Nepřestávej snít

Již od nepaměti se všem poníkům i dalším myslícím bytostem našeho světa zdají sny. Někdy jsou krásné a plné pestrých barev a jindy se z nich stávají děsivé noční můry. Nikdo z nás však nemá ani tušení, co vlastně jsou a co se nám těmi svými obrazy snaží říct. Jsou to snad jen směsice nedávných zážitků a vzpomínek anebo spíše střípky událostí, jež k nám pronikají odkudsi z jiných časů a světů?

Bohužel ani já nedokáži na tuto otázku odpovědět a to se sny staly již před dávnými časy mým osudem. Jednu věc však vím zcela jistě. Skrývá se v nich obrovská moc. Větší než si vůbec umíme představit. Proto se musíme ze všech sil chránit před temnotou, jež se noc co noc snaží po těch malých cestičkách, které sny otevírají, proniknout až do našich myslí a naplnit je zlobou a nenávistí.

Odkud se však ta temnota bere? Je snad ukrytá kdesi v nás anebo přichází odkudsi zvenčí? Z míst, kde se již po celé věky ukrývá a čeká na vhodnou příležitost.

Toto je další z otázek, na něž nemám odpověď. Mám však jistou představu o tom, že tu ta temnota nebyla vždy. A stejně jsou na tom i sny. Komu by se také mohly zdát, když tu vlastně před dávnými časy nikdo nebyl. Jen prázdná neobyvatelná pustina ozářená obrovskou ohnivou koulí, jež tehdy ještě ani neměla své jméno. A přesto právě v těchto časech se za tichého stříbrného třpytu hvězd objevilo první snové vlákénko, jež mě probudilo z prázdnoty a ukázalo mi směr.

A tohle je příběh o tomto snu.

 

Princezna Luna, Strážkyně noci

 

• • •

 

„Kdo jsem a proč jsem tady?“ volala snad už po miliónkráté zoufale, ale stejně jako pokaždé jí odpovědí bylo pouze naprosté zdrcující ticho. Nebylo tu ničeho a ani nikoho. Pouze prázdné písčité pláně sem tam protkané kamením, které jak sama věděla se táhly až donekonečna.

Kolikrát už asi obešla tohle místo kolem dokola jen aby se vrátila zpět po letech putování na počátek své cesty? To jí však nebránilo v tom pokoušet se o to znovu a znovu. Někde na tomhle místě přeci musely být odpovědi, které tak zoufale hledala.

Ach, jak moc si přála slyšet konečně své jméno anebo se alespoň dozvědět důvod jejího pobytu na tomto příšerném osamoceném místě. Mnohem více však toužila po společnosti. Po někom, kdo by se nebál a doprovázel by ji na té její nekonečné pouti.

Nikdy však na nikoho takového nenarazila a dokonce nikde ani neviděla jiné stopy než ty své. Copak je tu opravdu sama? Copak je jí souzeno strávit tu veškerou svou existenci bez jediné spřízněné duše? Kdo by mohl být tak nesmírně krutý a nechat ji tu tak s tím jediným a zdánlivě nesmyslným úkolem?

Ano, touhle jedinou věci si byla jistá celou svou duší. Vždy jednou za čas se musela vzchopit a vyzvednout na oblohu tu zvláštní zářivou kouli, jež k ní byla nějakým způsobem připoutaná. A pak ji zase sundala a schovala za obzor. A takhle pořád a pořád dokola snad už po milióny let.

Mělo to však nějaký důvod, když tu nebyl nikdo jiný než ona? K čemu byly ty jasné chvíle plné světla anebo ty okamžiky plné temnoty skrz níž se prořezávala ta podivná maličká světélka ukrytá kdesi vysoko na obloze?

Občas měla pocit, že žádný, ale to přeci nemohla být pravda. Muselo to mít nějaký smysl. Kéž by měla alespoň někoho, s kým by si o tom mohla promluvit. Kéž by konečně nějaká neznámá síla vyslyšela její zoufalé prosby a seslala jí sem někoho, kdo by jí dělal společnost.

Nikdy se však nic takového nestalo, ale to neznamenalo, že by se měla jen tak vzdát. Hluboko v sobě měla své tajné touhy a přání, jež nebylo nijak snadné umlčet. Ba co víc, s každou uplynulou chvílí, kterou tu strávila, byly silnější a silnější.

