmare Moon dostalo, ale Luna musela vydržet. Prostě musela.

A pak stejně náhle jak to začalo, to i skončilo. Bolest byla pryč a před ní se vznášel podivný černočerný chuchvalec plný zloby a nenávisti. Byla to Ona. Zoufale se po Luně natahovala a prosila, ale ta podivná síla Ji zcela ignorovala. Celou Ji náhle pohltila a za strašlivého křiku plného bolesti vrátila zpět, odkud přišla.

Luna byla volná! Byla opět sama sebou. Téměř okamžitě se vyčerpaně zhroutila na zem.

 

• • •

 

„Princezno Luno…“ oslovil ji hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuslyší, ale přesto po něm každičkou chvíli svého uvěznění toužila. Byl to hlas její sestry.

Luna vytřeštila vyděšeně oči, ze strachu, že se jedná o další z nočních můr, ale něco bylo jinak. Ležela na kamenné podlaze vprostřed starých rozpadajících se ruin a směrem k ní kráčela její velká sestra.

„Je tomu již tisíc let, co jsem tě takto naposledy viděla,“ promluvila Celestia a klekla si před ní. „Je čas zapomenou na vzájemné rozdíly. Měly jsme vládnout spolu, sestřičko.“

„Sestřičko?!“ ozvalo se několik udivených hlasů, ale Luna je ignorovala. Měla oči jen pro Celestii. To v co doufala, po čem celou tu dobu toužila, se jí konečně vyplnilo.

„Přijmeš znovu mé přátelství?“ zeptala se ji Celestia, když se opět postavila.

Luna sklopila svou hlavu k zemi. Chtěla jí toho tolik říct, ale nevěděla jak začít. A nakonec to bylo právě to slovo, jež jí celou tu strašlivě dlouho dobu leželo na srdci, které vyšlo z jejích úst jako první a konečně prolomilo to mlčení. „Promiň mi to! Moc jsi mi chyběla, velká sestro!“ vykřikla Luna, rozeběhla se k ní a pevně ji objala. Plakala, ale byly to slzy nesmírného štěstí.

„Také jsi mi chyběla,“ řekla jí Celestia do ucha a i v jejích očích se třpytily slzy štěstí.

Někdo další se hlasitě rozplakal, ale následně byl pláč přerušen radostným výkřikem. Nic z toho, ale Luna nevnímala. Její duše byla konečně volná a její srdce překypovalo štěstím, že se zase shledala s bytostí, kterou milovala ze všech nejvíce. Se svou sestrou, s princeznou Celestií.

 

Pokračování