Nejhorší obavy

Veškerá moc všech šesti Elementů Harmonie byla teď jen a jen její.

Zasmála se hrozivým smíchem, až se zem kolem ní zachvěla, a pohlédla na to, co zbylo z pěti kobylek, které jí ležely u nohou.

Pět těl, ještě nedávno plných radosti a života, se změnilo v prázdné mrtvé skořápky. Srdce se zastavila a krev v jejich žilách pomalu chladla.

Nebylo se čemu divit, když z jejich duší vytrhla to nejcennější, co každá z nich nosila. To co jejich životu dávalo smysl a směr.

První byla Rainbow Dash. Ach, jak rozkošný byl její nechápavý výraz, když začala svou temnou magií trhat na kousíčky její duši a vytahovat, to po čem tak toužila. A jak lahodně to chutnalo, jako nejsladší ovoce plné síly a energie.

Jako druhá byla Fluttershy. Její výkřik zděšení, když spatřila bezvládné tělo Rainbow Dash dopadnout na zem, byl rajskou hudbou pro její uši. A jak krásně utichal, když vyrvávala to, co Fluttershy patřilo. Tentokrát to bylo jiné. Jako rozkvetlá louka v překrásném jarním odpoledni.

Pak přišla na řadu Rarity. Jak ji potěšil výraz hrůzy v jejích očích, když spatřila své dvě mrtvé kamarádky a jaké to bylo nesmírné zklamání, když na rozdíl od předchozích dvou nevydala ani hlásku v té chvíli, kdy se jí svou magií věnovala. Kdo by to řekl, že zrovna ona bude tak silná. Chuť jejího elementu byla vábivá a toužebná.

Další byla Applejack. Ze všech sil se snažila chránit svou zbývající kamarádku. Zuřivě kolem sebe kopala, ale jejímu sevření stejně neunikla. A tak Applejack sebrala všechnu svou kuráž a plivla jí do tváře. Za to si ta malá mrcha zasloužila trest. Jedinou myšlenkou jí rozdrtila všechny kosti v těle. Applejack sténala, plakala a z očí, nosu i uší jí tekla krev, ale bojovala až do úplného konce. Ach jak sladká byla, ale odměna. Jako rozkvetlý vonící jabloňový sad. Jak čerstvě upečený jablečný koláč.

Jako poslední byla Pinkie Pie, která jen tiše stála s hřívou volně splývající kolem ramen. Nevydala ani hlásku, ani se nijak nebránila, jako by snad toužila přidat se ke svým zesnulým kamarádkám. Chutnala po koláčcích, které měla sama tak ráda.

Poslední, kdo mezi poníky ležel, a koho předtím ignorovala, byl Spike. Jemu ona sama nijak neublížila, ale přesto plamen jeho života vyhasl. Jeho srdce puklo žalem.

Hluboko uvnitř sebe uslyšela, jak to co dříve bývalo Twilight Sparkle vydalo výkřik nesnesitelného utrpení a žalu. Byla to právě ona, kdo ji přivedl zpět.

Temnota až dosud ukrytá v jejím nitru zavířila a vydrala se na povrch. Pod jejím příkrovem na sebe vzala svou pravou podobu.

Temně modrá hříva zavířila ve větru a k nebi se roztáhla mohutná černá křídla.

Nightmare Moon hladově olízla své rty. Stále chtěla víc. V dálce spatřila zářivou siluetu Canterlotu přitisknutého ke skále.

Temně se usmála a na křídlech zamířila rovnou k němu a za princeznou Celestií.

Jistě bude velmi potěšená tím, co její nejlepší žačka přivedla zpátky na svět.

 

• • •

 

Princezna Luna pohodlně ležela na jednom z obláčků vznášejících se pod jejím hvězdným nebem a koupajících se v záři měsíce.

Čekala a naslouchala. Věděla, že ta, kterou tak nenáviděla a kterou se na mnoho let sama stala, se plíží někde poblíž ve stínech a hledá cestičky do myslí poníků.

