Poslední sen

„Luno, Luno! Obávám se, že už nadešel její čas,“ vydechl celý uřícený Spike, když bez zaklepání vtrhl do jejích komnat. V jeho očích se leskly slzy.

Luna sklopila hlavu a i koutky jejích očí začínaly vlhnout. „Ano, já vím. Cítím to,“ řekla tiše.

„Měli bychom se za ní podívat,“ řekla po chvíli a s lehkým poklusem vyrazila ven. Spike běžel hned za ní.

Luna stále nemohla uvěřit tomu jak se za tu dobu Spike změnil. Byl teď už dokonce o několik stop větší než ona sama, ale ona ho stále ve svých vzpomínkách viděla jako to malé dračí mládě, kterým kdysi byl. Sice mu do dospělosti chybělo ještě několik desetiletí, ale už teď vypadal skoro jako opravdový drak.

A celou tu dobu věrně strávil po boku Twilight. Luna však kdesi hluboko v srdci cítila, že dnes v noci jeho dlouhá služba skončí.

Netrvalo dlouho a dorazili k jejímu pokoji. Posledních pár let svého života strávila Twilight zde v Canterlotském paláci po boku princezny Luny a princezny Celestie. Byla už nesmírně stará a nemohla už ani pořádně chodit, ale její mysl zůstávala stále stejně bystrá jako za mlada. Jen teď po více než sto letech svého života byla daleko moudřejší.

Mnoho poníků z celé Equestrie a i mimo ni za Twilight chodilo pro radu a ona stále i po tolika letech života dokázala vždy najit tu správnou odpověď.

Luna zaklepala, opatrně otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Spike ji následoval. Uvnitř na veliké posteli s tmavě modrým povlečením ležela Twilight.

Její hříva již dávno změnila barvu z fialové na šedou. Její srst také ztratila ledacos ze svého odstínu a byla spíše bílá než purpurová. Dokonce i její Znaménko se již začalo pomalu vytrácet. Oči měla zavřené a zdálo se, že spí.

Luna se na ni krátce podívala a pak se usmála. „Pořád stejná, co Twilight? Nemysli si, že nepoznám, když předstíráš, že spíš. Přeci jen jsem pořád ještě princeznou noci.“

Twilight otevřela oči a také se usmála. Na tváři jí díky tomu vykvetlo spoustu drobných vrásek. Její oči však byly stále stejně krásné jako před lety a pořád v nich byla ta zvláštní jiskra, kterou měla jen ona.

„No tak, Luno, ty prostě musíš zkazit každou legraci,“ řekla Twilight veselým hlasem. „Navíc jsem se opravdu snažila usnout, než jste mě vy dva tak neukázněně přerušili.“

Pak ale náhle tón jejího hlasu posmutněl a ona tiše dodala. „Víš, Luno, hrozně se mi po nich stýská a tak jsem doufala, že je ještě jednou uvidím alespoň ve svých snech.“

Luna ihned věděla koho Twilight myslí. Mile se na ni usmála a pak řekla: „Je-li tohle opravdu tvé největší přání, tak pojď se mnou. Něco ti ukážu.“ A nabídla jí při tom své kopýtko.

Twilight se opatrně zvedla z postele a uchopila ji za něj. V tu chvíli se svět tak prudce zatočil a rozmazal, až byla Twilight nucena zavřít oči.

Náhle ucítila, jak se něco změnilo. Cítila se jinak. Tak nějak mladší. A tak oči znovu otevřela.

Byla na místě, které velmi dobře znala. Na místě které mělo v jejím srdci vyhrazeno svůj vlastní koutek. Na místě, které už tak hrozně dlouho neviděla. Na místě které jí nesmírně chybělo. Byla zpátky ve své knihovně v Ponyville.

Vypadala přesně, tak jak si ji pamatovala z dob, kdy zde žila.

„Twiliííí,“ ozval se výkřik ohromné radosti a něco nesmírně rychlého a růžového ji srazilo k zemi.

„Pinkie,“ vydechla Twilight překvapeně a z očí jí vytryskly slzy. Pevně Pinkie objala a zabořila svůj obličej hluboko do její hřívy. Po tváři se jí rozlil úsměv plný štěstí.

O chvilenku později se k Pinkie připojily i její zbývající kamarádky. Byly tu všechny. Pinkie Pie, Rainbow Dash, Fluttershy, Rarity a samozřejmě Applejack.