Pak jednou, když se svět opět ponořil do tmy, upřela svou tvář vzhůru k těm nekonečným jiskřivým dálavám a dlouze se na ně dívala. V jejích očích bylo tolik smutku a zklamání. Dokonce možná ještě o něco víc, než v její duši, která ze všech sil prosila o jakoukoliv společnost.

Vydržela takhle sedět dlouho. Snad celé hodiny. Nakonec však již nedokázala dále odolávat té své obrovské únavě a konečně ulehla na písčitou zem, kde se nechala ukolébat tichem ke spánku. Tentokrát však bylo něco jinak.

Se spánkem přišly i podivné a zvláštní obrazy míst a bytostí, jež nikdy neviděla. Bylo to všechno tak neuvěřitelně zmatené a hlavně neznámé, že tomu vůbec nerozuměla, ale něco ji přeci jen zaujalo. Bytost, jež jí byla až neuvěřitelně podobná a přesto naprosto jiná. Byla to část jejího já, až dosud skrytá v těch nejtemnějších hlubinách jejího vědomí.

Ta zvláštní bytost se na ni usmála a řekla: „Budeš mou sestřičkou?“

Vyděsilo ji to tak, že se okamžitě probudila, ale sotva otevřela oči, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Na nebi, kde až dosud zářila jen ta malá stříbrná světýlka, visela obrovská třpytící se koule slabého bílého světla.

A pod ní v její záři stála ta bytost z těch podivných neznámých obrazů. Stále se na ni mile usmívala a jí náhle bylo jasné, že její přání se konečně splnilo. Už nikdy ve svém životě nebude sama.

 

• • •

 

Princezna Luna se opatrně plížila tichými potemnělými chodbami Canterlotského paláce. Tam, kam šla, se sice mohla hravě svou magií přenést anebo tam prostě dojít, jako každý obyčejný poník, ale to by vůbec nebyla žádná zábava.

Milovala stíny a tiché plížení kolem nic netušících stráží. Vždycky se jí při tom tak příjemně rozbušilo srdce. V těch chvílích měla pocit, že žije naplno. A co teprve, když hrozilo, že ji někdo odhalí. Co by asi tak řekli?

Ani tentokráte se tak však nestalo a Luna nenápadně proklouzla až do komnat své starší sestry. Jak se dalo očekávat, Celestia stále ještě spala. Aby ne, když venku panovala hluboká noc.

Luna se k ní tiše přiblížila a něžně ji pohladila po hřívě. Celestia sebou lehce zavrtěla a ospale zašeptala: „Luno? Copak tady děláš? Stalo se snad něco?“

„Nic sestřičko,“ usmála se Luna a trošičku ji mrzelo, že svou starší sestru probudila. To opravdu nechtěla. „Všechno je v pořádku. Můžeš spát dál. Jen jsem se za tebou přišla podívat.“

„To jsi hodná,“ zamumlala ona sluneční kobylka a zachumlala se ještě hlouběji do svých peřin. Zanedlouho již opět upadla v tichý a spokojený spánek.

Luna se ještě naposledy zadívala na tu úžasnou bytost, jež jí kdysi dávno vdechla tím svým největším přáním život. Zvláštní Luně na tom přišlo, že tehdy vypadaly ještě naprosto jinak. Jen pouhé bezejmenné stíny s možným potenciálem vyrůst v něco víc. To teprve poníci a víra smísená s láskou v jejich srdcích jim dala nejen jména, ale i podobu, jež teď nosily. Nic to však neměnilo na tom, co Luna ke své sestře cítila.

Celestia nejspíš ani nevěděla, že Luna byla kdysi její součástí, anebo o tom alespoň nikdy nemluvila, ale na tom vlastně ani nezáleželo. Důležité bylo, že mohly být spolu v dobrém i zlém.

Naposledy se Luna sklonila ke své sestře a něžně ji políbila na čelíčko. „Nikdy nepřestávej snít,“ zašeptala hlasem plným lásky a rozplynula se jako duch v okolních stínech.

„Nepřestanu, sestřičko,“ mrkla náhle Celestia až překvapivě čile. Luna však již byla dávno pryč a svou sestru tak už slyšet nemohla. To však ani Celestia nechtěla. Místo toho se jen šťastně usmála a ulehla zpět do měkkého objetí svého královského lože.

 

Konec