Tichou noc nad Ponyvillem náhle prořízl výkřik čirého děsu.

Něco takového ještě Luna snad nikdy neslyšela. Okamžitě seskočila ze svého obláčku a střemhlavým letem zamířila k místu, odkud se ozval.

Tu budovu znala. Knihovna zasazená v dutině mohutného stromu. Znala tu, která zde bydlela, a o to byly její obavy větší.

Okna knihovny zářila oslnivým světlem, a tak Luna vstoupila dovnitř.

Úplně všechna světla po celé knihovně byla rozsvícena. A tam mezi nimi, na místě ze všech nejjasnějším, ležela levandulová kobylka stočená do klubíčka a plakala. Byla sama. Luna věděla, že Spike je teď zrovna v Canterlotu, kde vyřizoval pro Twilight nějaké její záležitosti.

„Nech mě už prosím být,“ zanaříkala, když přes závoj slz spatřila nově příchozí.

„MY NEJSME TA, KTERÉ SE TAK BOJÍŠ, TWILIGHT SPARKLE!“ použila Luna svůj královský hlas a pak už mírněji dodala. „Jsem tvá přítelkyně.“

„Ach, Luno…“ začala Twilight, ale její slova pohltil pláč.

Princezna Luna k ní přistoupila a pevně ji sevřela ve svém objetí. Twilight zabořila tvář do její hvězdné hřívy a objetí opětovala. Tělem jí stále ještě zachvívaly hlasité vzlyky a Luna cítila slzy, které jí dopadaly na rameno a stékaly po něm dolů.

„Měla jsi hrozný sen, já vím,“ utěšovala ji tichým hlasem Luna. „Stále ještě vidím jeho střípky ve tvé mysli.“

„Všechny jsem je zabila. Všechny,“ zavzlykala Twilight a mírně se od Luny odtáhla, aby jí viděla do tváře.

„To jsi nebyla ty, drahá Twilight, to byla ona,“ oponovala Luna.

„Ale to já jsem ji pustila do svého těla. To já podlehla jejímu vábení. A pořád cítím, že tam někde hluboko uvnitř mě, část z ní stále zůstává.“

„Ona je v každém z nás, Twilight. A stále čeká na svou příležitost, aby se mohla vrátit. Teď žije, skrytá v temnotách mimo náš svět, vstupuje do našich snů a hledá cestičku, po které by mohla přejít,“ vysvětlovala Luna. „Nikdy jí to nesmíš dovolit, Twilight.“

„Ale jak?“ zeptala se Twilight. „Když i ty jsi jejímu vábení. Mám hrozný strach, Luno. Strach z toho co se skrývá v mém vlastním nitru.“

„A to je právě, to po čem ona touží. Musíš být silná a postavit se tomu. Bojuj s tím,“ začala Luna. „Měla jsem také strach, když jsem ji poprvé spatřila ve svých snech, ale bála jsem se tomu postavit, až mě nakonec zcela ovládla.“

„Ale co když selžu, Luno? Nechci, aby se mým kamarádkám něco stalo?“ strachovala se Twilight.

„Ty, má drahá Twilight, jsi ten nejsilnější poník, kterého znám. Ty rozhodně neselžeš,“ usmála se na ni Luna. „Ale budeš-li chtít, zůstanu tu s tebou a pomohu ti se tomu postavit.“

A tak tam seděly a povídaly si, dokud na Twilight nedolehla únava a její oči se začaly zavírat. Luna ji odvedla do postele a uložila ke spánku. A když Twilight už téměř usínala, začala Luna zpívat.

Zpívala ukolébavku, tak starou, že jen některé hvězdy na nebi si ji pamatovaly. Slova byla prastará a ani Twilight jim nerozuměla. Nebylo to ale třeba, bylo to to nejkrásnější co, kdy ve svém životě slyšela.

Když Luna skončila svou píseň, tak už Twilight tiše oddechovala s očima zavřenýma.

Luna se nad ní sklonila a zašeptala: „Dobrou noc a sladké sny, Twilight.“

 

Pokračování