Připadalo jí to tak nesmírně dávno, kdy viděla některou z nich naposledy. Twilight nedokázala nijak zabránit slzám, které jí stékaly po tváři, a trvalo dlouho, než se alespoň trochu uklidnila.

„Víte, co si tahle chvíle žádá?“ zeptala se Pinkie. „Oslavu!“ vykřikla hned vzápětí, odkudsi vytáhla košík plný všemožných věci a pustila se do příprav.

 

• • •

 

O pár hodin později se oslava začala viditelně chýlit ke svému konci. A Twilight začala být stále smutnější a smutnější.

„Copak se děje, má drahá?“ zeptala se ji Luna.

„Víš, Luno, jsem ti moc vděčná za všechno, co jsi pro mě udělala, ale vím, že tohle je jen sen a jako všechny sny i tenhle již brzy skončí,“ odpověděla Twilight tichým smutným hlasem.

„Má drahá Twilight ani nevíš, jak moc se v tuto chvíli pleteš,“ začala princezna Luna. „Já s tímhle nemám téměř nic společného. Já tě jen na toto místo zavedla. Tohle není jen tak obyčejný sen. Ony jsou skutečné,“ řekla a ukázala na všech jejích pět kamarádek. „Již nějakou dobu tu na tebe čekaly, aby tě doprovodily tam na druhou stranu.“

„Ale jak…“ začala Twilight ale Luna jí přiložila kopýtko na rty a tím ji přerušila.

„Tohle není věc, která by se dala nějak jednoduše vysvětlit. Musíš jen věřit.“

V tu chvíli jim do řeči skočila Pinkie. „Twilight nechceš jít s námi? Applejack nás všechny pozvala k sobě na trochu jablečného moštu.“

Twilight se nejprve zadívala krátce na Lunu, pak na Pinkie a pak zase zpátky na Lunu. Ta se jen usmála a lehce přikývla.

„Moc ráda,“ odpověděla Twilight a vyrazila za zbytkem kobylek, které už vycházely ven ze dveří. Na malou chvilku spatřila skrz zlatavou záři obklopující dveře Ponyville tak jak si ho pamatovala ve svých vzpomínkách. Jako malé zapomenuté městečko a ne to rychle rostoucí velkoměsto, kterým byl teď.

Už i ona téměř vyšla ze dveří, když se náhle zarazila. „A co Spike?“ zeptala se.

„Jsem si jistá, že to pochopí,“ usmála se na ni Luna znovu.

Twilight chvilku váhala a pak řekla: „Pozdravuj ho ode mě a vyřiď mu, že tu na něj jednoho dne budu také čekat.“

„Ano vyřídím,“ přikývla Luna. „A teď už běž.“

A v ten moment Twilight vstoupila do zlatavé záře, která čekala venku, a dveře se samy od sebe zavřely. Jen o chvilku později se snový svět rozplynul a Luna se ocitla zpátky v Canterlotu v Twilightině pokoji.

Twilight před ní ležela na posteli a nedýchala. Oči měla zavřené jako ve spánku a tvář jí zdobil nádherný úsměv.

Luna si všimla, že po jejím boku stojí nad Twilightinou postelí jak Spike tak i její sestra, princezna Celestia. Oba dva měli v očích slzy.

„Pomohla jsem jí… odejít,“ řekla Luna tiše a jen těžce při tom volila ta správná slova. I ona plakala.

„Bude mi chybět, sestřičko,“ promluvila po několika minutách opět Luna.

„To mě také, Luno,“ přitakala Celestia tiše. „Ale nezapomeň, že jednoho dne všechno skončí. I my dvě. A v ten den se s naší drahou Twilight znovu setkáme.“

„Ano, já vím,“ odpověděla Luna a v očích se jí stále třpytily slzy. „Ale byla to ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy poznala. Bez ní bude Equestria přeci jen o něco smutnějším místem.“

Pak obě společně pohlédly na Spika a pochopily, že i on by se rád s Twilight rozloučil, ale o samotě. Jedna po druhé tedy sklonily hlavy k Twilightině spící tváři a zlehka ji políbily na čelo.

„Sbohem, Twilight,“ zašeptala Luna a s Celestií po boku vyšly ven z pokoje.

 

Pokračování