Proč není měsíc růžový?

Tam na malém kopečku na okraji Ponyville pod nekonečným oceánem hvězd seděla osamocená růžová kobylka.

Nedívala se ale na hvězdy, v jejích modrých očích se pouze odrážel měsíc v úplňku, který už po dlouhou dobu sledovala.

Nebylo to to obvyklé klubíčko radosti a překypující energie, kterým byla téměř každičkou chvilku svého života.

Dnešní noc byla výjimkou. Ve svých myšlenkách se zatoulala hluboko do minulosti. Do časů ještě před tím než se usídlila zde v Ponyville. Do časů, které ani trochu nebyly růžové.

A tak místo spánku zamířila sem na své oblíbené místo. Sedla si pod mohutné větve starého dubu rostoucího na kopci a tiše sledovala stříbrný měsíc pomalu se pohybující po obloze a hledala v něm útěchu.

 

• • •

 

I princeznu Lunu té noci trápily zlé vzpomínky. Vzpomínky na časy, kdy jako Nightmare Moon zradila všechny, kdo v ní věřili, a škodila celé Equestrii dokud se jí nepostavila její vlastní sestra a neuvěznila ji na celých tisíc let v měsíci. V měsíci, který jí teď jako smutné memento jejích činů, zářil vysoko nad hlavou.

Mnoho toho tehdy díky své chybě ztratila a věděla, že už nic z toho nikdy nezíská zpět. Všichni její tehdejší přátelé, samozřejmě krom princezny Celestie, byli již dávno pryč. Ani jejich hroby již nestály. Nezůstalo po nich nic, jen její vzpomínky.

Tak moc toužila si s někým povídat, spřátelit se, ale mohla si to dovolit, když se již jednou dopustila té největší chyby a zradila všechny své přátele?

A pak ji spatřila. Hluboko pod ní na malém kopečku seděla mladá kobylka s očima upřenýma k obloze.

„Co tu dělá tak pozdě v noci?“ prolétlo Luně starostlivě hlavou a raději se vydala tu neznámou kobylku zkontrolovat.

Opatrně zakroužila a pomalu se snesla na zem. Dosedla několik metrů od oné kobylky, ale zdálo se, že ta si její přítomnosti ani nevšimla. Stále s očima upřenýma k měsíci hleděla vzhůru.

Luna k ní opatrně přistoupila a chystala se jí pozdravit, ale tajemná kobylka ji předběhla.

„Proč není měsíc růžový?“ zeptala se zcela nečekaně.

„Cože?“ upřela na ní Luna zmatený pohled.

„Proč není měsíc růžový?“ zkusila to kobylka znovu.

„Co je to za podivnou otázku?“ zeptala se Luna stále značně vyvedená z míry.

„No, pozoruju ten měsíc už pár hodin,“ začala kobylka „A z té stříbrné barvy mě už pomalu bolí oči. Tak mě napadlo, proč nemůže být měsíc růžový. Hned bych se na něj dívala raději.“

Luna se tiše zachichotala. Něco na té kobylce bylo tuze legračního.

„Sama nevím, byl takový, když jsem se narodila a představ si to, že ani jednou za celou tu dobu barvu nezměnil,“ odpověděla Luna, jejíž srdce už bylo mnohem veselejší.

„To je od něj dost drzé, nemyslíš?“ podívala se na ni kobylka a úsměv jí opětovala.

V tu chvíli ji Luna poznala.

„Ty jsi Pinkie Pie, že? Nositelka elementu smíchu a vůdce těch vystrašených dětí, co přede mnou letos o Strašidelné noci tak utíkaly.“

„Jasně, to jsem já. Jediná Pinkie široko daleko. A ty jsi Princezna Luna. Moc ráda tě zase vidím,“ přivítala ji Pinkie radostně.

„A copak tě přivádí sem na toto opuštěné místo a ještě uprostřed hluboké noci?“ zeptala se Luna.

Úsměv na tváři Pinkie mírně poklesl a smutně dodala: „Vzpomínky, vzpomínky na minulost.“

„Tak to máme mnoho společného, drahá Pinkie. I mě sem dnešní noci přivedly vzpomínky.“

„Opravdu?“ podivila se Pinkie. „Tak co kdybychom podnikly něco legračního, ať nás ty špatné vzpomínky nechají na pokoji a vrátí se ty hezké.“

„Moc ráda se připojím,“ souhlasila Luna. „Máš něco konkrétního na mysli?“

„No vždycky mě zajímalo jaké to asi na měsíci je. Kdybychom se tam tak mohly podívat?“

„V tom není žádný problém,“ usmála se na ni Luna, její roh zazářil jasným stříbrným světlem, a když světlo po chvilce zmizelo, byly obě dvě pryč.

 

• • •

 

„Uíííí,“ zakřičela radostně Pinkie a vyskočila nějakých pět metrů nahoru. Pak se zase pomalu snesla k povrchu. K povrchu, který byl stříbrný, místy bílý a pokrytý pouze prachem a kamením.

Hned vedle Pinkie dopadla i princezna Luna. Její skoky sice nebyly doprovázeny nadšený pištěním jako v případě Pinkie, ale i tak bylo vidět, že se náramně baví.

„Tak přeci jen je náš svět kulatý,“ podivila se Pinkie a očima sledovala modrozelenou kouli vznášející se v prostoru mezi hvězdami. „Ale je odsud na něj nádherný výhled.“

„I já to tu mám moc ráda,“ usmála se radostně princezna Luna. „Ale možná bychom se už měly vrátit. Brzy bude ráno a bude třeba, abych si vyměnila místo se svou sestrou a navíc jsem po té dnešní noci strašlivě unavená.“ Dodala Luna a hlasitě zazívala.

„Tak to jsme na tom obě stejně,“ řekla Pinkie a i na ni přeskočilo to nakažlivé zívání.

Obě dvě se vesele zasmály a pak je Luna přenesla zpátky do Equestrie na kopeček se starým dubem.

„To byla ale legrace,“ pronesla Pinkie zvesela „Jsi vážně skvělá kamarádka, Luno.“

Luniny oči se zalily slzami. Slzami štěstí. Nikdo ji tak neoslovil snad už tisíc let. „Ani nevíš, co to pro mě znamená,“ dodala tiše.

„Možná ano, možná ne, ale jsem ráda, že jsem tě učinila šťastnou,“ řekla Pinkie a ještě dodala: „Přeji ti dobrou noc, Luno. I když asi už bych spíš měla říct dobré ráno.“

„I já tobě, Pinkie,“ rozloučila se Luna a sledovala, jak ta růžová kobylka zvesela hopká směrem ke svému domovu.

 

• • •

 

Uplynulo několik měsíců, a i když princezně Luně zabíraly královské povinnosti mnoho času, vždy si našla nějaký čas, aby navštívila svou veselou růžovou kamarádku.

Bohužel ne pokaždé se jí to podařilo a zrovna jedné takové noci, kdy Luna vyřizovala nějaké státnické záležitosti, se Pinkie znovu vrátily její špatné vzpomínky.

Pomalu vystoupala na kopec, posadila se pod svým oblíbeným stromem, pozvedla oči k obloze a nemohla uvěřit svým očím.

Tam vysoko nad Equestrií se ve stříbrném svitu hvězd koupal obrovský růžový měsíc.

„Ach, Luno,“ pronesla do noci a po tváři se jí rozlil obrovský úsměv.

 

Pokračování